25 Cdo 167/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně SPE Invest, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vlkova 24, IČO 45806306,
zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská
375/98, proti žalovaným 1) Asociaci realitních kanceláří České republiky, se
sídlem v Praze 10, Strašnická 3165/1b, IČO 41196716, zastoupené JUDr. Matoušem
Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, a 2) JUDr. M. Ž.,
zastoupenému Mgr. Hanou Himmatovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká
36/5, o 307.178,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 41 C 388/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 23. 9. 2013, č. j. 22 Co 284/2013-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.906,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
JUDr. Matouše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3.
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy mezi
žalobkyní a společností RAK CZ a. s. ze dne 19. 3. 2007, která obsahovala
rozhodčí doložku, jmenoval Ing. arch. J. B. (generální sekretář první žalované)
druhého žalovaného rozhodcem pro řešení sporu mezi smluvními stranami. Druhý
žalovaný vydal dne 12. 5. 2008 rozhodčí nález, podle něhož byla následně proti
žalobkyni nařízena exekuce, později zastavená z důvodu, že rozhodčí nález byl
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2010, č. j. 33 Cm 173/2009-84,
ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 12. 2010, č. j. 33 Cm 173/2009-89, a
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, č. j. 3 Cmo 91/2011-157,
zrušen. Důvodem zrušení rozhodčího nálezu byla jednak neplatnost rozhodčí
smlouvy, neboť ve věci rozhodoval rozhodce, který nebyl povolán podle rozhodčí
doložky, jednak důvodné pochybnosti o nepodjatosti osoby, která rozhodce
určila; první žalovaná totiž není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle zákona
a není oprávněna vydávat pravidla rozhodčího řízení, která nevyplývají z
uzavřené smlouvy, generální sekretář je pak organizačně vázán na jiné orgány
první žalované, a rozhodce tak „neurčil pouze o své vůli“. Podle soudu prvního
stupně ani jeden z žalovaných neporušil svým jednáním právní povinnost,
nejednal úmyslně proti dobrým mravům ani neporušil obecnou prevenční povinnost
podle § 415 obč. zák. V době sjednání předmětné rozhodčí doložky totiž ani
judikatura Nejvyššího soudu neshledávala vadným postup, jestliže si soukromý
subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, vede vlastní seznam rozhodců a
vydává pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí.
Žalovaní nemohli předvídat změnu judikatury, ke které došlo později, a nemohli
proto také předpokládat, že žalobkyni mohou způsobit škodu, jejíž náhrady se
domáhá, sestávající z nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení, v řízení
o zrušení předmětného rozhodčího nálezu a v exekučním řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, č. j. 22 Co
284/2013-128, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právním hodnocením
věci. Zdůraznil zejména, že žalovaní nemohli předvídat obrat v judikatuře,
která v rozhodné době ještě považovala pravidla pro určení rozhodců, vydávané i
jinými soukromými subjekty než stálými rozhodčími soudy, za dohodu obsaženou v
rozhodčí smlouvě ve smyslu § 7 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a
výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže rozhodčí
doložka byla shledána neplatnou, žalovaní zahájili a vedli rozhodčí řízení
protiprávně a žalobkyni tím vznikla újma, na jejíž náhradu má nárok. Již při
splnění těchto podmínek je žaloba opodstatněná. Rozhodnutí odvolacího soudu je
v rozporu s ustálenou judikaturou, které vylučuje odpovědnost za škodu pouze u
rozhodců „řádného rozhodčího soudu“, nikoliv u rozhodců, kteří rozhodují jinak
než jako rozhodci tohoto řádného soudu. Odvolací soud tak věc nesprávně právně
posoudil, a žalobkyně proto navrhla zrušení jeho rozhodnutí spolu s rozhodnutím
soudu prvního stupně.
První žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
Základní podmínkou náhrady škody je porušení právní povinnosti, avšak v době,
kdy byla rozhodčí doložka uzavřena a kdy bylo zahájeno rozhodčí řízení, byla
praxe vydávání vlastních procesních předpisů a jmenování rozhodců ze strany
„rozhodčích soudů“ zcela běžná a změnila se až v roce 2011 na základě
rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jestliže žalovaní postupovali v souladu s touto
praxí i s tehdejší judikaturou, žádnou právní povinnost neporušili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., a je přípustné podle §
237 o.s.ř., neboť otázka odpovědnosti rozhodce za škodu způsobenou vydáním
rozhodčího nálezu, který byl později z důvodu neplatné rozhodčí doložky zrušen,
nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání není důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Zákon o rozhodčím řízení jako „lex specialis“ upravující postavení
rozhodců, samotné rozhodčí řízení, rozhodčí rozhodnutí i důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu soudem, neupravuje výslovně odpovědnost rozhodců či jiných
zúčastněných subjektů. V úvahu proto přichází pouze obecná občanskoprávní
odpovědnost.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Obecná odpovědnost za škodu je podle této úpravy založena na současném
splnění čtyř podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné
souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak
fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak
jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Má-li být ve sporu o náhradu škody
způsobené rozhodčím řízením či v něm vydaným nálezem řešena protiprávnost
jednání rozhodce či osoby, která jej rozhodcem určila, nelze zcela vyloučit
oprávnění soudu přezkoumat postup rozhodce v rozhodčím řízení, byť jinak
rozhodčí nález podléhá soudnímu přezkumu jen v taxativně uvedených případech (§
31 zákona o rozhodčím řízení). Odpovědnost rozhodce pak lze shledat pouze při
naplnění předpokladů obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. a současně
tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce (s přihlédnutím ke všem okolnostem
případu) bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o
rozhodčím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn.
25 Cdo 2790/2013). Obdobně platí, že subjekt, který rozhodce určil, odpovídá za
škodu jen tehdy, jestliže jeho počínání (opomenutí) vedlo k vadě, pro kterou
rozhodčí nález v soudním přezkumu neobstál.
Otázku soudního přezkumu rozhodčích nálezů řešil i Ústavní soud, který
se v nálezu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, přiklonil k jurisdikční
koncepci rozhodčího řízení jako nalézání práva postupem analogickým a
ekvivalentním soudnímu řízení a v souladu s platným právem. Jinými slovy
vyjádřeno, rozhodce je bezprostředně vázán platným právem a jeho povinností je
platné právo aplikovat. Rozsah kontrolní funkce ze strany soudu musí být
pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že v řízení
před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím
nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení (rychlost, hospodárnost), a tak i jeho
praktická využitelnost. Výčet důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je taxativní
a neobsahuje důvod spočívající v rozporu s hmotným právem nebo s veřejným
pořádkem. Ústavní soud uzavřel, že otevření možnosti přezkumu rozhodčích nálezů
soudem pro rozpor s hmotným právem je pochybné jak z pohledu výkladu důvodů pro
zrušení rozhodčího nálezu, tak z hlediska koncepčního. Možnost zrušení
rozhodčího nálezu soudem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení tedy představuje
pouze zpětnou kontrolu zaměřenou na řešení otázek, zda byly splněny základní
podmínky pro to, aby byl spor v rozhodčím řízení projednán a autoritativně
rozhodnut, a nikoli přezkum věcné správnosti rozhodnutí. Institut zrušení
rozhodčího nálezu soudem tak není v rámci právního řádu chápán jako řádný
opravný prostředek, nýbrž pouze jako přezkum toho, zda byly splněny podmínky
pro delegaci soudní pravomoci soukromoprávnímu subjektu a splnění zásadních
předpokladů jeho činnosti.
Rozhodovací praxe soudů ve věci platnosti rozhodčích doložek, ve kterých nebyl
určen konkrétní rozhodce nebo alespoň zcela jasně způsob jeho určení, jestliže
nešlo o stálý rozhodčí soud ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení,
nebyla v době, kdy generální sekretář první žalované určil druhého žalovaného
rozhodcem pro spor žalobkyně s jejím smluvním partnerem, ani v době vydání
předmětného rozhodčího nálezu, zcela ustálena. Například v usnesení ze dne 31.
7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, Nejvyšší soud připustil, aby si strany
smlouvy platně sjednaly, že jejich spor rozhodne rozhodce, který bude teprve
určen ze seznamu vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím
soudem. Tento závěr byl zpochybněn například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. K definitivnímu sjednocení judikatury v
této otázce došlo až na základě usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
1945/2010, publikovaného pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „Sbírka“), podle nějž rozhodčí smlouva, která
neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a
odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým
rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná podle § 39 obč. zák.
Ve vykonávacím řízení pak důsledky uvedeného právního závěru vedly k nutnosti
zastavení exekuce pro nezpůsobilost takového exekučního titulu (srov. usnesení
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 2.
10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, č. 92/2013 Sbírky).
V posuzovaném případě byl rozhodčí nález zrušen z důvodu uvedeného v §
31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, tj. na základě závěru, že rozhodčí
smlouva je neplatná, protože ve věci rozhodoval rozhodce, který nebyl povolán
podle rozhodčí doložky. Odpovědnost za tvrzenou škodu se však musí posuzovat z
hlediska rozhodovací praxe soudů v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky
a vydání rozhodčího nálezu. Jestliže judikatura vztahující se k platnosti
rozhodčích doložek nebyla v té době ustálena a právní názory na tuto
problematiku se teprve postupně vyvíjely, nelze druhému žalovanému klást k
tíži, že jako rozhodce ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení
posoudil svou pravomoc samostatně (kladně), a v jeho jednání tak nelze
spatřovat protiprávnost. Obdobný závěr je třeba vztáhnout i na osobu, která
byla podle dohody účastníků povolána k určení rozhodce, tj. zde první žalovaná.
Zbývá doplnit, že v soudním rozhodnutí, jímž byl rozhodčí nález vydaný
druhým žalovaným zrušen, je zmíněna i otázka podjatosti, avšak nikoliv ohledně
osoby rozhodce (z hlediska požadavků jeho nestrannosti ve smyslu § 8 zákona o
rozhodčím řízení), nýbrž ohledně personální provázanosti generálního sekretáře
první žalované s protistranou žalobkyně ve sporu. Určité profesní vztahy jsou
přitom přípustné i u osoby rozhodce, například podle rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, publikovaného pod č. 29/2015
Sbírky, důvodné pochybnosti o poměru rozhodce z řad advokátů k jinému
advokátovi zastupujícího účastníka rozhodčího řízení může vyvolat spolupráce
nikoli jednorázová, ale dlouhodobá, mající povahu určité ekonomické závislosti,
např. spolupráce ve společné advokátní kanceláři. Tím spíše pak není vyloučeno,
aby se v odpovídajících mezích pohybovala i osoba, která sama nerozhoduje,
nýbrž pouze rozhodce určuje. Bez ohledu na to, nakolik jsou tvrzené vazby
generálního sekretáře první žalované na protistranu žalobkyně úzké (odvolací
soud tuto otázku nezkoumal), v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by
tyto okolnosti měly vliv na výběr rozhodce či že by se dokonce projevily v
obsahu samotného rozhodčího nálezu. Z argumentace vrchního soudu v odůvodnění
rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu tedy nelze bez dalšího dovozovat
protiprávní jednání první žalované, které by bylo ve vztahu příčinné
souvislosti s náklady, které žalobkyně vynaložila v rozhodčím a exekučním
řízení.
Ze všech těchto důvodů je napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §
243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst.
3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. První žalovaná má právo na
náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.540,- Kč podle §
1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k
dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2
odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za
daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 11.906,40 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu