25 Cdo 183/2021-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: O., IČO XY, se sídlem XY, zastoupená JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 486/57, Brno, proti žalovanému: Jihomoravský kraj, IČO 70888337, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, za účasti vedlejších účastnic na straně žalovaného: 1. Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, 2. Brněnské komunikace, a.s., IČO 60733098, se sídlem Renneská třída 787/1a, Brno, o zaplacení 843 953 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 221/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 44 Co 564/2018-136, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastnicemi nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 35 C 221/2016-89, rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný v celém rozsahu s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Žalobkyně se domáhala náhrady škody představované poškozením jejího motocyklu, jehož řidič havaroval po najetí na olejovou skvrnu, nacházející se na vozovce ve vlastnictví žalovaného. Městský soud vyšel ze zjištění, že dne 30. 7. 2014 v 12:50 hodin M.
Š., jednatel žalobkyně (dále jen „řidič“), havaroval s motocyklem ve vlastnictví žalobkyně na vozovce žalovaného na ulici XY, když se vracel zpět do Brna z dopolední cesty do výrobního závodu. Při nehodě byl poškozen motocykl, kombinéza a boty řidiče a svodidla, příčinou nehody byla olejová skvrna o délce asi 100 metrů uprostřed jízdního pruhu ve směru jízdy do Brna. Jakmile řidič na skvrnu, kterou dopředu na silnici neviděl, najel, ujelo mu přední kolo a skončil s motocyklem na zemi, a to navzdory tomu, že komunikaci dobře znal, pravidelně tudy jezdil a byl zkušeným řidičem.
V období před dopravní nehodou nebyla žalovanému, vedlejší účastníci 2), ani Policii ČR hlášena závada ve sjízdnosti vozovky v daném místě, poslední prohlídku před nehodou provedl žalovaný prostřednictvím vedlejší účastnice 2) dne 8. 7. 2014. Městský soud podle § 26 odst. 6 a § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) uzavřel, že olejová skvrna byla závadou ve sjízdnosti, pro kterou je žalovaný objektivně odpovědný za vzniklou škodu.
Žalovanému se nepodařilo prokázat, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit. Liberace z povinnosti nahradit škodu ve smyslu § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích je podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, postavena na objektivní nemožnosti závadu běžnou údržbou odstranit, nikoliv na řádném provádění kontrol. Závadu ve sjízdnosti přitom odstranit možné bylo, jak ostatně vyplynulo z likvidace olejové skvrny bezprostředně po nehodě hasičským záchranným sborem.
Není proto rozhodné, že nebylo zjištěno, kdy a jak se olejová skvrna dostala na vozovku, že vedlejší účastnice 2) prováděla pravidelné prohlídky komunikace v souladu se zákonem a že jí existence olejové skvrny nebyla nikým oznámena. Rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 44 Co 564/2018-136, Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu změnil tak, že žalobu o zaplacení 843 953 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s výjimkou jeho závěru, že nebylo možné zjistit, kdy a jak se olejová skvrna dostala na vozovku.
Z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplynulo, že skvrna na vozovce vznikla v krátkém časovém předstihu před nehodou.
Řidič si při cestě z domova v ranních hodinách v zatáčce žádné skvrny nevšiml, informaci o existenci skvrny žalovanému či vedlejší účastnici 2) nikdo neposkytl, ačkoli lze předpokládat, že řidiči městské hromadné dopravy, která tudy projíždí poměrně často, by tak učinili, a podle fotografií místa nehody pořízených řidičem byla skvrna lesklá, doposud nezaježděná. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaný se z povinnosti nahradit škodu podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích liberoval.
Vyloučit liberaci nelze jen proto, že závadu bylo možné snadno a rychle odstranit a žalovaný k tomu měl účinné a rychlé nástroje. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1428/2012, je třeba zohlednit, v jakém časovém předstihu ke vzniku závady před dopravní nehodou došlo, neboť nelze po vlastníkovi či správci komunikace požadovat, aby denně či nepřetržitě kontroloval komunikace III. třídy. Přiměřeně použitelný je rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1036/2004, k zákonu č. 136/1961 Sb., jenž obsahoval koncepci objektivních mezí možností k odstranění závady ve sjízdnosti, podle níž objektivně nelze odstranit ani upozornit na závady, které vznikly bezprostředně před nehodou.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl pochybit, posuzoval-li liberaci podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích optikou subjektivní nemožnosti žalovaného závadu odstranit. Podle judikatury dovolacího soudu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, a ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, je liberace možná pouze v případě objektivní nemožnosti (bezmoci) odstranit závadu běžnou údržbou. Dále odvolací soud v rozporu s procesněprávními pravidly hodnocení důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že se skvrna na vozovce objevila v krátkém časovém předstihu před dopravní nehodou, který nemá oporu v provedeném dokazování. Učinil tak s odkazem na výpověď řidiče a fotografie místa dopravní nehody zcela spekulativně a pouze na základě domněnek, nikoli exaktních zjištění.
Výklad, podle kterého by byl vlastník či správce komunikace liberován z povinnosti nahradit škodu, pokud by se závada ve sjízdnosti objevila krátce před nehodou, by byl v rozporu s ochranou slabší strany, proti smyslu zákona a zasáhl by do vlastnického práva žalobkyně zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud svým rozhodnutím, které bylo zcela překvapivé, odepřel žalobkyni její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu, poukázal na to, že bez zohlednění kritéria možnosti zjistit závadu žalovaným, by se vlastníci či správci komunikací nemohli nikdy liberovat, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl. Vedlejší účastnice 1) se ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout nebo zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Při posouzení mezí možností vlastníka komunikace odstranit závadu je třeba zkoumat všechny, které mohly být využity, a vyloučit lze jen ty způsoby zjištění a odstranění závad nebo upozornění na ně, které by se ukázaly být nemožnými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1036/2004, publikován pod C 3185 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.H.Beck). Podle citovaného rozsudku tedy není rozhodné pouze to, zda lze závadu ve sjízdnosti odstranit a zda k tomu má vlastník potřebné prostředky a nástroje, ať už technické, v podobě osob či jiné, ale také zda má možnost závadu zjistit.
Na otázce, zda uvedené meze mají být posuzovány v intencích zákona o pozemních komunikacích subjektivně, tj. z pohledku konkrétního vlastníka komunikace, či objektivně, dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí. Ačkoli k liberaci zásadně nepostačí pouze prokázání pravidelných kontrol komunikace v četnosti vyžadované zákonem, v projednávaném případě žalovaný neměl informaci o existenci závady, neboť podle skutkových zjištění soudu (které přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají) vznikla v krátkém čase před dopravní nehodou.
Olej na vozovce přitom není závadou ve sjízdnosti, jejíž vznik by bylo možné předvídat, na rozdíl od závad ve sjízdnosti, které vznikají působením počasí či času. Ze skutkového stavu tak jednoznačně plyne, že žalovaný neměl objektivně a ani subjektivně možnost závadu ve sjízdnosti zjistit, tedy ji ani nemohl odstranit. To plně koresponduje s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1428/2012, na které odkázal odvolací soud, kde v rámci posouzení otázky, zda vlastník komunikace podnikl vše, aby odstranil závadu ve sjízdnosti spočívající v poškození dopravního značení, Nejvyšší soud dovodil, že nelze spravedlivě po vlastnících požadovat, aby denně či zcela nepřetržitě kontrolovali všechna dopravní značení na silnici III.
třídy. Rozhodnutí, na která odkázala žalobkyně, nejsou přiléhavá. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 1495/2003, pouze vyplývá, že důkazní prostředky ohledně rozsahu provádění kontrol komunikace nejsou způsobilé k prokázání existence liberačního důvodu; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, vycházelo z odlišného skutkového stavu, předmětem dovolacího přezkumu bylo rozhodnutí odvolacího soudu, kterým zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přitom zdůraznil, že důkazní břemeno liberace tíží vlastníka komunikace a ze zatím zjištěného skutkového stavu její naplnění nevyplývá.
Vlastník neučinil žádná preventivní opatření ke zmírnění či upozornění na závadu ve schůdnosti spočívající v námraze na ploše bílého dopravního značení přechodu pro chodce, ačkoli toho dne ráno asi hodinu před úrazem prováděl kontrolu sjízdnosti komunikace vozidly. Ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobkyně odkázala, se týkala výkladu pojmu závady ve sjízdnosti, popř. ve schůdnosti, na kterém napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem, že skvrna oleje se na vozovce objevila až před dopravní nehodou.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti odvolacího soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li pak soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl z jednotlivých skutkových zjištění k závěru ohledně doby trvání závady, a dovolací soud neshledal v jeho úvahách logický rozpor.
Žalobkyně napadla dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Robert Waltr předseda senátu