25 Cdo 1864/2024

25 Cdo 1864/2024-736

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: KM PROPERITY, s. r. o., IČO 28294254, se sídlem Vinařská 580/17a, Brno, zastoupená Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti žalovaným: 1. R. B., 2. R. B., 3. I. N., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem Nové náměstí 1516/21, Brno, 4. K. E., a 5. M. P., o 2.146.980 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 204/2004, o dovolání žalobkyně i žalovaných 1, 2 a 3 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 148/2022-677, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 148/2022-677, v potvrzující části výroku a) o věci samé ohledně částky 309.800 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2021, č. j. 13 C 204/2004-612, ve výroku o věci samé ohledně částky 309.800 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobkyně se odmítá

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout zbytečným vynaložením nákladů na zajištění územního rozhodnutí a ztrátou zisku, kterého by dosáhla zpeněžením budoucích bytů, s odůvodněním, že žalovaní svým jednáním zavinili, že vynaložené náklady se staly zbytečnými a že žalobkyni ušel zamýšlený zisk.

2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 13 C 204/2004-221, zamítl žalobu o zaplacení částky 2.146.980 Kč s příslušenstvím a

3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (dále jen „žalobkyně“) jako developer uzavřela se žalovanými dne 2. 7. 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky v Brně, katastrálním území XY, žalobkyně jako kupující se zavázala zaplatit žalovaným jako prodávajícím kupní cenu 802.750 Kč a podat návrh na vklad vlastnického práva, jakmile dosáhne pravomocného územního rozhodnutí pro výstavbu bytového domu, žalovaní se zavázali poskytnout žalobkyni veškerou potřebnou součinnost pro zajištění takového rozhodnutí a též ji zplnomocnili pro úkony v příslušném řízení.

K vydání pravomocného územního rozhodnutí nedošlo, neboť prvostupňové kladné rozhodnutí stavebního úřadu bylo napadeno odvoláním a před rozhodnutím odvolacího orgánu vypověděli žalobkyni plnou moc, dne 1. 12. 2003 prodali tytéž pozemky třetí osobě za cenu 1.420.000 Kč s účinky vkladu vlastnického práva téhož dne a žalobkyni dopisem z téhož dne oznámili odstoupení od kupní smlouvy s odůvodněním, že dosud nezajistila pravomocné územní rozhodnutí a v řízení nedodržela variantu podoby budoucí stavby.

Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že kupní smlouva je zcela určitá a srozumitelná, a je tudíž platným právním úkonem. Porušení povinnosti žalovaných spatřoval toliko v tom, že nezajistili při převodu pozemků vázanost nabyvatele stejnou podporou žalobkyni, jakou měli sami vykonávat. Žalobkyně však neprokázala, že by odvolací správní orgán ve správním řízení územní rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Podle závěru odvolacího soudu žalobkyně nemohla dostát podmínce určitého vztahu k pozemku ve smyslu § 38 tehdy platného stavebního zákona a územní rozhodnutí z tohoto důvodu nemělo být vydáno ani správním orgánem prvního stupně.

Nejistá byla též shoda zamýšlené stavby s územním plánem. Odvolací soud shledal nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku nedůvodným i z toho důvodu, že tvrzený majetkový přínos není podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž by bylo možné usuzovat, že při pravidelném běhu věcí by zamýšlený zisk byl skutečně dosažen. Na reálnost zisku nelze usuzovat pouze ze zkušeností developera, jestliže s výstavbou ještě vůbec nezapočal.

4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 752/2017, rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé do částky 664.810 Kč s příslušenstvím, v potvrzujícím výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, spolu s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 13 C 204/2004-221, ve výroku o věci samé ohledně částky 664.810 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení, a v rozsahu, v němž byl napaden rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9.

12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 1.482.170 Kč s příslušenstvím, dovolání odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil při řešení otázky odpovědnosti prodávajícího za škodu způsobenou kupujícímu, spočívající ve vynaložených nákladech v souvislosti se zajištěním územního rozhodnutí, které nebylo odvolacím správním orgánem v důsledku jednání prodávajícího vydáno, a výsledek správního řízení tak zůstal nejistý.

Protiprávní ve smyslu § 415 obč. zák. je jednání jedné ze stran platné smlouvy, jejíž účinnost je vázána na splnění podmínky, které vedlo k tomu, že podmínka splněna nebyla, a účel smlouvy tudíž nebyl nikdy naplněn. Tvrdí-li žalovaný, že odkládací podmínka v podobě pravomocného územního rozhodnutí o umístění stavby bez ohledu na jeho jednání nemohla být splněna z důvodu rozporu zamýšlené stavby s územním plánem, je na něm, aby své tvrzení prokázal. Co do nároku na ušlý zisk tedy byla žaloba pravomocně zamítnuta a v dalším řízení je pokračováno jen ohledně nároku na náhradu nákladů na vydání územního rozhodnutí.

5. Městský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j. 13 C 204/2004-612, výrokem I uložil žalovaným 1 až 5 povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 664.810 Kč s příslušenstvím, a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení připomenul, že dne 2. 7. 2003 uzavřela předchůdkyně žalobkyně jako kupující kupní smlouvu s prodávajícími R. B. (žalovaný 1), R. B. (žalovaný 2) a J. E., na základě které prodávající jako podíloví spoluvlastníci pozemků p.

č. XY, p. č. XY a p. č. XY převedli vlastnická práva ve prospěch kupujícího za kupní cenu 845.000 Kč složenou do advokátní úschovy. Kupující prohlásil, že má zájem, aby na prodávané pozemky bylo vydáno územní rozhodnutí pro výstavbu bytového domu, přičemž toto územní rozhodnutí měl zajistit kupující v součinnosti s prodávajícím. Prodávající zplnomocnili kupujícího ke všem právním úkonům potřebným pro zajištění územního rozhodnutí. Prodávající se zavázali, že kupujícímu poskytnou veškerou potřebnou součinnost za účelem dosažení uvedeného územního rozhodnutí.

Prvostupňové územní rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 10. 2003, avšak dne 3. 11. 2003 prodávající vypověděli žalobkyni plnou moc ke všem právním úkonům potřebným pro zajištění územního rozhodnutí a dne 1. 12. 2003 prodávající prodali předmětné pozemky M. O., který následně podal odvolání proti územnímu rozhodnutí, jež tak nenabylo právní moci, a žalobkyně následně odstoupila od projednání záměru stavby. Žalobkyně v souvislosti se zamýšlenou výstavbou s předpokládaným vydáním územního rozhodnutí uhradila společnosti IN AD, spol.

s r. o., částku 15.750 Kč za projektové práce, A. Š. za projektové práce částku 95.000 Kč, společnosti Ateliér 90, s. r. o., částku 150.000 Kč za zpracování architektonické studie bytového domu, společnosti ELGEO, s. r. o., za geodetické práce v souvislosti s polohopisným a výškopisným zaměřením částku 4.410 Kč, společnosti FIEDLER REALITY, s. r. o., částku 308.800 Kč za smluvní pokutu kvůli zmařenému obchodnímu případu, právnímu zástupci za služby v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou částku 8.000 Kč a věřiteli J.

N. částku 82.850 Kč za úrok z půjčky na platbu kupní ceny. Jelikož žalovaní ani po poučení neprokázali, že by odkládací podmínka platného územního souhlasu nemohla být splněna i bez jejich jednání, shledal městský soud, že žalovaní zmařili vydání územního rozhodnutí, a tedy odpovídají za škodu způsobenou marným vynaložením všech výše jmenovaných nákladů, jež souvisely se zajištěním územního rozhodnutí.

6. K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 148/2022-677, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části vyhovujícího výroku I ohledně částky 657.810 Kč s příslušenstvím, co do částky 309.800 Kč s příslušenstvím potvrdil; co do částky 198.010 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že v této části žalobu zamítl; a co do částky 150.000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil pouze částečně. Ve vztahu k nákladům na projektovou dokumentaci k územnímu rozhodnutí ve výši 150.000 Kč za zpracování architektonické studie bytového domu na ulici XY společností Atelier 90, s. r. o., odvolací soud shledal nepochybným, že žalobkyně tyto náklady vynaložila v souvislosti s územním rozhodnutím, avšak neshledal za prokázanou skutečnou výši takto uplatněných nákladů, neboť byla doložena pouze zálohová faktura, v této části proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k doplnění dokazování.

Co do částky 15.570 Kč za projektové práce společnosti IN AD, spol. s r. o., neshledal souvislost s předmětným územním rozhodnutím, neboť šlo o studii rodinného dvojdomu na jiné ulici, stejně tak nepovažoval za prokázanou souvislost s náklady 95.000 Kč představujícími odměnu Š. a náklady geodetického zaměření společností ELGEO, s. r. o., jelikož žalobkyně neprokázala, že by něco z této práce bylo užito ve prospěch projektové dokumentace bytového domu projednávané v předmětném územním řízení. Ani v rozsahu částky 82.750 Kč za úrok z půjčky J.

N. žalobkyni nepovažoval odvolací soud za prokázané, že tato půjčka souvisela právě s úhradou kupní ceny sporných pozemků. V těchto nárocích proto rozsudek městského soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Co do nároku na náhradu za smluvní pokutu v částce 308.800 Kč za porušení smlouvy s realitní společností FIEDLER REALITY, s. r. o., o exkluzivním prodeji předmětných bytových jednotek a nákladů na právní služby v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, shledal odvolací soud nároky za prokázány v konkrétní výši a v příčinné souvislosti se zmařením vydání územního rozhodnutí žalovanými a v této části rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaní.

8. Žalovaní 1 až 3 dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v části výroku a), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do vyhovujícího výroku v částce 309.800 Kč s příslušenstvím, neboť mají za to, že odvolací soud pochybil při řešení otázky existence příčinné souvislosti mezi jejich protiprávním jednáním (zmaření vydání územního rozhodnutí) a vznikem škody v podobě zaplacení částky 308.800 Kč jako smluvní pokuty za porušení smlouvy s realitní kanceláří a 1.000 Kč představující správní poplatek za návrh na vklad do katastru, ke kterému nedošlo. Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně posoudil nárok na zaplacení částky 308.800 Kč jako smluvní pokutu ačkoli se podle smlouvy jednalo o paušalizovanou náhradu režijních nákladů souvisejících se zajištěním zájemců o výstavbu, které však vynaloženy nebyly ani nemohly být před kladným pravomocným územním rozhodnutím a provedením vkladu vlastnického práva k dotčeným pozemkům do katastru nemovitostí. Jelikož z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že je dáno právo pouze na náhradu zbytečně vynaložených nákladů na zajištění územního rozhodnutí, nejsou nevynaložené náklady realitní kanceláře v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním dovolatelů. Odvolací soud pochybil, když předmětné ustanovení vyložil jako smluvní pokutu. Dovolání dále obsahuje námitku, že nemohlo dojít k pravomocnému kladnému územnímu rozhodnutí a že si žalobkyně za škodu může sama tím, že v územním řízení nepokračovala. Otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou je otázka, zda smluvní ujednání, jehož obsahem je závazek jedné smluvní strany uhradit režijní náklady druhé smluvní strany v procentuálně určené výši, odvíjející se od definované ceny uvedené ve smlouvě, má charakter ujednání o smluvní pokutě, a není tedy nutné prokazovat, zda byly náklady skutečně vynaloženy, či se nejedná o smluvní pokutu a vynaložení nákladů je třeba prokázat. I pro případ posouzení ujednání jako smluvní pokuty, nemohlo jít o náklad na zajištění vydání územního rozhodnutí. Dle dovolatelů se odvolací soud odchýlil od závěrů dovolacího soudu vyslovených v rozsudcích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3293/2022, ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, při posouzení příčinné souvislosti, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na okolnosti porušení smluvní povinnosti. Další námitky zpochybňují hodnocení důkazů, zjištěný skutkový stav a dodržení práva na spravedlivý proces s odkazy na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně co do částky 309.800 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně uvedla, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku b), kterým byla žaloba o 198.010 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Dovolání má být přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a měla by být posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.), a současně je i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně dovodil, že v části zamítnutých nároků žalobkyně neprokázala, že by jejich vynaložení souviselo s projednávaným územním rozhodnutím, ačkoli je nepochybné, že se jednalo o předmětné řízení, neboť žalobkyně v dané lokalitě jiný projekt nerealizovala. Stejnou námitku vznesla i k posouzení nákladů na odměnu Š., jenž zpracoval studii proveditelnosti na uvedeném území, přičemž se jedná o běžnou praxi. Ceny uhrazené za služby projektanta byly přitom nižší než ceny doporučené Českou komorou architektů. Rovněž v případě úroku z půjčky a nákladů geodetického zaměření žalobkyně tvrdí přímou souvislost se zmařeným projektem a oprávněnost nároku na náhradu škody. Jakmile se žalobkyně dozvěděla o tom, že s ní žalovaní nehodlají dále jednat, vyvinula značnou snahu za účelem co největšího snížení vynaložených nákladů. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že se řádně nezabýval hodnocením všech důkazů a nevypořádal její námitky. Žalobkyně neměla žádný zájem si jakoukoli škodu vymýšlet, nadhodnocovat či jinak uměle vytvářet. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10. K dovolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní 1 až 3 tak, že toto dovolání neobsahuje řádné vymezení rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a tedy je dovolání nepřípustné. Dále žalovaní poukazovali na své námitky vůči rozsudku soudu prvního stupně, co se týče oprávněnosti jednotlivých nároků žalobkyně, a mají za to, že se odvolací soud řádně vypořádal s jejich připomínkami, a tedy je v tomto směru dovolání nedůvodné. Tvrzení žalobkyně o snaze snížit náklady na územní dokumentaci jsou nepřípustnou novotou. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Náležitosti a přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud posoudil podaná dovolání a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).

15. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, popřípadě která dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).

16. Takový údaj se však z dovolání žalobkyně nepodává. Žalobkyně pouze uvedla, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkazy, jimiž prokazovala vznik škody, a nesprávně uzavřel, že takto tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných, resp. že požadované částky nejsou náklady na vydání územního rozhodnutí. Z obsahu dovolání je tedy zjistitelné, o kterou otázku (toliko hmotného práva) jde, nikoli však, od které judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, neboť žalobkyně v dovolání žádnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedla.

17. Obsahově námitky žalobkyně v dovolání představují pouze námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě měl být učiněn nesprávný závěr o skutkových zjištěních, jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.

18. Dovolání žalobkyně tak nesplňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. pro vady odmítl. Za této situace je nadbytečné zabývat se otázkou, zda se uplatní u některých dílčích nároků peněžní limit přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve smyslu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.).

19. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podaného žalovanými 1 až 3.

20. Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť jde o právo na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy uzavřené přede dnem 1. 1. 2014 a současně porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.

21. Argumentují-li žalovaní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sb. rozh. obč. je třeba upozornit, že tento rozsudek se zabývá výkladem smluvní pokuty podle § 2048 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.

22. Již v předchozím rozsudku dovolacího soudu byla uvedena ustálená rozhodovací praxe ohledně otázky existence příčinné souvislosti, na kterou současně odkazují v dovolání také žalovaní. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a

ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

23. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně, více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující.

24. V projednávané věci dospěl soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu k právnímu závěru, že všechny žalobkyní uplatněné náklady byly vynaloženy v souvislosti s vydáním územního rozhodnutí a zmařeny následkem protiprávního jednání žalovaných, tedy byla dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody. Odvolací soud neučinil odlišný závěr o skutkových zjištěních učiněných prvostupňovým soudem, avšak učinil v podstatné části odlišný právní závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody.

25. Dovolání žalovaných 1 až 3 ohledně částky 309.800 Kč je přípustné pro řešení otázky stanovení právně relevantních příčin vzniku škody a existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, při jejímž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a částečně nebyla uvedená právní otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu v daných skutkových souvislostech řešena. IV. Důvodnost dovolání

26. Dovolání žalovaných 1 až 3 je důvodné.

27. V předchozím rozsudku dovolacího soudu bylo na jisto postaveno, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 2. 7. 2003 obsahovala odkládací podmínku pro výplatu kupní ceny a pro podání návrhu na vklad vlastnického práva, a to získání pravomocného územního rozhodnutí pro výstavbu bytového domu žalobcem, k čemuž se prodávající zavázali poskytnout veškerou potřebnou součinnost a zplnomocnili žalobce pro úkony v příslušném územním řízení. Namísto poskytnutí součinnosti žalobkyni v průběhu správního řízení prodali žalovaní tytéž pozemky, které předtím prodali žalobkyni, jiné osobě, která již s jakoukoli výstavbou na pozemcích nesouhlasila. Tím zmařili vydání územního rozhodnutí ve prospěch žalobkyně (a samozřejmě i účel smlouvy samotné) a zmařili i žalobkyní vynaložené náklady na zajištění územního rozhodnutí. Žalovaní tímto svým jednáním porušili jak povinnost ze smlouvy, tak i prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. Současně nebyl zpochybněn závěr, že i v odvolacím řízení by bylo územní rozhodnutí potvrzeno, neboť odvolací námitky nebyly oprávněné, zamýšlená stavba byla v souladu s územním plánem, splňovala též kritérium indexu podlažní plochy, předmětné územní rozhodnutí splňovalo tehdejší požadavky na jeho obsah a nelze ho označit za nezákonné.

28. Z výše uvedeného vyplývá, že námitky žalovaných, že jejich jednání nebylo příčinou vzniku škody na straně žalobkyně, neboť by škoda nastala i nebýt tohoto jednání z důvodu odvolání ostatních vlastníků sousedních pozemků, či z důvodu rozporu s územním plánem, či z důvodu, že žalobkyně ukončila probíhající územní řízení, jsou liché, neboť dokazováním byl prokázán opak, tedy že protiprávní jednání žalovaných bylo jedinou příčinou zmaření vydání územního rozhodnutí. V tomto směru jsou námitky žalovaných zcela nedůvodné.

29. Současně však dovolací soud konstatoval, že příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody na straně žalobkyně lze spatřovat pouze co do výše zbytečně vynaložených nákladů na vydání územního rozhodnutí. Bylo tak na soudu prvního stupně, popřípadě odvolacím soudu, doplnit dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu posoudit, které žalobkyní vynaložené náklady souvisely s řízením o vydání územního rozhodnutí. Pokud tak soudy nižších stupňů důsledně neučinily, odchýlily se od ustálené judikatury dovolacího soudu o příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem škody.

30. Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Dle odst. 3 se ustanovení o smluvní pokutě použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále).

31. Podle § 545 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení. Dle odst. 2 věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto. Podle odst. 3 nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.

32. Smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost. Jejím účelem není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku; plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla. Smluvní pokuta tak plní nejen sankční a zajišťovací funkci, ale i funkci uhrazovací (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, a ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4908/2014). Možnost zajistit závazek i pomocí jiných než v ustanoveních § 544 a násl. obč. zák. vyjmenovaných zajišťovacích prostředků připustil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, v němž uzavřel, že – za předpokladu platnosti zejména z hledisek § 37 a násl. obč. zák. – k zajištění závazků mohou sloužit i jiná smluvní ujednání, popř. modifikace jednotlivých zajišťovacích prostředků.

33. Z dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že nárok na zaplacení částky 308.800 Kč se zakládá na mandátní smlouvě č. 14541 ze dne 31. 10. 2003, kterou žalobkyně jako mandant zavázala společnost FIEDLER REALITY, s. r. o., jako mandatáře zajišťovat pro mandanta příležitost k uzavření smlouvy o budoucím převodu jednotek do osobního vlastnictví s jednotlivými zájemci. Součástí smlouvy bylo prohlášení, že na předmětnou výstavbu bylo vydáno územní rozhodnutí a byla uzavřena kupní smlouva týkající se předmětných pozemků.

Dále byly ve smlouvě specifikovány požadované písemné podklady od mandanta, mimo jiné územní rozhodnutí ze dne 31. 10. 2003, které mělo být předáno před podpisem smlouvy. Základní podmínkou pro uzavření smlouvy o převodu jednotek do osobního vlastnictví bylo zejména pravomocné územní rozhodnutí ze dne 31. 10. 2003 a předložení výpisu listu vlastnictví na pozemky p. č. 1740, p. č. 1741, p. č. 1742 a p. č. 1743, přičemž v části A měl být jako vlastník uveden mandant a v části C toliko údaj „bez zápisu“.

Z dodatku č. 1 ke smlouvě č. 14541 ze dne 5. 5. 2004 vzal soud za prokázané, že se žalobce jakožto mandant a FIEDLER REALITY, s. r. o., jako mandatář dohodli na změně výše úhrady režijních nákladů podle čl. II odst. 4 tedy na výši celkem 308.800 Kč. Z faktury č. 062/2004 vzal soud za prokázané, že FIEDLER REALITY, s. r. o., vyúčtoval žalobci režijní náklady spojené se zajištěním zájemců dle exkluzivní mandátní smlouvy č. 14541 ze dne 31. 10. 2003 ve znění dodatku č. 1 ze dne 5. 5. 2004 ve výši 308.800 Kč. Z transakční historie účtu č. 7115550207/0100 je prokázané, že žalobkyně uhradila dne 10.

6. 2004 ve prospěch mandatáře částku 308.800 Kč, platba byla připsána na účet č. 4020000743/6800. Z těchto dokladů vzal soud za prokázanou další škodu ve výši 308.800 Kč, která vznikla žalobkyni, neboť musela uhradit realitní kanceláři částku 308.800 Kč. Z přípisu FIEDLER REALITY, s. r. o., ze dne 30. 3. 2011 vzal soud za prokázané, že jmenovaná společnost zprostředkovávala pro žalobkyni prodej bytových jednotek, které měly být vystavěny v rámci první, druhé a třetí etapy výstavby rodinných domů v Brně na ulici XY, dále na ulici XY, na ulici XY a na ulici XY, přičemž všechny byty byly úspěšně a rychle prodány.

Jmenovaná společnost zajišťovala pro další výstavbu v Brně – XY na ulici XY klienty k rezervaci zamýšlené bytové výstavby.

34. Jestliže na základě popsaných skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že v částce 308.800 Kč se jednalo o smluvní pokutu, nelze pro nedostatek bližšího vysvětlení tento právní závěr považovat za správný. Ačkoli žalovaní v odvolání uváděli, že bylo potřeba prokázat poskytnutí uvedené služby a vynaložení nějakých nákladů, resp. obstarání zájemců o koupi, odvolací soud se s uvedenou námitkou žalovaných nevypořádal a setrval na závěru o smluvní pokutě bez bližšího odůvodnění. Již z tohoto důvodu nemůže prozatím závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaných za škodu obstát. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn, pokud jde o otázku, zda bylo zaplacení částky 308.800 Kč úhradou smluvní pokuty, jež byla zaplacena v bezprostřední souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných spočívajícím v porušení kupní smlouvy, respektive toto právní posouzení je neúplné.

35. Ohledně částky 1.000 Kč vynaložené na správní poplatek za návrh na vklad do katastru nemovitostí se omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím peněžního limitu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. neuplatní, jelikož se dovolání týká (též) právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). V. Závěr

36. Protože odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody na straně žalobkyně spočívající v zaplacení částky 309.800 Kč, dovolací důvod je v tomto smyslu naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé do částky 309.800 Kč s příslušenstvím zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v zamítavém výroku o věci samé do částky 309.800 Kč s příslušenstvím (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.

37. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se vypořádal s otázkou, zda v daném případě šlo o smluvní pokutu, anebo o jiný institut, a v druhém případě zda byly realitní kanceláří FIEDLER REALITY, s. r. o., vynaloženy náklady na zajištění zájemců o koupi zamýšlených bytových jednotek. Vezme přitom zřetel zejména na časové souvislosti, neboť mandátní smlouva byla uzavřena stejného dne, jako bylo vydáno prvostupňové územní rozhodnutí (31. 10. 2003), jež však bylo napadeno odvoláními a již dne 3. 11. 2003 žalovaní vypověděli žalobkyni plnou moc ke všem právním úkonům potřebným pro vydání územního rozhodnutí a dne 28. 11. 2003 odstoupili od kupní smlouvy.

38. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 8. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu