25 Cdo 1879/2025

Judikát 25 Cdo 1879/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:25 Cdo 1879/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.1879.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Přípustnost dovolání

Promlčení

Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 112 obč. zák. § 106 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E 25 Cdo 1879/2025-290

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalované: L. V., zastoupená Mgr. Štěpánem Lichovníkem, advokátem se sídlem Pellicova 23/8, 602 00 Brno, o 4 346 967 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 218 C 4/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2025, č. j. 38 Co 155/2024-258, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 31 642 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Štěpána Lichovníka. Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 38 Co 155/2024-258, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2024, č. j. 218 C 4/2023-193, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 4 346 967 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena trestnou činností žalované, vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že usnesením Policie ČR ze dne 13.

2. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání žalované (i dalších osob). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 10 T 3/2016-27891, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 7/2020-28130, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2021, byla žalovaná uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 202 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu, neboť v době od 23. 11. 2009 do 30. 12. 2010 na pokyn A. K., který na základě smlouvy s žalobkyní pro ni prováděl zprostředkovatelskou činnost, uzavírala pojistné smlouvy, přestože věděla, že A.

K. s úmyslem podvodně vylákat od žalobkyně provize vytvořil systém uzavírání pojistných smluv s nesolventními klienty, ačkoli věděl, že takové smlouvy by žalobkyně neakceptovala. Ve stejném řízení bylo odsouzeno dalších pět obžalovaných včetně A. K. V návaznosti na formulář Policie ČR pro poškozeného se žalobkyně připojila jako poškozená do trestního řízení sdělením ze dne 8. 10. 2015, v němž uvedla, že dlužná částka na stornoprovizích u A. K. byla ve výši 6 145 635 Kč a u společnosti označované jako „LBG“ ve výši 11 562 348 Kč. Ve vztahu k žalované nebylo ve sdělení, kterým se žalobkyně připojila k trestnímu stíhání, uvedeno ničeho.

Jinak než přípisem ze dne 8. 10. 2015 se žalobkyně s nárokem na náhradu škody do trestního řízení nepřipojila. Shora citovanými trestními rozsudky byla žalobkyně podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen „tr.

ř.“) odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči všem obžalovaným na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobkyně nárok na náhradu škody vymezila pouze obecně, aniž by přesněji uvedla, jaké částky nárokuje po každém z obžalovaných, případně v jaké kombinaci nebo v jakých skupinách odpovídají za jednotlivé výše škod. Soud v trestním řízení tak nemohl nahrazovat aktivitu poškozené a určovat, v jaké výši požaduje uplatněnou škodu po každém z obžalovaných.

2. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je promlčen. Vzhledem k tomu, že ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, posuzoval soud věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) včetně běhu promlčecích dob [podle přechodného ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“)]. Zabýval se otázkou, zda s ohledem na trestní řízení vedené proti žalované, které bylo zahájeno v únoru 2015 a pravomocně skončilo 27.

1. 2021, byly splněny podmínky stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. Zdůraznil, že předpokladem stavení běhu promlčecí doby podle citovaného ustanovení je, že v trestním řízení byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu škody, což předpokládá, že z podání poškozeného musí být patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu nárok uplatňuje (soud odkázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu). Žalobkyně se sice v rámci trestního řízení vedeného i proti žalované s nárokem na náhradu škody připojila, ovšem pouze obecně v něm uvedla, že se připojuje s nárokem na náhradu škody a v jaké (celkové) výši.

Ani výkladem obsahu tohoto přípisu (§ 35 obč. zák.) nelze zjistit, zda a v jaké konkrétní výši se s nárokem na náhradu škody vůči její osobě připojuje. Uzavřel, že jestliže přípis žalobkyně ze dne 8. 10. 2015 nesplňuje podmínky řádného uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalované, nemá za následek stavení běhu promlčecí doby ve vztahu k ní. Nestavěla-li se promlčecí doba, je nárok vůči žalobkyni promlčen, neboť žaloba byla podána dne 15. 12. 2022, tedy po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z podle ní dosud neřešené otázky, zda má civilní soud pravomoc přezkoumávat závěry trestního soudu o tom, že se poškozený řádně a včas přihlásil do trestního řízení. Namítá, že svůj nárok na náhradu škody uplatnila v adhezním řízení řádně a včas, neboť jej konkretizovala co do důvodu i výše a po celou dobu trestního řízení s ní bylo procesně jednáno jako s poškozenou, byla jí doručována relevantní rozhodnutí a bylo jí umožněno uplatňovat procesní oprávnění poškozeného, aniž by její postavení bylo jakkoli zpochybněno. Pokud by její připojení k trestnímu řízení nebylo řádné a včasné, byl by trestní soud povinen postupovat podle § 206 odst. 3 tr. ř. a její nárok z řízení vyloučit, což se však nestalo. Skutečnost, že soud postupoval podle § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázal ji na řízení ve věcech občanskoprávních, podle ní implikuje, že podmínky řádného a včasného uplatnění nároku splnila.

Zdůraznila, že rozhodnutí podle § 229 tr. ř. má význam i z hlediska zachování účinků uplatnění nároku (zejména z pohledu promlčení), přičemž běh promlčení je vázán až na právní moc rozhodnutí v trestním řízení, a to bez ohledu na případná pochybení orgánů činných v trestním řízení. Je proto nezbytné presumovat řádné a včasné uplatnění nároku, jestliže orgány činné v trestním řízení podle § 206 tr. ř. nepostupovaly a neposkytly jí poučení podle § 43 odst. 3 tr. ř. Dovolatelka má za to, že soudy v občanskoprávním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat závěr trestních soudů o řádnosti a včasnosti uplatnění nároku v adhezním řízení (odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Cdo 330/2022 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 955/2013).

Klíčovým východiskem je zásada ochrany legitimního očekávání a důvěry jednotlivce v akty veřejné moci. Nelze klást k tíži žalobkyně případné procesní nedostatky na straně orgánů činných v trestním řízení. Dovozuje, že pravomoc civilních soudů přezkoumávat závěry trestních soudů o řádnosti a včasnosti uplatnění nároku v adhezním řízení by měla být vyloučena, neboť opačný závěr by popřel smysl a účel adhezního řízení a poškozeným by fakticky znemožnil efektivně uplatnit nárok na náhradu škody. Poškozený, s nímž bylo v trestním řízení jednáno jako s poškozeným a který byl následně odkázán se svým nárokem na občanskoprávní řízení podle § 229 tr.

ř., je v legitimním očekávání, že jeho nárok byl řádně uplatněn a že po dobu trestního řízení neběžela promlčecí doba. Posouzení otázky řádnosti a včasnosti připojení se poškozeného do trestního řízení je otázkou procesní, náležející výlučně trestním soudům; civilní soudy by se proto měly omezit na posouzení hmotněprávního základu a výše nároku a nepřezkoumávat procesní postup v trestním řízení, jinak by došlo k porušení zásady legitimního očekávání a ochrany dobré víry. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že dovolatelkou předkládaná otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena, a to tak, že soud v civilním řízení není vázán posouzením řádnosti uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu). K námitce dovolatelky ohledně jejího legitimního očekávání poukázala na to, že žalobkyně je společností, která má právní oddělení a využívá i služeb advokáta a má proto podmínky pro řádné uplatnění svých nároků. Promlčení si způsobila sama svou pasivitou, a proto nelze uvažovat o tom, že by mohla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.

5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolatelka předkládá jako neřešenou otázku vázanosti soudu v občanskoprávním řízení rozsudkem vydaným v trestním řízení. Tato otázka však byla v judikatuře vyřešena. Již ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, které bylo uveřejněno pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), bylo vysloveno, že soud v občanskoprávním řízení je vázán pouze výrokem trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele.

Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Ohledně nároků poškozených pak uzavřel, že z návrhu na náhradu škody v adhezním řízení musí být patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se nárok na náhradu škody uplatňuje. Nebyl-li návrh v adhezním řízení podán řádně ve smyslu § 43 odst. 2 věty poslední tr. ř. (v tehdy platném znění – poznámka dovolacího soudu), soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.

Soud, který rozhoduje o náhradě škody v občanském soudním řízení, vychází v otázce řádného uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení především z rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Není však jimi (ani přístupem soudu v trestním řízení k otázce uplatnění nároku na náhradu škody) vázán při posuzování otázky promlčení nároku.

8. S těmito závěry není následná judikatura v rozporu, naopak z nich vychází. Ve vztahu k otázce řádného uplatnění nároku na náhradu škody lze odkázat na rozsudek ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013, podle něhož uplatní-li poškozený nárok na náhradu škody v rámci trestního (adhezního) řízení tak, že je z něj patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje, má takové uplatnění za následek stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 111/2013). Je-li nárok včas uplatněn v trestním řízení a poškozený v řízení řádně pokračuje, běh promlčecí doby se staví po dobu trestního řízení; po jeho skončení pak běží zbytek promlčecí doby. Ke stavení běhu promlčecí doby dochází v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod č. 5/2008 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 776/2003).

K otázce vázanosti soudu v občanskoprávním řízení rozsudkem vydaným v trestním řízení lze odkázat rovněž na závěr, že v případě, že soud v trestním (adhezním) řízení nepřizná zcela uplatněný nárok na náhradu škody z jakéhokoliv důvodu, například s poukazem na spoluzavinění poškozeného, a se zbytkem nároku odkáže poškozeného (pozůstalé uplatňující nárok na odškodnění za usmrcení osoby blízké) na řízení ve věcech občanskoprávních, nejde v tomto rozsahu o věc pravomocně rozsouzenou a lze ji v občanskoprávním řízení znovu projednat, aniž by soud v občanskoprávním řízení byl vázán závěrem trestního soudu o spoluzavinění poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010). Soud přitom v občanském soudním řízení není vázán posouzením otázky řádného uplatnění nároku na náhradu škody soudem v trestním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2142/2010, a ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99).

9. V posuzované věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nárok na náhradu škody v adhezním řízení sice uplatnila, avšak nikoli vůči žalované, neboť v úkonu, jímž se připojila se svým nárokem do trestního řízení, žalovanou neoznačila a konkrétně vůči ní žádný nárok na náhradu škody ani později v průběhu trestního řízení neuplatnila. Jak vyplývá z výše citované judikatury, poškozený musí v připojení se se svým nárokem na náhradu škody uvést z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu nárok uplatňuje.

Ke stavení běhu promlčecí doby pak dochází pouze v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a jen vůči tomu, vůči komu bylo uplatněno. Neuplatnila-li žalobkyně nárok na náhradu škody vůči žalované, ve vztahu k ní ohledně nároku na odškodnění účinky stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. nenastaly. Uplatnila-li žalovaná za těchto okolností námitku promlčení, nemohl soud žalobě vyhovět, neboť v době podání žaloby dne 15. 12. 2022 (téměř dva roky po právní moci trestního rozsudku) marně uplynula jak dvouletá subjektivní, tak desetiletá objektivní promlčecí doba (která běžela od konce roku 2010).

Závěru odvolacího soudu, že došlo k promlčení nároku žalobkyně podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. tak nelze ničeho vytknout.

10. Námitka dovolatelky, že uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 8. 10. 2015 je třeba považovat za řádné, protože soud s ní v trestním řízení jednal po celou dobu jako s poškozenou a nepostupoval podle § 206 odst. 3 tr. ř., není důvodná. Předně soud v trestním řízení neměl důvod rozhodnout podle § 206 odst. 3 tr. ř., protože nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení připadá v úvahu jen v případě, že práva poškozeného uplatňuje osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, což žalobkyně rozhodně nebyla. Důvod pro postup podle § 206 odst. 4 tr. ř. pak nebyl proto, že o nároku žalobkyně nebylo rozhodnuto v jiném řízení. Důvodná není ani námitka, že měla být v trestním řízení řádně poučena podle § 43 odst. 3 tr. ř. Z podání žalobkyně ze dne 8. 10.

2015, kterým se připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení totiž jasně vyplývá, že uplatňuje nárok na odškodnění po A. K. (který byl v daném trestním řízení rovněž obžalován) a po společnosti „LBG“. Vůči těmto subjektům byly nároky uplatněny, a v trestním řízení s ní tak správně bylo jednáno jako s poškozenou. Nebylo povinností soudu v trestním řízení požadovat či dotazovat se žalobkyně na to, zda uplatňuje nárok na odškodnění ještě po jiných obžalovaných. Je zcela na rozhodnutí poškozeného, po kterých osobách náhradu škody požaduje.

Žalobkyně měla k dispozici dostatečný odborný aparát k tomu, aby nároky na náhradu škody řádně uplatnila. Z uvedených důvodů i pro skutkovou odlišnost není na posuzovanou věc přiléhavý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 955/2013. Toto rozhodnutí se týkalo ochrany důvěry dotčených osob v úkony státních orgánů i ochrany legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích a zjistí-li se později pochybení v podobě neúčinně zahájeného trestního stíhání, nemůže to mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.

Taková situace ale v nyní posuzované věci nenastala.

11. Lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o otázku v praxi dovolacího soudu neřešenou.

12. Dovoláním byl napaden celý rozsudek odvolacího soudu, kterým soud rovněž potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Avšak dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

13. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu