25 Cdo 2062/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce A. T., proti žalované RAVOS, s. r. o., IČO 47546662, se sídlem
Rakovník, Františka Diepolta 1870, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml.,
advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 30, za účasti Kooperativa pojišťovna,
a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21,
jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 3.650.000 Kč, vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 222/2010, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 25 Co
94/2015-564, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 25 Co 94/2015-564,
s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku I, se zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací Krajskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 3.650.000 Kč z titulu náhrady
škody, kterou mu měla žalovaná jako správkyně veřejné vodovodní a kanalizační
soustavy způsobit nedostatečně provedenou opravou vodovodní přípojky k
vodoměrné soustavě v domě žalobce a zanedbáním údržby nefunkčního hlavního
uličního uzávěru vody, v důsledku čehož došlo k havárii na vodovodním potrubí
ve zmíněném domě. Následkem havárie vznikly pod budovou kaverny, jež narušily
statiku nemovitosti, která se stala neobyvatelnou.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, č. j. 7 C 222/2010-455,
zamítl žalobu ohledně 2.760.038 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci
889.962 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi státem a
účastníky řízení a mezi účastníky řízení navzájem (výroky III až VI). Soud
vyšel ze zjištění, že dne 13. 5. 2008 uzavřel žalobce se společností PERMON, s. r. o., kupní smlouvu, předmětem které byla mimo jiné budova v obci J., to vše
za kupní cenu 1.050.000 Kč. V lednu 2009 byl v nemovitosti žalovanou měněn
vodoměr, poškozený vlivem promrzání. V březnu 2009 byla pracovníkem žalované
opravována vodoměrná soustava, jelikož docházelo k únikům vody; tato oprava
byla provedena správně a v souladu s technickými normami. V prvním pololetí
roku 2009 nechal žalobce vyměnit ve sklepě domu vodovodní potrubí, ani v tomto
případě nebylo zjištěno pochybení. Vodovodní potrubí bylo po celou dobu
přiměřeně namáháno vlivem odběru vody v obci a tím způsobenými změnami tlaku v
potrubí. Dne 18. 5. 2009 došlo k vodovodní havárii v budově žalobce, při které
byl sklep budovy masivně zaplaven. Přítok vody nešlo uzavřít, neboť hlavní
uzávěr vody umístěný před domem byl nefunkční a opravu bylo možno realizovat až
po odčerpání vody. Dle znaleckých posudků byla následkem havárie změna
vlastností podloží domu, vznik kaveren a poškození nosné konstrukce objektu
žalobce. Tržní hodnota nemovitosti v době před škodnou událostí byla 1.100.000
Kč, po havárii byla hodnota budovy nulová. Náklady na uvedení budovy do
předešlého stavu (do stavu bezprostředně před havárií) byly znalcem vyčísleny
částkou 3.040.976 Kč bez DPH, přičemž uvedením do původního stavu by nedošlo ke
zhodnocení nemovitosti, která by nadále zůstala neuživatelná. Výše nákladů na
provedení demolice budovy byla znalcem vyčíslena částkou 618.113 Kč bez DPH. Náklady na uvedení do předešlého stavu tedy výrazně převyšují obvyklou cenu
nemovitosti. Žalobcův nárok soud prvního stupně posoudil podle z § 420 obč. zák., dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu pouze částečně, neboť řádně
nepečovala o hlavní uliční uzávěr vody, ač v případě jeho funkčnosti by bylo
možno podstatným způsobem omezit rozsah škody. Žalobce nese částečnou
odpovědnost za škodu tím, že řádně nezabezpečil vodoměrnou soustavu uvnitř své
nemovitosti proti promrzání, jak mu ukládá § 32 zákona č. 268/2009 Sb. v
platném znění. Podle § 441 obč. zák. oba účastníci nesou škodu poměrně, každý v
rozsahu jedné poloviny. Při určení výše škody vycházel soud podle § 443 obč. zák. z ceny věci v době poškození. Jelikož náklady na uvedení nemovitosti do
předešlého stavu násobně převyšovaly obvyklou cenu nemovitosti před škodnou
událostí, soud prvního stupně považoval tyto náklady za neúčelné a stanovil
výši náhrady škody rozdílem obvyklé ceny, jakou měla nemovitost před
poškozením, a obvyklé ceny po poškození, tedy částkou 1.100.000 Kč. K tomu
připočetl náklady na demolici, které bude muset žalobce vynaložit, v částce
679.924 Kč bez DPH. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j.
25 Co
94/2015-564, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2.366.924 Kč, jinak byl rozsudek ve výroku
I potvrzen; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
doplnil je dalším dokazováním – doplňkem znaleckého posudku, na jehož základě
zjistil, že příčinou havárie nebylo zamrznutí potrubí, a dospěl k závěru, že
žalovaná odpovídá za škodu v rozsahu 90 % (s ohledem na nefunkční hlavní uzávěr
jako rozhodující příčinu vzniku škody v daném rozsahu a neprovedení zkoušky
těsnosti po opravě potrubí žalovanou v místě, kde posléze došlo k jeho
porušení) a žalobce v rozsahu 10 % (maximálně v tomto rozsahu lze žalobci
přičítat podíl na vzniku škody v důsledku nedostatečné izolace potrubí ve
sklepě jeho domu, jež působila degradaci potrubí, která se však na vzniku
havárie mohla podílet jen okrajově). Odvolací soud se neztotožnil s právním
názorem soudu prvního stupně, podle kterého uvádět věc, jejíž hodnota před
poškozením byla 1.100.000 Kč a po havárii byla nulová, do předešlého stavu s
využitím nákladů, které přesahují 3.000.000 Kč, je sice možné, ale není účelné. Byla poškozena stavba, což je individuální věc, kterou nelze nahradit stejnou
věcí, proto odvolací soud považoval za účelné, aby takto jedinečně určená věc
byla opravena, neboť pouze tak bude žalobci nahrazena vzniklá škoda.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního
posouzení věci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí dílem na vyřešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, dílem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelka v dovolání zpochybňuje rozsah svého podílu na
vzniku škody a poukazuje na odlišný závěr soudu prvního stupně o podílu
účastníků na vzniku škody a na to, že žalobce dlouhodobě porušoval povinnost
chránit vodovodní přípojku proti zamrznutí). Dále namítá, že vynaložení nákladů
na uvedení stavby do předešlého stavu (stavu bezprostředně přecházejícímu
vzniku škody) by bylo zcela nehospodárné, a tudíž neúčelné. Pokud by byla
přisouzena poškozenému náhrada škody ve výši 3,5násobku obvyklé ceny
nemovitosti v době bezprostředně před škodnou událostí, považovala by
dovolatelka takové rozhodnutí za neoprávněné zvýhodnění poškozeného. Podobné
případy dle dovolatelky dovolací soud dosud neřešil. Dále odkazuje na
judikaturu dovolacího soudu, od které se odvolací soud dle jejího názoru
odchýlil při určení výše škody. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém dovolacím
návrhu sice navrhuje zrušení všech výroků napadeného rozsudku, z obsahu
dovolání však vyplývá, že brojí proti tomuto rozsudku s výjimkou té části
výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku I.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013)
se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a
shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud napadený rozsudek přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř. a je také důvodné, neboť se odvolací
soud při určení výše náhrady škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Především je nutno zdůraznit, že jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Směřují-li tedy
námitky dovolatelky proti správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu a
polemizuje-li dovolatelka s hodnocením provedených důkazů, není taková
argumentace způsobilá založit přípustnost ani důvodnost dovolání. To se týká i
závěru o podílu účastníků na vzniku škody, neboť v tomto směru odvolací soud
vycházel z doplnění dokazování dodatkem znaleckého posudku a z něho
vyplývajícího odlišného skutkového zjištění, na němž je právní závěr o podílu
na vzniku škody vybudován, a sice že po opravě potrubí žalovanou v místě, kde
posléze došlo k jeho porušení, nebyla provedena zkouška těsnosti, takže opravu
nelze považovat za řádnou, a že příčinou havárie nebylo zamrznutí potrubí,
přičemž nedostatečná izolace potrubí ve sklepě žalobcova domu sice působila
postupnou degradaci potrubí, která se však na vzniku havárie mohla podílet jen
okrajově.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3028 odst. 3 věty první a § 3079
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc
se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč.
zák.“).
Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození (§ 443 obč.
zák.).
Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou
na věci je újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození
oproti stavu před poškozením. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení
výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď rozdílem obvyklé ceny,
jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, nebo výší nákladů
potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, to však
jen v případě, že takové náklady nejsou zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci
před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25
Cdo 2575/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
pod C 1433, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo
2189/2011, C 13084). Vycházet z rozdílu obvyklé ceny věci před a po poškození
je vhodným způsobem určení výše náhrady zejména v situaci, kdy obnovení
původního stavu opravou věci není dost dobře možné, např. pokud by obnovení
věci znamenalo vytvoření nově vybudované stavby, nikoliv návrat nemovitosti do
původního (zdevastovaného) stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8.
2012, sp. zn. 25 Cdo 3074/2010, C 13078).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně výši škody, která žalobci
vznikla, odvíjel nikoli od obvyklé ceny nemovitosti a jejího snížení v důsledku
škodní události, nýbrž od částky potřebné nyní k jejímu znovuvybudování, aniž
by dostatečně zohlednil její skutečný stav a hodnotu před poškozením, případně
zvažoval možnost a účelnost uvedení nemovitosti do původního stavu s ohledem na
její totální zničení. Odvolací soud tedy nepovažoval za významnou obvyklou cenu
objektu před jeho poškozením, ač právě ona představuje rozsah škody na majetku
žalobce, neboť obvyklá cena objektu po havárii vodovodního potrubí byla
znaleckým posudkem stanovena jako nulová, což lze interpretovat jako totální
zničení věci. Uvádění takto zničené nemovitosti do předešlého stavu v nákladech
dosahujících 3,5násobku obvyklé ceny nemovitosti v době bezprostředně před
škodnou událostí, byť by to bylo stavebně technicky možné, není účelné, když
ani v případě takto provedené opravy by se nemovitost nestala uživatelnou. Za
této situace je vhodným způsobem určení výše škody nikoli zjištění nákladů na
vybudování nových základů stavby, zabezpečení nosné konstrukce domu a finančně
nákladnou sanaci jeho podloží, nýbrž zjištění rozdílu mezi obecnou (tržní)
cenou nemovitosti před poškozením a po něm. K takto zjištěné výši škody lze
přičíst náklady demolice, které bude muset žalobce objektivně vynaložit.
Odvolací soud při posuzování účelnosti nákladů na uvedení věci v předešlý stav
vycházel především z toho, že stavba je individuální věcí, kterou nelze
nahradit stejnou věcí. Tuto okolnost však nelze přeceňovat a potlačit hledisko
účelnosti vynaložených nákladů nutných k uvedení věci do předešlého stavu,
které dle konstantní rozhodovací praxe vychází především z parametrů uvedených
v předchozím odstavci. Od hlediska účelnosti vynaložených nákladů nutných k
uvedení věci v předešlý stav lze ustoupit např. v případech, kdy nemovitost
byla prohlášena národní kulturní památkou a oprava věci je objektivně dobře
možná (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 17 Co
246/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 991/14). V
tomto případě však stavba není památkově chráněna. Navíc je-li stavba zcela
zničena, nelze náklady na její znovuvybudování považovat za účelné ani v
případě, že byla památkově chráněna (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 25 Cdo 2189/2011).
Při právním posouzení věci vycházel odvolací soud z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000. Jeho závěry však na danou věc
plně nedopadají, jelikož neřeší účelnost vynaložených nákladů ve vztahu k
obvyklé ceně nemovitosti před škodnou událostí a po škodné události, nýbrž
konstatuje, že pro stanovení výše škody není významné, za jakou částku a v
jakém stavu vlastník částečně demolovaný dům později prodal. V žádném případě z
něj nelze dovozovat, že za situace, kdy je uvedení poškozené nemovitosti do
stavu před vznikem škody technicky možné, má žalobce vždy právo na nahrazení
nákladů na uvedení věci do stavu před vznikem škody. Takový požadavek
poškozeného je vždy třeba posoudit též z hlediska účelnosti vynaložených
nákladů nutných k uvedení věci do předešlého stavu z hlediska hospodárnosti
takového řešení.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej bez jednání zrušil (§ 243a
odst. 1 věta první a § 243e odst. 1 o. s. ř.) spolu se závislými výroky o
náhradě nákladů řízení, s výjimkou té části prvního výroku, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I, a věc mu
vrátil ve zrušeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s.
ř.).
V dalším řízení odvolací soud stanoví výši škody, která žalobci vznikla, v
souladu s výše uvedenými právními závěry, jež jsou pro odvolací soud závazné (§
243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu
rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu