ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) Z. R., b) J. R., obou zastoupených Mgr. Vítem Burešem, advokátem se
sídlem Brno, Dobrovského 50, proti žalovanému NAJA trade spol. s r.o., IČO
60746980, se sídlem Vyškov, Krátká 713/8, zastoupenému Mgr. Bc. Ivo
Nejezchlebem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 1430/2003, o dovolání žalobců a
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2011, č.j. 17
Co 246/2009-475, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2011, č.j. 17 Co
246/2009-475 se ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku
8.353.286,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
% za dobu od 1. 7. 2001 do 3. 12. 2003 a rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že žalobci se stali na základě kupní smlouvy podílovými
spoluvlastníky, každý ideální ? nemovitostí (bývalých sladoven) zapsaných na LV
č. pro obec a k. ú. Modřice, za dohodnutou kupní cenu 1.419.600,- Kč. Žalobci
se žalovaným uzavřeli ústní dohodu o odstranění ocelových náduvníků (namáčecích
nádrží) a starého technologického zařízení v objektech. Při provádění
sjednaného díla došlo dne 29. 6. 2001 k požáru a ke zničení podstatné části
těchto staveb. Soud dovodil obecnou odpovědnost žalovaného podle § 420 obč.
zák., neboť dva pracovníci, kteří byli v pracovněprávním, respektive jiném
smluvním vztahu se žalovaným, při řezání plamenem, nedodrželi požárně
bezpečnostní opatření podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, neměli
oprávnění ke svařování odpovídající požadavkům vyplývajícím z § 3 odst. 10
písm. d) vyhlášky č. 87/2000 Sb. a neabsolvovali ani příslušná školení. Soud
neshledal důvodným požadavek žalobců na zaplacení 13.814.408,- Kč, tj. částky,
kterou by bylo třeba vynaložit na uvedení poškozených objektů do původního
stavu. Zdůvodnil to tím, že zničené budovy byly staré (postavené před r. 1900),
dlouhodobě nevyužívané, jejich uvedení do původního stavu není možné,
respektive účelné a je zde zřejmý nepoměr mezi částkou, kterou žalobci
vynaložili na zakoupení všech nemovitostí, tedy i objektů postižených požárem,
a částkou potřebnou v současnosti k obnovení původního stavu, čímž by došlo ke
značnému obohacení žalobců. Při stanovení výše náhrady škody soud vycházel ze
znaleckého posudku společnosti Qualiform, a. s., podle kterého se vlivem požáru
ze dne 29. 6. 2001 snížila hodnota nemovitosti provozního objektu o 600.000,-
Kč, což představuje snížení obvyklé (tržní) ceny nemovitostí, tj. skutečnou
výši škody, která žalobcům v důsledku poškození objektů požárem vznikla.
K odvolání žalobců proti zamítavým výrokům a výrokům o náhradě nákladů řízení
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č.j. 17 Co 246/2009-475,
změnil v napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované
uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně (dalších) 8.353.286,- Kč s
příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se
však s jeho závěrem o výši náhrady škody na požárem poškozených objektech.
Zdůraznil, že nemovitosti jsou národní kulturní památkou, způsob nakládání s
nimi je stanoven zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění
pozdějších předpisů, z nějž vyplývá, že vlastník kulturní památky je povinen na
vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit
ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, jinak se vystavuje
sankcím podle části páté tohoto zákona. Odvolací soud dovodil, že za skutečnou
škodu na věci je třeba považovat újmu, která představuje majetkové hodnoty, jež
je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu, resp. výši peněžních
prostředků nutných k obnovení původního majetkového stavu poškozeného. Podle
závěrů ústavního znaleckého posudku činí výše nákladů nutných k uvedení objektů
do předešlého stavu částku 13.814.408,- Kč a při prioritní povinnosti žalobců
jako vlastníků kulturní památky pečovat o její zachování, obnovu a opravu, je
tato částka skutečnou škodou, kterou by žalovaný jako odpovědný subjekt měl
žalobcům nahradit. Odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou
žalovaný vznesl v průběhu řízení ohledně části nároku uplatněného rozšířením
žaloby, proto přiznal žalobcům náhradu škody toliko v částce 8.353.286,- Kč,
neboť žalobci uplatnili nárok ve výši 8.953.286,- Kč u soudu prvního stupně dne
20. 6. 2003 a v částce 600.000,- Kč jim bylo již vyhověno soudem prvního
stupně, v rozsahu převyšujícím 8.953.286,- Kč se nárok žalobců uplynutím
objektivní i subjektivní promlčecí doby promlčel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný.
Žalobci podali dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla
zamítnuta žaloba na zaplacení 6 % úroku z prodlení z částky 8.353.286,- Kč od
5. 12. 2003 do zaplacení, 8 % úroku z prodlení z částky 8.353.286,- Kč od 1. 7.
2001 do 4. 12. 2003, 6 % úroku z prodlení z částky 600.000,- Kč od 4. 12. 2003
do zaplacení a zbývající částky 5.461.122,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 7.
2001 do zaplacení. Žalobci dovozují přípustnost dovolání z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Mají za to, že žalovaný jako škůdce byl v prodlení s náhradou
škody již druhý den po vzniku škody, tj. od 1. 7. 2001, neboť musel již v
okamžiku vzniku škody vědět o škodě a o tom, že za ni odpovídá, a že je povinen
škodu nahradit. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku v
rozsahu částky 5.461.122,- Kč. Žalobci se o výši škody v částce 13.814.408,- Kč
dozvěděli až doručením znaleckého posudku, resp. jeho založením do soudního
spisu, tj. až dne 27. 4. 2007, a tímto dnem podle nich počala běžet promlčecí
doba. Žalobu rozšířili v návaznosti na znalecké posouzení. Namítají, že až do
pravomocného skončení řízení neměli jistotu v tom, kdo za škodu odpovídá, neboť
žalovaný svoji odpovědnost od počátku popíral. Navrhují, aby Nejvyšší soud
zrušil zamítavou část rozsudku odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců odmítl jejich nároky na úhradu úroků z
prodlení a na doplacení zbývající žalované částky a ztotožnil se s rozsudkem
soudu prvního stupně.
Dovolání žalovaného směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit
žalobcům společně a nerozdílně částku 8.353.286,- Kč s příslušenstvím a
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání podle žalovaného
vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodů
uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný
považuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně výše požárem způsobené
škody za nesprávná. Poukazuje na vyhodnocení skutkových závěrů soudem prvního
stupně, který považoval za škodu částku ve výši 600.000,- Kč odpovídající
obvyklé ceně nemovitosti (objektů) před vznikem požáru a nikoli částku
13.814.408,- Kč, která odpovídá nákladům na uvedení poškozených objektů do
nepoškozeného stavu. Odvolací soud tak podle žalovaného nesprávně ve svých
skutkových zjištěních zaměňuje náklady potřebné k uvedení nemovitosti do
předešlého stavu za náklady nutné pro uvedení nemovitosti do nepoškozeného
stavu, a to za situace, kdy je ve znaleckém posudku uvedeno, že předešlý stav
nemovitosti, tj. bezprostředně před vznikem požáru byl havarijní a obvyklá cena
této nemovitosti činila 600.000,- Kč. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu
ohledně povinnosti žalobců uvést předmětnou nemovitost do původního stavu z
důvodu její zvýšené ochrany a souvislostí s případnými sankcemi za porušení
této povinnosti. Má za to, že povinnost pečovat o nemovitost měli žalobci s
ohledem na její havarijní stav již před požárem, přičemž výše nákladů na
uvedení nemovitosti do nepoškozeného stavu by již před vznikem požáru dosáhla
částky 13.814.408,- Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku. Odvolací soud svým
rozhodnutím této povinnosti žalobce zbavil a přesunul ji na žalovaného, který
zavinil požár zříceniny ve zbytkové hodnotě 600.000,- Kč. Žalovaný má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 443 obč. zák., jelikož
náklady na opravu staveb přesahují jejich hodnotu v době před vznikem požáru, a
z tohoto důvodu je jejich oprava neúčelná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaného se žalobci ztotožnili se závěry odvolacího
soudu týkajícími se výše náhrady škody a označili tvrzení žalovaného ohledně
havarijního stavu předmětných objektů za nepravdivá, což dokládali potvrzeními
datovanými po vydání rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas a dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ustanovení §
241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobců není přípustné,
zatímco dovolání žalovaného, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., je důvodné.
Žalobci dovozují přípustnost svého dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., dle něhož je dovolání přípustné, směřuje-li proti rozsudku odvolacího
soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního
stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro
rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná.
Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na
obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení toho,
zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy
jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 či §
220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil
obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti
účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné
pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 110).
V daném případě jde o měnící rozsudek jen v té části, v níž odvolací soud (na
rozdíl od soudu prvního stupně) shledal žalobu důvodnou ohledně částky
8.353.286,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 5. 12. 2003 do zaplacení, ve zbývající
části jde o rozsudek potvrzující, neboť vymezení práv a povinností účastníků
soudy obou stupňů je shodné (uplatněný nárok byl v rozsahu přesahujícím částky
přiznané soudem prvního a druhého stupně oběma soudy shledán nedůvodným).
Jelikož přípustnost dovolání žalobců není dána ani podle § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. (nejde o diformitu rozhodnutí nastalou v důsledku zrušení předchozího
odlišného rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž by byl v dalším řízení vázán
právním názorem soudu odvolacího), přichází v úvahu již pouze přípustnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž může být dovolání
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. Toto
ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního
řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012
nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV.
ÚS 1572/11).
Žalobci zpochybňují řešení otázky promlčení a prodlení odvolacím soudem.
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody
je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o
protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o
škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu,
kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu
důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002,
sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod C 1168). Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah
(tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby
znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného posudku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010). Pro
podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost
rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním
řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010).
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k
dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví
odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o
nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005 – Soubor
C 4273).
Z uvedených judikatorních závěrů vyplývá nesprávnost názoru žalobců, že se o
výši škody dozvěděli až ze znaleckého posudku a o osobě odpovědné za škodu
dokonce až z pravomocného rozhodnutí ve věci. Tento názor by ostatně ve svých
důsledcích zcela popřel smysl institutu promlčení.
Vzhledem k dále uvedeným závěrům, z nichž vyplývá nesprávnost posouzení věci
odvolacím soudem, pokud přiznal žalobcům nad rámec 600.000,- Kč částku
8.353.286,- Kč, je bližší zkoumání otázky promlčení ohledně dalších žalobci
požadovaných 5.461.122,- Kč nadbytečné.
Doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem ani
určena rozhodnutím, a nebyla-li ani dohodnuta, nastává následující den po dni,
kdy byl dlužník vyzván k plnění (§ 563 obč. zák.). Nesplní-li dlužník včas a
řádně, dostává se do prodlení a vzniká mu povinnost platit úrok z prodlení (§
517 odst. 1 a 2 obč. zák.). Osoba odpovědná za škodu se dostává do prodlení
zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla
poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z
prodlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25
Cdo 2417/2007, nebo ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004). Neobstojí
tudíž názor žalobců, že žalovaní byli v prodlení již od doby vzniku škody.
Z pohledu dovolacích námitek žalobců tedy v otázkách promlčení a prodlení nemá
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Proto dovolací
soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Z podnětu dovolání žalovaného se dovolací soud dále zabýval opodstatněností
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení výše škody.
Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození (§ 443 obč.
zák.).
Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou
na věci je újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození
oproti stavu před poškozením. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení
výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď rozdílem ceny obvyklé,
jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, nebo výší nákladů
potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, to však
jen v případě, že takové náklady nejsou zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci
před poškozením. U škody vzniklé na věci (movité i nemovité) použité a částečně
opotřebované musí být přihlédnuto k obecné ceně věci v době poškození a k
rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí
být odečtena částka odpovídající případnému zhodnocení věci její opravou oproti
původnímu stavu, v opačném případě, by poškozenému vznikalo bezdůvodné
obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny
součástmi novými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 2575/2000).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně výši škody, která žalobcům
vznikla, odvíjel nikoli od obvyklé ceny nemovitostí a jejího snížení v důsledku
škodní události, nýbrž od částky nutné k jejich znovuvybudování, aniž by
zohlednil jejich skutečný stav a hodnotu před poškozením, případně zvažoval
možnost a účelnost uvedení nemovitostí do původního stavu s ohledem na jejich
totální zničení požárem. Odvolací soud tedy nepovažoval za významnou obvyklou
cenu objektů před jejich poškozením, ač právě ona představuje rozsah škody na
majetku žalobců, neboť hodnota (cena) objektů po požáru byla nulová.
Znovupostavení požárem zničených objektů by znamenalo vytvoření nových staveb,
nikoliv návrat do původního stavu, v jakém byly nemovitosti před požárem. Za
této situace, kdy uvedení do původního stavu není dobře možné, je vhodným
způsobem určení výše škody nikoli zjištění nákladů na vybudování nové stavby,
nýbrž zjištění rozdílu mezi obecnou (tržní) cenou nemovitostí před poškozením a
po něm.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění
pozdějších předpisů vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad
pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před
ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením.
Ani argumentace odvolacího soudu o zvýšené ochraně předmětných nemovitostí jako
národní kulturní památky a z toho vyplývajících povinností žalobců jako
vlastníků nemůže nic změnit na závěru, že při určení skutečné škody na těchto
nemovitostech je třeba vycházet z jejich hodnoty se zohledněním jejich
opotřebení (poškození) před škodnou událostí. Z okolnosti, že předmětné
nemovitosti jsou památkově chráněny a že jejich údržba a opravy vyžadují
zvýšené náklady oproti „běžné“ stavbě, nelze dovozovat, že v případě jejich
zničení by škůdce měl uhradit náklady na vytvoření nové věci bez zohlednění
jejího skutečného stavu a hodnoty před poškozením, zvláště pokud by náklady na
opravu (znovuvytvoření) měly výrazně převýšit hodnotu věci.
K listinným důkazům datovaným po vydání rozsudku odvolacího soudu a
předkládaným žalobci nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť dokazování provádí
dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst. 2 o. s. ř.),
nikoli tedy za účelem odlišného zjištění skutkového stavu věci, než jak byl
zjištěn soudem nalézacím a odvolacím, a pokud v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti anebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), tím spíše je
nelze uplatnit ve vyjádření k dovolání.
Jelikož žalovanými uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
v otázce určení výše škody byl shledán opodstatněným, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v
měnícím výroku o věci samé a na něm závislých výrocích o náhradě nákladů řízení
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne odvolací soud o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu