USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobce: P. C., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrou Dupákovou, advokátkou se sídlem Hradiště 97/4, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: M. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Chramostou, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, 430 03 Chomutov, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 21 C 168/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 10 Co 60/2021-128, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal náhrady újmy, která mu měla být způsobena v osobnostní sféře úmyslnými pomluvami žalovaného. Zadostiučinění ve výši 160 000 Kč požadoval jako náhradu nemajetkové újmy způsobené sdělením žalovaného v e-mailové žádosti (stížnosti) ze dne 7. 4. 2016 adresované nadřízenému žalobce Ch., a to „V posledních týdnech se stále častěji setkávám s velmi nestandardním jednáním příslušníka Celní správy C.. Vzhledem k tomu, že se jeho invektivy k mé osobě stupňují, a vzhledem k tomu, že jsou směřovány k mému klientovi společnosti Doorhan, patrně ve snaze poškodit mé dobré jméno, rozhodl jsem se požádat Celní správu o prošetření postupů C.
a o sjednání nápravy.“. Zadostiučinění ve výši 40 000 Kč pak požadoval za e-mailové sdělení společnosti DoorHan s.r.o. ze dne 4. 4. 2016 „Dobrý den, pane C., před pár minutama jsem mluvila s panem H. a dle informací Vám na e-mail odpověděl ihned v den, kdy jste mu psal Vy. Mohla bych Vás poprosit o upřesnění, co přesně požadujete? Děkuji moc. S pozdravem D. T..“. V obou případech žalovaný podle žalobních tvrzení přisoudil žalobci negativní jednání, které žalobce neuskutečnil, čímž o žalobci sdělil nepravdivé údaje, jimiž ohrozil jeho vážnost u spoluobčanů, značnou měrou ho poškodil ve služebním poměru, narušil jeho rodinné vztahy a způsobil mu další majetkovou a nemajetkovou újmu.
Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl v rozhodné době ve služebním poměru příslušníka celního úřadu, žalovaný vystupoval jako zástupce deklaranta - společnosti DoorHan s.r.o. Žalovaný podal na žalobce stížnost, kterou se zabýval ředitel Celního úřadu pro XY, žalobce byl kázeňsky potrestán za výrok, který není předmětem tohoto řízení. V souvislosti s touto stížností proběhla předmětná e-mailová komunikace. Okresní soud uzavřel, že kritika postupu žalobce obsažená ve stížnosti žalovaného nevybočuje z mezí nezbytných k dosažení sledovaného cíle, tj. prošetření postupu žalobce při výkonu jeho služebních povinností, nepředstavuje ani exces, jež by byl neoprávněným zásahem do osobnosti žalobce ve smyslu ustanovení § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jde o kritiku přiměřenou co do obsahu i formy.
V případě e-mailového sdělení společnosti DoorHan s.r.o. ze dne 4. 4. 2016 uzavřel, že i kdyby informace, kterou žalovaný poskytl společnosti DoorHan s.r.o., že na e-mail žalobce odpověděl týž den, kdy mu žalobce psal, nebyla pravdivá, nezasáhla by jakékoliv složky ochrany osobnosti žalobce a nevykazuje znaky pomluvy. Žalovaný takovou informací nesdělil žádný znevažující údaj o osobě žalobce, ani v tomto případě se tedy nejedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21.
2. 2022, č. j. 10 Co 60/2021-128, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházel přitom ze skutkových zjištění okresního soudu, která měl za správná a dostatečná.
Ztotožnil se také s jeho právním závěrem, že žalovaný pouze využil svého zákonného práva podat na příslušníka celního úřadu stížnost k jeho nadřízenému se žádostí o prošetření postupu žalobce v jeho dohledové činnosti, že kritika postupu žalobce obsažená ve stížnosti žalovaného nijak nevybočovala z mezí nezbytných k dosažení sledovaného cíle, kterým je prošetření postupu žalobce při výkonu jeho služebních povinností, přičemž obsah stížnosti žalovaného v daném případě nepředstavoval žádný exces. Žalobce v postavení celníka musí snést určitou míru náročnosti, kterou na výkon této funkce při výkonu působnosti orgánů celní správy z hlediska odbornosti i celkového vystupování kladou ostatní osoby.
Stížnost na postup celníka nelze automaticky posuzovat jako zásah do jeho osobnostních práv, je-li taková stížnost vedena ve věcné a racionální rovině, bez užití emocionálně vypjatých či excesivních stanovisek či závěrů (např. hrubým, urážlivým a dehonestujícím způsobem). Osobnostní práva žalobce tedy nebyla v daném případě dotčena, nebylo do nich žalovaným neoprávněně zasaženo tak, aby byla odůvodněna soudní ochrana těchto práv a vyvolána potřeba odčinění vzniklé nemajetkové újmy na straně žalobce poskytnutím přiměřeného zadostiučinění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že je třeba vyřešit právní otázku, zda byla osobnostní práva žalobce jednáním žalovaného dotčena, a to v takové míře, že je odůvodněna jejich soudní ochrana spolu s odčiněním nemajetkové újmy. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou například rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 3090/2016, sp. zn. 32 Cdo 1159/2004, 30 Cdo 5161/2008 a Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 357/96. Zdůraznil, že v řízení vyšlo najevo, že žalovaný zasáhl do jeho práv nepravdivými tvrzeními, že v pozici celního úředníka šikanuje společnost DoorHan s.r.o.
Tato tvrzení však nebyla ničím podložena. Podle žalobce tak žalovaný zneužil svého stížnostního práva a překročil zákonné meze přípustné kritiky. Taková kritika nezasahuje pouze jeho profesní sféru, ale dotýká se i jeho osobní cti, tím pádem byl požadavek nepřiměřenosti zcela naplněn. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 427/2000 a uvedl, že finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře.
O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou, což žalobce pociťuje. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), zastoupeným advokátem, není však přípustné. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu obecně vymezující zásahy do osobnostních práv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, nikterak neidentifikuje otázku, v níž by tato judikatura nebyla odvolacím soudem respektována. Z prostého převzetí textu odkazovaných rozhodnutí do dovolání způsobem, z nějž nevyplývá jakákoliv kolize s právními závěry odvolacího soudu, není možné dovodit existenci konkrétní otázky řešené odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, případně otázky zakládající jiný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4119/2017, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 613/2020, a judikaturu v nich odkazovanou, kladoucí důraz na skutečné postihnutí otázky, nikoliv jen formální odkaz na rozhodnutí). Závěry, na nichž spočívají dovolatelem odkazovaná rozhodnutí, nejsou s právním posouzením projednávané věci v rozporu, neboť se nevyslovují proti stěžejnímu závěru o existenci okolností vylučujících protiprávnost zásahu do osobnostních práv, jež mohou spočívat ve výkonu jiného subjektivního práva či povinností stanovených zákonem, děje-li se tak v určitých akceptovatelných mezích.
Úvahy odvolacího soudu naopak odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, reprezentované např. usneseními ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4125/2019, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2904/2020, v níž se dovolací soud zabýval protiprávností zásahu do osobnostních práv tvrzeními adresovanými orgánům veřejné moci v rámci výkonu zákonem daného subjektivního práva. Dovolání žalobce též směřuje proti výroku o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.