25 Cdo 2196/2024-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: A. V., zastoupený Mgr. Alicjí Kellerberg Klimeš, LL.M., advokátkou se sídlem Tajovského 1660/2c, 736 01 Havířov, proti žalovaným: 1. Heimstaden Czech s.r.o., se sídlem Gregorova 2582/3, 702 00 Ostrava, označené jako 2. K. V., o 1 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 111 Nc 5101/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2024, č. j. 71 Co 59/2024-39,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 3. 2024, č. j. 71 Co 59/2024-39, potvrdil usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 6. 2. 2024, č. j. 111 Nc 5101/2024-29, kterým odmítl (podle § 43 odst. 2 věty první o. s. ř.) žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci 1 000 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není schopna projednání, neboť postrádá nepochybné označení počtu žalovaných subjektů, případně jejich specifikaci, a není v ní uvedeno dostatečné skutkové vylíčení toho, z jakých důvodů je podávána. Vady žaloby nebyly odstraněny ani po výzvě soudu (usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2024, č. j. 111 Nc 5101/2024-22), která obsahovala řádné poučení o tom, jak mají být vady odstraněny, i o následcích jejich neodstranění.
2. Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení vad podání podle § 43 o. s. ř. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1658/2015, 33 Cdo 2326/2020 a 33 Cdo 3504/2020 s tím, že se soud prvního stupně nepokusil o odstranění pochybností a správnou identifikaci označené osoby K. V. vyžádáním zpráv od dalších orgánů veřejné správy, ačkoliv bylo z žaloby zjevné, že je zaměstnankyní společnosti Heimstaden a soud, na rozdíl od dovolatele, mohl zjistit její osobní údaje. Žalovaný, který s ní nikdy nebyl ve smluvním vztahu, neměl žádnou možnost, jak její osobní údaje získat. Ze všech jeho podání pak bylo patrno, že se cítí být poškozen na svých právech oběma žalovanými. Ohledně určitosti předmětu řízení odkázal dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 370/2002, 32 Odo 315/2004 a 22 Cdo 4457/2007. Je přesvědčen, že v řízení uvedl všechny rozhodující skutečnosti, a soud tak měl dostatek podkladů pro závěr, o čem a na jakém podkladě má rozhodnout. Namítal, že napadeným rozhodnutím byl poškozen na svých základních právech, zejména na právu na spravedlivý proces a přístup k soudu. Dovolatel nemá právní vzdělání, proto měl soud ve výzvě k odstranění vad zvolit takové výrazy, aby co nejvíce zvýšil jeho šanci na provedení opravy, přičemž výzva obsahovala řadu právních a odborných pojmů. I když v úvodu žaloby sdělil, že advokáta vzhledem k předchozí negativní zkušenosti ustanovit nechce, měl být soudem poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce. Navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť po právní stránce nesprávně posoudil jeho žalobu jako neprojednatelnou. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout; žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce.
Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde tedy o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, což znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370P2002, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017, ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3948/2019, či ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3010/2021).
6. Odvolací soud v posuzované věci uvedl, že z žaloby je patrné pouze to, že žalobce požaduje odškodné za „ubližování na zdraví“ ve výši 1 000 000 Kč. Žalobce dále v žalobě uvádí, že mu od společnosti Heimstaden Czech s. r. o. chodí i nadále písemnosti podepsané ředitelnou klientského centra K. V., ačkoli se v jiném řízení se společností dohodl, že tomu tak nebude. Přesto mu jako nájemci byla společností zaslána písemnost obsahující sdělení o změně výše úhrad spojených s užíváním bytu, která byla podepsána K.
V. jako ředitelkou klientských služeb společnosti. Uvedl rovněž, že je epileptik a žalovaní jej útokem na jeho psychiku uvádějí do situací, které u něj epileptické záchvaty vyvolávají. Odvolací soud uzavřel, že z takto formulované žaloby není zřejmé, čeho (protizákonného) se měla společnost Heimstaden Czech s. r. o. či případně K. V. vůči žalobci dopustit, z jakého důvodu by K. V. neměla podepisovat listiny, k jejichž podpisu je z hlediska své funkce oprávněná, proč by neměly být žalobci doručovány, respektive co mu na tom vadí a jak konkrétně to ovlivnilo jeho zdravotní stav, a nejsou tak srozumitelně vylíčeny skutečnosti na základě nichž uplatňuje svůj nárok.
Jestliže žalobce ani po řádné výzvě soudu prvního stupně uvedené vady žaloby neodstranil (v reakci na výzvu soudu uvedl, že jeho podání má všechny potřebné náležitosti), je závěr odvolacího soudu, že je na místě žalobu jako neprojednatelnou odmítnout, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Je totiž zcela nepochybné, že na základě těžko srozumitelných údajů uvedených v žalobě je mezi jediným tvrzeným jednáním žalovaných a požadavkem na náhradu újmy logický rozpor, neboť zaslání dopisu pronajímatelem nájemci, jímž je informován o zvýšení plateb (i když bylo podepsáno K.
V. jako ředitelkou klientských služeb), nelze bez dalšího považovat za jednání, jež by bylo v rozporu se zákonem či smlouvou. Domáhá-li se žalobce odškodnění újmy, je totiž povinen srozumitelně uvést, jaké (nedovolené) jednání žalovaných újmu způsobilo, což žaloba postrádá. Chybí rovněž vylíčení, o jakou újmu na zdraví žalobce se jedná.
7. Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí nejsou na daný případ přiléhavá. V odkazované věci Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 315/2004 byl základní děj (žalobkyně se domáhala zaplacení ceny konkrétně uvedeného zboží, které žalované dodala na základě individualizované smlouvy, jež byla v listinné podobě připojena) v žalobě vylíčen až na některé skutečnosti, které však mohly být doplněny v průběhu řízení (případně by jejich nedoplnění mohlo vést k zamítnutí žaloby). Avšak v nyní posuzované věci jsou zcela nesrozumitelně uvedeny skutkové okolnosti, z nichž by mělo (snad) vyplývat protiprávní jednání, které by mohlo mít za následek újmu na zdraví a není ani uvedeno, o jakou konkrétní újmu se jedná.
Ve věci sp. zn. 22 Cdo 4457/2007 jsou v žalobě jasně uvedeny všechny rozhodné skutečnosti postačující k posouzení uplatněné žaloby na vyklizení nemovitosti, na rozdíl od posuzované věci, kde se žalobce domáhá zcela nedostatečně specifikované újmy na zdraví, aniž by bylo vylíčeno, jakým protiprávním jednáním by měla být způsobena. Konečně ve věci sp. zn. 21 Cdo 370/2002 Nejvyšší soud (mimo jiné) dovodil, že nedostatek skutkových zjištění činí sice žalobu neprojednatelnou, avšak napadené rozhodnutí zrušil proto, že žalobce nebyl řádně vyzván k odstranění vad ani poučen o následcích jejich neodstranění, a navíc byl soud nesprávně obsazen.
8. Odvolací soud spatřoval zásadní nedostatek žaloby i v tom, že žalovaný srozumitelně neuvedl, zda žaloba směřuje proti více osobám či nikoli, případně že řádně neoznačil druhou žalovanou K. V. S odvolacím soudem lze souhlasit, že z žaloby skutečně nevyplývá, zda směřuje i vůči K. V. nebo je v ní uváděna pouze jako zástupkyně společnosti Heimstaden Czech s. r. o. Nicméně z dalších podání žalobce bylo možno seznat, že ji označuje jako druhou žalovanou a že tedy žaloba směřuje i vůči ní. Pokud však dovolatel namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe v tom, že se soud nepokusil o odstranění pochybností a správnou identifikaci označené osoby K. V. a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1658/2015, 33 Cdo 2326/2020 a 33 Cdo 3504/2020, nejsou tato rozhodnutí na posuzovanou věc přiléhavá. Všechna se totiž zabývají posouzením splnění podmínek řízení (§ 104 o. s. ř.) a to konkrétně tím, zda žalobcem označený účastník (žalovaný) existuje (má právní osobnost ve smyslu § 19 o. s. ř.) a má tedy způsobilost být účastníkem řízení; rozhodnutí tedy řešila zcela jinou právní otázku než řádné označení účastníka v žalobě ve smyslu § 79 o. s. ř. V dovolatelem odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3504/2020, v němž se soud zabýval splněním podmínek řízení po zjištění, že žalobcem označená žalovaná neexistuje, se uvádí, že z § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že neobsahuje-li v označení účastníků řízení žaloba všechny údaje potřebné k jejich označení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. Tak ale v posuzované věci soudy postupovaly a žalobce k odstranění vady spočívající v nedostatečném označení druhé žalované (neúspěšně) vyzvaly. Soud není povinen ani oprávněn si domýšlet, koho má žalobce v úmyslu žalovat a nedostatečné údaje žalobce ohledně identifikace účastníka nahrazovat vlastní aktivitou.
9. Lze tedy uzavřít, že uvedené námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud se při svém právním posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
10. Žalobce v dovolání rovněž namítá, že měl být soudem poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení a že výzva k opravě podání nebyla pro něj srozumitelná. Tím ale namítá vady řízení, k nimž však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné (samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání), což není tento případ. Pro úplnost dovolací soud k otázce srozumitelnosti výzvy k odstranění vad podotýká, že ve výzvě soudu prvního stupně provedené usnesením ze dne 23.
1. 2024, č. j. 111 Nc 5101/2024-22, je poučení o tom, jak má být podání žalobce opraveno, uvedeno zcela srozumitelně pro osobu, která má rozum průměrného člověka (§ 4 odst. 1 o. z.), neobsahuje žádné odborné právnické termíny, a naopak zahrnuje řádné poučení o následcích neodstranění vad podání. K nedostatku poučení o možnosti požádat o zástupce pro řízení dovolací soud dodává, že s dovolatelem lze souhlasit, že § 30 odst. 1 o. s. ř. ukládá předsedovi senátu povinnost účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, poučit o možnosti požádat o ustanovení zástupce.
Účelem poučení je, aby se účastník o možnosti požádat o zástupce pro řízení vůbec dozvěděl. Jestliže však žalobce v samém úvodu své žaloby uvádí, že advokáta nechce, protože „po zkušenosti z minulé žaloby mi přidělený advokát spolupracoval se soudkyní a ne se mnou“, je nepochybné, že žalobce je o možnosti požádat o ustanovení zástupce informován. V takovém případě by bylo trvání na opětovném poučování zbytečnou formalitou, zvlášť když žalobce zcela jasně vyjádřil, že po svých (špatných) zkušenostech o ustanovení zástupce zájem nemá.
11. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu