U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Mgr. M. Š.,
zastoupeného Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou, se sídlem Ostrava – Moravská
Ostrava, Matiční 730/3, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc, IČO 000 98
892, se sídlem Olomouc, I. P. Pavlova 6, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem,
advokátem, se sídlem Olomouc, Dobrovského 1157/25, o náhradu škody na zdraví,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 212/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7.
února 2012, č. j. 69 Co 370/2011-614, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, která mu vznikla v souvislosti s
operací varixů, jíž se podrobil 26. 11. 2002 v zařízení žalované a při níž
došlo k nevratnému poškození peroneálního nervu v levé dolní končetině s
následkem snížené citlivosti a poruchy hybnosti končetiny.
Ve věci bylo poprvé rozhodnuto (částečně vyhovujícím) rozsudkem Okresního soudu
v Olomouci ze dne 4. 5. 2007, č.j. 11 C 212/2004-314, který byl ve vyhovujícím
výroku zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
1. 7. 2008, č. j. 69 Co 64/2008-372, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č.j. 11 C
212/2004-574, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě
provedeného dokazování dospěl k závěru, že při operaci i při pooperační péči
bylo postupováno „lege artis“. V rámci pooperační péče byla sice opožděně
stanovena diagnóza léze peroneálního nervu, avšak neurochirurgická reoperace,
při níž byl dne 10. 12. 2002 nerv „uvolněn“, byla provedena včas, neboť
vzhledem k prokázanému těžkému poškození nervu (axonotmezi) by dřívější
reoperace neměla žádný význam.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne
7. 2. 2012, č.j. 69 Co 370/2011-614, zrušil rozsudek soudu prvního stupně,
pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 1.137.518,- Kč s příslušenstvím,
a řízení v tomto rozsahu zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ve
zbytku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal, že soud prvního
stupně provedl dostatek důkazů k řádnému objasnění věci a učinil z nich
odpovídající skutkový závěr. Uzavřel, že závěry posudků předložených žalobcem
byly vyvráceny znaleckými posudky soudem ustanoveného znalce Doc. MUDr. Jiřího
Podlahy a Nemocnice Na Homolce, které dospěly k závěru, že při operace žalobce
v žalovaném zdravotnickém zařízení byla provedena lege artis. Při operačním
zákroku došlo sice k nevratnému poškození nervu, avšak bylo postupováno
obvyklými a správnými metodami a negativní dopad na zdraví žalobce způsobily
komplikace spočívající v nepřehlednosti operačního pole a jizevnatém terénu
(operaci předcházel stejný zákrok v roce 1994). Vzhledem k těžké formě
poškození peroneálního nervu nemělo opožděné stanovení diagnózy na poškození
zdraví žalobce žádný vliv, neboť dřívější reoperace by neměla smysl; za této
situace bylo provedení neurochirurgické reoperace do tří týdnů „lege artis“.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. (vady řízení a nesprávné právní posouzení). Zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda chybný postup
operatéra lze hodnotit jako „lege artis“ a zda v posuzovaném případě nedošlo k
porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. a dále v otázce vztahu
mezi porušením prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.) a povinností dle § 11
odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. a čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Namítá, že se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nezabýval
odpovědností žalované z pohledu ustanovení § 415 obč. zák., přestože z
provedených důkazů vyplývá, že v závěrečné fázi operace došlo k pochybení
operatéra a že poranění nervu není běžnou komplikací operace varixů. Zpochybňuje odbornou erudici znalce Jelínka a správnost závěru, že opožděné
stanovení diagnózy nemohlo mít z důvodu závažnosti poškození nervu při samotné
operaci žádný vliv na vznik škody, za nepřesvědčivé označuje závěry znalce
Podlahy a zpochybňuje rovněž závěr o komplikacích či zvýšené krvácivosti při
operačním zákroku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil potvrzující výrok
napadeného rozsudku odvolacího soudu a v odpovídajícím rozsahu rovněž rozsudek
soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření namítá, že se žalobci nepodařilo prokázat pochybení
na straně žalované, nelze tudíž dovozovat ani její odpovědnost za škodu. Znalecké posudky, jejichž provedení bylo nařízeno soudem, považuje za
jednoznačné a objektivní. Navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako
nepřípustné, popř. zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)],
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem,
rozhodoval o šesti samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o
nárocích žalobce na odškodnění bolesti (22.800,- Kč) a ztížení společenského
uplatnění (1.080.000,- Kč), na náhradu nákladů na vypracování znaleckého
posudku (23.950,- Kč) a nákladů na dopravu (8.239,- Kč), na náhradu ztráty na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti (83.279,- Kč) a na náhradu nákladů léčení
(28.788,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají
odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto
třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným
potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně nároků na náhradu
bolestného, nákladů znaleckého posudku, nákladů na dopravu a nákladů léčení tak
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost
dovolání je v této části vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech
samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť nebyla splněna podmínka odlišnosti rozhodnutí
soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu
(předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen z důvodu
neúplného zjištění skutkového stavu a nedostatečného odůvodnění zejména ohledně
hodnocení důkazů, aniž by odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním
názorem na posouzení věci, v jehož důsledku by soud prvního stupně rozhodl ve
druhém rozsudku odlišně od rozsudku prvého). Přichází tedy v úvahu jen
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno,
uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je
pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. je
porušení právní povinnosti (protiprávní jednání), vznik škody, příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody a presumované zavinění. V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinna
postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§ 11
odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších
předpisů), respektive v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a
standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). Takový postup je
označován jako „lege artis“. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním
jednáním. Chybný postup operatéra tedy samozřejmě nelze hodnotit jako postup „lege
artis“. Odvolací soud však své rozhodnutí na takovémto zjevně nesprávném
právním názoru nezaložil. Jeho rozhodnutí vychází ze závěru, že postup
operatéra nebyl chybný (tj. rozporný se současnými dostupnými poznatky lékařské
vědy), byl tedy „lege artis“, a proto není dána odpovědnost žalované za škodu
ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. Porušením právní povinnosti (protiprávním jednáním) je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003). Vzájemný vztah konkrétní zákonné či smluvní povinnosti a prevenční povinnosti
dle § 415 obč. zák. byl již rozhodovací praxí dovolacího soudu řešen, a to tak,
že aplikace ustanovení § 415 obč. zák. přichází v úvahu, neexistuje-li
konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se
posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod C 1212, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 253/2001). V oblasti poskytování zdravotnických služeb to znamená, že
byl-li postup lékařů při operaci shledán lege artis, bylo by možno usuzovat na
porušení povinnosti vyplývající z § 415 obč. zák., pokud v daném případě
existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či
zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly
způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je
náhrada požadována, a provedeny nebyly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012).
V dané věci bylo zjištěno, že při diagnostice i terapii postupoval zdravotnický
personál žalované v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§
11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů),
respektive v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4
Úmluvy o lidských právech a biomedicíně), a naopak nebylo zjištěno, že by
existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení zvláštních opatření
k zabránění vzniku škody nad rámec předepsaného či obvyklého postupu. Za této
situace předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nejsou splněny. Námitky zpochybňující skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, stejně
jako námitky napadající věrohodnost některých důkazů, z nichž soudy obou stupňů
vycházely, jsou ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3, který však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Námitka vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(konkrétně námitka nedostatečného odůvodnění rozhodnutí okresního soudu),
rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť k takovým vadám lze v dovolacím
řízení přihlížet, jen je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné, nejde-li o
procesní otázky zásadního právního významu (sporný výklad procesního práva). Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 150, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná sice
vynaložila náklady na sepis vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, na
jejichž náhradu by zásadně měla právo, avšak z důvodů zvláštního zřetele
hodných spočívajících v okolnostech dané věci, jež jsou blíže uvedeny v
rozsudku odvolacího soudu, a s přihlédnutím k relativní stručnosti vyjádření,
jež se soustřeďuje na dovolací polemiku se skutkovými závěry, jež nepodléhají
dovolacímu přezkumu, dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení žalované
nepřiznal. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.