25 Cdo 2286/2023-631
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: K. E., zastoupený Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem Purkyňova 115, Vysoké Mýto, proti žalovaným: 1. L. Ž., 2. K. Ž., 3. M. Ž., 4. M. Ž., všichni žalovaní zastoupeni JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem třída Karla IV. 502, Hradec Králové, o zaplacení 1.114.790 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 293/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 2023, č. j. 25 Co 6/2023-426, takto:
I. Dovolání se odmítá.u II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 25 Co 6/2023-426, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. 11. 2022, č. j. 12 C 293/2018-378, ve výroku o věci samé, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 1.114.790 Kč s příslušenstvím (výrok I), současně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladu řízení
účastníků (výrok II), zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů státu (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV) a sám znovu rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok V). Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody (výdajů spojených s léčbou) a nemajetkové újmy (bolestného a ztížení společenského uplatnění), které měly žalobci vzniknout v důsledku jeho fyzického napadení L. Ž., právním předchůdcem žalovaných. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 14. 10. 2015 při konfliktu L. Ž. fyzicky napadl žalobce úderem do hlavy.
Incident byl projednán nejprve ve správním řízení, v němž se právní předchůdce žalovaných k činu doznal, proti L. Ž. byla podána i obžaloba, avšak trestní řízení bylo pro úmrtí obžalovaného zastaveno před hlavním líčením. Po útoku byl žalobce převezen do nemocnice, kde mu byla ošetřena drobná krvácející tržná ranka na temeni, bez podkožního hematomu. V lednu 2016 žalobce vyhledal lékaře pro zhoršující se obtíže se stabilitou a řečí a byl mu diagnostikován a operativně odstraněn chronický subdurální hematom.
Podle závěru posudku znalce doc. MUDr. Miroslava Vaverky, CSc., ustanoveného soudem pro toto řízení, nelze jednoznačně zjistit, co bylo příčinou vzniku chronického subdurálního hematomu, nelze vyloučit ani potvrdit, že jí byl předmětný útok, s přihlédnutím k celkovému zdravotnímu stavu a věku žalobce mohla být důvodem vzniku hematomu i jiná příčina. Soud prvního stupně uplatněné nároky posoudil podle § 2910 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť existence příčinné souvislosti mezi jednáním právního předchůdce žalovaných a vznikem chronického subdurálního hematomu nebyla prokázána s dostatečnou jistotou.
Hodnocení důkazů, skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně měl za přesvědčivé a vyhovující zákonným požadavkům i odvolací soud, který odmítl žalobcem prezentovanou verzi jako vycházející z izolovaného hodnocení provedených důkazů. V daném případě nebyla příčinná souvislost nejen prokázána zcela, ale nebyla prokázána ani v dostatečné míře pravděpodobnosti. Potřebné podmínky vzniku odpovědnosti za škodu tedy nebyly splněny.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odkazem na § 237 o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Poukázal na to, že v řízení byly použity jako podklad tři znalecké posudky s rozdílnými závěry. Pokud bylo prokázáno, že se právní předchůdce žalovaných dopustil vůči dovolateli násilného napadení a z lékařských zpráv bylo možné zjistit, jaký byl zdravotní stav žalobce před a po napadení, měl následovat závěr, že zhoršení zdravotního stavu je v příčinné souvislosti s napadením dovolatele právním předchůdcem žalovaných. Soudy obou stupňů se pak vůbec nevypořádaly s vyčíslením újmy, která žalobci vznikla. Dovolatel dále zrekapituloval skutkový stav, zdůraznil, že s ohledem na závažnost následků napadení bylo projednání napadení předáno k šetření jako trestný čin a podána obžaloba, jež byla podpořena závěrem znalce o krevním výronu nad levým čelním a temenním lalokem. Podání obžaloby pak v souladu s § 176 odst. 1, věta druhá, zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, značí, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňovaly její podání. Vinu zemřelého lze mít i s ohledem na jeho doznání za dostatečně prokázanou, nehledě na to, že k jeho odsouzení nedošlo, jelikož den před hlavním líčením spáchal sebevraždu. Dovolatel popsal zdravotní komplikace, které mu napadení přivodilo, a vyjádřil přesvědčení, že svůj nárok dostatečně prokázal. Má též za to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mělo být s ohledem na jeho poměry postupováno podle § 150 o. s. ř. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel k podáním, která mu byla žalobcem doručena bez splnění podmínky advokátního zastoupení, v podstatné části navíc i po uplynutí dovolací lhůty (viz § 241b odst. 3 o. s. ř.).
4. Usiluje-li dovolatel o zpochybnění závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví a útokem právního předchůdce žalovaných, je třeba připomenout, že otázka existence vztahu příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 371/2020), protože v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2610/2023). Okolnost, že státní zástupce měl v daném případě za to, že v souladu s § 176 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, neznamená prokázání rozhodných skutečností pro posouzení vzniku nároku na náhradu újmy v občanském soudním řízení. Samotné podání obžaloby neváže soud v občanském soudním řízení ve smyslu § 135 o. s. ř. a je na soudech, aby, jak se tomu stalo i v projednávané věci, závěry zjištěné při podání obžaloby konfrontovaly s dalšími v řízení uplatňovanými tvrzeními a provedenými důkazy a na základě nich vyslovily svůj závěr o vzniku povinnosti k náhradě újmy. Jestliže soudy dospějí k závěru, že není prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a újmou, coby jedna z podmínek, jež musí být kumulativně splněny pro vznik nároku na náhradu újmy (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1621/2021, a judikatura zde odkazovaná), je zbytečné, aby se zabývaly vyčíslením náhrady vzniklé újmy. 5. Napadá-li dovolatel závěr o absenci příčinné souvislosti prostřednictvím zpochybnění závěrů, k nimž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckých posudků, potažmo činí-li vlastní skutkové závěry, jež považuje v řízení za prokázané (že jeho zdravotní obtíže spojené se subdurálním hematomem byly způsobeny útokem právního předchůdce žalovaných), neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tím méně pak právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu ovšem nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. 6. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 7. Nejvyšší soud tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. 8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu