25 Cdo 2432/2024-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. Ú., zastoupená JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, proti žalované: Karlovarská krajská nemocnice a. s., IČO 26365804, se sídlem Bezručova 1190/19, Karlovy Vary, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 479/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2024, č. j. 13 Co 31/2024-390, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 18 538 Kč k rukám advokáta doc. JUDr. Petra Šustka, Ph.D. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 417 788 Kč, bolestného ve výši 404 207 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění 827 829 Kč vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že se žalobkyně dne 25. 10. 2017 na gynekologickém oddělení žalobce v Nemocnici Cheb podrobila operačnímu zákroku – odstranění dělohy a pravého vaječníku s vejcovodem, poté dne 31. 1. 2018 odstranění levého vaječníku, na němž byl v mezidobí zjištěn tumor o velikosti cca 9 cm.
Žalobkyně byla před operací dne 31. 1. 2018 upozorněna na přípustná rizika, spočívající v přestřižení močovodu či náhodném poranění okolních orgánů (např. močového měchýře) a podepsala informovaný souhlas se zákrokem. Když při provádění zákroku k urologické komplikaci došlo (z důvodu dislokace močového měchýře), operující gynekolog neprodleně přivolal atestovaného chirurga, což odpovídalo personálním možnostem žalované (dále též „KKN a. s.“), která na pracovišti nemocnice v Chebu nemá k dispozici urologické oddělení.
Následně byla chirurgem provedena spatulace, zavedení stentu a zašití močovodu a poraněného močového měchýře. Po vynětí stentu došlo u žalobkyně ke zúžení močovodu, které si vyžádalo opakované výměny stentu a vedlo k nefunkčnosti a odstranění ledviny žalobkyně. Žalobkyně je následkem tohoto poškození zdraví invalidní v I. stupni s 30% poklesem pracovní schopnosti a má trvalé zdravotní následky. Zjistit příčinu zúžení močovodu nebylo podle závěru znalců jednoznačně možné, těchto příčin nebo jejich kombinací mohlo být více, ať již se jednalo o zhoršenou kvalitu tkáně močovodu, ovlivnění močovodu cystou na vaječníku, pálení cév při odstraňování vaječníku či proces jizvení v okolí močovodu v důsledku předchozího operačního zákroku hysterektomie.
Znalci se shodli, že poškození močovodu není výjimečnou komplikací vzniklou v přímé souvislosti s gynekologickým operačním výkonem. Operační výkony v oblasti malé pánve (zvláště amputační výkony gynekologické) jsou rizikové, přičemž riziko poranění močovodu hrozí vždy. Poškození močového traktu je při nedostatečné přehlednosti operačního pole obtížné identifikovat a je proto přípustným rizikem i z důvodu mimořádné koncentrace cévních, lymfatických a nervových struktur nacházejících se v této oblasti dutiny břišní.
Pochybením by bylo nezjištění a neřešení takto vzniklé komplikace. V daném případě se jednalo o rutinní gynekologickou operaci, která nevyžadovala přítomnost urologa jako dalšího specialisty, ani nevyžadovala provedení na pracovišti vyššího stupně, pochybením tedy nebylo ani to (jak tvrdila žalobkyně), že operace byla provedena bez přítomnosti urologa. Odnětí vaječníku je typem zákroku, k němuž bylo pracoviště KKN a. s., nemocnice v Chebu, dostatečně odborně i personálně vybavena. Znalci neměli výhrady ani k samotnému výkonu chirurgického zákroku, ani k postupu operujícího gynekologa.
Rozhodnutí lékařů o provedení k pacientce šetrnější laparoskopické operace nelze považovat za chybné, neboť problémy s nepřehledností operačního pole byly zjištěny jako skutečná překážka pro dokončení operace (laparoskopicky) až při samotném provádění této operace, což vedlo lékaře k rozhodnutí o dokončení operace laparotomicky. Následný postup po přetětí močovodu a poškození močového měchýře (provedení spatulace močovodu a sutury močovodu vstřebatelným stehem) byl podle názoru znalců rovněž standardní.
Zdravotní komplikace, jež vedly k újmě na zdraví žalobkyně (v konečném důsledku ke ztrátě ledviny), měly primárně původ v infektech, které vznikaly v důsledku zúžení močovodu. Hlavní příčinou zúžení močovodu žalobkyně bylo jizvení tkáně v průběhu hojení, přičemž ani provedení zákroku na pracovišti s urologickým oddělením by nevyloučilo možnost vzniku této komplikace. Po právní stránce posoudil odvolací soud shodně jako soud prvního stupně daný případ podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, a shledal správným jeho závěr, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by se žalovaná při poskytování zdravotních služeb dopustila pochybení, které by bylo možno označit za postup non lege artis. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované jako jeden z předpokladů její odpovědnosti za vzniklou újmu, nepřichází v úvahu ani prokazování existence dalšího předpokladu vzniku odpovědnosti žalované, tj. příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem.
Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu § 2913 odst. 1 a § 2910 o. z.
2. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky, zda došlo k non lege artis postupu žalované a zda byl tento postup v příčinné souvislosti s trvalým poškozením zdraví žalobkyně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále považovala za dovolacím soudem dosud neřešenou otázku kompetentnosti osob (včetně znalců) k posuzování a léčbě čistě urologické komplikace při gynekologické operaci v případě, kdy dané zdravotnické zařízení nemá k dispozici odborný personální aparát, byť těmito specialisty prokazatelně disponuje na vyšším pracovišti KKN a.s., v nemocnici v Karlových Varech. Dovolatelka je přesvědčena, že jí žalovaná neposkytla zdravotní péči v souladu s § 5 a § 45 zákona o zdravotních službách, neboť postupy žalované nebyly řádně naplánované, nebyly včasné, ani efektivní a žalobkyni nebyly nabídnuty alternativní možnosti léčby za současného respektování individuality žalobkyně jako pacientky. Odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, sp. zn. 25 Cdo 878/2014 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18 a sp. zn. III. ÚS 2253/13. Byla přesvědčena, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který jen mechanicky převzal názory znalců, aniž by v kontextu ostatních důkazů dále posuzoval otázky právní. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nebyly naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované, a proto není za poškození zdraví žalobkyně odpovědná. Žalobkyně utrpěla újmu v důsledku naplnění komplikací spojených s operačním výkonem, který se s vědomím možného rizika rozhodla podstoupit. Žalovaná postupovala z hlediska odbornosti správně a neporušila žádnou právní povinnost. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě aby je zamítl.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu je fakticky otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Na něm postavený právní závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přísluší soudu a nikoli znalci. Soud nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.
Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. O postup non lege artis jde i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen správně, ale provedení bylo chybné. Je tedy třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, publikován pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, dále též jen „Soubor“).
7. Nezamýšlené poškození tělesného orgánu při poskytování zdravotní péče ještě samo o sobě neznamená, že její poskytovatel postupoval non lege artis. Samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být nutně vyvolán postupem, který není v souladu s dostupnými lékařskými poznatky, neboť při zásazích do lidského organismu působí mnoho faktorů, které v konečném výsledku mohou vést k nedosažení předpokládaného stavu či dokonce k jeho zhoršení, tj. k újmě na zdraví. Právní závěr v tomto směru musí být zpravidla podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví či specializace a právní úvaha soudu o nedodržení současných dostupných poznatků lékařské vědy nemůže být s ním v logicky zjevném rozporu. Znalecký posudek je skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis. V daném případě byl vypracován revizní posudek MUDr. Belkova, soudního znalce pro odvětví gynekologie a porodnictví a urogynekologie, a konzultanta pro odvětví urologie znalce prim. MUDr. Kotka, jenž potvrdil závěry posudku prim. MUDr. Heřmana (znalce pro odvětví gynekologie) a MUDr. Klézla (konzultanta pro odvětví urologie), že žalovaná poskytla žalobkyni zdravotní péči na náležité odborné úrovni a konkrétní příčina zúžení močovodu, které vedlo ve vzniku nynějších zdravotních obtíží žalobkyně, není objektivně zjistitelná. Odvolací soud hodnotil správnost postupu žalované také z hlediska naplnění účelu operace ve vztahu k trvalým zdravotním následkům žalobkyně, o jejichž odškodnění se jedná, a neshledal mezi nimi vztah příčinné souvislosti. Ve shodě se závěry obou soudem zadaných znaleckých posudků lze uzavřít, že zdravotní péče žalovanou o žalobkyni byla v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), žalovaná při ní neporušila žádnou právní povinnost. Přesto se při péči o zdraví žalobkyně realizovalo nežádoucí, ale možné a nikoli výjimečné riziko vedlejších komplikací, o nichž byla žalobkyně před léčbou poučena, a jejichž vzniku by nezabránila ani přítomnost urologa při operaci, ani provedení operace na pracovišti žalované v Karlových Varech. Postup odvolacího soudu, jímž dospěl s oporou v odborném posouzení znalců k závěru o nenaplnění předpokladů odpovědnosti podle § 2913 odst. 1 o. z., je tedy souladný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Namítá-li dovolatelka, že postupy žalované nebyly řádně naplánované, nebyly včasné a efektivní, a že žalobkyni nebyly nabídnuty alternativní možnosti léčby, jedná se o otázky skutkové, nikoliv právní, jež nemohou založit přípustnost dovolání a jejich zodpovězení by bylo bez jakéhokoliv významu pro výsledné rozhodnutí v dané věci.
9. Námitku žalobkyně ohledně ztráty důvodně očekávaného zlepšení zdraví odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13, dovolací soud nepovažuje za případnou, neboť v tehdy posuzované věci se nejednalo o případ naplnění rizika lékařského zákroku, ale o protiprávní postup poskytovatele zdravotní péče non lege artis, který se negativně projevil nejen ve zhoršení zdraví pacienta, nýbrž i tak, že u poškozeného nedošlo ke zlepšení zdraví, ač se to s ohledem na předpokládaný právně souladný postup škůdce (poskytovatele) dalo očekávat.
10. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu