25 Cdo 253/2014

25 Cdo 253/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobce P. J., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem Praha 5,

Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna

Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, zastoupené

JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o

náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C

17/2007-185, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

12. 6. 2013, č.j. 28 Co 178/2013-217, takto:

Dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.

6. 2013, č.j. 28 Co 178/2013-217, ohledně 207.000,- Kč s příslušenstvím a do

měnícího výroku ohledně 7.050,- Kč s příslušenstvím se odmítá; v měnícím

výroku, jímž byla žaloba ohledně 1.017.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a

v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku se rozsudek

zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal na žalované pojišťovně podle § 9 odst. 1 zákona č.

168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů plnění v celkové výši 1.587.050,- Kč

na náhradě za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) a nákladů

znaleckého posudku s tím, že při dopravní nehodě dne 17. 8. 2004 utrpěl těžká

zranění, a to nejen v oblasti fyzické (omezená hybnost končetin), ale především

v oblasti psychické, avšak žalovaná jako pojistitel provozovatele vozidla

odpovědného za škodu uhradila jen část uplatněného nároku.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č.j. 23 C

17/2007-185, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.231.050,- Kč a

z částky 502.050,- Kč úrok z prodlení, dále zamítl žalobu ve výši 336.000,- Kč

s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči

státu; rozhodl též o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek. Soud zjistil,

že při dopravní nehodě utrpěl žalobce těžká zranění, když řidič autobusu při

odbočování z vedlejší silnice na hlavní nedal přednost v jízdě po hlavní

silnici jedoucímu osobnímu vozidlu, které řídil žalobce. Žalovaná pojišťovna, u

níž byl provozovatel autobusu pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu

způsobenou provozem motorového vozidla, uspokojila nároky žalobce v částce

234.000,- Kč. V projednávané věci byly vypracovány znalecké posudky MUDr.

Bašteckým a MUDr. Noskem před podáním žaloby a revizní posudky Institutem

postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) a psychiatrem MUDr.

Procházkou. Podle posudku IPVZ, který hodnotil následky somatické i psychické,

činí ohodnocení ZSU 4.250 bodů plus 50% navýšení podle § 6 odst. 1 písm. c)

vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského

uplatnění (dále též jen „vyhláška“), tedy celkem 6.375 bodů. V posudku IPVZ

byla hodnocena též položka 016, stejně jako v posudku MUDr. Procházky. Tuto

položku ve výši 1.000 bodů s 50 % navýšením bylo proto třeba odečíst. Po tomto

odečtu činilo bodové ohodnocení dle posudku IPVZ 4.875 bodů. Znalec z oboru

psychiatrie MUDr. Procházka ohodnotil ZSU 1.200 body a neshledal důvody pro

zvýšení dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. V rámci celého soudního řízení bylo

bodové ohodnocení ZSU stanoveno znalci na celkem 6.075 bodů představující

částku 725.000,- Kč, doplatek za ZSU (po odečtu dosavadního plnění) tak činil

495.000,- Kč. Soud se též zabýval požadavkem žalobce na zvýšení náhrady za ZSU

podle § 7 odst. 3 vyhlášky o dvojnásobek a konstatoval, že přiměřené a vzhledem

k podobným případům proporčně vyrovnané je navýšení o jednonásobek. Soud v této

souvislosti zdůraznil, že žalobce je od svých 23 let vystaven zdravotním

následkům, které jej z mnoha činností přímo vyřazují, jeho zdravotní stav

vyžaduje opakované ambulantní léčení, pobírá částečný invalidní důchod, ke

kterému si zvýšeným pracovním úsilím snaží přivydělávat v truhlářské dílně

svého bratra.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2013,

č.j. 28 Co 178/2013-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím

výroku o věci samé ohledně 207.000,- Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto

výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1.024.050,- Kč s příslušenstvím

zamítl, dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení státu tak, že jejich výše

činí 31.342,- Kč, výrok o soudním poplatku změnil tak, že jeho výše činí

10.350,- Kč a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před

soudy obou stupňů. Soud vyšel z lékařských posudků, podle nichž žalobce utrpěl

při dopravní nehodě vícečetná zranění s kontuzí mozku, zlomeninou lebky a

poraněním páteře, zlomeninu paže a stehenní kosti, otevřený pneumotorax s

krvácením do dutiny hrudní a zhmoždění jater. Po několikaměsíční hospitalizaci

absolvoval rehabilitační pobyt a je stále v psychiatrické a psychologické péči.

Od roku 2010 poklesla míra jeho pracovní schopnosti o 40 % a je schopen

vykonávat soustavně výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na

duševní schopnosti, v menším rozsahu a intenzitě, v kratším úvazku a především

jednoduché opakující se práce. Odvolací soud dovodil, že za stavu, kdy trvalé a

nepříznivé následky škody na zdraví z hlediska somatického jsou u žalobce

hodnoceny jako lehká omezení hybnosti a rozsáhlé jizvy základním počtem bodů

1.250 s doporučením o navýšení o 50 %, tj. na 1.875 bodů, jeví se spravedlivé,

aby i trvalé a nepříznivé následky škody na zdraví z hlediska psychiatrického,

hodnocené jako dvě duševní poruchy (položky 013 a 016) základním počtem bodů

1.200, byly navýšeny o 50 %, tj. na 1.800 bodů. Soud vyšel z úvahy, že právě

zjištěné psychické následky jsou rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu žalobce s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní

činnosti, a tudíž i uplatnění žalobce v životě a ve společnosti. Nepřisvědčil

však soudu prvního stupně ohledně zvýšení odškodnění ZSU podle § 7 odst. 3

vyhlášky, jelikož nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele,

kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké

úrovní a mimořádné a zvlášť těžké následky ho podstatně omezily, případně

vyloučily z uplatnění v životě rodinném, společenském nebo kulturním. Uzavřel,

že žalobci náleží odškodnění za ZSU v základním počtu bodů 2.450 ve výši

294.000,- Kč s 50% navýšením na 441.000,- Kč. Odvolací soud nepřisvědčil

požadavku žalobce na úhradu výdajů za jím předložený lékařský posudek MUDr.

Bašteckého v částce 7.050,- Kč, neboť tento posudek nemohl být v řízení použit

za situace, kdy vyvolal důvodné pochybnosti o správnosti hodnocení ZSU, a soud

prvního stupně proto ustanovil v řízení nového znalce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení

věci spatřuje v tom, že odvolací soud nezapočítal do bodového ohodnocení ZSU

položku 014, která byla hodnocena znaleckým ústavem IPVZ, s odůvodněním, že

její hodnocení vylučuje posudek MUDr. Procházky z oboru psychiatrie. Namítá, že

v tomto případě jde o neurologické hodnocení provedené znaleckým ústavem, do

kterého by neměl psychiatr zasahovat, neboť projevy tohoto následku, a tedy

dopady na život žalobce jsou jiné než u položky 016, která je správně hodnocena

z hlediska psychiatrického. Nesouhlasí též se závěrem, že nejsou splněny

podmínky pro zvýšení odškodnění ZSU ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky, a uvádí, že

následky dopravní nehody na jeho zdraví jej podstatně omezují a v některých

případech přímo vylučují z uplatnění v životě rodinném, společenském,

sportovním a kulturním. Má za to, že napadené rozhodnutí není v souladu s

ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když v jeho případě došlo k nevratnému

a trvalému poškození zdraví, spočívajícímu v omezení funkčnosti jednoho z

nejvýznamnějších orgánů v lidském těle – mozku. Pochybení odvolacího soudu též

spatřuje v zamítnutí jeho žaloby na úhradu za znalecký posudek MUDr.

Bašteckého; vynaložený náklad – s ohledem na další dokazování – považuje za

účelný a potřebný k prokázání svého nároku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud

rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně

aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního

stupně a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítla výtky dovolatele, jež směřují

proti hodnocení důkazů soudem, konkrétně k hodnocení důkazů znaleckým posudkem

Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a znalce MUDr. Procházky,

a nikoli k právnímu posouzení věci. Označila námitky dovolatele směřující proti

nezahrnutí položky 014 do celkového bodového ohodnocení ZSU za zcela liché. Za

správný označila závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro

navýšení ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, jelikož v případě žalobce nezanechalo

závažné zranění žádné trvalé následky, které by bylo možno hodnotit jako těžké

a neomezuje ho zásadním způsobem v životních činnostech. Dovolání žalobce

shledává nedůvodným a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl a přiznal žalované

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání

bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění

zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.

ř.), je do měnícího výroku o věci samé (s dále uvedenou výjimkou) přípustné

podle § 237 o. s. ř. a je i důvodné, jelikož odvolací soud se při výkladu § 7

odst. 3 vyhlášky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli ve vztahu k

potvrzujícímu výroku ohledně částky 207.000,- Kč s příslušenstvím není k podání

dovolání subjektivně legitimován. Dovolání, které je mimořádným opravným

prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím

odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena

určitá újma na jeho právech. Uvedeným výrokem nebyla žalobci žádná újma na jeho

právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo jeho nároku vyhověno, a

žalobce tedy nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu, též pokud jím byla žaloba zamítnuta

ohledně dílčího nároku na náhradu nákladů znaleckého posudku ve výši 7.050,-

Kč, v tomto rozsahu je však dovolání vzhledem k výši tohoto nároku nepřípustné

podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Výhrady dovolatele směřují dále mimo jiné k tomu, že odvolací soud nezapočítal

do bodového ohodnocení ZSU položku 014 obsaženou v posudku IPVZ.

Bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění je závislé na posouzení

intenzity poškození zdraví, jež je úzce spjato s odbornými (lékařskými) závěry

znalce; je tak svojí povahou závěrem skutkovým. Otázka, zda některé položky dle

přílohy vyhlášky jsou zahrnuty v bodovém hodnocení položek jiných či nikoliv,

je v konečném důsledku právní otázkou, jejíž řešení přísluší soudu; na druhé

straně toto právní posouzení je závislé na skutkovém zjištění, do jaké míry

jsou zdravotní následky vyjádřené v jednotlivých položkách zahrnuty již v

následcích vyjádřených v jiných položkách, což je otázkou odbornou, jejíž

zodpovězení přísluší znalci. Soud nemůže přezkoumávat odborné závěry znalce,

znalecké posudky však je povinen hodnotit z toho hlediska, zda jejich závěry

jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo

přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry

posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění

znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000).

Odvolací soud nezapočítal do bodového ohodnocení položku 014 (jiné

organické duševní poruchy), kterou zahrnul do svého posudku znalecký ústav

(IPZV), nikoli však MUDr. Procházka. Odvolací soud zde vycházel z revizního

znaleckého posudku MUDr. Procházky (č.l. 146), který se ztotožnil se závěrem

znaleckého posudku MUDr. Bašteckého a z diagnostického hlediska uzavřel, že u

žalobce nejsou charakteristické jiné organické duševní poruchy a že ty

příznaky, které IPZV zařadil pod položku 014, je přiléhavější podřadit pod

položku 013 (postkomoční, dle MUDr. Procházky správně postkontuzní syndrom).

Jde o hodnocení položek svou povahou náležející do odbornosti psychiatra, v

provedených skutkových zjištěních nemá oporu tvrzení dovolatele, že jde o

hodnocení z hlediska neurologického, ostatně ve znalecké komisi zpracovávající

posudek IPZV žádný neurolog nebyl a členka komise MUDr. Vítková při výslechu

před soudem vypověděla, že posouzení intenzity organických syndromů (mezi něž

patří i postkontuzní syndrom, jak vysvětlil ve svém posudku MUDr. Procházka)

nepřísluší neurologovi, ale psychiatrovi. Je tak zcela zřejmé, že není

opodstatněna námitka dovolatele, že odvolací soud chybně nezahrnul do

odškodnění ZSU i položku 014 ohodnocenou IPZV 1.000 body s 50% navýšením.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolací soud, a potud shledává

dovolání přípustným a důvodným, v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro

mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3

vyhlášky.

Pro určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodující

jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále

posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a

společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení

bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně

zvýšit podle § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech

hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na

základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o

sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají

prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve

společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě

bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky je

existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména

vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při

uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního

povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v

životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk

poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v

životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení

společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Názor omezující mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění

pouze na případy, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před

úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné, byl v soudní praxi postupně překonán

(srov. citované stanovisko), i nadále však platí, že musí jít o zvlášť

výjimečné případy mimořádného zřetele hodné ve shora vyloženém smyslu.

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění

ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou

(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně

stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na

úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém

případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného

okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o

„zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného

závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Při

této úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života

poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku

poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25

Cdo 759/2005. Při posuzování přiměřenosti náhrady za ZSU je potřebné, aby

obdobné případy byly posuzovány obdobně a rozdílné případy rozdílně. Dovolací

soud koriguje úvahu odvolacího soudu o naplněnosti relativně neurčité hypotézy,

je-li zjevně nepřiměřená. To nastává zejména tehdy, když v rozporu s obdobnými

případy, kdy předpoklady mimořádného zvýšení byly shledány, dospěje odvolací

soud k závěru, že tyto předpoklady dány nejsou.

Nejvyšší soud se v rámci své rozhodovací činnosti (srov. usnesení ze dne 26. 1.

2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010) zabýval skutkově srovnatelným případem, kdy

poškozená utrpěla úraz ve věku 27 let s trvalými nevratnými fyzickými následky

amputace prstů na nohou, poúrazovými psychickými obtížemi a byla shledána

částečně invalidní. V uvedeném případě dovolací soud přisvědčil soudu

odvolacímu, že jím stanovený dvojnásobek základní náhrady při bodovém

ohodnocení 5.775 bodů je přiměřený. Porovnávané případy se tak shodují nejen v

obdobné výši bodového ohodnocení za ZSU, ale zejména v rozsahu omezení

dosavadních aktivit a způsobu života. Byť v obou případech poškození nebyli po

úrazu zcela vyloučeni z dosavadního pracovního, kulturního ani rodinného

života, a mohou tyto činnosti vykonávat se značným omezením, a to jak po

stránce fyzické v porovnávaném případě, tak po stránce psychické v případě

projednávaném, není dle judikatury dovolacího soudu vyloučeno mimořádné zvýšení

náhrady i v těchto případech méně závažných, byť jen v menším rozsahu.

Za srovnatelný naproti tomu nelze považovat případ řešený v dovolatelem

citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo

273/2005, zejména proto, že v uvedené věci bylo poškození zdraví žalobce i

následky pro jeho společenské (zejména profesní a rodinné) uplatnění závažnější

(žalobce ve věku 22 let se stal plně invalidním a „došlo k výraznému omezení a

v určitém směru k úplné ztrátě jeho možností plnohodnotně se zařadit do

společnosti“).

Ani žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25

Cdo 864/2010, není přesvědčivou oporou pro jeho procesní stanovisko o

nedůvodnosti dovolání. V případu tímto rozsudkem řešeném totiž soudy nižších

stupňů vycházely ze skutkových zjištění (jimiž byl vázán i soud dovolací), že

poškozené bylo 28 let (byla tedy starší než žalobce), nebyla vyřazena z výkonu

dosavadního povolání, nedošlo ke změně její pracovní schopnosti ani k

invaliditě (na rozdíl od žalobce v projednávané věci), její somatické poškození

bylo již s ohledem na ohodnocení 700 body méně závažné než poškození žalobce,

ani nebyla vyřazena z rodinného a společenského života (na rozdíl od žalobce

měla již rodinu – manžela a děti) a její kulturní, sportovní či jiné zapojení

před úrazem nebylo na vysoké úrovni (pokud to tvrdila v dovolání, nemohl k tomu

dovolací soud přihlédnout).

Předpokladem zvýšení odškodnění ZSU dle § 7 odst. 3 vyhlášky není zvýšení

bodového ohodnocení znalcem dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (viz citované

stanovisko Cpjn 203/2010), neboť medicínská hlediska odůvodňující takové

zvýšení jsou jiná, než hlediska významná pro aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky. Z

téhož důvodu není rozhodující, že většina somatických postižení byla znalci

hodnocena jako lehká.

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce trpí trvalou a již

léčebně neovlivnitelnou duševní poruchou, která se projevuje zvýšenou duševní

unavitelností, sníženou schopností koncentrace, poruchami paměti, zvýšenou

iritabilitou (podrážděností), emoční labilitou, sníženou frustrační tolerancí a

změnami osobnosti projevujícími se sociálním stažením, nedůvěřivým postojem k

okolí, sensitivní vztahovačností, pocity méněcennosti, trvalým pocitem života

na okraji společnosti, neschopností se radovat a pokleslou náladou. Přes

dlouhodobou psychologickou a psychiatrickou péči se jeho stav nelepší. Z

hlediska somatického trpí omezením dýchacích pohybů, omezením hybnosti páteře,

loketního kloubu a kolenního kloubu, má rozsáhlé jizvy na těle. Nemůže se

plnohodnotně zařadit do pracovního procesu, je částečně invalidní. Zásadní

význam pro úvahu o mimořádném zvýšení má věk poškozeného v době úrazu, a ten

svědčí jednoznačně pro zvýšení náhrady (23 let). Důvodný je také poukaz

žalobce, že byl poškozen jeden z nejdůležitějších tělesných orgánů – mozek; lze

si samozřejmě představit i závažnější poškození mozku, to však je již

záležitostí úvahy o míře zvýšení náhrady. Ve svém souhrnu (vzhledem k tomu, že

před nehodou byl žalobce zdráv) nasvědčují uvedené okolnosti ve prospěch závěru

o existenci důvodů pro (byť nikoli výrazné) zvýšení náhrady za ZSU podle § 7

odst. 3 vyhlášky.

Odvolací soud však bez bližšího odůvodnění uzavřel, že podmínky pro mimořádné

zvýšení náhrady za ZSU neshledal, a přitom se nezabýval dalšími okolnostmi

významnými pro posouzení věci z hlediska srovnání aktivit žalobce před úrazem a

po něm, ač soud prvního stupně v tomto směru relevantní skutková zjištění

učinil (z výpovědí matky žalobce a svědka J. Č. a ze zprávy soukromého

detektiva Bc. D. S.).

Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl naplněn,

proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek v měnícím výroku o věci samé i

v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil (§ 243e

odst. 1, odst. 2, věta třetí, o. s. ř.) a věc v uvedeném rozsahu vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedeném rozsahu odmítl podle § 243c

odst. 3 věty první a § 218 písm. b) a c) o. s. ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů

řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g

odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2015

JUDr.

Robert Waltr

předseda senátu