25 Cdo 2547/2021-262
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) A. b., se
sídlem XY, IČO XY, b) O. R., se sídlem XY, IČO XY, obě zastoupené JUDr. Ivanem
Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, proti žalované:
Česká televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, IČO 00027383, o
uveřejnění odpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C
46/2019, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
4. 2021, č. j. 22 Co 4/2021-235, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 22 Co 4/2021-235, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 9. 2020, č. j. 16 C
46/2019-174, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 16 C 46/2019-174,
ve výroku I zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala, aby žalované byla
uložena povinnost zveřejnit v pořadu XY nejblíže následujícím po právní moci
rozsudku následující odpověď:
„Dne 21. 1. 2019 byl v pořadu XY odvysílán díl s názvem XY, který se týkal
podnikání společností A. b. a O. r., které provozují autopůjčovnu easyrent.cz. Prezentovány byly zejména zkušenosti s uvedenou autopůjčovnou jejích zákaznic
paní J. a paní W.. Společnost A. b. se na nás obrátila s žádostí o uveřejnění
odpovědi ohledně části Pořadu, který se týkal paní J., kterou tímto
uveřejňujeme. Paní J. si objednala vozidlo XY, když v nabídce naší autopůjčovny je, jak je
zřejmé i z webové stránky, i řada levnějších vozidel. Jak vyplývá i z písemné
objednávky paní J., nájemné za vozidlo mělo původně činit 19.952,- Kč (včetně
DPH), paní J. si nicméně již dopředu dohodla slevu, po které bylo nájemné již
od okamžiku objednávky stanoveno na 13.960,- Kč (včetně DPH). Stejně tak bylo
dopředu písemně sjednáno, že nájemné bude uhrazeno již při převzetí vozidla,
tj. dopředu. Jelikož daný den nebyl vůz XY k dispozici, zavolal několik hodin před sjednanou
dobou převzetí vozidla jednatel, pan A. K., paní J., obeznámil ji se situací a
nabídl zapůjčení vozidla XY za shodných podmínek. Paní J. změnu akceptovala. Výše nájemného tak byla zachována a nájemné za 11 dní činilo celkem 13.960,- Kč
(včetně DPH). Nejednalo se tedy o dvojnásobek původně sjednaného nájemného, jak
uvedla paní J. Vozidlo bylo následně předáno, přičemž předání se kromě paní J. účastnili také její dva dospělí synové, pro které bylo podle informací od paní
J. vypůjčené auto určeno. Předloženou smlouvu paní J. podrobně nestudovala,
proto s ní pan K., který vozidlo předával, její text prošel a upozornil ji na
důležité pasáže, tj. zejména povinnosti hlásit veškeré škody či dopravní
nehody, ustanovení týkající se smluvních pokut atd. V rámci vypůjčení vozidla byla paní J. složena kauce 20.000,- Kč. Tato měla být
dle dohody pouze blokována na platební kartě paní J., transakci však na kartě
paní J. nebylo možno provést. Proto si paní J. musela hotovost vybrat v
nedaleké čerpací stanici, a uhradila kauci v hotovosti. Výše kauce ve smlouvě
uvedena nebyla, což bylo způsobeno právě tím, že částka neměla být předávána,
ale pouze blokována na platební kartě. Při vrácení vozidla bylo objeveno jeho poškození – dolík na kapotě, přičemž z
fotodokumentace stavu vozidla před a po zapůjčení je zřejmé, že ke vzniku
poškození došlo v době, kdy měla paní J. vozidlo vypůjčené. Ostatně, i paní J. v reportáži uvedla, že dolík na vozidle skutečně byl. Za situace, kdy dojde k
poškození vozidla, není kauce nikdy vracena na místě, neboť je třeba vyčkat na
stanovení výše způsobené škody. Na úhradu vyčíslené škody je pak používána
kauce, a zbylá část je případně vrácena klientovi. Paní J. bylo následně fakturováno celkem 33.874,- Kč, z toho na náhradu
poškození kapoty částka 12.853,- Kč (kapota nebyla měněna, ale opravou uvedena
do původního stavu).
Dále byly, vedle výše uvedeného nájemného, které bylo
hrazeno předem, nárokovány částky za odstavení vozidla v servisu po dobu opravy
(5.247,90 Kč za 3 dny), a 1.813,79 Kč za mytí a čištění vozidla, které bylo
vráceno znečištěné, jak lze opět doložit pořízenou fotodokumentací. Veškeré
fakturované nároky jsou v souladu s nájemní smlouvou, kterou paní J. uzavřela. Na úhradu výše uvedených byla použita složená kauce; zbylá část kauce ve výši
126,- Kč byla paní J. dne 12. 10. 2018 bezhotovostně vrácena. Paní J. společnost A. b. ve věci opakovaně kontaktovala telefonicky i e-mailově,
přičemž tato na její podněty vždy reagovala, a to až do doby, kdy paní J. společnost nepravdivě obvinila z toho, že vozidlo poškodila sama. Konečně společnost A. b. uvádí, že pro reportérku pořadu nemohlo být
překvapením, když v provozovně komunikovala s panem M. K., neboť již před svou
návštěvou s ním telefonovala a jeho přítomnost na místě si výslovně vyžádala. V reportáži bylo současně uvedeno, že na společnost A. b. bylo podáno trestní
oznámení. K tomu lze doplnit, že není možné nijak zabránit tomu, aby kdokoli
podal trestní oznámení na kohokoliv. Společnost A. b., ani její zástupci či
zaměstnanci však nikdy nebyli obviněni z žádného trestného činu a veškerá
trestní oznámení byla vždy po podání vysvětlení odložena.“, výrokem II zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně b) domáhala, aby žalované byla uložena povinnost
zveřejnit v pořadu XY nejblíže následujícím po právní moci rozsudku následující
odpověď:
„Dne 21. 1. 2019 byl v pořadu XY odvysílán díl s názvem XY, který se týkal
způsobu podnikání společností A. b. a O. r., které provozují autopůjčovnu
easyrent.cz. Prezentovány byly zejména zkušenosti s uvedenou autopůjčovnou
jejích zákaznic paní J. a paní W. Společnost O. r. se na nás obrátila s žádostí
o uveřejnění odpovědi ohledně části Pořadu, který se týkal paní W., kterou
tímto uveřejňujeme. Paní V. W. si pronajala vozidlo XY, tedy vůz typu „van,“ který je určen
především k převozu nákladů. Vozidlo bylo zcela nové, nájezd ke dni zapůjčení
byl 205 km. Ve smlouvě byl vedle základního nájemného stanoven také maximální
denní nájezd 150 km, přičemž za každý nadlimitní kilometr byla – opět přímo ve
Smlouvě a v předávacím protokolu – sjednána částka 8,- Kč. K žádnému ujištění o tom, že paní W. za nadlimitní kilometry platit nebude,
nedošlo. Takové ujištění by ostatně bylo v rozporu se zněním smlouvy. Úkolem
autopůjčovny není posuzovat, zda je pro zákazníka ekonomicky vhodné pronajmout
si vůz k stěhování věcí do Velké Británie, kam měla dle svého vyjádření
namířeno paní W. Paní W. nicméně smlouvu před jejím uzavřením určitě studovala,
neboť si vyžádala výslovný souhlas společnosti O. r. s tím, aby mohla s vozem
Českou republiku opustit, jak vyžaduje smlouva. V souvislosti s udělením
souhlasu s možností jet s vozem do zahraničí, byla na existenci limitu navíc
výslovně upozorněna. V daném případě došlo k nadlimitnímu nájezdu 2.800 km (vůz byl vypůjčen na 8
dní, tj. maximální nájezd 1.200 km, a celkový nájezd činil 4.000 km). Dle
smlouvy měla společnost O. r.
nárok na částku 22.400,- Kč (2.800 km á 8,- Kč),
přičemž na částečnou úhradu byl použit depozit, respektive kauce, ve výši
20.000,- Kč. Pokud nemá společnost O. r. vůči klientovi pohledávky např. z titulu
neuhrazeného nájemného, nadlimitních kilometrů nebo způsobené škody, vrací
kauci v souladu se smlouvou v řádu dnů. V tomto případě byly ale pohledávky
klienta vyšší než nárok klienta na vrácení kauce. Na závěr společnost O. r. uvádí, že stejně jako je na internetu možné najít
její zákazníky s negativními zkušenostmi, jejich drtivá většina je se službami
společnosti spokojena a ve svých recenzích to dává najevo.“, a výrokem III
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhaly uveřejnění takto
formulovaných odpovědí podle § 35 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále též jen
„vysílací zákon“), s poukazem na to, že žalovaná v pořadu XY v reportáži ze dne
21. 1. 2019 s názvem „XY“ vylíčila žalobkyně jako nepoctivé subjekty zkracující
práva spotřebitelů, a to na základě nepravdivých, neúplných či hrubě
zkreslených tvrzení. Žalobkyně a) uvedla následující výroky z reportáže, které
měly poškodit její dobrou pověst: „Zaplatila kauci 20.000,- Kč, zpátky ji ale
nedostala, protože prý auto poškodila." (tvrzení redaktora žalované), „Paní J. z XY se loni v červnu porouchalo auto. Bohužel zrovna v době, kdy ho nutně
potřebovala, protože si její maminka zlomila ruku." (tvrzení redaktora
žalované), „Já jsem se potřebovala dostat z bodu A do bodu B, jo, odvézt tu
maminku sem, tam, na ty rehabilitace, občas na nějaký nákup, takže opravdu
nejlevnější auto z té nabídky." (tvrzení paní J.), „Jenže hodinu před ním
zavolali paní J. z půjčovny, že vybraný vůz není k dispozici a že si bude muset
půjčit jiný." (tvrzení redaktora žalované), „Ale to je drahý auto a to já Vám
prostě nemůžu zaplatit. Furt jsem to opakovala, protože už jsem z toho měla
divnej pocit, fakt divnej pocit. On říkal dobře, dám Vám 30% slevu, protože je
to naše chyba." (tvrzené paní J.), „Při placení ale nastal problém. Takže jsem
mu říkala: Potřebuji ho na 11 dní a možná na dýl. A on říkal: No tak dobře, tak
mi dejte 14 tisíc. A já jsem říkala, 14 tisíc, no to je dvojnásobek toho, co
jsme se domluvili a co máte na stránkách." (tvrzení paní J.), „Je to zvláštní,
protože ve smlouvě je napsáno, že kauce je 0,- Kč." (tvrzení redaktora
žalované), „Jako 34 tisíc je strašně moc peněz a já jsem je tam samozřejmě
neměla, vystresovaná jsem byla, protože už mě tlačil ten čas, a on říkal, no to
nevadí, tady v benzince naproti, tam je bankomat a tam si můžete
dojít." (tvrzení paní J.), „Paní J. spěchala pro nemocnou maminku, a tak
smlouvu podepsala a v hotovosti zaplatila." (tvrzení redaktora žalované), „Já
jsem teda hlavně chtěla, aby mi vrátili kauci a zbytek těch peněz." (tvrzení
paní J.), „Ten pán mi řekl, že tam žádné peníze nemá, a druhej den že mi to
pošlou na účet." (tvrzení paní J.), „Ale najednou se objevil další pracovník
autopůjčovny, který tvrdil, že auto je poškozené." (tvrzení redaktora
žalované), „A já jsem říkala, na té kapotě žádný dolík není, já jsem to čtvrt
hodiny před tím, než jsem to vracela, tak jsem to čistila a ještě jsem to
vlastnoručně myla to auto." (tvrzení paní J.), „Tak jsem se šla podívat, úplně
neznatelnej dolík tam byl, ale až po důkladné prohlídce." (tvrzení paní J.),
„Já s tím nesouhlasím s tím dolíkem. On říká: Ne, s tím si nedělejte starosti s
tím dolíkem, jdeme." (tvrzení paní J.), „Za opravu vozu, tý kapoty, vlastně
toho dolíku údajnýho, a za mytí auta, a za odstavení vozu, faktura přišla téměř
na 34.000, - Kč. " (tvrzení paní J.), „ Měli mi vrátit 126, - Kč a ty mi taky
dodneška nepřišly.
" (tvrzení paní J.), „On říkal, no, s tím se nedá nic dělat,
a položil telefon. A napsala jsem mu to do e-mailu a na ten mi nikdo dodneška
neodpověděl. " (tvrzení paní J.), „My jsme autopůjčovnu navštívili se skrytou
kamerou jako klienti. Zajímalo nás, jak takové půjčení auta probíhá ... Tady
nás čekalo překvapení. Věnoval se nám M. K. Už v roce 2008 jsme natáčeli o jeho
podnikání, tehdy šlo o asistenční službu XY." (tvrzení redaktora žalované). Žalobkyně b) se ohradila proti následujícím výrokům: „Odevzdala jsem auto a
říkám, a teďka, jak to bude s penězi, já jsem Vám dala hotovost, tak očekávám
hotovost zpátky, a on mi pán řekl, že do tří dnů se to vyřeší, že do tří dnů mi
to pošlou na účet." (tvrzení paní W.), „Já jsem to nevěděla (o limitu na denní
nájezd kilometrů - pozn.), když jsem s nimi hovořila po telefonu, tak mi tahle
informace nebyla řečena, na to jsem se ptala několikrát, protože jsem věděla,
že ta cesta je opravdu třeba 4.000 km, že mi zabere vlastně dva dny řízení tam
a dva dny řízení zpátky." (tvrzení paní W.), „Já jsem žádnou dopravní nehodu
nezpůsobila, takže nevím, proč je mi účtováno 1 km 8 korun." (tvrzení paní W.),
„... a potom Vy to zaplatíte, i když ten člověk Vás evidentně okradl." (tvrzení
paní W.), „My jsme na internetu našli další nespokojené zákazníky." (tvrzení
redaktora žalované). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 21. 1. 2019 odvysílala díl pořadu XY, který se zabýval zákaznickou zkušeností M. J. a V. W. se zapůjčením vozidel v autopůjčovnách provozovaných žalobkyněmi. Pořad
XY má stabilně značnou sledovanost, je dostupný i na jiných platformách (např. na XY) a cílem tohoto pořadu je boj za práva spotřebitelů, obsahující v sobě i
varování před nepoctivými podnikateli. Paní J. si u žalobkyně a) chtěla půjčit
auto, ovšem v důsledku toho, že jí vybraný model ani druhá jeho alternativa
nakonec nebyly k dispozici, půjčila si model jiný, dražší. Ve smlouvě byla
uvedena kauce 0 Kč, ovšem v den předání vozu se žalobkyně a) po paní J. domáhala složení 20.000 Kč. Když M. J. vůz vrátila, žalobkyně a) namítla, že
vozidlo je poškozené a téměř celá kauce, kterou M. J. složila, byla ze strany
žalobkyně a) konzumována na opravu vozidla. V. W. si půjčila automobil u
žalobkyně b), přičemž chtěla půjčit automobil bez placení tzv. „nadlimitních
kilometrů“. V předávacím protokolu pak bylo zaškrtnuto políčko 1km - 8 Kč v
rubrice spoluúčast a V. W. nadlimitní kilometry vyúčtovány byly. Odvysílání
pořadu mělo negativní dopad na recenze obou žalobkyň. Podle soudu prvního
stupně je legitimním cílem takového pořadu budit veřejnou diskuzi o společensky
významném tématu. Žalovaná postupovala s náležitou žurnalistickou péčí, neboť
její redaktorka se na žalobkyně obrátila s žádostí o poskytnutí vyjádření
audiovizuální formou; pokud žalobkyně zaslaly žalované jejich rozsáhlé písemné
vyjádření, nemohly po žalované rozumně očekávat, že celé vyjádření bude
přečteno v rámci pořadu. Žalovaná postupovala tak, aby dostála požadavku svojí
neutrality a vyváženosti. Shora uvedenými výroky třetích osob (M. J. a V.
W.)
se soud prvního stupně s odkazem na § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona
nezabýval s tím, že v případě citací je chráněn nejenom citovaný zdroj, ale
rovněž i citující. Totéž platí o přímých sděleních třetích osob v rámci pořadu
žalované. U výroků vyslovených redaktory žalované dovodil, že jde o pravdivá
sdělení či hodnotící soudy. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 22
Co 4/2021-235, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil,
změnil jej ve výroku III jen tak, že žalobkyně nahradí žalované náklady řízení
rovným dílem, jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná není povinna
odpovědi žalobkyň uveřejnit s ohledem na § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího
zákona. Skutková tvrzení, na nichž pořad stojí a k nimž požadují žalobkyně
uveřejnění odpovědí, byla sdělena třetími osobami - M. J. a V. W. (zákaznicemi
žalobkyň). To, co pro pořad tyto zákaznice uvedly a co bylo následně v pořadu
použito a zveřejněno, je citací sdělení třetí osoby pro veřejnost, jak má na
mysli uvedené ustanovení. Hranici, za níž již sdělení třetích osob určená
veřejnosti (pokud nejde o nějaké zcela zjevné excesy nepožívající právní
ochrany) nespadají pod výjimku § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona, tato
norma nestanoví. Sdělení redaktora žalované jsou velmi kusá, okrajová a
nepodstatná, proto uveřejnění odpovědi jen na sdělení redaktora podle
odvolacího soudu nepřipadá v úvahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozují z toho, že závisí na otázce výkladu § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího
zákona, a to zejména na posouzení, zda je provozovatel vysílání povinen
uveřejnit odpověď v případě, že napadené sdělení či jeho část je přímým
sdělením jakékoli třetí osoby. Mají za to, že toto ustanovení zákona nelze
vykládat tak široce, že jakákoli citace či vyjádření třetí osoby je chráněno
touto výjimkou; stále platí, že odpovědnost za obsah vysílání má jeho
provozovatel, v této souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudky Nejvyššího
soudu sp. zn. 23 Cdo 4281/2008, sp. zn. 30 Cdo 214/2000, a nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 73/02. Závěr odvolacího soudu by podle dovolatelů ad
absurdum znamenal, že se provozovatel vysílání jakékoli odpovědnosti zprostí
vždy, když potenciální konfliktní informace nechá ve vysílání přeříkat třetí
osobu. Žalovaná jako vysílatel má nést odpovědnost v co nejširším rozsahu,
jelikož má možnost oslovit široké spektrum adresátů, tvořit jejich názory, v
důsledku ovšem také poškozovat v pořadu zmíněné subjekty. Odvolací soud svým
názorem postavení žalované excesivně posiluje. Dovolatelky navrhly, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a
je přípustné podle § 237 o. s. ř. neboť otázka výjimky z povinnosti uveřejnit
odpověď v televizním vysílání [§ 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona] nebyla
v daných souvislostech judikaturou dovolacího soudu dosud řešena. Dovolání je
důvodné. Podle § 35 odst. 1 vysílacího zákona jestliže bylo v rozhlasovém nebo
televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se
dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo
dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na
provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na
žádost této osoby odpověď uveřejnit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpověď se musí omezit pouze na skutkové
tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru, nebo neúplné
či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí
být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak
této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí. Podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona provozovatel vysílání není
povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení, jestliže napadené sdělení,
popřípadě jeho napadená část je citací sdělení třetí osoby určeného pro
veřejnost nebo jeho pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo
prezentováno. Citovaná ustanovení vysílacího zákona odpovídají (mimo části textu vyjadřující
způsob šíření sporného tvrzení a označení subjektu šiřitele) úpravě odpovědi v
§ 10 zákona č.
46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického
tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon). V zásadě shodná
koncepce i dikce předmětných norem přitom značí, že i jejich výklad by se měl
do značné míry ubírat stejným směrem. Závěry rozhodovací praxe vyslovené k
úpravě v tiskovém zákoně tak lze přiměřeně vztáhnout i na výklad § 35 odst. 1 a
2 vysílacího zákona. I při aplikaci § 35 odst. 2 vysílacího zákona je možno v
návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2159/2008 (publikovaný pod C 8155 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck), dovodit, že účelem požadované odpovědi je uvést
příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu
zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího
zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními
sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů
adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál
rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných
informací ve prospěch autora. Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám
provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje
veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na
řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento
druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení,
neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele
vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného
vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od
zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných
událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, jenž
se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti
komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje
zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4322/2019). Žalovaná na svých webových stránkách označuje XY za „investigativní
publicistický pořad, který bojuje za práva spotřebitelů“. Publicistický záměr
reportérů vyplývá z tématu a z charakteru tohoto pořadu je očividné, že obsah
reportáže má vyznít ve prospěch spotřebitele, resp. že reportáže se týkají
případů, kdy byla práva spotřebitelů krácena. Náměty do redakce pořadu posílají
sami diváci, kteří pak, týká-li se téma XY jejich vlastní záležitosti,
zkušenosti či vlastního problému, v pořadu vystupují, hovoří na kameru a
popisují reportérům v terénu to, co se jim jako spotřebitelům přihodilo,
optikou jejich zpravidla negativní zkušenosti s podnikateli. Byť jde o
informace sdělované veřejnosti, nelze právě pro osobní zainteresovanost
považovat autory sdělení za tzv.
třetí osoby, na něž by se vztahovala výjimka z
povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1
písm. c) vysílacího zákona. V nyní souzené věci M. J. a V. W. vystoupily v
pořadu XY jako zákaznice dvou autopůjčoven (žalobkyň) s tím, že byly dotčeny
jejich jednáním, a chtěly poukázat na údajné nekalé obchodní praktiky žalobkyň
při zapůjčení a vrácení vozidel. Je proto logické, že měly zájem na tom, aby
reportáž vylíčila žalobkyně v negativním světle, a to bez ohledu na to, zda
sdělení, která v pořadu zákaznice učinily, byla pravdivá či nikoli. Pak je
třeba považovat tyto osoby za zainteresované na řešeném tématu, které je
předmětem pořadu. Z provedeného dokazování vyplývá, že reportáž byla
koncipována tak, že v podávání informací o průběhu jednání ohledně nájmu
vozidla se střídaly obě zákaznice s reportérkou a že výsledné sdělení tvořil
souhrn údajů vyslovených jak tvůrci pořadu, tak zákaznicemi. Je tedy zřejmé, že
v posuzovaných souvislostech neměla vystoupení zákaznic v pořadu povahu „citace
sdělení třetí osoby“, jak má na mysli zákonem stanovená výjimka. I když takto
zaměřený publicistický pořad má svůj význam a může přinášet prospěch
spotřebitelské veřejnosti, neznamená to, že by se výjimka z povinnosti
uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c)
vysílacího zákona vztahovala na sdělení osob cíleně vystupujících v televizním
pořadu tohoto charakteru a sdělujících zde svůj postoj k tématu, který je
předmětem reportáže, na základě konkrétních zkušeností s podnikateli. Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že požadavek na odpověď pokrývající
sdělení těchto osob je vyloučen ustanovením § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího
zákona. Publikovaná sdělení bývalých zákaznic žalobkyň nesměřovala k tomu, že
by je žalovaná pouze zprostředkovávala divákům, nýbrž je použila v
publicistickém pořadu k vysvětlení otázek, na nichž byl postaven jí zaujatý
postoj k přístupu a obchodním praktikám žalobkyň ve vztahu k zákazníkům. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným,
proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo
rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud
posoudí, zda v žalobě označená sdělení M. J., V. W. a reportérů žalované jsou
pravdivá či nikoli a zda požadované odpovědi jsou schopny dosáhnout jejich
účelu, tj. uvést na pravou míru skutkové tvrzení týkající se dotčené osoby,
resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. V
novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1
část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.