25 Cdo 2630/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4,
Hvězdova 1716/2b, IČO 29414873, insolvenční správkyně úpadce VESKO Jičín, spol.
s r. o., se sídlem v Jičíně, Dělnická 15, IČO 48154393, proti žalovanému F. R.,
se sídlem v Podůlší 62, IČO 12956031, zastoupenému JUDr. Hanou Desenskou,
advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, o 2.921.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 14 C 370/2011, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2016,
č. j. 47 Co 331/2015-307, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 24.587 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
JUDr. Hany Desenské, advokátky se sídlem v Jičíně, Fortna 40.
zamítl žalobu na zaplacení 2.921.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný a Ing. V. K. založili v roce
1998 sdružení podle § 829 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
též jen „obč. zák.“), které provozovalo podnik, jenž smlouvou o prodeji podniku
sdružení s názvem „Zahrada + Domov VESKO plus“ prodali v roce 2009 žalobkyni, a
následně došlo k rozpuštění a vypořádání sdružení. Soud dospěl k závěru, že
žalobkyně není aktivně legitimována ve sporu, v němž se na žalovaném domáhá
náhrady škody způsobené krácením tržeb v době trvání sdružení, neboť poškozeným
mohl být pouze druhý účastník sdružení, nikoli žalobkyně jako nabyvatelka
podniku, neboť pohledávka na náhradu škody neslouží a ani nemůže sloužit k
provozování podniku, a nepřešla proto na žalobkyni spolu s převodem podniku
sdružení. Mezi žalobkyní a žalovaným tedy neexistuje žádný hmotněprávní vztah,
jenž by žalobkyni opravňoval danou pohledávku na žalovaném vymáhat.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 4.
2016, č. j. 47 Co 331/2015-307, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně a dovodil, že pokud ke krácení tržeb ze strany
žalovaného skutečně došlo, stalo se tak v souvislosti s provozováním podniku
sdružení, takže případný nárok na náhradu takto vzniklé škody není podle § 5
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“),
součástí podniku a podle § 477 odst. 1 a 2 obch. zák. nepřechází prodejem
podniku na jeho nabyvatele. Získala-li žalobkyně podnik sdružení za dohodnutou
cenu, zjištěnou znaleckým posudkem, včetně práv a závazků uvedených v účetní
evidenci, nemá právo ani na přiměřenou slevu z kupní ceny podle § 486 obch.
zák. Pokud by byl prokázán vznik škody, příp. bezdůvodného obohacení, byl by
oprávněným z tohoto nároku pouze druhý účastník sdružení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. rozhodná právní otázka nebyla doposud
Nejvyšším soudem judikována. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně právně
posoudily zásadní otázku, zda je nárok na náhradu škody právem, které na
žalobkyni přešlo spolu s převodem podniku. Dovozuje, že pohledávka, kterou
uplatnila jako náhradu škody, zjevně s podnikáním a podnikem souvisí. Jedná se
v podstatě o „nárok na vydání tržeb“, které vznikly při provozu podniku, jsou
součástí podniku, a také škoda jako důsledek protiprávního jednání, ke kterému
došlo v souvislosti s provozováním podniku, danému podniku náleží. Proto
uplatněná pohledávka byla a je součástí podniku a spolu s ním i na žalobkyni
přešla. Odkazy obou soudů na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu nejsou
přiléhavé, neboť se týkají vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich
statutárními orgány, zatímco sdružení osob podle § 829 obč. zák. nemá právní
subjektivitu a jeho účastníci nemají zákonem stanovenou povinnost jednat s péčí
řádného hospodáře. Na projednávaný případ lze aplikovat princip spravedlnosti a
dobrého uspořádání vzájemných práv a povinností, neboť je spravedlivé, aby se
nároků spojených s provozem podniku domáhala žalobkyně, na kterou nárok spolu s
prodejem podniku přešel. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření vyvracel důvody dovolání a odmítl, že by žalobkyni
způsobil škodu, tvrzení o krácení tržeb považuje za nepravdivé. Poukazuje na
to, že Ing. K. byl seznámen se znaleckým posudkem, neměl žádné námitky k jeho
obsahu ani ke smlouvě o prodeji podniku, která byla soudem shledána platnou.
Žalovaný se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že předmětná pohledávka z
odpovědnosti za škodu nepřešla na nabyvatelku podniku, protože k provozování
podniku nemůže sloužit.
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 9. 9. 2016, č. j. KSHK 35 INS 7171/2016-A-23, zjištěn úpadek původní
žalobkyně VESKO Jičín, spol. s r. o., na majetek úpadce byl prohlášen konkurs a
insolvenční správkyní byla ustanovena společnost Administrace insolvencí CITY
TOWER, v. o. s. Protože insolvenční správkyně soudu prvního stupně sdělila, že
hodlá pokračovat v řízení proti žalovanému a plně se ztotožňuje s obsahem
podaného dovolání, podle § 264 odst. 1 zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se v přerušeném řízení pokračuje a
insolvenční správkyně se stala účastníkem řízení místo původní žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou, shledal, že dovolání je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky
přechodu pohledávky z odpovědnosti za škodu smlouvou o prodeji podniku
sdružení, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání
není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obch. zák.“), neboť
jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 829 odst. 2 obč. zák. sdružení nemají způsobilost k právům a
povinnostem.
Podle § 5 odst. 1 obch. zák. podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor
hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží
věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k
provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.
Podle § 476 odst. 1 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající
zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku
a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a
zaplatit kupní cenu.
Podle § 477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a
závazky, na které se prodej vztahuje. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení
přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.
Podnik je v právní teorii i praxi chápán jako objekt obchodněprávních vztahů,
jde o určitý celek organizovaný za účelem dosahování zisku. Jednotlivé složky
podniku patří podnikateli, a buď slouží jeho podnikání, nebo alespoň vzhledem k
své povaze tomuto účelu sloužit mají. Hmotnou složku podniku představují
budovy, stroje, materiál a jiné věci. Osobní složka záleží především v úrovni
podnikatele, řídících pracovníků a ve struktuře, kvalifikaci a zkušenostech
zaměstnanců, jakož i jiných osob podílejících se na podnikání. Nehmotná složka
je tvořena právy a jinými majetkovými hodnotami. Jde zejména o pohledávky,
obchodní firmu, obchodní tajemství, klientelu, ochrannou známku, průmyslový
vzor, umístění podniku, prodejnost výrobků. Hodnota podniku je určena jako
souhrn ohodnocení všech jeho složek (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.,
a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 12).
Převádí-li se podnik na základě smlouvy o prodeji podniku podle § 476 a násl.
obch. zák., převádí se jako celek, resp. jako soubor všech hmotných, osobních a
nehmotných složek podnikání. Vymezenou část podniku lze převést jen tehdy, má-
li povahu samostatné organizační složky (§ 487 obch. zák.). Smyslem této právní
úpravy je, aby převod podniku, který je zpravidla tvořen značným počtem
různorodých složek podnikání, byl pokud možno snadný a jeho provoz nebyl
přerušován např. tím, že každá jeho složka bude převáděna samostatnou smlouvou.
Uvedené platí i pro závazky, které s podnikem souvisejí, neboť závazek
kupujícího je převzít je jednou z podstatných částí smlouvy o prodeji podniku.
Musí jít o všechny takové závazky, aniž by ovšem bylo nutné je ve smlouvě
konkretizovat. Na kupujícího tak – bez ohledu na to, zda smlouva výčet závazků
obsahuje či nikoliv – přecházejí ze zákona všechny závazky, které s daným
podnikem souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, publikován pod č. 84/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Toto se
nicméně týká jen závazků vůči třetím osobám navenek, nikoli závazků „uvnitř
podniku“, s jistou výjimkou závazků vyplývajících z pracovněprávních vztahů,
jejichž přechod je v zájmu dalšího nerušeného provozování podniku výslovně
upraven v ustanovení § 480 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2013/2008, č. 68/2009 Sbírky).
Ohledně odpovědnosti za škodu Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 1499/2009 (publikovaném pod č. 53/2012 Sbírky) vyslovil závěr,
že pohledávky na náhradu škody způsobené při podnikatelské činnosti vzhledem ke
své povaze neslouží k provozování podniku obchodní společnosti, přestože není
pochyb, že takové pohledávky vůči členům jejího statutárního orgánu, kteří
porušili svou povinnost péče řádného hospodáře, podnikateli patří. Odpovědnost
členů statutárního orgánu vyplývá z jejich vztahu ke společnosti, jenž není a
nemůže být součástí podniku společnosti, což platí také pro závazky z tohoto
vztahu vzniklé, které tudíž nepřechází převodem podniku na jeho nabyvatele
(dále např. usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2915/2010,
ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4658/2014, nebo ze dne 25. 2. 2016, sp. zn.
29 Cdo 5397/2015, publikované pod C 10486, C 14782 a C 15442 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Zmíněné závěry jsou aplikovatelné i v daném případě, přestože sdružení
vytvořené podle § 829 a násl. obč. zák. nemůže být subjektem práv a závazků,
nýbrž pouze jeho účastníci, kteří v souvislosti s činností sdružení právně
jednají, nabývají práva a odpovídají za závazky, a to i přes to, že tak mohou
činit pod společným jménem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5.
2003, sp. zn. 29 Odo 83/2001, č. 6/2004 Sbírky). Občanskoprávní charakter
poměru mezi účastníky sdružení není v tomto ohledu podstatný, neboť práva a
povinnosti ze závazkových vztahů přecházejí na kupujícího bez ohledu na to, zda
se řídí obchodním nebo občanským zákoníkem. Rozhodujícím zůstává, že práva z
odpovědnosti za škodu, způsobenou si účastníky sdružení navzájem, byť k tomu
došlo při jejich společné podnikatelské činnosti, vzhledem ke své povaze
neslouží přímo k provozování podniku, a nejsou tudíž podle § 5 odst. 1 obch.
zák. jeho součástí. Takto vzniklé závazky mezi účastníky sdružení jsou pouze
vzájemné, zůstávají „uvnitř sdružení“ a nepřechází spolu s podnikem na základě
smlouvy o prodeji podniku podle § 476 a násl. obch. zák. na jeho nabyvatele.
Z uvedeného vyplývá, že je správný právní závěr odvolacího soudu, že na základě
smlouvy o prodeji podniku nepřešla na žalobkyni tvrzená pohledávka na náhradu
škody, způsobené krácením tržeb jedním z účastníků sdružení. Vzhledem k tomu,
že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné,
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 20.020 Kč podle § 1 odst. 2,
§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) a z náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., po zvýšení o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3
o. s. ř. celkem 24.587 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu