USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně: JUDr. Kateřina Tomková, IČO 44070501, sídlem Biskoupky 33, 664 91 Ivančice, proti žalované: Česká advokátní komora, IČO 66000777, sídlem Národní 118/6, 110 00 Praha 1, o zaplacení 6 190 168,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 66/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 23 Co 71/2023-252, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 6 190 168,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 4. 7. 2017 do zaplacení jako náhrady škody ve formě ušlého zisku za období od 1. 9. 2013 do 5. 6. 2016, kterou jí měla žalovaná způsobit tím, že ji protiprávně odmítala zapsat do seznamu advokátů.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 35 C 66/2017-172, žalobu zamítl v celém rozsahu (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 23 Co 71/2023-252, zastavil odvolací řízení ohledně částky 1 084 326,82 Kč s příslušenstvím (výrok I), potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně částky 5 105 842 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (výrok II) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok III).
4. Odvolací soud vyšel po doplnění dokazování z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně vykonávala před rokem 2011 činnost advokátky. Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 30 T 161/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 380/2011, byla žalobkyně pravomocně uznána vinnou spácháním trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona ve stádiu pokusu a byla za to odsouzena k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč. Rozhodnutím představenstva žalované ze dne 14.
2. 2011 byl žalobkyni v souvislosti s trestním stíháním, jež vyústilo ve výše popsané odsouzení žalobkyně, pozastaven výkon advokacie a rozhodnutím ze dne 12. 3. 2012, jež nabylo právní moci dne 9. 7. 2012, byla žalobkyně vyškrtnuta ze seznamu advokátů podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Dne 13. 8. 2013 bylo pravomocně rozhodnuto o zahlazení výše uvedeného odsouzení žalobkyně, která dne 27. 8. 2013 požádala žalovanou o opětovný zápis do seznamu advokátů. Žalovaná dopisem ze dne 12.
11. 2013 odmítla opětovně zapsat žalobkyni s tím, že žalobkyně nesplňuje podmínku bezúhonnosti. Žalobkyně podala proti žalované dne 27. 11. 2013 žalobu, jíž se domáhala opětovného zápisu do seznamu advokátů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2015, č. j. 21 C 298/2013-46, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. 35 Co 80/2016-69, byla žalované uložena povinnost zapsat žalobkyni do seznamu advokátů. K tomu došlo dne 6. 6. 2016. Dlouhodobí klienti žalobkyně MAZEL s.r.o.
a HUTIRA – PSV Ivančice s.r.o. ukončili spolupráci s žalobkyní v květnu 2011, resp. v lednu 2013, a nebylo prokázáno, že by po 27. 8. 2013 byli ochotni uzavřít s žalobkyní novou smlouvu o poskytování právních služeb, pokud by tehdy byla opětovně zapsána do seznamu advokátů. K požadované náhradě ušlého zisku z jiné advokátní činnosti než pro tyto dvě společnosti žalobkyně v podstatě ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti. Po opětovném zápisu žalobkyně do seznamu advokátů od 6. 6. 2016 pak žalobkyně ve čtyřech z následujících pěti let vykázala z činnosti advokátky ztrátu, pouze v roce 2019 vykázala zisk asi 22 000 Kč. Odvolací soud proto ve shodě s obvodním soudem nepovažoval za prokázané, že by žalobkyni v předmětném období nějaký zisk ušel, a tudíž ani neshledal příčinnou souvislost mezi nezapsáním žalobkyně do seznamu advokátů v období od 1.
9. 2013 do 5. 6. 2016 a tvrzenou škodou. Žalobkyně přitom byla odvolacím soudem řádně poučena o svém důkazním břemenu v tomto směru, a důkazy, které k prokázání svých tvrzení označila, byly v řízení provedeny.
5. Po právní stránce posoudil odvolací soud věc tak, že rozhodnutí žalované o pozastavení výkonu advokacie žalobkyně a o následném vyškrtnutí žalobkyně ze seznamu advokátů nelze považovat za protiprávní jednání žalované. Protiprávním jednáním žalované bylo až její odmítání opětovně zapsat žalobkyni do seznamu advokátů poté, co bylo její trestní odsouzení zahlazeno, a žalovaná by byla povinna ve smyslu § 2984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též o. z.) nahradit žalobkyni jen takovou škodu, která by byla v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním žalované.
Ušlým ziskem ve smyslu § 2952 o. z. se pak podle judikatury rozumí ztráta reálně očekávaného majetkového výnosu, tj. majetkového výnosu, který je podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při pravidelném běhu věcí, nebýt škodní události, by jej poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení tohoto výnosu vynaložit. Pravidelným během věcí v daném případě bylo, že žalobkyně i při neporušení povinnosti ze strany žalované by si v druhé polovině roku 2013 musela znovu vybudovat klientelu po dlouhodobé pauze nezaviněné žalovanou.
Proto nelze při stanovení ušlého zisku za období po 1. 9. 2013 vycházet ze zisku, kterého žalobkyně dosahovala po zhruba 20 letech nepřetržité advokátní činnosti před rokem 2011, nýbrž v letech 2016 až 2018, kdy začala znovu s advokátní praxí. V těchto letech ale žalobkyně žádného zisku nedosahovala (byla ve ztrátě), a proto odvolací soud uzavřel, že neprokázala, že by v rozhodném období mohla reálně očekávat dosažení zisku.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně včasné dovolání. V článcích I a II dovolání žalobkyně v podstatě reprodukovala výrok a části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a uvedla, že přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dodala, že „škodu z deliktu žalované nestaví na rozhodnutí představenstva žalované (…) o pozastavení výkonu advokacie a o vyškrtnutí ze seznamu advokátů,“ nýbrž na skutečnosti, „že ke své žádosti ze dne 27.
8. 2013 nebyla žalovanou zapsána do seznamu advokátů,“ čímž žalovaná porušila právní povinnost. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle žalobkyně stojí na nesprávném právním i skutkovém posouzení kauzálního nexu věci. V článku III dovolání (pod body 11 a 12) pak žalobkyně uvedla, že co do prokázání ušlého zisku argumentovala ustálenou rozhodovací praxí nejvyšších soudních orgánů. Dále citovala některé právní závěry z rozsudků Nejvyššího soudu a nálezů Ústavního soudu, a dodala, že „dovolací důvody i přípustnost dovolání zde proto byly naplněny v celém rozsahu.“ Citace uvedené žalovanou v dovolání se týkaly závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21.
1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009, (definice pojmu ušlý zisk), ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, (ušlý zisk samostatného advokáta nezákonně vzatého do vazby) a ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, (teorie adekvátní příčinné souvislosti), a nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, (požadavky kladené na prokázání ušlého zisku), ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 124/03, (odepření práva na náhradu škody vůči státu z titulu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí z důvodu vázání odškodnění ušlého zisku na podmínku úmyslného způsobení škody) a ze dne 1.
11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, (teorie, resp. požadavek adekvátnosti příčinné souvislosti). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí soudů nižších stupňů tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.
7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, neboť žalobkyně nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, která by ve smyslu § 237 o. s. ř. měla být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem; k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Žalobkyně sice v dovolání cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, avšak podle žalované neuvádí, jakou otázku a v jakém směru posoudil odvolací soud odlišně oproti těmto judikátům. Řádnému vymezení dovolacího důvodu pak nevyhoví ani konstatování žalobkyně, že „rozhodnutí odvolacího soudu stojí na nesprávném právním i skutkovém posouzení kauzálního nexu věci.“ Žalobkyně ani netvrdí, že by skutkové závěry odvolacího soudu byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak pro případný dovolací přezkum skutkových zjištění vyžaduje např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
8. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval nejprve náležitostmi dovolání (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23).
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Pokud žalobkyně napadá dovoláním výrok I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení ohledně částky 1 084 326,82 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu zpětvzetí odvolání, pak v tomto rozsahu dovolání postrádá zákonné náležitosti. Žalobkyně totiž v dovolání neuvedla, v jakých okolnostech spatřuje přípustnost dovolání proti tomuto výroku, a v podstatě neformulovala vůbec žádné dovolací důvody (právní otázku, která byla odvolacím soudem řešena nesprávně), přičemž tyto skutečnosti nelze dovodit ani z obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Pro tento nedostatek nelze v uvedeném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat, proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu odmítl.
12. Ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu dovolání zákonné náležitosti splňuje, byť je nutno dovolací důvody i tvrzené důvody přípustnosti dovolání dovodit z obsahu dovolání ve smyslu již zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud předesílá, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Jinak řečeno, skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhají.
15. Pro dovození přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je také klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
16. Žalobkyně přípustnost dovolání staví na tvrzení, že při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání lze seznat, že žalobkyně má za to, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od jí citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
17. Odvolací soud v daném případě vyšel z definice ušlého zisku, jak je uvedena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009. Podle uvedeného rozsudku je ušlý zisk „ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události“, tedy přesně to, co za ušlý zisk odvolací soud považoval.
18. Odvolací soud nevznesl na žalobkyni žádné nepřiměřené požadavky ohledně prokázání ušlého zisku ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, v němž kritizoval postup obecných soudů, které trvaly na tom, aby stěžovatel, jenž se domáhal náhrady ušlého zisku za dobu, kdy musel participovat na trestním řízení vůči němu, prokazoval, jaké konkrétní zakázky mu z tohoto důvodu ušly. V daném případě však prvostupňový ani odvolací soud po žalobkyni nic takového nepožadovaly, a vycházely z konkrétních okolností daného případu.
19. Napadený rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, který vycházel z odlišného skutkového stavu. V odkazovaném případě se náhrady ušlého zisku domáhal advokát za dobu, po kterou byl nezákonně vzat do vazby. V takovém případě je zřejmé, že je možné při stanovení výše ušlého zisku vycházet z toho, jakého zisku dosahoval advokát před svým vzetím do vazby, a to s přihlédnutím k činnosti zaměstnanců advokáta a jeho ustanoveného zástupce v době, kdy byl ve vazbě.
V daném případě však odvolací soud zcela správně poukázal na to, že přerušení výkonu advokacie žalobkyně a ztráta její klientely byly důsledkem zákonného postupu vůči žalobkyni, jež byla trestně stíhána a následně pravomocně odsouzena. Proto nebylo možno při stanovení výše ušlého zisku vycházet z hospodářského výsledku, kterého žalobkyně dosahovala před pozastavením výkonu advokacie. Ze shora popsaného skutkového stavu nevyplývá (a žalobkyně ostatně ani netvrdila), že by žalobkyně měla v rozhodné době, za niž požaduje náhradu ušlého zisku, nějaké zaměstnance, a nepochybně v rozhodné době neměla žádného ustanoveného zástupce – advokáta.
20. Co se týče rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v nich soudy konstatovaly, že vznik povinnosti k náhradě škody nelze činit neomezeně závislým na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost).
Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku, a to ve vztahu k tzv. optimálnímu pozorovateli, jemuž se musí určitý škodní následek jevit alespoň jako nikoli vysoce nepravděpodobný.
21. Odvolací soud se výše uvedeným závěrům nezpronevěřil, neboť nepochybně za jedinou příčinu případné škody, která mohla žalobkyni vzniknout, považoval protiprávní jednání žalované spočívající v nezapsání žalobkyně do seznamu advokátů ve shora uvedeném rozhodném období. Žádnou jinou příčinu odvolací soud neshledal, a nebylo tedy třeba zvažovat vztah více příčin ve vztahu k žalobkyní tvrzenému následku v podobě ušlého zisku. Ze závěrů odvolacího soudu nelze dovodit, že by snad měl za to, že by žalovaná neměla za škodu na ušlém zisku (byla-li by prokázána) odpovídat.
22. Konečně odvolací soud nijak nepodmínil právo žalobkyně na náhradu škody úmyslným zaviněním žalované, jak patrně dovozovala žalobkyně, když poukazovala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 124/03. V posuzované věci odvolací soud své závěry opřel o skutková zjištění, přičemž po právní stránce uzavřel, že protiprávním jednáním žalované, s nímž by bylo možno spojovat její povinnost k náhradě škody žalobkyni, bylo nezapsání žalované do seznamu advokátů po 27. 8. 2013. Žaloba však byla zamítnuta proto, že žalobkyně neprokázala, že by jí nějaký zisk v předmětném období ušel. Odkazy dovolatelky na citace z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se tak míjí se závěrem odvolacího soudu, o nějž opřel své potvrzující rozhodnutí. Lze uzavřít, že odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil, a proto dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
23. Dovoláním byl rozsudek odvolacího soudu napaden v celém rozsahu,
tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proti nimž však není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 24. Z výše uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v případě odmítnutí dovolání neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu