25 Cdo 2728/2024-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: H. B., zastoupený JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem se sídlem Povltavská 829/36a, Praha 7, proti žalované: Česká televize, IČO 00027383, se sídlem Na hřebenech II 4432/4, Praha 4, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 22 Co 59/2024-98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 22 Co 59/2024-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, č. j. 16 C 10/2023-62, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se dalších neoprávněných zásahů do práv na ochranu osobnosti žalobce, tedy zejména v budoucnu nepublikovat jakékoli osobní údaje, včetně osobních údajů citlivé povahy ve vztahu k žalobci (výrok I), aby žalované byla uložena povinnost stáhnout dehonestující reportáž z veřejné datové sítě tak, aby nebyla veřejnosti dostupná (výrok II), aby žalované byla uložena povinnost omluvit se žalobci formou veřejné omluvy za porušení práv na ochranu osobnosti žalobce, a to formou ústního sdělení šéfredaktora pořadu Reportéři ČT zveřejněného v nejbližším následujícím pořadu Reportéři ČT odvysílaném po právní moci rozsudku (výrok III), a aby žalovaná zaplatila žalobci finanční zadostiučinění 25 000 Kč (výrok V). Uložil žalované, aby zaplatila žalobci 25
000 Kč (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI). Předmětem sporu byla reportáž pořadu Reportéři ČT s názvem „XY“, která byla odvysílána dne XY a zabývala se především aktuální problematikou šíření tzv. dezinformací.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 22 Co 59/2024-98, k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované, aby odstranila ze stránek www.ceskatelevize.cz obrazovou část reportáže s názvem „XY“, která byla odvysílána v pořadu Reportéři ČT dne XY, od okamžiku prvního záběru na dům žalobce až do konce slov „…který ho k rozesílání lživých zpráv přivedl“, kdy žalobce zavře okno, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil; potvrdil napadený rozsudek též ve výroku IV o platební povinnosti žalované a změnil rozsudek v zamítavém výroku V tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 25 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že ve sporné reportáži od času cca 8:20 je záběr na rodinný dům se zahradou (bez názvu ulice nebo čísla popisného) a poté bližší záběr na cedulku na domě nesoucí příjmení žalobce. Následuje záběr na žalobce stojícího v županu na podestě u dveří do domu. V tomto okamžiku redaktor žalované je již na zahradě (pozemku) u domu a říká: „Dobrý den, já hledám pana H. B., to jste Vy?“ a dále sděluje, že by se ho potřeboval na něco zeptat. Na to se žalobce zeptá, koho redaktor žalované hledá.
Ve chvíli, kdy se redaktor znovu zeptá žalobce, zda je H. B., a začne mu sdělovat, že se ho chce zeptat, zda je jedním z největších rozšiřovatelů řetězových e-mailů, začne žalobce mávat rukou a odcházet směrem ke dveřím do domu. Následně je v témže záběru vidět redaktor, jak jde po vstupní cestě k domu žalobce a ptá se ho, proč e-maily posílá. Během toho se zobrazí titulek se jménem žalobce a podtitulkem „rozesílatel řetězových e-mailů“. Žalobce se následně ptá redaktora, proč se ho na to ptá, načež mu redaktor odpoví, že ho to zajímá.
Žalobce odpoví, že ho nezajímá, proč to redaktora zajímá, na což redaktor reaguje tak, že to samozřejmě respektuje a že se chce jen zeptat, kde žalobce bere ty informace a proč a jak je rozesílá. Žalobce na toto reaguje, že je bere z internetu a že do toho redaktorovi nic není; poté už jen pokyne rukou a odejde dovnitř do domu. Po tomto následuje záběr na žalobce stojícího uvnitř domu u okna s mobilním telefonem v ruce před sebou. Redaktor se žalobce ptá, jestli by ho mohl poprosit, zda by nesešel za nimi ven.
Žalobce mezitím hovoří, přičemž je jen slyšet konec věty „…že posílám e-maily a má s sebou nějakýho kameramana, ten se támhle schovává“. Poté už je jen záběr na redaktora jdoucího po ulici a krátký záběr na žalobce zavírajícího okno, během kterého zní komentář redaktora o tom, že se nestačili žalobce zeptat, jaký je jeho životní příběh, který ho k rozesílání lživých zpráv přivedl (čas cca 9:28). Dále se už žalobce v reportáži nevyskytuje.
Tyto skutečnosti odvolací soud po právní stránce zhodnotil tak, že reportáž je televizním zpravodajstvím podle § 89 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a že žalovaná při pořizování a zveřejňování záběrů žalobce a jeho domu porušila ustanovení § 90 o. z. Sporná reportáž nepřinášela zprávy, jejichž zveřejnění nesnese odkladu, neboť neinformovala o denních událostech, které je třeba veřejnosti co nejdříve přinést; šlo o obecnější a dlouhodobou problematikou, jejíž neurgentnost je zřejmá i z toho, že byla zveřejněna v pořadu vysílaném žalovanou jednou za týden.
Z povahy a obsahu reportáže je zřejmé, že na její aktuálnosti by nijak neubralo, pokud by byla zveřejněna později v řádu třeba i týdnů. Za této situace pak není obhajitelný zásah žalované do soukromí žalobce, k němuž došlo pořízením, a zejména pak zveřejněním obrazového záznamu žalobce a jeho domu, aniž by žalobce byl předem vyrozuměn žalovanou, že má zájem s ním rozhovor pořídit. Obsah reportáže a zejména absence naléhavosti neprodleného zveřejnění daného tématu zjevně neodůvodňují, aby žalovaná pořídila a zveřejnila záběry nepřipraveného a zaskočeného žalobce v domácím úboru (snad v županu) na vlastní zahradě (na pozemku přímo přiléhajícím k domu) a záběry obydlí žalobce.
Soukromý prostor, tedy i to, kde a jak lidé bydlí, je nedílnou součástí lidského soukromí. Nepochybně je téma reportáže věcí veřejného zájmu, ovšem žalované v daném případě nic nebránilo v tom, aby žalobce nejprve kontaktovala (jeho adresu znala) a nabídla mu možnost rozhovoru či vyjádření pro danou reportáž. Až pokud by žalobce odmítl, mohla by teprve žalovaná volit další vhodné a přiměřené kroky. Žalovaná tak zákonný důvod zpravodajské licence využila nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce.
Žalobce v řízení nepopíral, že rozesílal tzv. řetězové maily s dezinformačním obsahem (předmětem řízení neučinil otázku pravdivosti sdělení, která o něm v reportáži zazněla), takže nemá právo na anonymitu, neboť sám svou aktivitou do veřejného života vstupuje. Tedy odvolací soud neviděl neoprávněný zásah do osobnosti žalobce v tom, že žalovaná zveřejnila jeho jméno a příjmení. Ani samotné zveřejnění podobizny žalobce by právu neodporovalo, pokud by k němu ovšem došlo za jiných okolností, tedy pokud by bylo šetřeno také žalobcovo právo dané ustanovením § 90 o.
z. Neoprávněné rovněž není, že žalovaná zveřejnila zvukový záznam žalobcových slov, neboť to v daném kontextu samo o sobě nijak soukromí či jiný osobnostní statek žalobce nesnižuje. Odvolací soud tak shledal důvodným požadavek žalobce, aby žalovaná ze svých internetových stránek odstranila předmětnou reportáž, ovšem jen v té části, která popsaným způsobem neoprávněně zasáhla do soukromí žalobce. Dále odvolací soud uznal, že žalobce má právo na odčinění nemajetkové újmy též odpovídajícím peněžitým zadostiučiněním.
Soukromí žalobce bylo narušeno jak při pořizování záznamu, tak zejména při jeho zveřejnění v rámci známého a sledovaného pořadu Reportéři ČT celostátně vysílaného prvním programem žalované v hlavním vysílacím čase.
Rovněž nelze přehlédnout, že reportáž je dále k dispozici veřejnosti na internetových stránkách žalované po dobu již cca jednoho a půl roku. Tedy k neoprávněnému zásahu do žalobcova soukromí došlo v širokém rozsahu v kontextu celé republiky. Za této situace je žalobcem požadovaná částka 50 000 Kč minimální (s ohledem na to, že při neoprávněných zásazích do osobnostních práv člověka způsobených v rámci celostátního zpravodajství je soudní praxí obvykle přiznáváno peněžité zadostiučinění v řádu set tisíc), a pro její přiznání tak není nutno zjišťovat další specifické okolnosti, např. konkrétní sledovanost pořadu, či zda musel žalobce čelit konkrétním negativním událostem vyvolaným neoprávněným zásahem.
3. Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu jen ve výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že jí uložil odstranit část reportáže. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako
dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011, podle nějž musí být zachovány dvě základní podmínky: použití se musí stát vždy přiměřeným způsobem a nesmí být v rozporu s takovými osobnostními zájmy oprávněného, jichž je třeba bezpodmínečně respektovat a které jsou za všech okolností nedotknutelné. Přiměřeným použitím je takové, které je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, pro který byla stanovena zákonná licence, a jestliže tomuto účelu vyhovuje i svým způsobem. Dovolání namítá, že odvolací soud namísto správné aplikace § 90 o. z. z hlediska přiměřenosti pouze konstatoval ničím neodůvodněný závěr, že dovolatelka nepostupovala v souladu s tímto ustanovením, pokud předem nekontaktovala žalobce s žádostí o rozhovor. Právní závěr odvolacího soudu, že v tom spočívá ona nepřiměřenost, podle dovolatelky nemůže obstát z hlediska judikatury dovolacího soudu. Závěr o nepřiměřeném způsobu, který má být v rozporu s oprávněnými zájmy člověka, nelze založit na tom, že žalobce nebyl kontaktován předem, a proto nelze obrazovou složku v rámci zpravodajství použít. Dovolatelka vysvětluje důležitost tématu dezinformací a zdůrazňuje, že žalobce rozesíláním nevyžádaných řetězových e-mailů vstoupil do veřejné sféry elektronického světa, a musí tak logicky počítat i s tím, že může být médii s danou situací konfrontován a dotazován. Postoj takového člověka je pro vysvětlení kontextu šíření řetězových e-mailů důležitý, a to nejen ve zvukové složce, ale i v rámci složky obrazové. Pokud jsou žalobcem veřejnosti šířeny e-maily o skutečnostech na první pohled smyšlených, má veřejnost právo vidět žalobci „do tváře“. Nebylo zveřejněno konkrétní místo, kde žalobce bydlí, žalobce nebyl dehonestován, bylo s ním slušně komunikováno a reportáž pouze zprostředkovala jeho postoj a ukázala člověka, jenž za šířením e-mailů stojí. Bylo na divákovi, aby si o celé věci učinil svůj názor, když viděl a vnímal nejen mluvené slovo, ale i obličej člověka a to, jak se v dané věci chová, jedná a vyjadřuje se. Nepřiměřenost tak nelze spatřovat pouze v tom, že žalovaná žalobce předem nekontaktovala. Dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který podrobně neodůvodnil, v čem spočívala nepřiměřenost zásahu. Odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neprovedl test proporcionality a rozhodnutí založil na tom, že není důvod vidět podobiznu žalobce na zahradě před domem, když žalovaná se na rozhovoru s ním předem nedomluvila. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v části výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou týkající se střetu práva na ochranu osobnosti člověka s ochranou svobody slova. Obě práva jsou na ústavní úrovni garantována v čl. 10 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že tyto ústavní normy i jejich zákonná podoba v § 81 a § 82 o. z. jsou právními normami s relativně neurčitou hypotézou, tedy že přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Totéž platí o tzv. zpravodajské licenci, která podle 89 o. z. umožňuje podobiznu člověka nebo zvukový či obrazový záznam pořídit nebo použít i bez jeho svolení, ovšem přiměřeným způsobem. Ustanovení § 90 o. z. pak tuto licenci doplňuje o pravidlo vylučující podání informace nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. Z toho je zřejmé, že zpravodajská licence není bezbřehá a že soud musí vážit jednotlivé aspekty důvodu a způsobu zásahu do osobnostních práv dotčené osoby. Úvahu odvolacího soudu ohledně toho, zda v konkrétním případě převáží zájem na ochraně svobody slova, nebo zájem na ochraně osobnosti, by bylo možno v dovolacím řízení revidovat, jen pokud by byla zcela zjevně nepřiměřená (k výkladu norem s relativně neurčitou hypotézou srov. v obecné rovině rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, a ke zpravodajské licenci rozsudky ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1778/2019, bod 17 odůvodnění, a ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 801/2020, bod 13 odůvodnění, publikované pod č. 74/2020 a č. 79/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). O nepřiměřenou úvahu se však v této věci nejedná. 7. Dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud nepřiměřenost zásahu shledal v tom, že žalobce nebyl kontaktován před rozhovorem. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že odvolací soud neshledal pochybení dovolatelky v takto postavené okolnosti (uvedl ostatně, že zásahem by nebylo zveřejnění obecné podobizny ani zveřejnění pořízené zvukové stopy, neboť žalobce svou činností vstoupil do veřejného prostoru), nýbrž v tom, že dovolatelka (právě proto, že jej předem nekontaktovala) zastihla žalobce v jeho domácím prostředí nepřipraveného a nedostatečně oblečeného pro veřejné vystoupení a takto pořízený záznam zařadila do celostátního vysílání v hlavním vysílacím čase. Úvahu odvolacího soudu, že takový zásah (reprezentovaný jen dílčí částí reportáže) byl i přes nepochybný společenský význam probíraného tématu v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce, dovolací soud nepovažuje ve smyslu výše uvedené judikatury za zcela zjevně nepřiměřenou. Nelze přisvědčit dovolací argumentaci založené na východisku, že bylo věcí veřejného zájmu odvysílat žalobce v jeho domácím prostředí v županu, aby „divák mohl žalobci pohlédnout do tváře“, jak odmítá předem nesmluvený rozhovor. Odvolací soud sice výslovně nezmínil tzv. test proporcionality, nicméně základní okolnosti významné pro posouzení věci zkoumal a vyložil v odůvodnění rozhodnutí. 8. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, uplatňuje tím námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). 9. Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu