U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců:
a) I. K., b) M. K., a c) L. K., všichni zastoupeni JUDr. Mario Hanákem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalovanému: V. S.,
zastoupen JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem v Opavě, sady Svobody
448/4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 37 C 257/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 25. 11. 2016, č. j. 71 Co 328/2016-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11.
2016, č. j. 71 Co 328/2016-70, není přípustné, neboť dovolatelem uplatněné
námitky nesplňují předpoklady uvedené v § 237 o. s. ř.
Dovolatel se domáhá přezkoumání věci, ve které soud prvního stupně rozhodl v
jeho neprospěch rozsudkem pro uznání poté, co se jako žalovaný ke kvalifikované
výzvě soudu podle § 114b o. s. ř. vyjádřil pouze tak, že nárok žalobců neuznává
a žádá soud o prodloužení lhůty ke zdůvodnění, protože shromažďuje zatím
veškeré informace, zejména listinné důkazy a rovněž si zajišťuje zmocněnce
(právního zástupce). Soud prvního stupně dané vyjádření, resp. důvody pro
prodloužení lhůty ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., nepovažoval za dostatečné
a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil.
Dovolatel sice namítá, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly dány,
neuvádí ovšem žádné relevantní důvody, vyjma tvrzení, že zřetelně projevil svůj
nesouhlas s žalobou, nijak úmyslně nezdržoval projednávání věci a že fikce
uznání by měla být používána velmi restriktivně jako výjimečný nástroj. Kromě
obecného odkazu na dále nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu nijak více
nedoložil přípustnost dovolacího přezkumu ve smyslu § 237 o. s. ř.
Kvalifikovaná výzva je jedním z nástrojů k zamezení průtahů v soudním řízení a
její účel proto znemožňuje akceptovat za dostatečná taková vyjádření, která
mají fakticky za cíl pouze prodloužit lhůtu (obvykle třicetidenní), kterou
soudy k vyjádření poskytují. Ačkoliv je pochopitelné, že v některých
náročnějších případech nemusí taková lhůta postačovat, má účastník v takovém
případě dvě možnosti - a sice buď uvést relevantní důvody, proč se v dané lhůtě
dostatečně vyjádřit nemůže, nebo uvést alespoň nezbytné minimum, které soudu a
potažmo i stranám umožní určit, co bude dále v řízení předmětem sporu a co lze
považovat za nesporné. Brání-li žalovanému v podání písemného vyjádření ve věci
vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má
to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez
vážného důvodu nepodal, jinak nastává fikce, že nárok, který byl proti němu
uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud
rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s.
ř.), neboť její účinky - jestliže opravdu nastala - za řízení nelze vyvrátit a
nezanikají ani uplynutím času ani v důsledku okolností, které by posléze (po
vzniku fikce) nastaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 49/2006; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 5405/2014).
Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. rozumí vážným
důvodem, pro který žalovaný nemohl včas podat řádné vyjádření ve věci, je proto
vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Obecně
lze však shrnout, že se jedná o situaci, která ospravedlňuje nečinnost ze
strany žalovaného, zejména díky její nepředvídatelnosti, závažnosti nebo
rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33
Cdo 3474/2016, nebo jeho rozsudek ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013,
uveřejněný ve Sbírce pod č. 51/2014). Dále platí, že pokud žalovaný nárok zcela
neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej - jako v
posuzované věci - neuzná vůbec), musí jeho písemné vyjádření obsahovat vylíčení
rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému
žalobou; tím reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve
věci tvrdil žalobce. Podstata obrany žalovaného tedy musí spočívat v tom, že
konkrétními údaji vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další
skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve
prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba
rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže žalovaný postaví proti
tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z
nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším
takové skutečnosti, které (budou-li prokázány) mohou vést k tomu, že bude
(může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
Protože dovolatel ve svém vyjádření ke kvalifikované výzvě neuvedl, proč s
předmětnou žalobou nesouhlasí, ani proč mu poskytnutá lhůta nepostačovala k
opatření potřebných informací, listinných důkazů a právního zástupce, je
rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jak v souladu se zákonem tak i soudní
praxí. Odkazuje-li dovolatel blanketně a bez dalšího určení na judikaturu
Ústavního soudu, přehlíží, že Ústavní soud přistupoval ke zrušování rozsudků
pro uznání v takových případech, kdy stěžovatelé naplnili alespoň minimální
požadavky pro kvalifikovanou výzvu, tedy nejen, že uvedli svůj nesouhlas se
žalobním nárokem, ale především uvedli i proč s ním nesouhlasí (alespoň
rámcově), případně namítali místní či věcnou nepříslušnost soudu (srov. např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, nebo ze dne 1.
4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13). V posuzovaném případě však dovolatel
nenaplnil ani takovéto minimum.
Nejvyšší soud proto ze všech těchto důvodů dovolání žalovaného pro
nepřípustnost podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu