33 Cdo 3474/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně POHODA PRAHA s. r. o. se sídlem Praha 10, Semanského 580/6, IČ:
45281645, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Brno, Heršpická
813/5, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou
Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení
částky 239.646 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 13 C 402/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 Co 397/2014-65, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 Co
397/2014-65, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 239.646 Kč (s
příslušenstvím). Žalobu odůvodnila tím, že na základě ústně uzavřených smluv o
půjčce poskytla žalovanému dne 25. 10. 2004 částku 103.000 Kč, dne 31. 3. 2009
částku 110.000 Kč a dne 5. 2. 2010 částku 80.000 Kč. Žalovaný jí uhradil na v
pořadí první půjčku 50.000 Kč, na v pořadí druhou půjčku 2.000 Kč a na v pořadí
třetí půjčku 1.354 Kč; žalovanou částku jí dosud dluží.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. 13 C
402/2013-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 239.646 Kč se
specifikovanými úroky z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 13 C 402/2013-9, vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne
doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci, s tím, že nemůže-li se z
vážných důvodů ve stanovené lhůtě vyjádřit, je třeba tuto skutečnost sdělit
soudu před uplynutím stanovené lhůty spolu s uvedením důvodu, který mu v tom
brání. Současně žalovaného poučil, že nevyjádří-li se včas ani ve stanovené
lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že
nárok uplatněný žalobou uznává a rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a
odst. 3 o. s. ř. Usnesení se žalobou bylo žalovanému doručeno do vlastních
rukou dne 17. 2. 2014. Ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 19. 3. 2014,
došlo soudu prvního stupně dne 4. 3. 2014 podání JUDr. Ing. Světlany Semrádové
Zvolánkové ze dne 3. 3. 2014, v němž sdělila, že převzala právní zastoupení
žalovaného, a požádala o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci o třicet dnů z
důvodu nutného seznámení se s podklady žalobkyně a obstarání důkazů k obraně
žalovaného. Soud prvního stupně o její žádosti nerozhodl. Dne 20. 3. 2014 bylo
soudu prvního stupně doručeno vyjádření žalovaného ve věci, v němž sdělil, že
nárok žalobkyně ani z části neuznává, navrhl důkazy k prokázání své obrany a
následně připojil listinné důkazy. Soud prvního stupně okolnosti, kterými
žalovaný odůvodňoval žádost o prodloužení lhůty k podání vyjádření, neposoudil
jako vážný důvod bránící mu k vyjádření ve stanovené lhůtě, dovodil, že nastala
fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) a že jsou splněny i ostatní
podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 Co 397/2014-65,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalovaný si vzhledem ke složitosti sporu zcela důvodně zajistil
právní zastoupení a v důsledku toho mu uběhla část lhůty k vyjádření, dále že
zvolený zástupce nutně potřeboval „určité penzum času“ k seznámení se s žalobou
a s důkazy, o něž se opírá žalobní nárok, a k soustředění důkazů ke své obraně
a ke kvalifikovanému vyjádření ve věci. Na základě těchto úvah oproti soudu
prvního stupně uzavřel, že žalovaný ve své žádosti ze dne 3. 3. 2014 o
prodloužení třicetidenní lhůty k vyjádření uvedl „omluvitelné důvody, které mu
objektivně bránily, aby se k žalobě ve stanovené lhůtě (tj. do 19. 3. 2014) dle
výzvy soudu vyjádřil“. Současně soudu prvního stupně vytknul, že zatížil řízení
podstatnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé, jestliže bezodkladně nesdělil žalovanému, zda jeho žádosti o prodloužení
soudcovské lhůty o třicet dnů vyhoví či nikoliv. Zůstal-li nečinný, pak
fakticky návrhu žalovaného na prodloužení lhůty vyhověl tím, že mu poskytl
požadovaný časový prostor (a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty by
měl vyvodit teprve až z nečinnosti účastníka v jím navržené prodloužené lhůtě).
V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, a ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009. Odvolací soud dospěl k závěru, že fikce
uznání nároku nenastala, neboť žalovaný se ve věci kvalifikovaně vyjádřil v
podání ze dne 20. 3. 2014 (tak že nárok žalobkyně neuznává z tam uvedených
důvodů, a označil důkazy k prokázání své obrany), tedy ještě dříve, než mu
uplynula lhůta, kterou sám navrhl (18. 4. 2014). Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spojuje s řešením otázek procesního práva, které podle
jejího přesvědčení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za takové (na jejichž nesprávném právním posouzení spočívá napadené usnesení)
označuje otázky, zda žalovaný v žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci
uvedl vážný důvod, který mu bránil kvalifikovaně se vyjádřit v soudem určené
lhůtě, a zda nastala fikce uznání nároku, podal-li žalovaný ve lhůtě soudem
určené k vyjádření žádost o prodloužení této lhůty, o níž sice soud nerozhodl
před uplynutím stanovené lhůty, avšak žalovaný se kvalifikovaně vyjádřil ve
lhůtě, kterou si v žádosti o prodloužení lhůty sám navrhl. Má za to, že důvod,
který žalovaný uvedl v žádosti o prodloužení lhůty, nebyl vážný a že tudíž
fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala. Zdůrazňuje, že
právní zástupkyně žalovaného převzala jeho zastoupení v této věci již 3. 10. 2013 a byla se skutkovými i právními aspekty případu seznámena s dostatečným
předstihem. O skutečnosti, že měla problematiku pečlivě nastudovanou, svědčí
vzájemná korespondence účastníků z 2. 10. 2013, 14. 10. 2013 a 29. 10. 2013. O
podání žaloby byl žalovaný předem informován jejím dopisem ze dne 7. 11. 2013. Žalovaným vymezený důvod, který prezentoval jako překážku k včasnému vyjádření
ve věci a pro který žádal o prodloužení lhůty v přípisu ze dne 3. 3. 2014, tak
nemůže být považován za vážný ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.; navíc ani
neexistoval, jak bylo zjistitelné z obsahu spisu. V této souvislosti poukázala
na rozhodnutí ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, v němž se Nejvyšší
soud vymezil k otázce vážného důvodu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. To, že
soud prvního stupně o žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření nerozhodl,
neznamená, že žádosti vyhověl konkludentně. Žalovaný po podrobné rekapitulaci průběhu řízení se zdůrazněním zvláštností
daného případu navrhuje dovolání odmítnout, protože se odvolací soud neodchýlil
od zavedené praxe. Poukazuje na to, že soud prvního stupně měl dostatečný
časový prostor o jeho žádosti rozhodnout, popř. alespoň mu sdělit, že jí
nevyhoví, a že kvalifikované vyjádření podal den následující po soudem
stanovené lhůtě. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího
zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 4 o. s.
ř.); Nejvyšší soud (§
10a o. s. ř.) se dále zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné)
vyřešení právní otázky, zda žalovaným v žádosti o prodloužení lhůty k podání
vyjádření uváděný důvod je vážným důvodem ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., v
důsledku něhož nenastává fikce uznání nároku, ačkoliv se žalovaný na výzvu
soudu včas písemně nevyjádřil ve věci. Navzdory přesvědčení žalobkyně tato
otázka již byla dovolacím soudem vyřešena, a to v rozhodnutí, které sama v
dovolání označila; protože odvolací soud nastolenou otázku nevyřešil v
intencích uvedeného rozhodnutí, je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud v dovolání zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21
Cdo 628/2013, uveřejněném ve Sbírce zákonů a stanovisek pod č. 51/2014,
konstatoval, že zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. rozumí „vážným důvodem", pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření
ve věci, popřípadě „vážným důvodem“, který žalovanému zabránil i v tom, aby
soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení
takového „vážného důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností
každého jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně
uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit
se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i
to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen
tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze
strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy
musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i
z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující
nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících
objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak
zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující
(omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu § 114b
odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému
objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve
stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen
sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně
způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za
přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za
ospravedlňující jeho nečinnost.
Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, nebo v rozsudku ze dne
19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že
pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do
základu, popřípadě jej - jako v posuzované věci - neuzná vůbec), musí jeho
písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví
svoji obranu proti nároku uplatněnému žalobou; tím reaguje na to, co o
skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce. Podstata obrany
žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost
tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil,
na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu
proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností;
postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá
tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti
žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li
prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný
úspěch (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo
3163/2013). V posuzovaném případě usnesení s výzvou k písemnému vyjádření ve věci do
třiceti dnů od jeho doručení ve smyslu § 114b o. s. ř. bylo žalovanému doručeno
do vlastních rukou dne 17. 2. 2014. Dne 25. 2. 2014 byly do spisu (jak se z
jeho obsahu podává) založeny plná moc ze dne 3. 10. 2013, kterou žalovaný
zmocnil JUDr. Ing. Světlanu Semrádovou Zvolánkovou k zastupování ve sporech se
společností POHODA PRAHA s. r. o., a zmocnění, které udělila právní zástupkyně
žalovaného dne 23. 2. 2014 advokátnímu koncipientovi Mgr. Pavlu Kosařovi k
nahlédnutí do spisu soudu prvního stupně vedeného pod sp. zn. 13 C 402/2013 k
pořízení kopií a fotografií ze spisu; zmocněný advokátní koncipient nahlížel do
spisu dne 25. 2. 2014. Soudu prvního stupně došlo dne 4. 3. 2014 podání JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové ze dne 3. 3. 2014, v němž sdělila, že
převzala právní zastoupení žalovaného, a žádá o prodloužení lhůty k podání
vyjádření z důvodu nutného seznámení s doklady žalobkyně a obstarání důkazů k
obraně žalovaného. Soud prvního stupně o její žádosti nerozhodl a dne 20. 3. 2014 bylo soudu prvního stupně doručeno vyjádření žalovaného ve věci, v němž
návrh žalobkyně z blíže uvedených důvodů neuznal, označil důkazy k prokázání
své obrany. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že převzetí právního zastoupení, jímž
žalovaný zdůvodnil, proč se ve věci písemně nevyjádří včas, představuje
událost, která ospravedlňuje jeho nečinnost, nepřihlédl - v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu - ke všem rozhodným okolnostem případu, které se
podávají z obsahu spisu.
Především jeho úvaha, že část lhůty k vyjádření
žalovanému uběhla v souvislosti se zajištěním právního zastoupení,
nekoresponduje s tím, že žalovaný zmocnil právní zástupkyni k zastupování v
této věci již dne 3. 10. 2013. Otázku, zda argumentace, že zvolená právní
zástupkyně žalovaného potřebuje určité penzum času, aby se seznámila se žalobou
a s žalobkyní založenými důkazy, vyznívá přesvědčivě ve světle údajů
vyplývajících ze spisu (zejména z obsahu korespondence právních zástupců
účastníků ze dne 2. 10. 2013, 14. 10. 2013 a 7. 11. 2013 založených do spisu
žalobkyní, a z toho, že již dne 25. 2. 2014 do spisu nahlížel právní zástupkyní
žalovaného k tomu zmocněný advokátní koncipient), odvolací soud nezvažoval. Lze
shrnout, že zatím nemůže obstát názor odvolacího soudu, že překážka, kterou
žalovaný odůvodňoval žádost o prodloužení lhůty k písemnému vyjádření ve věci -
s ohledem na svou povahu - má potřebný aspekt ospravedlnitelnosti a že mu
objektivně bránila včas se kvalifikovaně vyjádřit.
Žalobkyně k dovolacímu přezkumu vytyčila rovněž otázku, jaký má na vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. vliv okolnost, že žalovaný
ještě před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci určené podle §
114b odst. 2 o. s. ř. podá žádost o její prodloužení, o níž sice soud
nerozhodne, avšak žalovaný se kvalifikovaně vyjádří ve lhůtě, kterou si v
žádosti sám určí.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připustil možnost faktického
vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty určené k podání vyjádření podle
§ 114b odst. 1 o. s. ř. s tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak
poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky
spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, kdy účastník i v jím navržené
prodloužené lhůtě zůstane nečinný (srovnej odvolacím soudem zmiňované usnesení
ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, a dále rozsudek ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 1871/2011).
V později vydaném rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014 (jenž
obstál i v ústavní rovině - ústavní stížnost proti němu vydanou Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 339/2016), však Nejvyšší
soud tento názor překonal; formuloval v něm a odůvodnil závěr, podle kterého v
důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání
písemného vyjádření ve věci podle § 114b odst. 2 o. s. ř. nenastane fikce
uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., jen jestliže důvod žádosti
představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve
věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k
prodloužení lhůty určené podle § 114b odst. 2 o. s. ř., jestliže soud své
usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím
(původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci. Nejvyšší soud v citovaném
rozsudku dále konstatoval, že uvedený závěr nelze důvodně odmítat s poukazem na
„faktické vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty“, k němuž dochází
tehdy, jestliže soud sice o žádosti nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím
požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty
vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane
nečinný“. Uvažovaný procesní postup totiž nemůže sloužit k obcházení smyslu
(účelu) § 114b odst. 5 o. s. ř., podle něhož nemůže nastat fikce uznání nároku
uplatněného v žalobě jen a pouze tehdy, jestliže žalovaný včas (ještě před
uplynutím určené lhůty) buď podal písemné vyjádření ve věci, nebo soudu sdělil,
jaký vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem k tomu, že účastník může požádat o
prodloužení lhůty a soud může prodloužit lhůtu podle § 55 věty druhé o. s. ř.
nejen z vážného, ale z jakéhokoliv důvodu, mohl by žalovaný dosáhnout v rozporu
s § 114b odst. 5 o. s. ř. prolongaci lhůty k podání písemného vyjádření ve
věci, aniž by tu byl (musel být) skutečně vážný důvod, který by mu bránil v
podání písemného vyjádření ve věci již ve lhůtě uvedené v usnesení vydaném
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Kdyby tedy žalovaný neměl vážný důvod, který by
mu bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení soudu
prvního stupně, dosáhl by svým postupem (měl-li by být názor o „faktickém
vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty“ správný) odklad ve splnění
své procesní povinnosti písemně se vyjádřit ve věci, aniž by to mělo (zejména z
pohledu § 114b odst. 5 o. s. ř.) jakékoliv opodstatnění.
V nyní posuzované věci Nejvyšší soud sdílí právní názory přijaté v citovaném
rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, neboť závěr vyslovený v rozhodnutích sp. zn.
26 Cdo 97/2006 a sp. zn. 32 Cdo 1871/2011 by ve svém důsledku mohl vést k
obcházení smyslu (účelu) § 114b odst. 5 o. s. ř. (jak je shora vysvětleno);
neztotožňuje se tudíž s odvolacím soudem, že soud prvního stupně sice v původně
určené lhůtě nerozhodl o prodloužení lhůty k podání vyjádření, avšak fakticky
návrhu žalovaného na prodloužení lhůty vyhověl tím, že mu poskytl jím
požadovaný časový prostor, ve kterém se žalovaný kvalifikovaně vyjádřil podáním
ze dne 20. 3. 2014. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v posuzovaném
případě před uplynutím lhůty určené k podání písemného vyjádření ve věci (do
19. 3. 2014) nevydal a nedoručil usnesení o prodloužení lhůty žalovanému, fikce
uznání nároku uplatněného v žalobě ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. by
nenastala jen v případě, že by žalovaný požádal o prodloužení lhůty z vážného
důvodu, který mu bránil, aby podal včasné písemné vyjádření ve věci. Tak tomu
ovšem nebylo.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první
o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu