26 Cdo 2284/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně A., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V.
L., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 140.910,- Kč, vedené u Okresního
soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 50/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2004, č. j. 23 Co
202/2004-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.485,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil do tří dnů od právní moci
rozsudku částku 140.910,- Kč. Žalobu odůvodnila tvrzením, že jí dluží na
„nájemném z bytu“ částku 46.000,- Kč, dále „penále za opožděné platby“ v částce
10.715,- Kč a 10.848,- Kč a „náhradu za dodatečné náklady vynaložené na drobné
opravy“ v částce 57.347,- Kč a 16.000,- Kč.
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) platebním rozkazem ze dne 12.
listopadu 2003, č. j. 19 C 441/2003-13, uložil žalovanému, aby do patnácti dnů
od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobkyni žalovanou částku 140.910,- Kč
a náklady řízení v částce 5.640,- Kč nebo aby v téže lhůtě podal proti
platebnímu rozkazu odpor. Pro případ podání odporu mu (ve smyslu § 114b odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění – dále jen
„o.s.ř.“) uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu proti
platebnímu rozkazu písemně vyjádřil a mimo jiné aby v případě, že uplatněný
nárok zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, kterých se
dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně jej
rovněž poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a
ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude se
mít za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a za této
situace bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.
Proti uvedenému platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor, v němž uvedl, že
nárok žalobkyně neuznává, a to ani zčásti, že žaloba je zcela neopodstatněná a
že vyjádření k žalobě předloží ve stanovené lhůtě.
Poté soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 26. února 2004, č. j. 9 C
50/2004-45, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost, aby do patnácti dnů
od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku 140.910,- Kč a na nákladech
řízení částku 5.637,- Kč. Konstatoval, že podal-li žalovaný dne 3. prosince
2003 odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 19 C
441/2003-13, počala mu třicetidenní lhůta pro podání písemného vyjádření běžet
dne 4. prosince 2003 a poslední den uvedené lhůty připadl na 2. ledna 2004, a
pokračoval, že žalovaný ve lhůtě do 2. ledna 2004, konkrétně dne 29. prosince
2003 (a poté ještě dne 7. ledna 2004), učinil písemné vyjádření telefaxem,
avšak toto vyjádření – v rozporu s ustanovením § 42 odst. 3 o.s.ř. – v třídenní
lhůtě nedoplnil předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného
znění, a učinil tak až po uplynutí nejen této lhůty, nýbrž i třicetidenní lhůty
pro podání písemného vyjádření, konkrétně dne 9. ledna 2004 (předložením
originálu telefaxových podání). Poté dovodil, že žalovaný se ve stanovené
třicetidenní lhůtě písemně nevyjádřil (nevylíčil rozhodující skutečnosti, na
nichž staví svoji obranu), a to přes poučení, že nevyjádří-li se ve lhůtě
třiceti dnů od podání odporu proti platebnímu rozkazu, bude se mít za to, že
uplatněný nárok uznává. Protože nastala fikce uznání uplatněného nároku
žalovaným ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř., bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem
pro uznání (§ 153a odst. 3 a 4 o.s.ř.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
8. června 2004, č. j. 23 Co 202/2004-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dospěl k závěru, že ve věci
byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve
smyslu § 153a o.s.ř. Zcela se ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že
nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu § 114b odst. 5
o.s.ř., neboť žalovaný své telefaxové podání nedoplnil předložením jeho
originálu v třídenní lhůtě, a proto lhůta stanovená k podání písemného
vyjádření ve věci – přes poučení o důsledku nečinnosti – marně uplynula dne 2.
ledna 2004; v uvedené lhůtě se žalovaný písemně nevyjádřil a ani soudu
nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Námitce žalovaného, že své vyjádření
vtělil do písemného odporu proti platebnímu rozkazu, nepřisvědčil se
zdůvodněním, že v odporu proti platebnímu rozkazu nevylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a nepřipojil k němu listinné důkazy,
jichž se dovolává, a ani neoznačil důkazy k prokázání svých tvrzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uvedl, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázka „náležitostí
vyjádření k žalobě podle § 114b o.s.ř., resp. splnění podmínek pro vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a o.s.ř. ve spojení s obsahem vyjádření k
žalobě“ nebyla dosud v rozhodovací praxi soudů zcela vyřešena. V této
souvislosti namítl, že „své vyjádření k žalobě vtělil již do odporu proti
platebnímu rozkazu, ve kterém zřetelně konstatoval, že žalobní nárok neuznává v
celém rozsahu, a to pro jeho neopodstatněnost“. Má za to, že tím „vyjádřil
základní důvod svých námitek k žalobě“. Podle jeho názoru z poučení (obsaženého
v platebním rozkazu) nevyplynulo, „v jakém rozsahu má rozvádět svá skutková či
právní tvrzení, resp. označovat důkazy a připojovat listiny“. Je rovněž
přesvědčen, že byl sankcionován za svou výraznou aktivitu, neboť pokud by odpor
proti platebnímu rozkazu podal v poslední den lhůty, tj. 12. prosince 2003, a
nikoli již dne 3. prosince 2003, skončila by mu třicetidenní lhůta pro podání
písemného vyjádření až dne 11. ledna 2004. Dále uvedl, že obsáhlé doplnění
vyjádření k žalobě zaslané telefaxem dne 29. prosince 2003 bylo v originálu
doručeno soudu prvního stupně až dne 9. ledna 2004 pouze v důsledku nedopatření
ovlivněného dovolenými v době vánočních a novoročních svátků. Navíc zdůraznil,
že rozsudek pro uznání byl vydán až dne 26. února 2004, tedy sedm týdnů poté,
co již měl soud prvního stupně k dispozici jeho vyčerpávající doplnění k
vyjádření. Kromě toho má dovolatel za to, že postoupil-li Obvodní soud pro
Prahu 3 věc Okresnímu soudu Praha – východ, nepřímo tím dovodil, že podmínky
pro vydání rozsudku pro uznání nebyly naplněny. Dále poukázal na vadu
platebního rozkazu spočívající „v uvedení nesprávné výše žalované částky, a to
5.640,- Kč namísto 5.637,- Kč“, a uvedl, že tato vada u něj způsobila
nejasnost, zda výzva k podání vyjádření se týká skutečně žaloby k výzvě
připojené. Podle dovolatele i samotná žaloba trpí vadami (v dovolání
specifikovanými), které nebyly v průběhu řízení odstraněny, a proto podle jeho
názoru neměl soud v řízení vůbec pokračovat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního
stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zejména uvedla, že podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání byly splněny. Současně se vyjádřila i k vadám namítaným v
dovolání. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. června 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vady rovněž
dovolatelem namítané), přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem,
nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Předně je zapotřebí konstatovat, že nelze přihlížet k hypotetické námitce
dovolatele, že byl sankcionován za svou výraznou aktivitu, neboť pokud by odpor
proti platebnímu rozkazu podal v poslední den lhůty, tj. 12. prosince 2003, a
nikoli již dne 3. prosince 2003, skončila by mu třicetidenní lhůta pro podání
písemného vyjádření až dne 11. ledna 2004. Odvíjel-li se počátek běhu stanovené
třicetidenní lhůty k podání písemného vyjádření ode dne podání odporu proti
platebnímu rozkazu a byl-li odpor proti platebnímu rozkazu podán u soudu
prvního stupně dne 3. prosince 2003, nelze vyvozovat žádné – navíc pro
dovolatele příznivější – závěry z toho, že odpor proti platebnímu rozkazu mohl
podat až v poslední den patnáctidenní lhůty pro podání odporu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních závěrech, že
žalovaný se ve stanovené třicetidenní lhůtě písemně nevyjádřil a že rozsudkem
pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. soud rozhodne i v případě,
kdy se žalovaný na základě výzvy podle § 114b o.s.ř. písemně vyjádří – bez
vážného důvodu – až po uplynutí stanovené lhůty, avšak ještě před vydáním
rozsudku pro uznání. Dovolatel správnost těchto právních závěrů v dovolání
napadl. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky
zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v
soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení
těchto otázek neodchýlil.
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
10. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69
v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že má-li se za
řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. za to, že žalovaný nárok
uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku
pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i
když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po
uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §
114b odst. 1 o.s.ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému
v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil
vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve
lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který
mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal
(§ 114b odst. 5 o.s.ř.). Přitom vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §
114b o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím,
že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává,
a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela,
nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela
neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej – jako v
posuzovaném případě – neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též
vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku
uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k
prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje
na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce;
obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení
žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných
tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil,
na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti
nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a
výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví
proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících
skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže
uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou
vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo
1951/2004).
Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku
lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho
zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na
spravedlivý proces (čl. 36 odst.1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu,
kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za
řízení nastala ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. fikce uznání nároku
uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého
procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající
závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro
uznání (srov. opět odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005,
sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
V usneseních z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. prosince 2003,
sp. zn. 26 Cdo 390/2003, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, a z 1.
prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že vydání
rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny
zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o
nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je
vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní
tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují
oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku,
jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními
předpisy kogentní povahy (§ 99 odst. 2 o.s.ř.). Přitom v rozsudku ze dne 21.
srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, uveřejněném pod C 2233 v sešitě č. 27
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovodil, že výzva
podle § 114b odst. 1 o.s.ř., ukládající žalovanému splnění tam uvedených
procesních povinností v soudcovské lhůtě, může být součástí výroku platebního
rozkazu s tím, že uložené povinnosti je žalovaný povinen splnit, podá-li proti
platebnímu rozkazu odpor.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst.
5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 6.410,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 pol. 5. ve spojení s §
10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů
ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu