USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. H., zastoupený Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti žalované: Mgr. Dita Křápková, IČO 66238226, advokátka se sídlem Lipová 727/5, Brno, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 1 124 231,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 34/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023, č. j. 13 Co 55/2023-258, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 875,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené činností žalované advokátky vyšel ze zjištění, že žalobce se v předcházejícím řízení vedeném u téhož soudu domáhal proti státu náhrady škody za omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného k bytům v jeho vlastnictví; v tomto sporu jej žalovaná zastupovala. Nejprve bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem, že žaloba je důvodná, následně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 25 Co 240/2015-387, potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 711 473 Kč. Podstatou odvolacích námitek žalobce byla nesprávně použitá metodika výpočtu výše náhrady, která měla být určena jako rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným obvyklým v daném místě a čase.
Uvedený rozsudek byl doručen dne 4. 12. 2015 žalované, která namísto dovolání (žalobce jí nedal pokyn nepodávat dovolání a žalovaná o takový pokyn nežádala) podala rovnou ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 424/16, odmítl pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Posléze byla věc předložena Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se stížností ze dne 23. 3. 2017, ve které žalovaná argumentovala, že dovolání v této věci by nebylo účinným opravným prostředkem s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který všechna dovolání v obdobných věcech v průběhu roku 2015 odmítal jako nepřípustná.
ESLP tuto stížnost rovněž odmítl pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť neporušila žádnou povinnost při výkonu advokacie, a to ani nepodáním dovolání, neboť podle tehdejší judikatury by dovolání podané žalobcem nebylo úspěšné, jak na to poukázala i v rámci stížnosti k ESLP. Žalovaná sdělila žalobci svůj názor, řádně jej odůvodnila a poučila jej o rizicích s tím, že ponechala na jeho úvaze, zda podá dovolání.
Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že při normálním běhu věcí by byl u ESLP a následně u tuzemských soudů úspěšný.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 127/2020-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování e-mailovou zprávou, kterou zaslala žalobci žalovaná advokátka po doručení rozsudku odvolacího soudu a v níž rozebrala celou situaci a zejména upozornila na skutečnost, že ačkoliv je proti rozsudku přípustné dovolání, v daném případě nedochází k naplnění procesních podmínek, a proto fakticky přípustné není. Navrhla podat ústavní stížnost s výhledem obrátit se na ESLP, neboť nelze očekávat změnu v rozhodování českých soudů. Uzavřela, že je na žalobci, aby se rozhodl, jak postupovat. Dále soud provedl důkaz ústavní stížností, kterou žalovaná podala a z níž vyplývá, že její přípustnost dovozovala z § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o ÚS“).
Po
právní stránce se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná se nedopustila takového jednání, které by zakládalo její odpovědnost za škodu podle zákona o advokacii. Žalovaná dovolání nepodala záměrně, s jasnou a srozumitelnou argumentací, proč by dovolání vzhledem ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné. Konečně i sám žalobce uváděl, že od počátku bylo jeho snahou dovést řízení až před ESLP. S ohledem na rozhodovací praxi seznámila žalovaná žalobce s možností podat ústavní stížnost, byť s nejistým výsledkem, proto podle odvolacího soudu nemůže odpovídat za to, že teprve poté se změnila judikatura rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, pod vlivem rozhodovací praxe ESLP mimo rozhodné období (ke stejnému závěru se přiklonil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16). Teprve tehdy začaly soudy vycházet z názoru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy.
3. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2295/2021, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru odvolacího soudu, že pokud se žalobce na základě dostatečného poučení žalované rozhodl pro sice rizikovou, ale teoreticky přípustnou variantu procesního postupu, nemůže to jít k tíži žalované. Důvod k vynechání dovolacího řízení by nicméně v posuzovaném případě nebyl, jestliže by advokátce byl znám právní názor ESLP, že je bezpodmínečně nutné ve skutkově obdobné věci vyčerpat všechny možné prostředky nápravy včetně dovolání, aby mohlo být vedeno řízení před ESLP.
Dovolatel přitom již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že žalované přišlo den před koncem lhůty pro podání dovolání v jeho tehdejší věci vyrozumění od ESLP, že stížnost v jiné skutkově obdobné věci je nepřijatelná, neboť nebyly splněny podmínky obsažené v čl. 34 a 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tento okamžik tedy mělo žalované být zřejmé, že jí zvolený postup (nepodání dovolání) nemůže obstát, resp. že je překážkou pro podání stížnosti k ESLP, o niž žalobce usiloval.
Odvolací soud se touto námitkou nijak nezabýval, ačkoliv obvodní soud listinou obsahující uvedené sdělení provedl důkaz. Již z toho důvodu dovolací
soud shledal právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Na tom nic nemění ani poměrně podrobná argumentace odvolacího soudu, že žalobce by v rozhodném období nebyl na vnitrostátní úrovni úspěšný, a že postup žalované tak byl dostatečně podložený. Byla-li předchozí ustálená česká právní praxe změněna judikaturou ESLP, pak není vyloučeno, že se dovolatel mohl svého nároku domoci buď v řízení před ESLP (splnil-li by podmínku vyčerpání všech opravných prostředků, což se nestalo), anebo v řízení před českými soudy, pokud by podal dovolání a nová judikatura ESLP mohla být v dovolacím řízení či řízení před Ústavním soudem zohledněna.
V případě, že žalovaná v době, kdy ještě neuplynula lhůta pro podání dovolání, mohla a měla vědět, že dovolání je nutné podat, aby následně mohlo být vedeno řízení před ESLP, o které klient usiloval, jednalo by se o její pochybení, kdyby s tím klienta neseznámila a dovolání nepodala. Dovolací soud tedy zavázal soudy, aby se v dalším řízení zabývaly námitkou, že žalovaná byla den před skončením lhůty pro podání dovolání seznámena s postupem ESLP, který v jiné skutkově obdobné věci shledal nepřijatelnost stížnosti pro nevyčerpání prostředků nápravy, a aby své právní posouzení v tomto ohledu doplnily i s ohledem na ostatní podmínky odpovědnosti advokáta za škodu.
4. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 27 C 34/2019-164, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2023, č. j. 27 C 34/2019-245, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zopakoval skutkové i právní závěry, k nimž dospěl již v prvním rozhodnutí ve věci, a doplnil, že vyrozumění ESLP ze dne 28. 1. 2016 ke stížnosti č. 56217/15 ve věci K. proti České republice konstatuje, že podmínky přijatelnosti stanovené články 34 a 35 Úmluvy nebyly splněny. Z vyrozumění nelze dovodit, že stížnost byla shledána nepřijatelnou konkrétně pro nevyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků.
Nebylo tak možné dovodit, že by žalovaná doručením vyrozumění mohla seznat stanovisko ESLP k otázce vyčerpání či nevyčerpání všech opravných prostředků, a že tedy porušila svoji povinnost tím, že nepodala dovolání v původní věci žalobce. Vyrozumění odkazuje na rozhodnutí samosoudce Branko Lubarda, tj. totožného soudce ESLP, který později v původní věci žalobce, tj. ohledně stížnosti č. 24657/17 H. proti České republice výslovně konstatoval nepřijatelnost stížnosti žalobce pro nevyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků.
Vyrozumění stěžovatele v původní věci žalobce má zcela jiný obsah a formu a rozhodnutí výslovně konstatuje nepřijatelnost stížnosti žalobce pro nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků. Rozhodnutí bylo v anglickém jazyce k vyrozumění přiloženo. Pokud měla být stížnost pana K. odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků, bylo by nutné, aby žalovaná mohla znát stanovisko k vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků a aby vyrozumění ve věci stížnosti pana K. bylo stejného či podobného obsahu a formy jako vyrozumění v původní věci žalobce jako stěžovatele.
Ve věci pana K. byla situace co do merita věci obdobná, odlišná však byla v tom, že pan K., zastoupený jiným advokátem, ve věci nepodal ani řádný opravný prostředek. Žalovaná měla legitimní důvod se domnívat, že postavení žalovanou zastupovaného žalobce jako stěžovatele je odlišné od postavení pana K., tj. setrvat na svém právním názoru a nepodávat dovolání. Navíc v jiné skutkově a právně obdobné věci žalobce zastupovaného žalovanou byly podány všechny opravné prostředky, avšak i přes tuto skutečnost byla stížnost žalobce shledána ESLP nepřijatelnou s odůvodněním podobně neurčitým, jako tomu bylo v případě ve věci stížnosti pana K..
5. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 13 Co 55/2023-258, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nevyhověl návrhu žalobce doplnit dokazování ústavní stížností podanou dne 1. 2. 2016, kterou přiložil až k odvolání, byť její obsah byl nepochybně znám v průběhu celého řízení, neboť je nepřípustným důkazem ve smyslu § 205a o. s. ř. Setrval na skutkových i právních závěrech svého prvního rozhodnutí, které zopakoval. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně též ohledně otázky, zda žalovaná z vyrozumění ESLP měla či mohla vědět, že je třeba ve věci podat dovolání.
Vyrozumění obsahuje pouhý odkaz na čl. 34 a 35 Úmluvy. Nevyplývá z něj, jaké přesné podmínky přijatelnosti nebyly splněny. Žalovaná stěžovatele zastupovala pouze ve věci stížnosti před ESLP, přičemž v řízení před tuzemskými soudy jej zastupoval jiný advokát. Z poznámky na uvedeném vyrozumění vyplývá, že vyrozumění o nepřijatelnosti stížnosti ve věci pana K. ze dne 28. 1. 2016 bylo žalované doručeno obyčejnou poštou vložením do dopisní schránky na adrese její kanceláře. Na přípisu je rukou tehdejší kolegyně žalované psaná poznámka „došlo dne 3.
2. 2016“. Dále je zde poznámka „klientovi oznámeno e-mailem 6. 2. 2016“ psaná rukou žalované. V řízení tak nebylo prokázáno, že by se žalovaná s vyrozuměním ESLP osobně seznámila dne 3. 2. 2016. Kromě toho soud prvního stupně srovnal toto vyrozumění s vyrozuměním o nepřijatelnosti stížnosti před ESLP týkající se žalobce, které obsahovalo přílohu, z níž vyplynul konkrétní důvod rozhodnutí. Vyrozumění pana K. neobsahovalo takový důvod ani odkaz na případnou přílohu, ve které by se rozhodnutí nacházelo, tudíž nelze seznat, z jakého důvodu se jevila stížnost podaná k ESLP ve věci stěžovatele pana K.
jako nepřijatelná. Šlo by o nepřiměřenou tvrdost vůči žalované jako advokátce navíc za situace, kdy nelze ani z rozhodnutí ESLP zjistit, v čem spočíval důvod nepřijatelnosti, neboť rozhodnutí bylo po roce od jeho vydání skartováno. I kdyby se téhož dne žalovaná s rozhodnutím seznámila a bylo jí zřejmé, že důvodem rozhodnutí ESLP bylo právě nevyčerpání všech vnitrozemských procesních prostředků, považoval odvolací soud za vyloučené, aby byla schopna v horizontu několika hodin seznámit s touto skutečností žalobce, sepsat bezvadné dovolání a řádně jej v zákonné lhůtě doručit.
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména od rozsudků ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2911/2016, ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018) a rovněž od prvního kasačního rozsudku dovolacího soudu v této věci. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání též v tom, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyly řešeny otázky prolomení neúplné apelace v rámci odvolacího řízení, porušení zákona o advokacii a možnosti odlišného právního názoru v rámci procesních norem.
Pokud tyto otázky již vyřešeny byly, a to s nepříznivým výsledkem pro dovolatele, pak má dovolatel za to, že by měly být posouzeny nově a názory dovolacího soudu by měly být korigovány. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci a formuluje následující námitky: „1) Odvolací soud v odvolacím řízení nepřipustil k důkazu v rozporu s § 205a písm. c), d) a e) o. s. ř. první ústavní stížnost sepsanou žalovanou dne 1. 2. 2016 a ani nepřihlédl ke skutečnosti, že tato ústavní stížnost byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 4.
2. 2023, sp. zn. III. ÚS 349/16. Odvolací soud pochybil již tím, že opomněl, že poučovací povinnost je objektivní bez ohledu na skutečnost, zda se o potřebě dozvěděl. Jde tak o vadu řízení. 2) Nesprávně posoudil objektivní odpovědnost advokáta při výkonu advokacie, zejména z pohledu poučovací povinnosti advokáta a získání kvalifikovaného souhlasu klienta. Závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou v rozporu s kasačním rozhodnutím v této věci. 3) V rozporu se základními zásadami pro hodnocení důkazů odvolací soud vyhodnotil jediný důkaz jedinou výkladovou metodou (doslovný text) a zavádějící metodou komparace (neporovnatelné vzorky).
4) Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že nešlo o opomenutí žalované a porušení zákona o advokacii. 5) Odvolací soud nesprávně posoudil míru možnosti a důvodnosti odlišného právního názoru žalované v rámci výkonu advokacie. 6) Odvolací soud nesprávně právně posoudil vázanost advokáta procesními normami ve vztahu k možnosti učinit si odlišný právní názor.“ Dále dovolatel rozdělil své námitky do čtyř bodů. V prvním bodu uvedl, v čem spatřuje splnění tří výjimek z nepřípustnosti uvádění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení.
Ve druhém bodu odvolacímu soudu vytýkal, že dospěl k závěru, že dovolatel byl jako poškozený na možné riziko související s nepodáním dovolání žalovanou upozorněn a uvedené riziko akceptoval, ač skutečnost, že o riziku žalovanou poučen byl a že dal kvalifikovaný souhlas s nepodáním dovolání, neplyne z provedeného dokazování, ba naopak z jeho účastnického výslechu plyne pravý opak. Ve třetím bodě dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že z vyrozumění ESLP žalovaná nemohla a ani neměla vědět, že nepodání dovolání ve věci nynějšího dovolatele ESLP bude hodnotit jako nevyčerpání efektivního prostředku nápravy.
V návaznosti na předcházející námitky poukazuje na skutečnost, že v první ústavní stížnosti ze dne 1. 2. 2016 žalovaná nijak neargumentovala ve vztahu k nepodání dovolání. Tato argumentace se objevuje až v druhé ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 2016. Dovolatel zpochybňuje obranu žalované, že takto posupovali i jiní advokáti. Namítá, že obsah vyrozumění ve věci pana K. nelze hodnotit jen podle jeho textu, ale je třeba přihlédnout též k tomu, že žalovaná obsah stížnosti ve věci pana K. sama koncipovala, přičemž zvažovala včasnost, důvodnost i vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Po doručení vyrozumění tak žalovaná měla dojít k závěru, že stížnost byla nepřijatelná právě z důvodu nevyčerpání prostředků nápravy. To, jaké prostředky nebyly vyčerpány, je irelevantní, neboť ESLP nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky. Žalovaná zjevně k tomuto závěru dospěla, jinak by nepodávala druhou ústavní stížnost, nýbrž by se přímo obrátila se stížností k ESLP. Ve čtvrtém bodě dovolatel zopakoval své námitky z předcházejícího dovolání ohledně toho, že žalovaná nerespektovala poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, sama posoudila přípustnost dovolání, ač přípustnost dovolání je oprávněn posuzovat pouze dovolací soud, přičemž následně zvolila „alternativní“ a „riskantní“ cestu nepodání dovolání a podání ústavní stížnosti, byť jí musela být známa judikatura Ústavního soudu, která postup podle § 75 odst. 2 zákona o ÚS označuje za postup výjimečný.
Nepodřízení se poučení soudu nelze relevantně vyargumentovat. Rovněž Ústavní soud uvedl, že může-li být dovolání podáno, pak podáno být musí. Dále dovolatel opakuje námitku, zda lze postavit na roveň „odlišný právní názor“ v oblasti hmotného a procesního práva. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovoláním napadený rozsudek považuje za správný a dovolání za nepřípustné, či nedůvodné. Ve vztahu k prvnímu bodu dovolání sám žalobce uvádí, že navrhovaný důkaz byl novotou v rámci odvolacího řízení. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že jde o nepřípustné novum podle § 205a o. s. ř., není vadou řízení, že neodůvodnil, proč není naplněna každá jednotlivá výjimka z daného ustanovení, a to zvláště za situace, kdy žalobce navrhuje provedení důkazu, jehož existence mu musela být známa již od počátku tohoto řízení zahájeného v roce 2019. Soudy nepostavily své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene, jak namítá dovolatel, naopak měly z provedeného dokazování za prokázané, že žalovaná dovolání nepodala s ohledem na svůj právní názor, že dovolání je nepřípustné, a tedy bez šance na úspěch (o čemž informovala žalobce). Žalobce se tak domáhá přezkumu skutkových závěrů stejně jako v druhém a třetím bodu dovolání. Na tom nic nemění žalobcem tvrzený opomenutý důkaz jeho účastnickou výpovědí; soud prvního stupně tento důkaz výslovně zmiňuje. Žalovaná však v argumentaci jak v ústavní stížnosti ze dne 8. 6. 2016, tak ve stížnosti k ESLP, řádně uvedla, proč není dovolání v dané věci řádným a účinným prostředkem nápravy v rámci vnitrostátního procesu, a proč tedy z důvodu nepodání dovolání nemůže být ústavní stížnost, resp. stížnost k ESLP, odmítnuta pro nevyčerpání opravného prostředku. Závěry dovolatele jsou spekulativní, pokud uvádí, že každý z autorů stížnosti k ESLP by ve věci vyrozumění panu K. dospěl k závěru, že nepřijatelnost této stížnosti je dána nevyčerpáním prostředků nápravy. Pomíjí totiž, že v jeho jiné věci byla sdělením ESLP ze dne 15. 4. 2013 konstatována bez jakéhokoliv odůvodnění nepřijatelnost včasné stížnosti vedené pod č. 40940/09, ačkoliv v tomto případě byly vyčerpány veškeré vnitrostátní opravné prostředky. Důvod nepřijatelnosti tak nelze jednoznačně seznat. Námitky ve čtvrtém bodě dovolání již byly předmětem předcházejícího dovolacího řízení, vedlejší účastnice tak odkazuje na své předcházející vyjádření i na závěry předcházejícího rozsudku dovolacího soudu, s nimiž se ztotožňuje. Předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zrušena pouze z důvodu opomenutého důkazu. Tento důkaz byl v následujícím řízení proveden, a byl tak splněn pokyn dovolacího soudu. Vedlejší účastnice navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání plně odkázala na vyjádření vedlejší účastnice. Zejména zdůraznila sdělení ESLP ze dne 14. 5. 2013 v jiné věci žalobce, v níž byly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy, a přesto byla stížnost shledána nepřijatelnou. Důvody nepřijatelnosti nejsou žalované dodnes známy. Skutkové okolnosti u obou stížností žalobce byly shodné, lišily se pouze časovým obdobím, za které byla požadována náhrada.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. První otázkou dovolatel brojí proti tomu, že odvolací soud nepřipustil provedení nově navrhovaného důkazu, ač podle dovolatele byly splněny výjimky z koncentrace řízení. Naplnění těchto výjimek dovolatel poprvé odůvodňuje až v dovolání. Nepředkládá tak dovolacímu soudu k řešení otázku procesního práva, jíž by se odvolací soud zabýval a na níž by postavil své rozhodnutí, nýbrž namítá vadu řízení, což též sám v rámci vymezení otázky uvádí. Namítaná vada řízení však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud se vadami řízení zabývá až tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. Druhá dovolatelem vymezená otázka je obsahově totožná s první a druhou otázkou, kterou dovolatel dovolacímu soudu předložil již v předcházejícím dovolacím řízení, přičemž dovolací soud neshledal v této části dovolání přípustným, neboť dovolatel danou otázkou brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Dovolací soud tak ani nyní ze shodného důvodu neshledává dovolání pro řešení této otázky přípustným. Též závěr o tom, zda žalovaná věděla anebo alespoň mohla vědět, že ve skutkově obdobné věci ESLP shledal stížnost nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, je závěrem, k němuž soudy dospěly na základě provedeného dokazování, tudíž závěrem skutkovým. Konečně ani třetí a čtvrtá otázka přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovolací soud je v dovolacím řízení skutkovými závěry soudů nižších stupňů vázán. Pátou a šestou otázku dovolatel též vymezil již v předcházejícím dovolacím řízení, přičemž dovolací soud při posouzení těchto otázek dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci je pro založení odpovědnosti žalované podstatné, zda alespoň mohla vědět, že pro přijatelnost stížnosti u ESLP bude ESLP bezpodmínečně v dané konkrétní věci vyžadovat podání dovolání. Soudy nižších stupňů se v navazujícím řízení právě touto otázkou zabývaly, čímž plně vyhověly závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu. Dovolací soud neshledal důvod k jinému posouzení právního závěru, který zaujal v předcházejícím dovolacím řízení v této věci.
12. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu