25 Cdo 2887/2023-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. P., zastoupený JUDr. Lenkou Veberovou, advokátkou se sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti žalovanému: Mgr. Radek Šimonka, IČO 43197655, se sídlem Bílokostelecká 186, Chrastava, zastoupený Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Plynárenská 671, Kolín, o 641.856 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 91/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, ze dne 17. 4. 2023, č. j. 30 Co 35/2022-178, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 13.552 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Martina Kopeckého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
zamítl žalobu o zaplacení 641.856 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak v řízení o náhradu škody, kterou měl žalobci způsobit žalovaný jako advokát porušením právních povinností při poskytování právních služeb. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 29. 5. 2008 se společností KERN Cheb s. r. o. kupní smlouvu na vozidlo Iveco Daily v ceně 908.291 Kč, jehož koupi zčásti financoval svými prostředky, zčásti zápočtem a zčásti prostřednictvím úvěru. Po převzetí vozidla zjistil, že vozidlo nemá vymíněné vlastnosti, proto 18.
7. 2008 od smlouvy ústně odstoupil, automobil ponechal v areálu prodávajícího a žádal vrácení kupní ceny. To prodávající odmítl, s tím, že vozidlo nepřevzal a vyzval žalobce, ať si je odveze. Žalovaný dne 8. 4. 2009 převzal právní zastoupení žalobce a podal proti společnosti KERN Cheb s. r. o. žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 334.014 Kč s příslušenstvím (odpovídající v částce 150.000 Kč kupní ceně zaplacené vlastními prostředky žalobce a zápočtem, dále náhradě nákladů spojených s vrácením vozidla ve výši 10.790 Kč a v částce 173.844 Kč mělo jít o úhradu na kupní cenu po uzavření smlouvy).
Žalovaný v řízení neuplatnil nárok na vrácení celé kupní ceny (nevznesl nárok na částku hrazenou prostřednictvím úvěru). Spolupráce žalobce a žalovaného byla ukončena v roce 2014, poté nová advokátka žalobce podala návrh na rozšíření žaloby o částku 641.856 Kč, avšak žalovaná společnost vznesla námitku promlčení. Řízení pak bylo skončeno uzavřením smíru, jímž se společnost KERN Cheb s. r. o. zavázala zaplatit žalobci 300.000 Kč, čímž měly být jejich vzájemné nároky vypořádány. Okresní soud věc posoudil podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), a dospěl k závěru, že bylo-li řízení, v němž žalovaný žalobce zastupoval, skončeno soudním smírem, tedy institutem založeným na autonomii vůle účastníků, lze předpokládat, že obě strany byly různými skutečnostmi motivovány ke kompromisu.
V době vedení předmětného řízení nebylo jasné, zda žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy (a zda to vůbec mohl učinit). V době přebírání zastoupení žalovaným nebylo zřejmé, jak má být žaloba postavena, k čemuž přispívalo i to, že úvěrující banka, jež poskytovala část finančních prostředků pro uhrazení kupní ceny, měla k vozidlu zřízený zajišťovací převod práva, což je nepochybně právní vada významná i z pohledu tohoto řízení. Nelze mít za to, že žalobce na uzavření smíru musel přistoupit. Uzavření smíru přetrhlo příčinnou souvislost mezi chybou žalovaného jako advokáta a tvrzenou škodou.
Soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 30 Co 35/2022-178, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zdůraznil, že mezi předpoklady vzniku odpovědnosti způsobené při výkonu advokacie podle § 24 zákona o advokacii patří výkon advokacie, vznik újmy a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem újmy.
Pro závěr o odpovědnosti žalovaného by tak v daném případě musela být splněna podmínka příčinné souvislosti mezi tím, že žalovaný neuplatnil nárok včas (před uplynutím promlčecí doby), a vznikem škody představované nevrácenou částí kupní ceny. Tuto podmínku odvolací soud za splněnou neměl. Stěžejní byla otázka, zda žalobce skutečně řádně ústně odstoupil od kupní smlouvy dne 17. 8. 2008, což v původním řízení zůstalo sporné. Společnost KERN Cheb s. r. o. dne 30. 8. 2008 vyzvala žalobce, aby si své vozidlo odvezl, neboť jej od něj nepřevzala, žalobce na dané sdělení nijak nereagoval a neučinil žádný úkon, který by bylo možné charakterizovat jako odstoupení od smlouvy.
K přezkumu platnosti odstoupení v žádném řízení nedošlo. Není ani zřejmé, zda jednání žalobce směřovalo vůči osobě oprávněné jednat za společnost KERN Cheb s. r. o. Úkon žalobce zůstal neakceptovaným a sporným. Nelze tak přisvědčit tvrzení žalobce, že ústním odstoupením od smlouvy smlouva zanikla. Následně společnost KERN Cheb s. r. o. umožnila odvoz vozidla společnosti zastupující banku, neboť žalobce řádně a včas neplnil sjednané splátky úvěru. Žalobce udělil žalovanému plnou moc až dne 8. 4. 2009, tedy v době, kdy údajné ústní odstoupení od smlouvy bylo sporováno a tato otázka se měla řešit v soudním řízení.
Nebylo-li možné uzavřít, že došlo k ústnímu odstoupení od kupní smlouvy dne 18. 7. 2008, smlouva nadále trvala a bylo možné uvážit další možnosti postupu podle pro daný smluvní vztah závazného zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obch. zák.“. V souladu s § 441 odst. 2 obch. zák. účinky odstoupení nevzniknou nebo zaniknou, nemůže-li kupující vrátit zboží ve stavu, v jakém je obdržel. V daném případně žalobce řádně nehradil splátky úvěru, čímž umožnil, aby úvěrující banka realizovala své právo dočasně odebrat vozidlo, a zavinil tak nemožnost vrácení zboží.
Za této situace žalovaný nemohl za žalobce učinit úkon odstoupení od smlouvy, neboť by účinky odstoupení nenastaly. Odvolací soud rovněž přihlédl k následnému jednání účastníků posuzovaného řízení, v němž společně s úvěrující bankou uzavřeli trojstrannou dohodu, v níž zohledňovali, že bude vydáno rozhodnutí řešící otázku vlastnického práva. Z následného jednání vůči dalšímu nabyvateli vozidla plyne, že to byl právě žalobce, kdo se prezentoval jako jeho vlastník. Též výtěžek z prodeje vozidla byl vydán právě jemu s tím, že z něj budou částečně uhrazeny jeho závazky z úvěrové smlouvy.
Žalobce tedy dával najevo, že se považuje za vlastníka a jeho počínání nasvědčuje tomu, že od kupní smlouvy platně neodstoupil. Podle odvolacího soudu tak není dána příčinná souvislost mezi případným porušením právní povinnosti žalovaným při výkonu advokacie a vznikem tvrzené škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadený rozsudek spočívá na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive právní otázky měly být řešeny jinak. Dovolatel má za chybně posouzenou především otázku příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného a vznikem škody a platnosti odstoupení od kupní smlouvy. Sdělení společnosti KERN s. r. o., že odstoupení neakceptuje, bylo zcela irelevantní. Odstoupení je jednostranný právní úkon, perfektní již dojitím do dispozice adresáta.
Zákon si nežádá žádnou zvláštní formu pro odstoupení a žalobci nelze klást k tíži, že tak učinil ústně. Žalobce přitom k prokázání odstoupení navrhoval důkazy, jež zůstaly odvolacím soudem opomenuty. Rovněž tak konstatování odvolacího soudu, že odstoupení nebylo učiněno vůči osobě oprávněné jednat za společnost KERN Cheb s. r. o., je nesprávné a pomíjející, že bylo učiněno vůči osobě, jež společnost zastupovala při uzavírání smlouvy a následném předání vozidla žalobci a šlo o jednání v rozsahu odpovídajícím jejímu obvyklému zařazení a funkci.
Uvedené ostatně nerozporovala ani společnost KERN Cheb s. r. o. Žalobce se po odstoupení od smlouvy nepovažoval za vlastníka vozidla a následné uzavření trojstranné dohody bylo jen následkem aktuální situace, kdy od roku 2008 neměl k dispozici ani vozidlo, ani kupní cenu, pouze dluh z úvěrové smlouvy. Uzavření dohody v roce 2017 bylo jen logickým krokem, aby se celá záležitost vyřešila. Odvolací soud pak nesprávně zodpověděl též otázku, zda by byl žalobce při řádném postupu svého advokáta úspěšný.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil argumenty žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Dovolatel namítl nesprávné posouzení platnosti odstoupení od smlouvy, jeho argumenty však nesměřují proti právním závěrům odvolacího soudu, ale proti jeho závěru o tom, co bylo v řízení zjištěno, a co nikoliv.
Odvolací soud uzavřel, že řádné odstoupení od smlouvy nebylo prokázáno. Nevyslovil se ani v tom smyslu, že by muselo jít o písemný právní úkon, ani v tom směru, že by šlo o dvoustranný právní úkon, vyžadující k nastoupení účinků akceptaci druhé strany. Shledal pouze, že řádné odstoupení ústní formou nebylo náležitě zjištěno, stejně jako dojití projevu vůle směřujícího k odstoupení do sféry adresáta. Přístup protistrany byl zjevně hodnocen jako jedna ze skutkových okolností hovořící ve prospěch pochybností o řádném odstoupení (stranou pak zůstaly zákonem dané podmínky odstoupení od smlouvy ve smyslu § 344 a násl. obch. zák.).
Přihlédl-li přitom i k následnému jednání účastníků, odpovídal jeho postup interpretačním pravidlům pro výklad projevu vůle podle § 266 obch.
zák., rozhodného pro předmětný závazkový vztah (k uplatnění § 266 obch. zák. na odstoupení od smlouvy viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4369/2008). V souladu s konstantním rozložením důkazního břemene v civilním sporném procesu přitom platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence daných skutečností pro sebe vyvozuje příznivé následky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3010/2018, a ze dne 6.
1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3934/2014). Bylo tak na žalobci, aby své tvrzení o řádném ukončení smluvního vztahu odstoupením od smlouvy prokázal. Jestliže odvolací soud po zopakování dokazování shledal, že ukončení smluvního vztahu odstoupením od smlouvy prokázáno nebylo, není na dovolacím soudu, jakožto instanci pouze přezkumné a nikoliv nalézací, aby tato zjištění přehodnocoval (k revizi skutkových závěrů v dovolacím řízení viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Nebylo-li prokázáno, že žalobce odstoupil od kupní smlouvy, nelze klást k tíži zástupci žalobce, že ve sporu s prodávajícím neuplatnil nárok, jehož vznik je podmíněn platným odstoupením od smlouvy. Protože dovolání je ze shora uvedených důvodů nepřípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).