25 Cdo 2913/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce H. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Viglaským, advokátem se sídlem
Nová Ves 142, adresa pro doručování Banská Bystrica, Mlynská 54, Slovenská
republika, proti žalovaným 1) MUDr. D. K., 2) ALMEDA, a. s., IČO 25079174, se
sídlem Neratovice, Alšova 462, oběma zastoupeným JUDr. Janem Havlem, advokátem
se sídlem Kralupy nad Vltavou, Přemyslova 457, 3) M. K., 4) M. K., 5) K. M., 6)
Oblastní nemocnici Mladá Boleslav, a.s., nemocnici Středočeského kraje, IČO
27256456, se sídlem Mladá Boleslav, třída Václava Klementa 147, 7) České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/1, o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 54/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008,
č.j. 19 Co 183/2008-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví s tím, že dne 24. 3. 1995 byli on a
jeho matka napadeni třetím žalovaným. Neposkytnutí adekvátní zdravotní péče
matce žalobce prvním a druhým žalovaným, nepotrestání třetího žalovaného, jakož
i čtvrté a páté žalované, které lživě vypovídaly v přestupkovém řízení,
neuvedení rentgenového snímku v propouštěcí zprávě vydané šestou žalovanou a
nevyšetření incidentu příslušnými orgány státu (sedmého žalovaného) mělo za
následek psychické onemocnění žalobce a jeho invaliditu.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č.j. 9 C 54/2005-222,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaných náhrady škody na zdraví,
a to bolestného ve výši 100.000.000.000,- Kč, dále odškodnění ztížení
společenského uplatnění v částce 10.250.000.000,- Kč, náhrady na ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku při
invaliditě a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením v částkách
23.287.500,- EUR a 11.905.000,- Kč; soud nepřiznal žalovaným náhradu nákladů
řízení. Soud zjistil, že žalobce dne 24. 3. 1995 ve vzájemné potyčce s třetím
žalovaným utrpěl drobná poranění a hematomy a poté byl v pracovní neschopnosti
od 24. 3. 1995 do 12. 4. 1995. Incident byl projednán Městským úřadem v
Neratovicích jako přestupek a řízení bylo zastaveno, neboť odpovědnost za
přestupek zanikla [§ 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích]. Soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že škoda na zdraví
(psychická újma) byla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. Navíc první
žalovaný nebyl podle soudu ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť v době
ošetření žalobce byl jako lékař zaměstnancem druhé žalované. Žaloba vůči
prvnímu, druhému a třetímu žalovanému byla zamítnuta také z důvodu promlčení
nároku. Běh promlčecí doby soud vázal na vědomost žalobce o psychických
problémech, které měly vzniknout z protiprávního jednání žalovaných, přičemž
tuto vědomost žalobce měl již v roce 1997 v souvislosti s vyšetřením u MUDr.
Kemanové, popřípadě 17. 1. 1998, kdy odešel do invalidního důchodu, nejpozději
však v roce 2000 v souvislosti s vyšetřením u PhDr. Annerové.
K odvolání žalobce, který napadl rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
a prvního a druhé žalované, jejichž odvolání směřovalo do výroku o nákladech
řízení, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č.j. 19 Co
183/2008-288, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným nepřiznal
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se
soudem prvního stupně k závěru, že žádný ze žalovaných neodpovídá za žalobcem
tvrzenou škodu. Mezi žalobcem a prvním žalovaným brání vzniku odpovědnosti za
škodu tehdejší smluvní vztah prvního žalovaného k nemocnici (druhé žalované),
kde vykonával lékařskou praxi. Za škodu neodpovídá ani druhá žalovaná, neboť
tehdejší jednání (opomenutí) lékaře, spočívající v tvrzeném neposkytnutí
adekvátní lékařské péče matce žalobce, nemohlo mít přímý dopad na zdraví
žalobce. Žalobce neprokázal, že by třetí žalovaný, který jej fyzicky napadl,
mu způsobil psychickou újmu, neboť závěr znalce z oboru chirurgie MUDr. Kehera
o příčinné souvislosti mezi napadením žalobce a jeho psychickou újmou přesahuje
do oboru psychiatrie, pro který znalec nemá patřičnou odbornost. Rovněž tvrzení
o nepravdivém vylíčení průběhu incidentu čtvrtou a pátou žalovanou před
přestupkovou komisí se žalobci nepodařilo prokázat. Nebylo prokázáno ani
porušení právní povinnosti ze strany šesté žalované, jež by vedlo k poškození
zdraví žalobce. Odvolací soud též neshledal naplnění podmínek odpovědnosti
státu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který platil až
do 15. 5. 1998, tedy v rozhodné době, kdy šetření příslušnými orgány probíhala.
Žalobce v této souvislosti nesouhlasil s hodnocením důkazů, zjištěním
skutkového stavu a s právním posouzením věci příslušnými orgány, což nemůže
podle soudu založit odpovědnost státu podle shora uvedeného zákona. Odvolací
soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobce je vůči prvnímu a
druhé žalované promlčen, neboť vědomost o svých zdravotních obtížích (vzniku
škody) žalobce získal již v roce 1998, kdy mu byl přiznán plný invalidní
důchod, nejdéle však v roce 2000, kdy se opakovaně podroboval psychologickým
vyšetřením, která odhalila jeho psychické obtíže. Ve vztahu k třetímu je nárok
žalobce též promlčen, neboť žalobce proti němu uplatnil nárok až doplněním
žaloby dne 1. 3. 2007, tj. po uplynutí subjektivní dvouleté doby, jež počala
plynout podle tvrzení žalobce od vypracování znaleckého posudku MUDr. Kehera ze
dne 10. 3. 2003. Pro uplatnění nároku proti státu pak zákon č. 58/1969 Sb.
stanovil tříletou subjektivní lhůtu, která do dne podání žaloby vůči sedmému
žalnému (tj. 1. 3. 2007) také marně uplynula.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací důvod
shledává v existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá též
neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů. Vytýkal
odvolacímu soudu neprovedení všech žalobcem navržených důkazů, zejména
znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, výslech MUDr. Kehera s
možností doplnění jeho posudku, dále opomenutí závěrů klinické psycholožky
PhDr. Komadové a navrhované výslechy svědků H.é a matky žalobce. Argumentoval
závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinické psychologie ze dne
28. 10. 2008, který si nechal vypracovat. Podle dovolatele započala běžet
dvouletá subjektivní promlčecí doba až dnem 30. 4. 2003, kdy se dozvěděl, kdo
za škodu odpovídá, z fotokopií pořízených z přestupkového spisu, nárok žalobce
při podání žaloby dne 4. 2. 2005 tak nemohl být promlčen. Navrhl, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v
souladu s čl. II bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a shledal,
že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
a ani dovolací soud, jenž je vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Obsahem dovolání
jsou v podstatě námitky proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn
(především zda se žalovaní dopustili tvrzeného protiprávního jednání, zda je
mezi tímto jednáním a škodou na zdraví žalobce příčinná souvislost a kdy se
žalobce dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá). Tyto skutkové námitky
nemohou být právní otázkou zásadního významu, nýbrž by mohly naplňovat dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však v dovolání, jehož přípustnost
může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo
1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod C 1164).
Námitka dovolatele, že v řízení měl být nařízen znalecký posudek z oboru
psychiatrie a psychologie a vyslechnuti další žalobcem navrhovaní svědci,
rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť je jí vytýkána vada řízení
[dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], která však
nepřestavuje dosud neřešenou nebo spornou otázku interpretace procesních norem,
navíc se vztahuje ke konkrétním poměrům projednávané věci, a nemá tudíž
judikatorní přesah (dopad do rozhodování obdobných věcí).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani
námitka nesprávného určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Po právní
stránce odvolací soud odůvodnil promlčení nároku ve vztahu k prvnímu, druhému a
třetímu žalovanému uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala
běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni
odpovídá (nejpozději v r. 2000), a uplynula před podáním žaloby (4. 2. 2005,
resp. před jejím doplněním dne 1. 3. 2007). Posouzení otázky promlčení je v
souladu se zákonem (srov. § 106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1169/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod C 569, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25
Cdo 2682/2005). Nelze tedy dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po
právní stránce zásadní význam. Odvolací soud posuzoval otázku promlčení na
základě konkrétních skutkových zjištění, přičemž závěr, kdy se žalobce o vzniku
škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl, je otázkou skutkovou, která v
případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá
dovolacímu přezkumu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243 odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným žádné náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu