25 Cdo 2946/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce PhDr. P. M., zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Sokolská 35, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem
úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem
Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 283/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2007, č. j.
20 Co 345/2007-647, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.360,- Kč k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta se sídlem v
Praze 1, Dlouhá 13.
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku
437.000,- Kč s příslušenstvím, kterou vynaložil na stavební úpravy na svém
pozemku, a aby žalovanému byly uloženy další povinnosti, směřující k odstranění
škody, která vznikla na pozemku č. parc. 1843/1 k. ú. Praha 12, Kamýk, a to
nedodržením stavebních předpisů při činnosti žalovaného na sousedním pozemku,
čímž došlo k sesuvu půdy na pozemek žalobce.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 1360/2003-483, k
dovolání žalovaného zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003,
č. j. 11 Co 417/2002-456, ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 8 C 351/94-409, ve výroku o
platební povinnosti žalovaného ve výši 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení od
2. 2. 1997 do zaplacení, a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy
obou stupňů, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení. Dovodil, že žalobce byl oprávněn přistoupit ke stavebním úpravám ve
smyslu § 417 odst. 1 obč. zák., avšak dosud provedeným znaleckým posudkem
nebyla vyčíslena výše hrozící škody, a že tedy toto skutkové zjištění, které je
významné z hlediska horní hranice náhrady účelně vynaložených nákladů podle §
419 obč. zák., nebylo v řízení vůbec učiněno.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 2. 5. 2007, č. j. 8 C
283/2004-624, zamítl žalobu na zaplacení 291.250,- Kč s 21% úrokem z prodlení
od 2. 2. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu a o odměně ustanoveného zástupce. Poté, co zjistil, že
žalovaný dne 18. 4. 2003 zaplatil žalobci 671.139,- Kč (jistina 291.250,- Kč
spolu s 21% úrokem z prodlení od 2. 2. 1997 do 18. 4. 2003), což oba účastníci
učinili nesporným, dovodil, že předmět řízení zanikl, a proto žalobu zamítl;
řízení o vzájemném návrhu žalovaného ze dne 28. 11. 2005 na zaplacení
671.139,- Kč soud usnesením ze dne 12. 1. 2006, č. j. 8 C 283/2004-564,
vyloučil k samostatnému řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, č.j. 20
Co 345/2007-647, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a
ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu,
změnil jej ve výroku o odměně ustanoveného zástupce a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení a o odměně ustanoveného zástupce. Ztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně, že po zaplacení žalobou uplatněné částky odpadl předmět
řízení, neboť nárok zanikl splněním (§ 559 odst. 1 obč. zák.). Důvodnost
předmětné platby bude posuzována v řízení o vzájemném návrhu žalovaného vůči
žalobci, který soud prvního stupně vyloučil k samostatnému řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí odporuje závaznému právnímu
názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25
Cdo 1360/2003-483, neboť jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího
soudu, jedná dále v souladu s § 243d odst. 1 o.s.ř. a § 226 odst. 1 o.s.ř. o
věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení a ten je vázán právním
názorem dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že po vyloučení jeho vzájemného návrhu
k samostatnému řízení se původní řízení vedené pod sp. zn. 8 C 283/2004 stalo
bezpředmětným, neboť celý předmět řízení včetně příslušenství žalobci uhradil,
takže nárok zanikl splněním. Soud prvního stupně navíc žalobce opakovaně na
bezpředmětnost žaloby upozorňoval. Jelikož je napadené rozhodnutí správné,
žalovaný navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. 11. 2007,
Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek
odvolacího soudu (zrušující rozhodnutí dovolacího soudu ani jím zrušená
rozhodnutí nemají z tohoto hlediska procesní význam); přípustnost dovolání lze
proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a
to takových, které mají zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak
zejména pro rozhodování soudů v obdobných věcech vůbec. Přípustnost dovolání
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z
toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění
podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu
vyslovený v jeho rozsudku ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 1360/2003-483. Lze mu
přisvědčit v obecném závěru, že právním názorem dovolacího soudu jsou vázány
všechny soudy, kterým byla věc po zrušení napadeného rozhodnutí (popřípadě též
rozhodnutí soudu prvního stupně) vrácena k dalšímu řízení (srov. § 243d odst. 1
věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). Nicméně tato vázanost se v dalším řízení
uplatní jen za předpokladu, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu,
popřípadě též soudu prvního stupně, se nezmění skutkový základ věci natolik, že
je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková
zjištění a na změněný skutkový stav ve věci (srov. rozbor a zhodnocení úrovně
soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze dne
23. 11. 1967, sp. zn. Prz 36/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o
občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, SEVT Praha 1974,
s. 96-97, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1681/2004, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).
V posuzovaném případě žalovaný dne 18. 4. 2003 (po právní moci později
zrušeného rozsudku odvolacího soudu) žalobci uhradil v plném rozsahu
požadovanou částku včetně úroků z prodlení a dne 28. 11. 2005 (po vyhlášení
rozsudku Nejvyššího soudu) uplatnil vzájemný návrh v totožné výši, který soud
prvního stupně usnesením ze dne 12. 1. 2006, č. j. 8 C 283/2004-564, vyloučil k
samostatnému řízení. Došlo tedy k takové změně skutkového stavu věci, že dříve
vyslovený právní názor dovolacího soudu pro rozhodnutí ve věci není významný,
neboť bez ohledu na vymezený předmět řízení a na pokyny dovolacího soudu pro
další řízení nelze žalobě vyhovět proto, že žalovaný povinnost v žalobcem
požadovaném rozsahu splnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2587/2007).
Z tohoto důvodu je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou judikaturou vyšších soudů a nelze mu přisuzovat po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem
o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem. Její výše byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem
dovolacího řízení (291.250,- Kč), podle § 3 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č.
484/2000 Sb., sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky
(dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle § 18 odst. 1 věty první této
vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných
10.000,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak
s přičtením DPH ve výši 20% na celkových 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2010
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu