25 Cdo 2985/2024-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: K. H., zastoupená Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou se sídlem Šumavská 991/31, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: T. K., zastoupený JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem Jednořadá 1051/53, 160 00 Praha 6, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 31/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 25 Co 229/2023-308, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se domáhala náhrady újmy na zdraví, kterou jí žalovaný způsobil tím, že ji srazil při jízdě na snowboardu na sjezdovce.
2. Okresní soud Praha – východ mezitímním rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 3 C 31/2020-280, rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku na náhradu majetkové škody a újmy na zdraví žalobkyně vůči žalovanému je v celém rozsahu opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí mezitímní rozsudek ze dne 2. 3. 2022, zrušil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2022, č. j. 25 Co 208/2022-267. Vyšel ze zjištění, že dne 28. 1. 2017 žalobkyně v pomalé rychlosti sjížděla na lyžích sjezdovku ve XY, když do ní zezadu ve velké rychlosti narazil žalovaný jedoucí na snowboardu. Podrazil jí nohy a žalobkyně upadla na záda a na rameno, v důsledku čehož utrpěla tříštivou zlomeninu pažní kosti v oblasti ramenního kloubu. Žalovaný ještě nějakou dobu zůstal na místě nehody, žalobkyni se omlouval a dobrovolně poskytl údaje o své osobě a adresu. Po ošetření Horskou službou ČR byla žalobkyně ještě téhož dne ošetřena na centrálním příjmu ortopedické a chirurgické kliniky v XY, ve Spolkové republice Německo, kde byla dne 1. 2. 2017 operována, a její hospitalizace trvala do 6. 2. 2017. Tyto skutkové závěry opíral soud zejména o výpověď očitého svědka střetu C. R., jehož výpověď logicky doplnily V. R. a R. H. (které sice přímo pád žalobkyně neviděly, ale popsaly situaci na místě těsně poté), všichni tři byli pro žalobkyni zcela neznámé osoby. Naproti tomu žalovaný při výslechu nepůsobil přesvědčivě, některé okolnosti nebyl schopen popsat či vysvětlit a své verze události několikrát změnil (nejprve tvrdil, že na místě vůbec nebyl; později, že viděl pád žalobkyně, jehož důvodem mohl být hlouček hlučících dětí, na který si ale již později nevzpomněl; pak že pád přímo neviděl a zastavil se u ní aby jí pomohl, své údaje na místě nehody pak poskytl jen proto, že to po něm bylo požadováno), svědek J. L., kamarád žalobce, pak incident neviděl. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že žalovaná jela po sjezdovce pomalou rychlostí a žalovaný do ní narazil ve velké rychlosti zezadu. Proto se nemohla pokusit srážce vyhnout, a proto se soud nezabýval ani žalovaným tvrzenými očními problémy žalobkyně či stavem sjezdovky. Žalovaný pak do žalobkyně narazil ve velké rychlosti, když nebyl schopen ovládat svou jízdu. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný nebyl legitimován Horskou službou ČR, ani že v jejím záznamu o jeho osobě není zmínka, neboť úkolem horské služby je primárně ošetření zranění, nikoli zjišťování příčiny nehody. Soud uzavřel, že porušení povinnosti žalovaného je v příčinné souvislosti se zraněním žalobkyně a žalovaný tak plně odpovídá za újmu, která jí v souvislosti s úrazem vznikla.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 25 Co 229/2023-308, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co dovodil mezinárodní příslušnost soudů České republiky, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a vypořádal se s námitkami žalovaného týkajícími se skutkového stavu. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením soudu prvního stupně. Uzavřel, že to byl žalovaný, kdo porušením právní povinnosti (prevenční ve smyslu § 2900 o. z.) výlučně předmětnou nehodu způsobil, neboť nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy na snowboardu situaci na sjezdovce, narazil ve velké rychlosti do žalobkyně zezadu, což způsobilo její pád a zranění. Žalobkyni újma na zdraví vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného, který tak odpovídá za vznik újmy podle § 2910 o. z. Odvolací soud neshledal žádný důvod pro závěr o spoluzpůsobení újmy žalobkyní ve smyslu § 2918 o. z.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení právní otázky posouzení vzniku odpovědnosti za újmu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Opakuje své předchozí námitky týkající se soudy zjištěného průběhu nehodového děje, jeho podílu na něm a spoluúčasti žalobkyně na způsobené škodě. Poukazuje na to, že se pouze pokoušel žalobkyni pomoci poté, co upadla na sjezdovce a svoje nacionále poskytl pro případ potvrzení události (pojišťovně). Zpochybňuje výpověď svědka R. (i obou svědkyň), kterou považuje za rozpornou s výpovědí jeho i svědka L. Poukazuje na listinné důkazy (záznam Horské služby ČR a předběžná propouštěcí zpráva žalobkyně) z nichž dle dovolatele vyplývá, že zranění žalobkyně bylo způsobeno pádem na lyžích, nikoli srážkou s jinou osobou a že z nich není patrné, že byla v den nehody ošetřena na ortopedické a chirurgické klinice; vytýká soudu, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (výslech pracovníků Horské služby ČR) a zpochybňuje, že žalobkyně při pádu utrpěla uvedené zranění. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, 25 Cdo 3287/2019, 25 Cdo 3807/2014 a 25 Cdo 4286/2011, namítá, že se soudy nevypořádaly s otázkou spoluzavinění ze strany poškozené. V rozporu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1506/2004) na projednávanou věc neaplikovaly mezinárodní pravidla FIS a z tohoto hlediska nehodnotily chování žalobkyně na sjezdovce zejména pokud jde o ohled na ostatní lyžaře, zastavení a rozjíždění se na sjezdových tratích (dovozuje, že poškozená zastavila v polovině sjezdovky a nikoli u jejího kraje) a namítá, že trpěla zeleným zákalem, který může způsobit zúžení zorného pole a porušení zrakové ostrosti, což může mít zásadní význam při sjezdovém lyžování. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 275/2020 podle něhož je nutné bez důvodných pochybností určit průběh nehodového děje včetně pohybu a jednání účastníků, posoudit příčinu nehody a to, zda ke zranění poškozeného došlo způsobem popisovaným poškozeným, škůdcem, anebo jinak. Namítal dále, že soudy rovněž nedostatečně zhodnotily otázku příčinné souvislosti mezi nehodou a následky na zdraví žalobkyně, neboť nelze vyloučit, že měla zdravotní komplikace související se zraněním již před pádem na lyžích, nebo že si tyto následky způsobila či zhoršila sama v průběhu několika dnů mezi nehodou a lékařským ošetřením (zda v té době měla ruku správně zafixovanou a dbala doporučení lékaře). Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Námitky dovolatele směřující proti skutkovým závěrům odvolacího soudu postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Tím však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
9. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že shledal výlučnou odpovědnost žalovaného za újmu žalobkyně, aniž by se zabýval její spoluúčastí na vzniku újmy. Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud se spoluzpůsobením újmy ze strany poškozené zabýval, dospěl však k negativnímu závěru, neboť újmu způsobil výlučně žalovaný. Zbývá posoudit, zda závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené rozhodovací praxi.
10. Judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, že v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení újmy, není dána odpovědnost toho, kdo za ni odpovídá, a chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za újmu, a to příčinná souvislost mezi vznikem újmy a protiprávním jednáním škůdce. Újma totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy.
Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny a nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, či rozsudky téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014 nebo z novější judikatury rozsudek ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019 či ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný pod č. 24/2021 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud uzavřel, že spoluúčast žalobkyně na vzniku újmy není dána, jestliže ji žalovaný při prudké jízdě srazil nárazem zezadu.
S tímto závěrem lze nepochybně souhlasit a byť to odvolací soud v rozhodnutí výslovně nezmiňuje, odpovídá tento závěr zcela i pravidlům vydaným Mezinárodní lyžařskou federací FIS (dále jen „FIS“), která sice nejsou obecně závazným právním předpisem, ale jejich ustanovení vystihují požadavky, jež je namístě klást na osoby pohybující se na sjezdových tratích ve smyslu § 2900 o. z. Tento závěr je ostatně v souladu i s dovolatelem odkazovaným rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, podle něhož pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, obsahují normy, které by dodržoval každý rozumný člověk pohybující se na sjezdovce, a jejichž dodržováním proto má být zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky, a slouží tak k předcházením vzniku škod.
Jinými slovy, tato pravidla výstižně definují povinnosti, jichž jsou osoby na sjezdových tratích povinny dbát v rámci prevenční povinnosti podle § 2900 o. z. Dovolatel, který přijížděl velkou rychlostí, zezadu narazil do poškozené, která jela před ním a porušil tím především pravidlo 3. FIS podle něhož osoba přijíždějící zezadu musí volit takovou jízdní stopu, aby neohrozila ostatní uživatele sjezdové tratě jedoucí před ní. Porušil rovněž pravidla 1. a 2. FIS, podle nichž každý uživatel sjezdové tratě se musí chovat tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného a musí přizpůsobit rychlost jízdy svým dovednostem, terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám i frekventovanosti tratě.
Žalobkyně sjížděla sjezdovku pomalu, avšak tím respektovala pravidlo 2. FIS, neboť přizpůsobila jízdu svým schopnostem, přičemž na žalovaném jedoucím zezadu bylo, aby zvolil takovou jízdní stopu, aby ji neohrozil.
Nebylo prokázáno, že by žalobkyně uprostřed sjezdovky zastavila, a ani to, že i kdyby tomu tak bylo, jednalo by se o místo nepřehledné nebo nebezpečné (pravidlo 6. FIS). Poukazoval-li žalovaný na oční vadu žalobkyně, tak i kdyby ji při jízdě omezovala, nemohla jakkoli zapříčinit vznik újmy, jestliže náraz přišel zezadu. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalovaný porušil hned několik pravidel FIS a tím porušil prevenční povinnost ve smyslu § 2900 o. z., čímž zasáhl do absolutního práva žalobkyně (práva na zdraví). Závěr odvolacího soudu, že z těchto důvodů odpovídá za újmu vzniklou žalobkyni podle § 2010 o. z. výlučně žalovaný, je proto zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně rozhodnutí, na něž dovolatel odkazoval a např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 914/2022).
11. Nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu spatřuje žalovaný i v posouzení otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi pádem žalobkyně a škodlivým následkem na jejím zdraví. Odvolací soud uzavřel, že v důsledku nárazu žalovaného zezadu žalobkyně upadla a při pádu utrpěla tříštivou zlomeninu pažní kosti v oblasti ramenního kloubu. Je zcela nepochybné, že příčinou zranění byl nečekaný prudký náraz žalovaného do lyžařky, jehož důsledkem byl její pád, při němž došlo ke zranění. Jednání žalovaného tak bylo nepochybně jedinou příčinou vzniku újmy. Namítá-li žalobce, že žalovaná mohla trpět jakýmisi žalovaným blíže nespecifikovanými komplikacemi souvisejícími se zraněním již před pádem na lyžích, žádná taková okolnost nebyla prokázána, stejně jako namítané zhoršení zranění žalovanou v době mezi prvním ošetřením na ortopedické a chirurgické klinice v XY dne 28. 1. 2017, kdy bylo zranění diagnostikováno, a operací, která byla na témže pracovišti provedena 1. 2. 2017.
12. Lze uzavřít, že odvolací soud se při právním posouzení dovolatelem předložených otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a dovolání proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Námitky dovolatele, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy a že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumenty, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
15. O náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu