25 Cdo 3054/2023-549
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. S., zastoupený JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalovaným: 1. L. Č., 2. I. Č., oba zastoupeni JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 88/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 21 Co 273/2022-511, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 21 Co 273/2022-511, se zrušuje v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o povinnosti k omluvě, k zaplacení 200.000 Kč a o náhradě nákladů řízení vůči státu, a ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, spolu s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 5. 2022, č. j. 6 C 88/2019-439, ve výrocích o povinnosti k omluvě (výrok IV), k zaplacení 200.000 Kč (výrok V) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok VII), a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení. II. Dovolání proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 21 Co 273/2022-511, jíž byl potvrzen rozsudek soud prvního stupně ve výrocích o nepřipuštění změny žaloby (výrok I), o zamítnutí žaloby o zdržení se pořizovat obrazové a zvukové záznamy (výrok II) a o povinnosti tyto záznamy zničit (výrok III), se odmítá.
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 6 C 88/2019-439, nepřipustil změnu žaloby spočívající v tom, že se výše přiměřeného finančního zadostiučinění ponechává na úvaze soudu (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby se žalovaní zdrželi pořizování jakýchkoli obrazových a zvukových záznamů, které zachycují žalobce a osoby jeho blízké, a to včetně činností žalobce a osob nacházejících se v rodinném domě žalobce a na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, LV č. XY (výrok II), aby zničili veškeré obrazové a zvukové záznamy, které zachycují žalobce a osoby jemu blízké, a to včetně činností žalobce a osob nacházejících se tamtéž (výrok III), aby se omluvili za to, že o žalobci v časopise Říčanský kurýr ve vydání v září 2018 na straně 74 uvedli nepravdivé informace v článku „Pneuservis zadarmo uprostřed klidného města“, (výrok IV), a aby mu zaplatili 200.000 Kč (výrok V);
rozhodl též o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky VI a VII). Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou přímí sousedé v ulici XY v XY. Žalovaní nejméně od roku 2012 pořizují zvukové a obrazové záznamy osob a vozidel navštěvujících žalobce, aby prokázali jeho protiprávní jednání (neoprávněné podnikání) a změřili imise hluku. V zářijovém vydání (v roce 2018) v časopise Říčanský kurýr žalovaní zveřejnili článek „Pneuservis zadarmo uprostřed klidného města“, v němž se negativně vyjádřili k činnosti žalobce, který v obytné čtvrti provozuje pneuservis, ač k tomu není oprávněn a jeho dům stavebně určen.
Soud prvního stupně k otázce směřování kamer a možného snímání nemovitosti žalobce na základě znaleckého posudku zjistil, že kamerový systém, nainstalovaný na domě žalovaných, nemovitost žalobce nemonitoruje, neboť má nastaveno tzv. maskování těch částí záběrů, které zasahují zorným polem na sousední pozemky včetně nemovitosti žalobce. V textu článku v časopisu Říčanský kurýr nebyl žalobce individualizován uvedením svého jména či příjmení, případně jiným identifikačním znakem, který by mohl být běžným čtenářem daného periodika spojován právě s jeho osobou.
Jediným vodítkem vedoucím k osobě žalobce by mohlo být uvedení názvu ulice (XY) ve spojení s příjmením žalovaných (rodina XY z XY), to ovšem podle soudu prvního stupně pouze u osob znalých poměrů mezi žalobcem a žalovanými (tedy rozhodně ne u naprosté většiny obyvatel města XY); rovněž ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že vyjma jednoho svědka si nikdo předmětný článek s osobou žalobce nespojil. Žalobcem tvrzený dlouhodobý monitoring ze strany žalovaných prostřednictvím mobilních zařízení (přenosné kamery, telefonu, fotoaparátu) soud prvního stupně posoudil vzhledem k časovému zařazení skutku, který je pokračující povahy, podle § 11, § 12, § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, a podle § 81, § 82, § 2910, § 2894 odst. 2, § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o.
z.“. Soud dovodil, že pořízením předmětných nahrávek žalovaní sledovali výlučně legitimní cíl předvídaný zákonem (§ 12 obč. zák. a § 88 o. z.), neboť obrazové snímky nebo záznamy sloužily k účelům úředním na základě zákona (tzv. zákonná úřední licence). Potencionální protiprávnost činnosti žalobce mohla tkvět jednak v provozování neoprávněného podnikání (živnosti), v užívání nemovitosti v rozporu s kolaudačním rozhodnutím (monitoring byl zaměřen na činnost týkající se opravy, úpravy či údržby osobních automobilů třetích osob před rodinným domem žalobce) a také mohla spočívat v produkci nezákonných imisí nepřiměřeným hlukem.
Žalovaní pořízené záznamy nikterak nezneužili, veřejně nešířili ani nepoužili na účel zákonem nikoli aprobovaný, naopak iniciativně podávali řadu oznámení a podnětů k prošetření různým státním institucím (policejní orgán, státní zastupitelství, živnostenský úřad, stavební úřad) a veřejným činitelům (starosta, zastupitelé města Říčany, veřejný ochránce práv); lze tak dovodit, že vyvinuli potřebnou snahu docílit přezkumu činnosti žalobce úřední cestou, byť neúspěšně. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaní nemonitorovali soukromí žalobce bez vazby na jeho činnost týkající se práce s vozidly, případně na hluk, v němž spatřovali nepřiměřenou imisi.
Pro naplnění podmínek zákonné licence není relevantní argument, že činnost žalobce nebyla žádným z orgánů shledána protiprávní; soud považoval za podstatné, zda výsledek takového monitoringu mohl v představě průměrně inteligentní osoby, která záznamy pořizovala, vést k závěru o možné protiprávnosti sledované činnosti. Navíc sám žalobce v minulosti požádal o změnu užívání části stavby na pneuservis, což mu však stavební úřad zakázal pro nesoulad s územně plánovací dokumentací. Poměřeno testem proporcionality, který soud prvního stupně podle konstantní judikatury Ústavního soudu týkající se střetu dvou základních ústavních práv v daném případě provedl, je třeba prosadit práva žalovaných, kteří záznamy pořizovali výlučně za účelem jejich předložení příslušným správním orgánům.
Ve prospěch žalovaných svědčí i to, že jim bylo jedním ze správních orgánů v pozdější fázi doporučeno, aby záznamy pořídili z důvodu důkazní nouze správního orgánu, který nedisponoval jinými důkazními prostředky. K tíži žalobce je třeba hodnotit i znalecky zjištěnou skutečnost, že se sám dopouští monitoringu nemovitosti žalovaných (viz znalecký závěr, že kamera žalobce částečně zabírá nemovitost žalovaných), neboť i on má nainstalovaný kamerový systém na svém domě, který na rozdíl od kamerového systému žalovaných nemá nastaveno tzv. maskování.
Soud prvního stupně se zabýval i korektivem vyjádřeným v § 90 o. z., podle něhož zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. V projednávaném případě má soud za to, že přesně takovým způsobem žalovaní k pořizování záznamů přistupovali, když monitoring probíhal skrytě.
2. Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 21 Co 273/2022-511, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I až V a VII, změnil jej ve výroku VI o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, souhlasil rovněž s jeho právními závěry a na jejich podrobné, vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění odkázal.
Považoval proto za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaní nezasáhli do osobnostních práv žalobce tvrzeným monitoringem prostřednictvím kamerového systému instalovaného na jejich domě, který ovšem nemovitost žalobce nesnímá, ani uveřejněním článku v časopisu Říčanský kurýr, jestliže osobu žalobce neidentifikovali, a ani monitoringem spočívajícím v dlouhodobém pořizování obrazových záznamů rodinného domu žalobce bez jeho svolení, neboť tak činili po celou dobu z titulu zákonné úřední licence, kdy žalovaní záznamy pořizovali, uchovávali, shromažďovali a předkládali různým státním orgánům z důvodu veřejného zájmu pro účely úřední, případně ochrany svých vlastních práv.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje pro řešení procesní otázky, jak má být proveden důkaz videonahrávkou, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 678/2021 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20. Dále namítá odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, sp. zn. 23 Cdo 1859/2021, sp. zn. 30 Cdo 1467/2018) při posouzení přípustnosti pořizování, shromažďování a uchovávání záznamů.
Podle žalobce se žalovaní nikdy nebránili soudní ani jinou cestou proti tvrzeným imisím ze strany žalobce, z tohoto pohledu nahrávky nemohly mít s imisemi souvislost. Stejně tak je nesprávný názor odvolacího soudu, že žalovaní tak činili z důvodu ochrany svých vlastních práv, jestliže nikdy v minulosti až do současné doby žádný právní prostředek k ochraně svých práv nevyužili. Vznáší několik otázek hmotného práva, které podle něj nebyly dosud řešeny v praxi Nejvyššího soudu: „1. Jaké jsou limity zásahů do osobnostních práv z důvodu veřejného zájmu pro účely úřední a z důvodu ochrany svých práv nebo právem chráněných zájmů?
2. Opravňuje zákonná licence k soustavnému monitorování života jiné osoby v délce trvající řadu let a opravňuje k pořízení stovek záznamů zachycujících tuto osobu?
3. Je v souladu s touto zákonnou licencí, pokud jsou takovéto záznamy osobou, která je pořídila, dlouhodobě zpracovávány a uchovávány i poté, co jsou předány orgánům veřejné moci nebo uplatněny při ochraně svých práv, nebo je taková osoba povinna je bezodkladně zničit poté, co tyto předá orgánům veřejné moci, příp. je použije k ochraně svých práv?
4. Opravňuje tato zákonná licence k soustavnému monitorování života jiné osoby i při pouhém podezření, které se opakovaně ukáže jako neopodstatněné?
5. Pokud daná osoba pořídí předmětné záznamy k ochraně svých práv, je povinna přistoupit k ochraně svých práv v přiměřené době, jinak je povinna záznamy zničit, nebo si může tyto ponechat bez časového omezení, aniž by přistoupila k ochraně svých práv a aniž by tyto potřebovala pro případnou obranu svých práv (tj. pokud by se jimi potřebovala bránit proti případným nárokům ze strany žalobce)?“ Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaní nezasáhli do jeho osobnostních práv uveřejněním článku v časopisu Říčanský kurýr, jestliže osobu žalobce neidentifikovali, a má za to, že tento závěr je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 231/2021 a sp. zn. 25 Cdo 1304/2019.
Pokud bylo zřejmé pro osoby, kterým jsou známy poměry mezi žalobcem a žalovanými, že článek označuje žalobce, pak byl žalobce dostatečně identifikován a mohlo být (a bylo) zasaženo do jeho osobnostních práv. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žalobce se snaží navodit mylný dojem, že ze strany žalovaných mělo docházet k dlouhodobému soustavnému monitorování jeho života a soukromí, což však nikdy prokázáno nebylo. Ani zveřejněním článku nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť nelze dovodit, že by cílil přímo na osobu žalobce a že by tedy byl bez dalšího způsobilý zasáhnout do jeho osobnostních práv. Článek byl koncipován jako neadresný, Říčany čítají podle veřejně dostupných údajů téměř 16.000 obyvatel, nejedná se tedy o malou obec, kde by potenciálně mohlo být možné osobu žalobce s článkem spojit. Žalovaní navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, resp. zamítnuto jako nedůvodné.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a zabýval se nejprve jeho přípustností.
6. Dovolání není přípustné proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soud prvního stupně ve výrocích I, II a III. Dovolatel sice uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, k výroku I rozsudku soudu prvního stupně však nevznáší žádnou argumentaci, takže dovolání trpí vadou absence vymezení podmínky přípustnosti dovolání i dovolacího důvodu. Úvaha odvolacího soudu, že žalovaní nezasáhli do osobnostních práv žalobce pořizováním zvukových a obrazových záznamů vozidel a osob navštěvujících žalobce bez jeho svolení, neboť tak činili po celou dobu z titulu zákonné úřední licence (záznamy pořizovali, uchovávali, shromažďovali a předkládali různým státním orgánům pro účely úřední), případně pro ochranu svých vlastních práv (aby byli schopni prokázat, že žalobce u svého rodinného domu neoprávněně opravuje motorová vozidla, což zároveň způsobuje imise hlukem), podložená zjištěním, že žalovaní pořízené záznamy nezneužili, veřejně nešířili ani nepoužili na účel zákonem nikoli aprobovaný, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle ní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, k tzv. zpravodajské licenci, či ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 801/20220, uveřejněný pod č. 79/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, k přiměřenosti použití zachycené podoby) při každém použití podobizen a obrazových snímku?, at? k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení či jiného oprávnění, musí být zachovány dve? základní podmínky: použít je lze vždy jen pr?ime?řeným zpu?sobem, a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávne?ného, jež je tr?eba bezpodmínec?ne? respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné (§ 90 o.
z.). Nejsou-li tyto pr?edpoklady splne?ny, stává se použití, které by bylo pr?ípadne? samo o sobe? pr?ípustné, neoprávne?ným ve smyslu § 82 o. z. Pr?ime?r?eným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odu?vodne?no potr?ebou užití k úc?elu, k ne?muž oprávne?ný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle § 88 odst. 1 o.
z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným úc?elům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití samo o sobe? pr?ípustné však přesto mu?že vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, napr?íklad vzhledem k souvislostem, za nichž k ne?mu došlo, popr?ípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentár?i, který k ne?mu byl pr?ipojen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2012, sp. zn.
7. Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že žalovaní nikdy nepodali žádný právní prostředek na ochranu svých práv, kterým by se imisím bránili, předestírá tím své vlastní skutkové závěry rozdílné od zjištění soudů nižších stupňů, z nichž se naopak podává, že žalovaní podávali různá oznámení, podněty, stížnosti a jiná podání ke správním a trestním orgánům. Dovolací řízení je přitom otevřeno pouze k řešení otázek právních, a nikoliv přezkumu skutkových zjištění (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). K otázce, za jakých podmínek je možné použít obrazový záznam pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, č. 83/2019 Sb. rozh. obč., a v něm uvedený závěr, že zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby). Ani v této otázce se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
8. V dovolání vznesené otázky pod body 1 až 5 rovněž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve shora vymezené části. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní pořízené zvukové a obrazové záznamy osob a vozidel přijíždějících k žalobci použili výlučně jako důkazní materiál k podáním různým státním orgánům (za účelem prokázání, že žalobce užívá svou nemovitost v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, produkuje touto svou činností hluk a imise, což žalované jako přímé sousedy obtěžuje), nijak je nešířili, nezveřejnili ani jinak nezneužili, přičemž skutečnost, že se svými podněty k orgánům veřejné správy byli úspěšní jen minimálně, neznamená automaticky, že by šlo z jejich strany o šikanózní výkon práva (k protiprávnímu jednání ve formě šikanózního výkonu práva – opakované, soustavné podněty adresovanými různým státním orgánům – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1084/2020). I tak se tedy žalovaní pohybovali v mezích tzv. úřední licence podle § 88 odst. 2 o. z., nedopustili se neoprávněného zásahu, takže není opodstatněné uplatňovat vůči nim jakékoliv nároky.
9. Přípustnost dovolání proti uvedeným výrokům nezakládají námitky ke způsobu provědění důkazu videozáznamem, neboť vytýkají odvolacímu soudu procesní vadu řízení, k níž by bylo možno přihlédnout jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Navíc je zřejmé, že pro závěr o naplnění tzv. úřední licence, pro který byla tato část žaloby zamítnuta, není způsob provedení uvedeného důkazu významný a nemohl by na něm nic změnit, ani kdyby výhrada byla oprávněná. Přípustnost dovolání lze totiž spojovat jen s právními otázkami, na nichž napadené rozhodnutí spočívá. Ze všech těchto důvodů bylo dovolání zčásti odmítnuto.
10. Ve zbývajícím rozsahu (v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o omluvu za informace uvedené v článku „Pneuservis zadarmo uprostřed klidného města“, a ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 200.000 Kč, (z obsahu žaloby není zřejmé, za jaký zásah se této peněžité satisfakce žalobce domáhá), je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a v tomto rozsahu je důvodné.
11. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 12. Podle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. 13. Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. 14. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. 15. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. 16. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, ostatně není dovolatelem napadána) vyplývá, že v roce 2018 v zářijovém vydání časopisu Říčanský kurýr vyšel článek sepsaný žalovanými s názvem „Pneuservis zadarmo uprostřed klidného města“ tohoto znění: „Říčany mají primát. Něco, co zřejmě nemá žádné město v České republice. Říčany mají ve svém centru pneuservis, který úspěšně funguje více než 13 let, i když se vyznačuje podobnými atributy (hlukem, exhalacemi atd.) jako ostatní pneuservisy, tak není jen tak ledajaký. Říčany mají totiž PNEUSERVIS ZADARMO („PZ“). PZ vám zadarmo vymění pneumatiky a možná vám i s nádavkem přidá nějaké nejeté nové pneumatiky, které má v dostatečném sortimentu. Jedinou podmínkou přijetí do tohoto elitního PZ, kde se neplatí, je, že jste přítelem pana majitele. Pan majitel má jen přátele. Slovo zákazník či dokonce klient je považováno za téměř sprosté slovo. Vzhledem k české povaze má pan majitel mnoho až nespočetně přátel. Čím víc přátel, tím větší síla. Pak nevadí, že provozujete PZ bez povolení, v domě, který je zkolaudován jako rodinný dům a na pozemku, který je určen podle územního plánu jen k bydlení. A pokud se ozve stěžovatel… Přátelství si rozvracet nenecháme. Od té doby, co jsme se vymezili vůči PZ, je nám soustavně kýmsi ničen majetek (rozbitá okna, poničená fasáda…) a celá rodina je vystavována šikanování, psychickému teroru, verbálním a fyzickým útokům. A na závěr jedna „dobře míněná rada“ od majitele PZ: „Odstěhujte se, to vám to nestačilo?!“ Rodina XY z XY, XY ulice, jejichž rod žije v XY více než 200 let. P. S.: Děkujeme stavebnímu úřadu v Říčanech, že se před rokem k uvedenému problému postavil čelem a vyzval majitele PZ: „… ke zjednání nápravy – neprodleně: zdržet se využívání garáží k jinému než k rodinnému využití. Tj. opravy a odstavování automobilů apod., které nemají přímou souvislost s užíváním rodinného domu, a to jak v garážích, tak přilehlé zahradě.“ Bohužel, jak se dalo očekávat, majitel PZ onu „Výzvu“ stavebního úřadu nerespektuje (!).“ 17. Otázkou ztotožnitelnosti výroků, ve kterých není jmenována konkrétní osoba, se zabýval Nejvyšší soud především v rozsudcích ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, č. 41/2021 Sb. rozh. obč., a ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 231/2022 (ústavní stížnost žalovaného byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 131/21), v nichž mimo jiné konstatoval, že k?tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a?vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena” (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 9. 1935, sp.?zn.?Zm II 265/35, Vážný 5367/1935). Jinými slovy řečeno je nutno zkoumat, zda předmětné výroky v tomto článku bylo možno považovat za dostatečně adresné, resp. zda šlo na jejich základě konkretizovat osobu žalobce. 18. Žalobce odvozoval zásah do osobnostních práv uveřejněním článku z toho, že jde o úmyslné veřejné poškozování jeho dobrého jména, snížení jeho důstojnosti a vážnosti ve společnosti, a to na základě publikace nepravdivých tvrzení v tomto článku. Z jeho obsahu je nepochybné, že žalovaní se v něm identifikovali (uvedením svého příjmení) jako autoři, uvedli název ulice, ve které bydlí (XY v XY), a článek koncipují jako stížnost proti někomu, kdo v centru Říčan podle jejich zkušeností dlouhodobě provozuje „pneuservis zadarmo“. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že článek není dostatečně určitý a není z něj možné rozpoznat, že směřuje vůči žalobci. Byl-li článek zveřejněn v místním tisku informujícím o dění a životě města Říčany a je z něj patrná adresa autorů, pak místním určením a kritickým popisem činnosti pneuservisu mohla být osoba žalobce dostatečně individualizována, byť není přímo určena jménem ani výslovně tím, že se takto chová v sousedním rodinném domě; z kontextu lze však dovodit, že jde nejspíše o obyvatele ulice Táborská. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce mohly identifikovat pouze osoby znalé místních poměrů či sousedé z blízkého okolí. Omezený okruh adresátů takto pojatého sdělení nevylučuje neoprávněnost zásahu, může mít nicméně význam pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění. 19. V této otázce se tedy odvolací soud (resp. soud prvního stupně i přes jinak velmi pečlivé a vyčerpávající odůvodnění) odklonil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro posouzení důvodnosti nároku na omluvu a peněžitou náhradu je nutné zkoumat, zda byl předmětný článek založen na pravdivých sděleních (byť s jistou a přípustnou nadsázkou) a zda byl způsobilý svým obsahem zasáhnout do cti a vážnosti žalobce. Zde je na místě připomenout, že uveřejnění informací osobní povahy nemusí představovat vždy neoprávněný zásah do osobnostních práv člověka, kterého se informace týkají. Nebude tomu tak v případě, že informace (byť vyznívající negativně) jsou pravdivé, jejich publikování je ve veřejném zájmu a je projevem práva na svobodu slova (které převažuje v konkrétním případě nad právem jednotlivce na ochranu soukromí), a forma, jíž jsou informace podány, je přijatelná pro daný druh informace a povahu konkrétního sdělovacího prostředku. Rozhodující tudíž musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, Svazek č. 17, str. 133). 20. Nejvyšší soud tedy shledal, že v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné, bylo podáno důvodně, proto podle § 243e o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV, V a VII, a ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ve výrocích IV a V a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v případě, že shledá zásah publikací článku neoprávněným, zváží soud všechny okolnosti významné pro stanovení formy a výše náhrady. Bude-li k tomu potřebovat důkaz zachycenými videozáznamy, provede jej tak, aby dostál požadavkům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, na protokolaci toho, co soud při přehrání záznamu pozoroval (specifický případ ohledání). V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu