21 Cdo 678/2021-931
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce J. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr.
Antonínem Menzelem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Tří lvů č.
252/13, proti žalované VISCOFAN CZ s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích,
Průmyslová č. 377/2, IČO 26021145, zastoupené JUDr. Františkem Šimákem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše č. 1805/20, o určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 28 C 28/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2020 č. j. 19 Co
124/2020-890, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 17. 9. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru ve smyslu „§ 52 odst. 1, písm. g)“ zákoníku práce pro závažné
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci, neboť se ve dnech 1. 7., 6. 7., 7. 7. a 10. 7. 2013 „prokazatelně vzdaloval z areálu společnosti zadním východem a nechal tak
výrobní proces“, za který nese odpovědnost, „bez dozoru a řízení“, když „navíc
průchod zadním východem je zakázán s výjimkou průchodu zaměstnanců za účelem
jasného plnění pracovních povinností“. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 29. 1. 2014 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované na základě
pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 1999 jako údržbář, že od 1. 5. 2000 u žalované
zastával pracovní pozici mistra a později „vedoucího směny extruze“, že mu před
předáním výpovědi nebylo nic vytýkáno, že porušení „pracovní kázně“ s ním
nebylo projednáno, že výpověď byla dána neoprávněně a že se na ní „zjevně
podílela skutečnost“, že se žalobci zhoršil zdravotní stav a dostal se v době
před výpovědí do pracovní neschopnosti. Pokud žalobce kdykoliv v minulosti z
„nějakých vážných důvodů“ opustil místo výkonu práce, vždy o tomto opuštění
jednal předem se svým nadřízeným a „dozor i řízení výrobního procesu, za který
žalobce nesl odpovědnost, byl vždy zajištěn“. Poukázal na to, že mu výpověď
byla dána až po více než dvou měsících od údajného porušení „pracovní kázně“, a
tedy opožděně, neboť žalovaná měla prokazatelně k dispozici záznamy o
vytýkaných odchodech žalobce z pracoviště „hned v těch dnech, kterých se
odchody týkaly“. Žalovaná namítala, že žalobce svým úmyslným jednáním významným způsobem
opakovaně ohrožoval značné majetkové hodnoty, zdraví lidí a výrobní proces
zaměstnavatele, čímž prokázal neloajalitu ke svému zaměstnavateli. Odmítla
tvrzení, že by výpověď souvisela se skutečností, že se žalobci zhoršil
zdravotní stav a dostal se v době před výpovědí do pracovní neschopnosti. Ve
dnech uvedených ve výpovědi žalobce opustil pracoviště, aniž by měl souhlas
svého nadřízeného. O vytýkaných jednáních se žalovaná dozvěděla na základě
provedené kontroly docházky o průchodech zaměstnanců, ke které dochází na konci
příslušného měsíce, a dvouměsíční lhůta k výpovědi by proto vypršela až 30. 9. 2013. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2017 č. j. 28 C
28/2014-553 určil, že výpověď daná žalovanou žalobci dne 17. 9. 2013 je
neplatná, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 70 642 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Junka a státu na náhradě
nákladů řízení 63 382 Kč „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích. Dospěl k závěru, že „nejen že žalovaná neprokázala, že by žalobce v předmětných
dnech skutečně během pracovní směny opustil své pracoviště, ale provedeným
dokazováním bylo zjištěno, že pokud někdy své pracoviště opouštěl, řádně v
souladu se svými pracovními povinnostmi předal řízení směny svědku K.
V.“
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 11. 2017 č. j. 19 Co 984/2017-592 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že žalobce má povinnost tvrzení, že opravdu
vykonal pro zaměstnavatele práci, a povinnost označit důkazy potřebné k jeho
prokázání. Vytknul soudu prvního stupně, že učinil nesprávný závěr o rozložení
důkazního břemene a že proto žalobci neposkytl potřebné poučení podle § 118a
občanského soudního řádu. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2019 č. j. 28 C
28/2014-817 určil, že výpověď daná žalovanou žalobci dne 17. 9. 2013 je
neplatná, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 90 508 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Junka a státu na náhradě
nákladů řízení 63 382 Kč „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích. Shledal, že „pokud existoval pouze jeden záznam z kamerového systému, který
zachycoval žalobce, jak přijíždí svým vozidlem, jak z něj vystupuje, jak
přichází k zadní brance a jak se obléká na chodníku do bílého pláště“, jak
vypověděl svědek J. C., měl být takový záznam pro „účely případného řízení o
neplatnosti výpovědi žalovanou uchován“, a že z podané výpovědi svědka J. C. nevyplývá, že by žalobce viděl odjíždět, a „zda se tak stalo právě v čase“,
který odpovídal evidenci o průchodech zadní brankou – vyhotovenou na základě
údajů z čipové karty žalobce – „ačkoliv doba, pro kterou měl žalobce pracoviště
opustit a pro žalovanou nepracovat, má z hlediska intenzity porušení pracovní
kázně podstatný význam“. Soud prvního stupně uvedl, že aby mohl mít tvrzení
žalované o tom, že žalobce pro ni v předmětných dnech nepracoval, jelikož
opouštěl pracoviště, za prokázané, musel by mít možnost tuto okolnost zjistit i
z dalších důkazů, než jen z výpovědi svědka J. C., „aby sám mohl provést
hodnocení takového důkazu“, které však v tomto případě provedl svědek J. C.,
obzvláště když „žalobce prokázal odeslání dvou emailů v době, kdy podle
docházkového systému vedeného žalovanou na pracovišti být neměl.“ Soud prvního
stupně proto uzavřel, že z výpovědi svědka J. C. „ve spojení s evidencí
pracovní doby zpochybněné žalobcem odeslanými emaily“ nelze mít za prokázané,
že žalobce „svévolně opustil pracoviště právě ve dnech uvedených ve výpovědi a
pro žalovanou nepracoval“. K odvolání žalované a žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 21. 7. 2020 č. j. 19 Co 124/2020-890 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 134 132 Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Šimáka a České republice na náhradě nákladů řízení 61 584,95 Kč „na
účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích. Odvolací soud zopakoval důkaz
výslechem svědka J.
C., z jehož výpovědi zjistil, že kamerové záznamy nebyly
archivovány (byly přemazány), že svědek při prověřování kamerových záznamů v
souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti u žalované zaznamenal žalobce, jak
v období „na počátku července“ (přesná data si svědek již nepamatoval, ale
uvedl, že časy byly uvedeny na kamerovém záznamu) v několika případech vyšel z
areálu, ve kterém se nacházel hlavní provoz žalované (areál A), a nedošel do
areálu, ve kterém se nacházely sklady žalované (areál B). Svědek „ve všech
zaznamenaných případech viděl žalobce, jak vychází z areálu A“, aniž by došel
do areálu B (odcházel zcela jiným směrem bez oblečeného bílého pláště), a „v
jednom z prověřovaných případů zaznamenal odjezd žalobce autem a jeho následný
příjezd (cca po 2 hodinách), výstup z automobilu s pláštěm v ruce a oblékání
pláště na chodníku“. Obrana žalobce založená na důkazech v podobě emailových
zpráv poslaných dne 1. 7. 2013 ve 23:24 hodin a dne 6. 7. 2013 ve 23:46 hodin,
které měly prokázat, že žalobce pro žalovanou pracoval, byla podle odvolacího
soudu vyvrácena výpovědí svědka J. C., který dne 1. 7. 2013 ve 23:29 hodin
viděl žalobce při vstupu do areálu A zadní brankou, a tedy „ve 23:24 hodin
nemohl být email z budovy A odeslán“, a z obdobného důvodu nemohl být email
odeslán ani dne 6. 7. 2013 (ve 23:46 hodin), neboť žalobce byl viděn při vstupu
do areálu A dne 7. 7. 2013 v 00:24 hodin. Ze znaleckého posudku Ing. Milana
Tržila, znalce v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, odvolací soud
zjistil, že „nelze jednoznačně prokázat, zda se jednalo či nejednalo o tzv. odložené odeslání, možnost, že odeslání zpráv mohlo být nastaveno s časovým
předstihem, však (znalec) připustil.“ S ohledem na zjištění učiněná z výpovědi
svědka J. C. odvolací soud neprovedl žalobcem navržený důkaz „záznamem z
kamerového systému žalované předloženého žalovanou Policii ČR“, neboť tento
důkazní návrh považoval za „nepřípustný“ a „především za nadbytečný“, neboť již
na základě provedených důkazů lze učinit závěr, že žalobce dne 1. 7. 2013
opustil areál A ve 20:29 hodin, nevstoupil do areálu B brankou ani zadní branou
a do areálu A se vrátil ve 23:29 hodin, že dne 6. 7. 2013 vystoupil z areálu A
ve 20:51 hodin a vrátil se dne 7. 7. 2013 v 00:24 hodin bez toho, že by
vstoupil do areálu B, že dne 7. 7. 2013 opustil areál A v 17:59 hodin a vrátil
se do něj v 19:16 hodin a že dne 10. 7. 2013 opustil areál A ve 22:08 hodin a
vrátil se ve 22:59 hodin bez toho, že by v těchto dnech vstoupil do areálu B. Odvolací soud shledal, že žalobce v uvedené době pro žalovanou nepracoval v
areálu A a ani v areálu B, že „práci pro žalovanou pouze předstíral a tím se
pokusil získat na úkor zaměstnavatele výhodu, mzdu za práci, kterou nevykonal a
tím usiloval o nezákonné snížení majetku zaměstnavatele“, a že byl proto
jednáním žalobce naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g)
zákoníku práce. Uzavřel, že výpověď byla dána žalobci žalovanou ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalovaná se o důvodu k
výpovědi dozvěděla dne 6. 8. 2013.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu (proti
všem výrokům) dovolání. Namítá, že mu výpověď nebyla doručena „řádně a včas,
tedy v prekluzivní lhůtě dvou měsíců od okamžiku, kdy se o ní žalovaná
dozvěděla“, že mu „nebyl zaslán žádný vytýkací dopis“, že s ním nebyla výpověď
projednána a postup žalované nemohl být podroben „přezkumu například odborovou
organizací“, že žalované patrně ani nemohla vzniknout škoda, neboť žalobcovu
docházku a účast na pracovišti ve sporných dnech schválila a vyplatila mu za
odvedenou práci mzdu, a že nebyla správně posouzena otázka intenzity porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce tuto povinnost
porušil zvlášť hrubým způsobem. Průchod do areálu B z haly A bez použití čipové
karty nemůže být podle žalobce porušením pracovních povinností „takové
intenzity, pro kterou mu byla dána výpověď“. Žalobce po celou dobu řízení
tvrdil, že se „z haly A nebo následně z haly B, kam takto přešel i v
inkriminované dny nevzdálil a stále si plnil své pracovní povinnosti“. Dovolatel dále namítá, že „žalovaná neunesla břemeno tvrzení a dokazování ve
vztahu k užitému výpovědnímu důvodu“ a že „nebyl proveden žalobcem navržený
důkaz a rovněž tak nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,
přestože byly žalobcem tvrzeny“. Důkaz, který odvolací soud neprovedl,
představuje kamerový záznam a fotografie, o kterých pouze zprostředkovaně
hovořil svědek J. C.. Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně provedl
„nepřímý“ a „zprostředkovaný“ důkaz nabídnutý žalovanou – vyslechl „vrcholového
manažera“ žalované J. C. – aniž by provedl důkaz v podobě kamerového záznamu,
který „existuje a mohl být proveden, když jím disponuje Policie ČR“, a v
důsledku takto neprovedeného důkazu „mylně dovodil, že žalobce neunesl své
důkazní břemeno“. Byl-li by proveden důkaz v podobě kamerového záznamu, bude z
něj podle dovolatele „nepochybně patrná pouze silueta postavy, které nebude
vidět do tváře“. Dovolatel má za to, že uvedeným postupem se odvolací soud
odchýlil od dřívější rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukázal na závěry
vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo
762/2001 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo
2682/2013. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedla, že
„důkazní řízení bylo mimořádně obsáhlé a naprosto zbytečně prodlužované dalšími
a dalšími návrhy žalobce“ a že rozhodnutí odvolacího soudu je „podložené velmi
silnými a objektivními důkazy“. Podle vyjádření žalované se žalobce v dovolání
dopouští „nepřijatelných spekulací“ a „věštění skutečností“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve
které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. K počátku běhu dvouměsíční lhůty k výpovědi nebo k okamžitému zrušení
pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě
zrušit pracovní poměr, uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce se
Nejvyšší soud vyslovil například (ve vztahu k obdobné právní úpravě v
předchozím zákoníku práce) v rozsudku ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96,
uveřejněném pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, v rozsudku ze dne
26. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998, nebo (ve vztahu k současné právní úpravě) v rozsudku ze
dne 6. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4837/2010. Z této ustálené judikatury vyplývá, že
zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho
vedoucí zaměstnanec (§ 11 zákoníku práce), který je bezprostředně nebo výše
nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní
úkoly a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem nebo tuto povinnost porušil závažně, získal vědomost (dověděl
se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k
výpovědi z pracovního poměru. Bylo-li v projednávané věci dokazováním zjištěno,
že nadřízený žalobce (statutární orgán žalované) se o jednání žalobce vytýkaném
mu ve výpovědi dověděl dne 6. 8. 2013, je závěr odvolacího soudu, že výpověď
byla žalobci dána (dne 17. 9. 2013) ve dvouměsíční lhůtě uvedené v § 58 odst. 1
zákoníku práce, s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že před doručením výpovědi
nebyl žalobci zaslán „vytýkací dopis“, neboť v případě výpovědi dané
zaměstnanci z důvodů, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit
pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zákoník práce takovou
hmotněprávní podmínku – na rozdíl od výpovědi pro soustavné méně závažné
porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci, kterou je možné dát zaměstnanci, jen jestliže byl v době
posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost
výpovědi [srov. § 52 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce] –
nestanoví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo
742/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo
3693/2012).
Namítá-li dovolatel, že s ním výpověď nebyla projednána a že mu tak nebylo
umožněno, „aby se mohl tomuto postupu bránit a podrobit jej přezkumu například
odborovou organizací“, pak přehlíží závěry vyslovené v judikatuře dovolacího
soudu, podle nichž absence předchozího projednání výpovědi s odborovou
organizací nezakládá neplatnost výpovědi (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. 21 Cdo 778/2020). V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky procesního práva, zda může soud rozhodnout o neprovedení
účastníkem navrženého důkazu v podobě promítnutí (zhlédnutí) kamerového záznamu
(videozáznamu), jímž má být prokázána skutečnost, která je významná pro
rozhodnutí o věci samé, byl-li k tomu, co je vidět na kamerovém záznamu,
proveden důkaz výslechem svědka. Protože tato právní otázka dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Účelem občanského soudního řízení je především zajištění spravedlivé ochrany
porušených nebo ohrožených soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků (srov. § 1 o. s. ř.). Nezbytným předpokladem tohoto cíle je náležité objasnění
skutkového stavu, ke kterému dochází prostřednictvím procesu dokazování. Podle
ustanovení § 6 věty první o. s. ř., soud v řízení postupuje předvídatelně a v
součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby
skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti
spolehlivě zjištěny. Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání
(§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož
základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje,
jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost
(§ 120 o. s. ř.) navrhovat (označit) důkazy k prokázání svých tvrzení; z tohoto
hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladmý výčet důkazních
prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit
všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků,
znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob,
notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků
(srov. § 125 větu první o. s. ř.). Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky
navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které
důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je
třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom,
které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich,
jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného
nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v
dosavadním řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými
důkazy (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, s. 1084-1085,
nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 33 Cdo
1898/2018). Soud neprovede ani nezákonné důkazy, tj. důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21
Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2019). Občanské soudní řízení je ovládáno – mimo jiné – zásadou přímosti
(bezprostřednosti), která je – v subjektivním smyslu – vyjádřena v ustanovení §
122 odst. 1 o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž
rozhoduje ve věci, a to při jednání, které – nestanoví-li zákon jinak – nařídí
předseda senátu k projednání věci samé a ke kterému předvolá účastníky řízení a
všechny, jejichž přítomnosti je třeba (srov. § 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání
předsedou senátu z pověření senátu), popřípadě bez fyzické účasti vyslýchané
osoby u jednání [s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku
(videokonferenčního zařízení) – srov. § 102a o. s. ř.] zákon umožňuje pouze
výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.). V objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění
sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí
použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední
(přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti (k zásadě přímosti
občanského soudního řízení v subjektivním a objektivním smyslu srov. v odborné
literatuře STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, Edice učebnic Právnické fakulty
Masarykovy univerzity v Brně, s. 183). Je-li k dispozici důkaz, který přímo
poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a
nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou
zprávu.
Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může
zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a
může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude
vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji
viděly nebo slyšely). Zásadu přímosti je třeba mít při dokazování na zřeteli i v případě, že spornou,
pro rozhodnutí o věci významnou skutečnost je možné zjistit z videozáznamu
(kamerového záznamu), jehož promítnutí lze považovat za specifický případ
ohledání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 2 As 59/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20). V takovém případě se soud nespokojí pouze s výslechem svědka o tom, co viděl
nebo jinak vnímal při zhlédnutí videozáznamu, ale provede o sporné skutečnosti
důkaz promítnutím videozáznamu, při němž soud bezprostředně vnímá a vyhodnocuje
obsah tohoto důkazního prostředku (na rozdíl od výpovědi svědka, který soudu
pouze zprostředkovává to, co při zhlédnutí videozáznamu vnímal on sám, a který
tak sám vyhodnocuje jeho obsah). Důkaz promítnutím (zhlédnutím) videozáznamu
soudem navržený účastníkem řízení proto nelze považovat za nadbytečný [tj. za
důkaz, kterým má být prokazována skutečnost, která již byla prokázána (bez
důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy] jen proto, že k
obsahu videozáznamu byl vyslechnut svědek, který videozáznam zhlédl. V projednávané věci byla pro rozhodnutí o platnosti výpovědi z pracovního
poměru dané žalovanou žalobci z důvodu závažného porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci významná
skutečnost, zda se žalobce ve dnech 1. 7., 6. 7., 7. 7. a 10. 7. 2013 v době,
kdy měl vykonávat práci, vzdaloval z areálu žalované a práci pro žalovanou
nevykonával. Odvolací soud měl tuto skutečnost, která byla mezi účastníky
sporná, za prokázanou z výpovědi svědka J. C., který vyhodnocoval záznamy z
kamer umístěných na budovách žalované, na nichž bylo (mělo být) zaznamenáno
opouštění areálu žalované žalobcem. Nevzal však náležitě v úvahu, že výslechem
tohoto svědka bylo odvolacímu soudu zprostředkováno jenom to, co při zhlédnutí
videozáznamů vnímal sám svědek, a že přímou informaci o uvedené sporné
skutečnosti mu mohlo poskytnout pouze promítnutí videozáznamu (záznamu z
kamer), při němž by to byl odvolací soud, kdo by – v souladu se zásadou
přímosti v procesu dokazování – bezprostředně vnímal a vyhodnocoval obsah
tohoto důkazního prostředku. Závěr odvolacího soudu, že důkaz záznamem z
kamerového systému žalované předloženým žalovanou Policii České republiky je s
ohledem na zjištění učiněná z výpovědi svědka J. C. nadbytečný, proto není
správný. V provedení důkazu záznamem z kamerového systému žalované odvolacímu soudu
nebránila okolnost, že tento důkaz žalobce uplatnil až v průběhu odvolacího
řízení, neboť i kdyby nebyly splněny podmínky pro uplatňování tohoto důkazu u
odvolacího soudu účastníkem řízení stanovené v § 211a o. s. ř.
(jak zřejmě
dovodil odvolací soud, který uvedený důkazní návrh žalobce shledal
nepřípustným), byl odvolací soud oprávněn provést tento důkaz i bez návrhu
účastníků, protože byl potřebný ke zjištění skutkového stavu a vyplýval z
obsahu spisu již za řízení u soudu prvního stupně (§ 211, § 213a odst. 1, § 120
odst. 2 věta první o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení)
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu
v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.