25 Cdo 3063/2018-199
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce:
Ústecký kraj, se sídlem úřadu Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, IČO
70892156, proti žalované: BDS-BUS, s.r.o., se sídlem Vlkovská 334, Velká Bíteš,
IČO 25302078, zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Kroupou, se sídlem Dominikánské
náměstí 656/2, Brno, o 2.737.353,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 158/2016, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018, č. j. 17 Co 17/2017-151,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 23.668 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
Mgr. Pavla Kroupy.
2.737.353,16 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Požadovaná částka odpovídá škodě, která měla žalobci vzniknout porušením
povinností žalované v souvislosti s její účastí v zadávacím řízení veřejné
zakázky vypsaném žalobcem za účelem zajištění nového dopravce pro linkovou
dopravu v oblasti Děčínsko v letech 2015 až 2024. Nabídka žalované byla v tomto
výběrovém řízení vybrána jako nejvhodnější, následně však bylo k návrhu
společnosti BusLine a. s. (jež se v řízení umístila jako druhá) zahájeno řízení
o přezkoumání úkonů žalobce při zadávání zakázky k Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže (dále též jen „ÚOHS“), přičemž po dobu řízení u ÚOHS nebylo
možné s ohledem na vydané předběžné opatření smlouvu uzavřít. Poté, co řízení u
ÚOHS skončilo po zpětvzetí návrhu na jeho zahájení, vyzval žalobce žalovanou k
předložení bankovní záruky za řádné plnění povinností dopravce s tím, že
nepředložení této záruky bude považováno za neposkytnutí řádné součinnosti k
uzavření smlouvy podle § 82 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, v tehdy účinném znění (dále též jen „zákon o veřejných zakázkách“). Jelikož žalovaná tuto záruku nepředložila a porušila tím svou povinnost
poskytnout součinnost k uzavření smlouvy ve smyslu § 43 a § 82 odst. 4 zákona o
veřejných zakázkách a čl. 14.1 zadávací dokumentace, žalobce musel uzavřít
smlouvu se společností BusLine a. s. nabízející horší cenové podmínky než
žalovaná a žalobci v důsledku toho průběžně vzniká škoda odpovídající rozdílu
úhrad účtovaných společností BusLine a. s. a cen, které by hradil žalované. Na
základě provedeného dokazování soud konstatoval, že žalovaná se přihlásila do
žalobcem vypsaného výběrového řízení pro oblast Děčínsko, její nabídka,
doplněná všemi požadovanými dokumenty, včetně bankovní záruky, byla vyhodnocena
jako nejvýhodnější, což jí bylo oznámeno dopisem ze dne 25. 9. 2013. Před
samotným uzavřením smlouvy však bylo zahájeno řízení o přezkoumání úkonů
zadavatele u ÚOHS, jenž dne 11. 11. 2013 zakázal žalobci uzavřít předmětnou
smlouvu, následně dne 3. 3. 2014 vypršela žalované platnost bankovní záruky. Po
pravomocném zastavení řízení u ÚOHS dne 21. 5. 2014 žalovaná nevyhověla výzvě
žalobce k předložení bankovní záruky, proto žalobce uzavřel předmětnou smlouvu
se společností BusLine a. s. Zjištěné okolnosti pak vedly soud k závěru, že
žaloba není důvodná. Dovodil, že nabídka žalované měla být pro nepředložení
bankovní záruky bez dalšího vyřazena jako nepřijatelná podle § 76 odst. 1 ve
spojení s § 22 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. V době, kdy byla
vybrána, sice splňovala veškeré požadavky zákona i zadávací dokumentace,
nepřijatelnou se stala až později, s ohledem na § 6 zákona o veřejných
zakázkách a na zákaz diskriminace však měla být vyřazena, aby nedošlo k
nedůvodnému zvýhodnění žalované. Soud dále zdůraznil, že v souladu s § 43b
odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), i § 1735 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „o.
z.“), zaniká návrh na uzavření smlouvy, i když je
neodvolatelný, uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované
smlouvy. Tato přiměřená doba v dané věci již nepochybně byla překročena,
přičemž zákon o veřejných zakázkách nelze vykládat tak, že by vázanost nabídkou
byla v zásadě neomezená, respektive, že by trvala i několik let (navíc s
nejistým výsledkem řízení u ÚOHS), neboť by to neúměrně zatěžovalo oferenta a
nutilo ho neustále tomu uzpůsobovat svůj podnikatelský plán a vynakládat
prostředky na bankovní záruku, a to navíc za situace, kdy není zřejmé, zda v
návaznosti na výsledek řízení u ÚOHS bude moci smlouvu uzavřít. Nejde současně
ani uvažovat o vzniku škody na straně žalobce, jenž poté, co se mu nepodařilo
uzavřít smlouvu se žalovanou, vstoupil do smluvního vztahu s jiným subjektem,
přičemž pokud měl nabídku za nevýhodnou, mohl vypsat nové výběrové řízení. Soud
proto neshledal ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a
vzniklou škodou. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 17
Co 17/2017-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že v
době svého podání splňovala nabídka zákonné podmínky i požadavky zadavatele, a
nebyla tak nepřijatelnou ve smyslu § 22 zákona o veřejných zakázkách. Lhůta pro
doručení nabídek skončila ke dni 19. 8. 2013 a minimální doba, po níž byl
uchazeč svou nabídkou vázán, byla stanovena na 90 dnů od uplynutí lhůty pro
podání nabídek, tzn. do 17. 11. 2013, a žalovanou doložená bankovní záruka
platná do 3. 3. 2014 tedy takto stanovenou lhůtu více než pokrývala. V souladu
s § 43 zákona o veřejných zakázkách ovšem zadávací lhůta neběžela od podání
námitek společnosti BusLine a. s. u zadavatele a následně po dobu probíhajícího
řízení u ÚOHS. Žalovanou doložená bankovní záruka pozbyla validity v průběhu
řízení u ÚOHS, nezahrnovala tudíž celou zadávací lhůtu a nedošlo-li pak ani k
jejímu prodloužení, je zjevné, že žalovaná porušila svou povinnost zajistit po
celou dobu zadávací lhůty jistotu formou bankovní záruky, jak jí ukládal § 67
odst. 5 zákona o veřejných zakázkách. Žalobci i žalované přitom bylo známo, kdy
platnost záruky končí, a nic nebránilo žalobci, měl-li skutečný zájem na
uzavření smlouvy s žalovanou, aby ji ještě před skončením platnosti předložené
záruky vyzval k doložení platné bankovní záruky na další období. Po skončení
platnosti záruky zákon o veřejných zakázkách neumožňoval žalobci požadovat
předložení záruky nové a žalovaná již ani nebyla oprávněna ji předložit. V
důsledku ztráty validity bankovní záruky přestala nabídka žalované splňovat
zadávací podmínky, stala se tak nepřijatelnou a měla být podle § 76 odst. 6
zákona o veřejných zakázkách ze zadávacího řízení vyloučena. Pokud zadavatel po
skončení řízení u ÚOHS vyzval žalovanou k předložení záruky, postrádal již jeho
postup oporu v zákoně.
Byť tedy žalovaná porušila svou povinnost zajistit po
celou dobu zadávací lhůty jistotu formou bankovní záruky, nebylo toto porušení
v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, neboť příčinnou souvislost přerušilo
jednání žalobce, jenž, byť věděl o časovém omezení bankovní záruky do 3. 3. 2014, vyčkával s výzvou k doložení platné záruky na skončení řízení u ÚOHS a
zaslal ji žalované až dne 23. 5. 2014. Pokud by požadoval předložení platné
záruky ještě před skončením validity záruky předložené, případně pokud by tak
učinil ihned po uplynutí její platnosti, měl by nepochybně více času na
případný následný postup v podobě vyloučení nabídky ze zadávacího řízení nebo
pro zrušení zadávacího řízení a vypsání nového. Zásadnější skutečností
přetrhávající příčinnou souvislost je pak počínání žalobce, jenž uzavřel
smlouvu s druhým uchazečem v pořadí – společností BusLine a. s. Uzavření této
smlouvy bylo zcela na vůli žalobce a žalovaná je nemohla nikterak ovlivnit,
přičemž bylo toliko možností žalobce vyplývající z § 82 odst. 4 zákona o
veřejných zakázkách tuto smlouvu uzavřít. Zvolil-li žalobce tento postup, nelze
z cenového rozdílu usuzovat na škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním
žalované. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že částky
vynakládané v důsledku uzavření smlouvy se společností BusLine a. s. nelze
pokládat za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Odvolací
soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o přiměřenosti doby, po
níž je uchazeč vázán svou nabídkou, pro stručnost přitom v tomto odkázal na
argumentaci soudu prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž má za to, že
napadené rozhodnutí závisí na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a současně na otázkách
dovolacím soudem doposud neřešených. Dovolatel upozornil na dikci § 67 zákona o
veřejných zakázkách umožňující zadavateli požadovat poskytnutí jistoty za
plnění povinností spojených s účastí v zadávacím řízení ve formě bankovní
záruky a povinnost zajistit její platnost po celou dobu zadávací lhůty ve
smyslu uvedeného zákona. V této souvislosti se pak táže, zda je zadavatel
povinen vyloučit z účasti v zadávacím řízení uchazeče, jehož nabídka byla v
době posuzování a hodnocení nabídek bezvadná a byla vybrána jako nejvhodnější,
pokud uchazeč následně poruší povinnost zajistit platnost bankovní záruky za
nabídku po celou dobou zadávací lhůty, dále pak zda popsané porušení povinnosti
uchazeče má za následek zánik jeho povinnosti poskytnout zadavateli součinnost
potřebnou k uzavření smlouvy a vznik jeho odpovědnosti za škodu takto vzniklou
zadavateli. Dovolatel se domnívá, že výklad odvolacího soudu je nesprávný,
neboť zákon o veřejných zakázkách zadavateli neukládá povinnost vyloučit
uchazeče pro porušení povinnosti zajistit platnost bankovní záruky za nabídku
po celou dobu zadávací lhůty, přičemž smyslu zákona odpovídá, aby zadavatel měl
právo vyzvat k uzavření smlouvy i takovéhoto uchazeče, navíc podle § 76 odst. 6
zákona o veřejných zakázkách platí, že uchazeče lze vyloučit, jen je-li jím
podaná nabídka vyřazena v rámci posouzení nabídek, k čemuž v daném případě
nedošlo. Dovolatel dále poukázal na to, že podle § 43 odst. 3 zákona o
veřejných zakázkách jsou uchazeči vázáni svými nabídkami po celou dobu zadávací
lhůty, která se uchazečům, s nimiž může zadavatel uzavřít smlouvu, prodlužuje
až do doby uzavření smlouvy. V souvislosti s touto úpravou se přitom táže, zda
v průběhu zadávací lhůty může nabídka vybraného uchazeče pozbýt své závaznosti
podle pravidla obsaženého v § 1735 o. z., případně zda uchazeč přestává být
vázán svou nabídkou po uplynutí přiměřené lhůty, byť v nabídce souhlasil s tím,
že zůstane platná po celou dobu zadávací lhůty, a zda lhůta sedm měsíců obstojí
jako přiměřená. Dovolatel zdůraznil, že zákon o veřejných zakázkách obsahuje
svébytnou právní úpravu pravidel pro uzavírání smluv mezi zadavatelem a
dodavateli, jíž je i komplexní úprava závaznosti nabídek v § 43 tohoto zákona,
z nějž ve spojení s § 82 odst. 4 tohoto zákona vyplývá, že vybraný uchazeč je
vázán svou nabídkou až do uzavření smlouvy či zrušení zadávacího řízení. Speciální úprava v zákoně o veřejných zakázkách přitom vylučuje použití obecné
občanskoprávní úpravy o přiměřenosti doby, po níž je oferent vázán svou
nabídkou. Za otázku řešenou odchylně od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu pokládá dovolatel neposouzení rozdílu mezi částkou hrazenou zadavatelem
na základě uzavřené smlouvy s uchazečem a částkou, kterou by zadavatel hradil
vybranému uchazeči zmařivšímu uzavření smlouvy, jako škodu na straně
zadavatele.
Odvolací soud přitom podle dovolatele nerespektoval rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2362/2014, sp. zn. 23 Cdo 3066/2010, sp. zn. 25
Cdo 540/2004, sp. zn. 25 Cdo 1085/2006 a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj
87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z
odkazované judikatury se jasně podává, že zmaří-li jedna strana uzavření
smlouvy svým protiprávním jednáním, v důsledku čehož druhá strana musí uzavřít
náhradní smlouvu, vzniká druhé straně nárok na náhradu škody v rozsahu, v němž
je náhradní smlouva méně výhodná. Uvedené lze přitom vztáhnout i na vztah
uchazeče a zadavatele, jehož majetková sféra je soustavně zatěžována náklady ze
smlouvy méně výhodné, než jaká by byla uzavřena s původně vybraným zájemcem. Ačkoliv v projednávané věci ještě nedošlo k uzavření smlouvy, žalovaná byla
svou nabídkou vázána a porušením svých povinností zmařila zdárné završení
kontraktačního procesu a žalobce jakožto zadavatel neměl jinou možnost než
obstarat plnění uzavřením náhradní smlouvy s dalším uchazečem v pořadí. Dovolatel dále vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o přerušení
příčinné souvislosti mezi porušením povinností uchazeče a vzniklou škodou v
důsledku otálení s výzvou k poskytnutí součinností a uzavřením smlouvy s
uchazečem, jenž byl druhý v pořadí. Vznáší otázku, zda vyčkávání zadavatele s
výzvou k poskytnutí součinnosti, jež má být poskytnuta při uzavření smlouvy, až
do doby, než pomine zákaz uzavření této smlouvy uložený předběžným opatřením
ÚOHS, přerušuje příčinnou souvislosti mezi porušením povinnosti uchazeče a
vzniklou škodou. Rovněž by dovolací soud měl uvážit, zda příčinnou souvislost
za daných okolností může přerušit uzavření smlouvy s náhradním dodavatelem. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadami ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., jež mají za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, odvolacímu soudu pak vytknul nedostatečnou oporu jeho závěrů ve
skutkových zjištěních a směšování bankovní záruky za nabídku ve smyslu § 67
zákona o veřejných zakázkách a bankovní záruky za řádné plnění povinností ze
smlouvy požadované zadávací dokumentací. Neobstojí přitom závěr, že žalobce
přerušil příčinnou souvislost otálením s výzvou k předložení bankovní záruky za
nabídku podle § 67 zákona o veřejných zakázkách, neboť žalobce žalovanou
nevyzýval k předložení této záruky, ale záruky za řádné plnění povinností ze
smlouvy, jejíž předložení bylo součástí povinností k poskytnutí součinnosti k
uzavření smlouvy podle § 82 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách. Dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žalobě
vyhovuje, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání obsáhle rozporovala argumenty předestřené
žalobcem a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), vyšším územně samosprávným celkem, za nějž jedná pověřený zaměstnanec s
právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) a § 21b o. s. ř., a je
přípustné podle § 237 o. s. ř. pro dosud neřešenou otázku škody vzniklé v
důsledku uzavření finančně méně výhodné smlouvy zadavatelem zakázky s
uchazečem, který nastoupil na místo vítězného uchazeče. Dovolání není důvodné. Právní řád v zájmu hospodárného nakládání s veřejnými prostředky předpokládá,
že sjednávání zakázek subjekty, jež s těmito prostředky disponují, bude
probíhat podle zvláštní úpravy obsahující specifická pravidla pro výběr
kontrahentů a uzavírání smluv. Byť vztah zadavatele zakázky a osoby mající
zájem zakázku realizovat (tj. uchazeče) je vztahem soukromoprávním, tedy v
zásadě podléhajícím obecné občanskoprávní úpravě, je třeba respektovat, že
zákon o veřejných zakázkách obsahuje pravidla povinně aplikovatelná až do doby
uzavření smlouvy, jejichž prostřednictvím je regulován proces výběru smluvního
partnera, se kterým pak zadavatel vstoupí do soukromoprávního závazkového
vztahu (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 62 Af
64/2011, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 31 Af
38/2012). Postup podle zákona o veřejných zakázkách jakožto normy speciální má
tedy přednost před úpravou obecnou, a tedy i občanským zákoníkem (k tomu srov. též závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo
448/2012). Občanskoprávní regulace se pak uplatní, není-li v zákoně o
veřejných zakázkách přednostně aplikovatelné zvláštní pravidlo (k tomu srov. přiměřeně např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29
Af 22/2012, či rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
ze dne 8. 1. 2016, č. j. ÚOHS-S0758/2015/VZ-00860/2016/542/EŠu, publikované v
ASPI pod JUD339695CZ). Protože zákon o veřejných zakázkách neobsahuje úpravu
povinnosti hradit škodu (odpovědnosti za škodu) při porušení tohoto zákona,
uplatní se právě v těchto otázkách subsidiárně úprava občanského zákoníku. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), se věc posuzuje podle
tohoto zákona, neboť i když proces výběru uchazeče započal v roce 2013, k
porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy, jehož se měla dopustit
žalovaná, došlo (mělo dojít) po 1. 1. 2014. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou
zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co
tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného
práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu
takového práva. Podle § 2952 věty první o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Předpokladem vzniku povinnosti škůdce hradit poškozenému vzniklou škodu podle
citovaného ustanovení je porušení zákonem stanovené povinnosti, vznik škody a
vztah příčinné souvislosti mezi porušením zákona a vzniklou škodou; zavinění se
presumuje za podmínek uvedených v § 2911 a § 2912 o. z.
Tyto podmínky musí být
splněny kumulativně, tedy chybí-li jen jediná z nich, právo na náhradu škody
nevzniká. Jedním ze specifik procesu uzavření smlouvy v režimu zákona o veřejných
zakázkách je vymezení zadávací lhůty, která je podle § 43 odst. 1 tohoto zákona
dobou, po niž jsou uchazeči svými nabídkami vázáni; zadávací lhůtu stanoví
zadavatel zejména s ohledem na druh zadávacího řízení a předmět veřejné
zakázky. Jednoznačné stanovení délky zadávací lhůty, včetně regulace důsledků
různých eventualit průběhu zadávacího řízení na běh lhůty a vázanost nabídkou,
pak nedává prostor pro to, aby se zde prosadila obecná občanskoprávní úprava
předpokládající vázanost nabídkou po dobu přiměřenou. Ta se ale uplatní při
řešení právních následků okolnosti, že některý z účastníků poruší svou
povinnost uzavřít smlouvu, k níž celá procedura výběrového řízení směřuje. Obdobně jako v případě smlouvy o smlouvě budoucí nebo při porušení tzv. předsmluvní povinnosti (culpa in contrahendo) nastupuje povinnost hradit škodu
způsobenou tím, že nedošlo k uzavření předpokládané smlouvy ze strany
kontrahenta, který byl vázán návrhem na uzavření smlouvy. Vzniklá újma může mít
povahu skutečné škody nebo ušlého zisku. Skutečnou škodu mohou představovat
zejména zbytečně vynaložené náklady spojené s kontraktačním procesem; ušlým
ziskem může být nedosažený majetkový prospěch, který by se dostavil, nebýt
negativního vlivu škodní události na pravidelný chod věcí. V posuzované věci
žalobce vyčísluje škodu jako rozdíl mezi peněžitým plněním, které z pozice
zadavatele poskytl uchazeči, s nímž uzavřel smlouvu, a částkou, kterou by byl
poskytl žalovanému, jestliže by uzavřel smlouvu s ním. Toto skutkové vymezení
uplatněného nároku lze právně kvalifikovat jako skutečnou škodu v podobě
zbytečných výdajů na finančně méně výhodné podmínky uzavřené smlouvy. Podle
dovolacího soudu se ovšem v poměrech veřejných zakázek o odškodnitelnou újmu
nejedená, jak ostatně dovodil soud prvního stupně, jehož závěry s některými
výhradami převzal i odvolací soud. Obecně sice platí, že nedosažení výhodné až lukrativní ceny pro neuzavření
předpokládané smlouvy může zakládat nárok na náhradu škody, např. při
neuskutečnění převodu nemovitosti může ušlý zisk na straně prodávajícího
spočívat i v rozdílu mezi hodnotou věci a pro něj lukrativní sjednanou kupní
cenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1085/2006, publikované pod C 6333 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, na něž dovolatel ne zcela případně odkazuje), o takový
případ se zde však nejedná. Jak již bylo vyloženo, zákon při nakládání s
veřejnými prostředky stanoví mechanismy mající zaručit rovné příležitosti pro
uchazeče vstoupit do smluvních vztahů s veřejným sektorem a vedoucí zároveň ke
kontrole hospodárnosti při nakládání s veřejnými prostředky. Tomu odpovídá jak
celá dosti komplikovaná procedura výběru smluvního partnera, tak i tvorby
smlouvy samotné. Tato specifika se pak odrážejí i ve vymezení, co může při
neuzavření předpokládané smlouvy představovat škodu.
Rozdíl mezi peněžitým
plněním, které veřejný subjekt poskytl podle smlouvy skutečně uzavřené, a
peněžitým plněním, které předpokládal návrh smlouvy, kterou původní vítěz
výběrového řízení neuzavřel, škodu na straně zadavatele veřejné zakázky
nepředstavuje. Záleží na konkrétních podmínkách smlouvy a na povaze, rozsahu a
kvalitě sjednaného plnění uchazeče, za něž má veřejný subjekt platit, avšak ani
v případě zcela totožných podmínek není cenový rozdíl škodou ve smyslu
občanského práva. Je tomu tak právě pro zcela svébytný způsob tvorby
dvoustranného právního jednání, kdy nižší cenu nelze považovat za cenu
obvyklou, dokud není skutečně dosažena proto, že zadavatel využije zákonnou
možnost uzavřít smlouvu s vyšší cenou, čímž je v těchto specifických poměrech
zpravidla teprve tehdy dosaženo ceny obvyklé, tedy nikoliv zvýšené, jak
dovozuje žalobce. Stal-li se druhý uchazeč v pořadí regulérním vítězem soutěže
(dovolatel tuto okolnost v dovolání nezpochybňuje), je jím vysoutěžená cena
adekvátní cenou odpovídající požadavkům zákona o veřejných zakázkách, zatímco
cena podle návrhu původního vítěze, který se z jakéhokoliv důvodu nerealizoval,
zůstává cenou pouze hypotetickou, o niž nelze opírat nárok na náhradu škody;
částky vynaložené zadavatelem podle vyjednané smlouvy nejsou zbytečně
vynaloženými náklady, a to ani v částce odpovídající vyčíslenému rozdílu plnění
při srovnání obou smluv. To platí tím spíše v situaci, kdy vítěz soutěže
přestal splňovat podmínky pro uzavření smlouvy jen v důsledku prodloužení
zadávací lhůty zásluhou druhého uchazeče v pořadí, který podal v jeho
neprospěch námitky k ÚOHS a následně je vzal zpět, čímž ve výsledku pro sebe
dosáhl postupu na první pořadí. Nelze přitom přehlédnout, že vázanost nabídkou po určitý časový úsek sama o
sobě neznačí, že by nemohla pozbýt své závaznosti v důsledku jiných okolností
než uplynutí přiměřeného času. Zákon o veřejných zakázkách přitom sám
implicitně předpokládá, že ke zrušení nabídky může dojít i ze strany uchazeče,
stanoví-li v § 67 odst. 7 následky změny či zrušení nabídky, případně odmítnutí
uzavření smlouvy podle § 82 tohoto zákona (pokud by ke zrušení nabídky nemohlo
dojít, nebylo by důvodu stanovovat pro tento případ sankci ztráty peněžité
záruky). Jak je přitom výslovně konstatováno též v rozhodnutí Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže ze dne 24. 7. 2017, č. j. ÚOHS-
R0081/2017/VZ-21368/2017/321/Edo, publikovaném v ASPI pod JUD353571JUD, zákonem
pověřeného k dohledu nad postupem při zadávání veřejných zakázek (viz § 112
zákona o veřejných zakázkách), uchazeč může zrušit svou nabídku i v průběhu
zadávací lhůty, a pouze pokud to bude v rozporu se zákonem či zadávacími
podmínkami, vystavuje se riziku propadnutí složených peněžních prostředků. Ač
tedy v průběhu zadávací lhůty závaznost návrhu sama nezanikne pouhým během
času, respektive uplynutím přiměřené lhůty, neznačí to, že by uchazeč nemohl
učinit kroky proti případné neúměrné zátěži spojené s přetrvávající závazností
jeho nabídky.
Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku obstojí již s ohledem
na to, že žalobcem vymezená a vyčíslená újma není újmou odškodnitelnou (škodou)
ve specifických poměrech tvorby smluvního aktu podle zákona o veřejných
zakázkách, proto není třeba se dále zabývat jinými otázkami předestřenými v
dovolání, neboť jejich řešení již nemůže nic změnit na správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby. Zadavatel veřejné zakázky, který
postupem odpovídajícím zákonu uzavřel smlouvu o dodávce služeb s uchazečem,
který se umístil v soutěži na druhém místě, nemá právo na náhradu škody vůči
vítězi soutěže ve výši rozdílu mezi dosaženou cenou a nižší cenou, kterou by
vynaložil při předpokládaném uzavření smlouvy s vítězem, byť by vítěz porušil
povinnost uzavřít smlouvu. Z tohoto důvodu dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání
žalobce zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jakožto strana procesně
úspěšná v dovolacím řízení, má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení,
které se skládají z odměny advokáta ve výši 19.260 Kč podle § 1 odst. 2, § 6
odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby spočívající v
podání dovolání a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a
§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za 21 % daň z
přidané hodnoty ve výši 4.107,60 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy
23.668 Kč. Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.