25 Cdo 3110/2024-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: D. T., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: ISCARE a. s., IČO 61858366, se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, zastoupená JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 26/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 3 Co 64/2023-416, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 12 342 Kč k rukám advokáta JUDr. Viktora Paka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 37 C 26/2010-374, uložil žalované zaplatit žalobci 300 000 Kč (výrok I), žalobu co do 700 000 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 3 Co 64/2023-416, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 400 000 Kč, ve zbytku jej potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení. V řízení o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnosti vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce, který do řízení vstoupil po jejím úmrtí jako její dědic, byla mezi roky 2004 až 2007 pacientkou žalované v rámci asistované reprodukce.
Protože si v průběhu hormonální stimulace vaječníků stěžovala na citlivou resistenci v horní zevním kvadrantu levého prsu, odeslal ji po kontrole dne 4. 1. 2006 ošetřující lékař, zaměstnanec žalované, k provedení mamografického vyšetření. Dne 24. 1. 2006 původní žalobkyně toto vyšetření absolvovala v zařízení GynCentrum s. r. o., jehož zaměstnanec pořídil mamografický snímek a opatřil jej slovním popisem (mimo jiné) s tím, že nález je nutné doplnit sonografickým vyšetřením a při negativním nálezu zopakovat šikmý mamografický snímek.
Snímek spolu s popisem zaslal přímo žalované. Přesto byla při další návštěvě pracoviště žalované původní žalobkyně informována, že vyšetření dopadlo dobře a je možné zahájit kroky k dalšímu cyklu hormonální stimulace. Léčba původní žalobkyně u žalované byla ukončena 8. 3. 2007, do té doby však podstoupila ještě cyklus hormonální stimulace, který podporuje nádorový růst prsní žlázy, a proto je u nádoru prsu kontraindikován. Sonografické vyšetření, na které navazovalo histologické vyšetření a konstatování diagnózy nádorového onemocnění, podstoupila původní žalobkyně pro zhoršení subjektivních obtíží v levém prsu až dne 17.
4. 2008 v Nemocnici Na Homolce. Podle znalce ložisko popsané na mamografickém snímku ze dne 24. 1. 2006 mohlo či ještě nemuselo být invazivním nádorem. Nebylo možné ani určit, zda nádor vznikl následkem hormonální stimulace, ale rozhodně byl jeho růst hormonální stimulací urychlen. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv původní žalobkyně, konkrétně tím, že ji navzdory doporučení lékaře specialisty, který zhotovil popis snímku z mamografu, řádně nevyšetřila, a podávala jí hormonální preparát zvyšující riziko nádoru a urychlující jeho růst.
Neposkytla tedy původní žalobkyni zdravotní péči lege artis, což vedlo ke snížení šance na její uzdravení a případně též ke ztrátě očekávání na lepší zdravotní stav. Odvolací soud přiznal žalobci vedle původně již soudem prvního stupně přiznaných 300 000 Kč ještě dalších 400 000 Kč.
Přihlédl k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo, vzal v úvahu míru zásahu, formu a jeho následky, dále pak postavení původní žalobkyně ve společnosti i soukromí, a dobu a situaci, za níž k zásahu došlo. Zdůraznil, že žalovaná původní žalobkyni nedovyšetřila, ačkoli si stěžovala na tlak v prsu a ačkoli mamografický snímek, resp. jeho popis, hovořil o potřebě dalšího došetření. Naopak žalovaná naordinovala původní žalobkyni hormonální léčbu, která vedla ke zhoršení jejího zdravotního stavu.
Navíc svou odpovědnost po celou dobu popírala. Původní žalobkyně v průběhu řízení právě v souvislosti s onemocněním rakovinou zemřela, aniž by se dočkala od žalované omluvy. Současně s ohledem na princip proporcionality přihlédl odvolací soud k rozhodnutím soudů v obdobných případech zásahů do osobnosti a v nich stanoveným zadostiučiněním. Mimo to se v rámci posouzení přiměřenosti újmy zabýval ještě výpočtem nemajetkové újmy u sekundárních obětí podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.
1. 2014 a korigoval závěry soudu prvního stupně o maximální možné částce jakožto 20násobku průměrné mzdy v době, kdy k újmě došlo, na 16násobek průměrné mzdy v době rozhodování odvolacího soudu.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v části výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby a uložil žalované zaplatit žalobci 400 000 Kč, a ve výroku o nákladech řízení, dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném právním posouzení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, nevzal-li v potaz možné spoluzavinění poškozené a dalších osob na vzniku újmy. Téměř 2 roky před sonografickým vyšetřením ze dne 17. 4. 2008 původní žalobkyně věděla o nálezu v prsu, přesto svému zdraví nevěnovala dostatečnou péči a patrně tuto skutečnost ani nesdělila svému gynekologovi či obvodnímu lékaři, popř. pokud ano, pak měli nepochybně podíl na vzniku újmy i oni. Dále při poskytování zdravotní péče pochybilo rovněž zdravotnické zařízení GynCentrum s. r. o., které žalované poslalo nedostatečnou lékařskou zprávu a samo mělo provést další potřebná vyšetření původní žalobkyně. Odvolací soud měl pochybit i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť v rámci srovnání obdobných případů přihlédl i k rozhodnutí týkajícímu se nemajetkové újmy sekundárních obětí, které je zcela nesrovnatelné se zásahem do osobnosti. Současně maximální možnou částku újmy vyčíslil podle průměrné mzdy v době svého rozhodování, ačkoli tak měl učinit k roku předcházejícímu vzniku újmy původní žalobkyně. Navíc vzal v potaz průměrnou mzdu za čtvrtletí a nikoli za celý rok. Rozhodnutí odvolacího soudu považovala žalovaná za překvapivé a nepředvídatelné, neboť ji odvolací soud neseznámil s tím, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bude vycházet z průměrné mzdy v době svého rozhodování. Konečně podle ní odvolací soud nevzal v potaz konkrétní okolnosti věci, dostatečně se nezabýval mírou zásahu do osobnosti původní žalobkyně a zcela rezignoval na prokázání příčinné souvislosti. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle § 13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).
6. Dovolací soud ve své judikatuře připustil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či rozsudek ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020), že porušení povinnosti postupovat lege artis může s ohledem na provázanost poskytovaných zdravotních služeb s nanejvýš osobní sférou každého jedince vést (nehledě na to, zda ve výsledku dojde k újmě na zdraví) k nejistotě, útrapám, psychickému strádání v důsledku neúměrného znejistění apod., nepřiměřeně narušujícím soukromí či integritu tímto postupem zasažené osoby, a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, a tedy ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby ve smyslu § 11 obč. zák. Z práva pacienta na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak konkrétní důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné. I když nelze spolehlivě doložit vztah příčinné souvislosti k jednotlivým dílčím nárokům vyjmenovaným v § 444 až 449 obč. zák., není vyloučen zásah do osobnostních práv pacienta tím, že mu nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on tím byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví, a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu. V takovém případě mu může vzniknout nárok na přiměřené zadostiučiněním podle § 13 obč. zák. bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví.
7. Stejně jako u jakéhokoli jiného zásahu do osobnosti musí nalézací soudy i v případě zásahu vedoucího ke snížení šance na uzdravení při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu. Musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018).
8. Nalézací soudy shora uvedené judikatuře dostály, když při stanovení přiměřeného zadostiučinění vzaly v úvahu nejen celkovou povahu zásahu, ale i konkrétní okolnosti případu. Přihlédly k tomu, že se jednalo o závažný zásah do zdraví původní žalobkyně, že žalovaná nezajistila dovyšetření zdravotního stavu původní žalované, ačkoli to lékař popisující snímek mamogarfu výslovně doporučil, ale naopak následnou léčbou zhoršila zdravotní stav původní žalobkyně, přivodila jí menopauzální změny, zbavila ji možnosti početí, a především urychlila růst nádoru. Vzaly též v úvahu, že žalovaná své pochybení po celou dobu popírala. Proto není přiléhavá námitka žalované o údajné absenci zohlednění konkrétních okolností a míry zásahu do osobnosti původní žalobkyně. Při úvaze o výši náhrady nalézací soudy zohlednily, jaké částky soudy přiznaly v jiných srovnatelných řízeních (srovnávaly soudy přiznané částky, o jaké zásahy do osobnosti se jednalo, v čem spočíval postup non lege artis a k jakým následkům vedl). Není přitom rozhodné, že se nalézací soudy neshodly na maximální možné částce jakožto určitém násobku průměrné mzdy v určité době, jestliže současně dostály požadavku na proporcionalitu srovnáním částek této náhrady přisouzených v jiných případech. Ostatně ačkoli Nejvyšší soud ve vztahu k některým nárokům využívá průměrnou mzdu jako ukazatel pro vyčíslení újmy, jedná se o podpůrné kritérium, která má pomoci k předvídatelnosti soudního rozhodování. Je však na nalézacích soudech, jakým způsobem dostojí požadavku principu proporcionality a legitimnímu očekávání soudního rozhodování. Proto není důvodná ani námitka žalované stran nesprávného vyčíslení přiměřeného zadostiučinění.
9. Dále žalovaná namítala nedostatek posouzení spoluúčasti původní žalobkyně, jakož i dalších osob, které jí měly poskytovat zdravotní péči, na
vzniku újmy. Ačkoli dovolatelka tuto otázku označila za nesprávné právní posouzení, fakticky její výhrady postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť směřují jen proti zjištěnému skutkovému stavu (tvrdí-li, že původní žalobkyně nevěnovala svému zdraví dostatečnou péči, že se neobrátila na svého obvodního lékaře či gynekologa, že zdravotnické zařízení GynCentrum s. r. o. poslalo nedostatečnou lékařskou zprávu), čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Mimo to nelze přehlédnout, že zpráva o výsledku vyšetření na mamografu byla určena a zaslána lékaři, který pacientku k vyšetření doporučil a který byl dále povinen podle výsledku vyšetření v péči o pacientku postupovat.
10. Namítá-li dále dovolatelka, že se nalézací soudy nedostatečně zabývaly příčinnou souvislostí (když v řízení podle ní nebylo prokázáno, zda ke zhoršenému psychickému stavu původní žalobkyně vedl postup žalované, nebo spíše diagnóza rakoviny a následně zvolená léčba, ani to, zda postup žalované vedl v konečném důsledku k úmrtí původní žalobkyně), opomíjí, že i otázka prokázání příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, dále jen „Soubor“), protože v řízení se zjišťuje, zda zásah do osobnosti a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru pod C 5514).
11. Podstata zásahu do osobnostních práv pacientky v projednávaném případě spočívá v tom, že jí nebyla poskytnuta odborná zdravotní péče na náležité úrovni a ona tím byla zasažena na jedné z nejcennějších hodnot, jíž je lidské zdraví, a musela se vnitřně vypořádat s tím, že byla zbavena možnosti dosáhnout uzdravení. Jinak řečeno, nezkoumá se existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a následkem na zdraví či na životě, který mohl a nemusel být vyvolán postupem non lege artis, ale mezi protiprávním jednáním a újmou v podobě ztráty šance na vyléčení, respektive přežití (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020). K závěru o příčinné souvislosti tedy postačuje, pokud je v řízení prokázáno, že v důsledku postupu non lege artis se zhoršila šance pacienta na uzdravení, resp. přežití. Není proto třeba zkoumat, jakou přesnou měrou se na nepřiznivém psychickém stavu poškozeného podílelo samotné pochybení a jakou měrou další související skutečnosti, jako samotné onemocnění a jeho léčba, která byla postupem non lege artis prodloužena či znemožněna.
12. Konečně vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ji nepoučil o svém předběžném právním názoru, pročež je jeho rozhodnutí překvapivé, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. Lze připomenout, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.
Zákaz překvapivých rozhodnutí však přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011, nebo sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018).
Dovolatelka namítá překvapivost ve vztahu ke stanovení částky přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem. V této souvislosti však opomíjí, že předmětem odvolacího řízení bylo výlučně odvolání žalobce, který brojil právě proti úvaze soudu prvního stupně o přiměřeném zadostiučinění. Je zřejmé, že již z této skutečnosti mohla žalovaná usuzovat na to, že se soud bude zabývat přiměřeným zadostiučiněním a jeho výší.
13. Napadla-li žalovaná rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
14. Nejvyšší soud ze shora popsaných důvodů dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu