25 Cdo 315/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce P. Č., zastoupeného Mgr. Petrem Olivou, advokátem, se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti žalovanému JUDr. K. F., advokátovi se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 6, o náhradu škody a omluvu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 46 Nc 1825/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. prosince 2010, č.j. 8 Co 2933/2010-11, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce v podání doručeném soudu prvního stupně 24. 6. 2010 požadoval, aby byla žalovanému uložena povinnost 1) omluvit se žalobci „za protiprávní jednání“, 2) „uhradit způsobenou škodu - náklady na zajištění právní služby i na ústavní stížnost“ a 3) „nahradit náklady řízení – papír, tužka, inkoust, poštovné“, s odůvodněním, že žalovaný svým „úmyslným a zlovolným jednáním“ žalobce poškodil. Soud prvního stupně opakovaně (usnesením ze dne 20. 7. 2010, č. j. 46 Nc 1825/2010-3, a usnesením ze dne 17. 9. 2010, č. j. 46 Nc 1825/2010-5) podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalobce vyzval, aby odstranil vadu podání spočívající v nedostatečné specifikaci žalobního petitu (požadované omluvy a náhrady škody), a poučil jej, jak má chybějící náležitosti podání doplnit; rovněž poučil žalobce o následcích nevyhovění výzvě. Žalobce reagoval dvěma podáními. V prvním podání uvedl, že se jeho žaloba doplňuje pod bodem 2. o slova: „poštovné, papír, kopírování, tisk – celkem 87,- Kč“, a ve druhém formuloval znění požadované omluvy: „za své velelživé, neempatické a hňupovské úkony, jimiž jste byl poškozen v potvrzeném právu na právní pomoc, o čemž musí při svém vzdělání i profesi vědět, se mimo nahrazení materiální škody i tímto omlouvám“. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce neodstranil vady žaloby ve smyslu jeho opakované výzvy, a proto žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 12. 2010, č. j. 8 Co 2933/2010-11, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně (nad rámec svých povinností opakovaně) žalobce vyzval k doplnění žaloby a poučil jej o náležitostech žaloby a konkrétních vadách jeho podání. Ani jedno z podání, kterými žalobce na výzvy soudu reagoval, nelze považovat za řádnou opravu a doplnění návrhu na zahájení řízení; vady ostatně nebyly odstraněny ani v rámci odvolání.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že jeho podání bylo dostatečně úplné, určité a srozumitelné, a proto jej měl soud prvního stupně posoudit jako žalobu a rozhodnout o ní. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 792/2005, a uvádí, že z textu usnesení soudu prvního stupně, jímž byl žalobce vyzván k odstranění vad podání, je zřejmé, že soudu bylo zcela jasné, že žalobce podává žalobu na ochranu osobnosti a žalobu na náhradu škody. Stejně tak z konstatování odvolacího soudu, že se žalobce „domáhal, aby žalovanému bylo uloženo 1) omluvit se žalobci za protiprávní jednání, 2) uhradit způsobenou škodu a 3) nahradit náklady řízení“, je zřejmé, že žaloba obsahovala zákonné náležitosti. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně zařadil srozumitelnou a určitou žalobu k projednání senátu 46 Nc, namísto postoupení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému k projednání žaloby ve věci ochrany osobnosti a vyloučení žaloby na náhradu škody k samostatnému řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), přípustné, avšak obdobně platí ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., tzn. že nejde-li o otevřeně či skrytě diformní rozhodnutí odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.], je předpokladem přípustnosti dovolání zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, což předpokládá, že žalobce v dostatečné míře uvede, čeho se žalobou domáhá, tedy přesně a jednoznačně označí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2261).
V posuzované věci nebylo z podání žalobce zřejmé, jakou konkrétní částku žalobce požaduje, od jakých skutečností odvozuje svůj nárok, resp. v důsledku jakého konkrétního protiprávního jednání žalovaného měla žalobci vzniknout škoda, žalobce jednoznačně nevylíčil skutečnosti, od nichž odvozuje svůj nárok na náhradu škody, toliko popsal své výhrady k osobě žalovaného, a nespecifikoval, v čem měly spočívat požadované „náklady na zajištění právní služby i na ústavní stížnost“, proto soud prvního stupně žalobce postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce opakovaně vyzval, aby své podání opravil a upřesnil, poučil jej, jak má být oprava a doplnění provedeno a o následcích nevyhovění výzvě.
Žalobce po výzvě soudu prvního stupně žalobu sice doplnil, nikoli však tak, aby splňovala náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř., tj. ani po opakovaném doplnění žaloby není zřejmé, v čem konkrétně mělo spočívat protiprávní jednání žalovaného, jaká konkrétní škoda (újma) měla v jeho důsledku žalobci vzniknout, co konkrétně žalobce v soudním řízení požaduje, tedy jak vyčísluje náhradu škody ve vztahu k jednotlivým položkám tvrzené škody a za jaké konkrétní jednání se má žalovaný žalobci omluvit. Znamená to, že skutek ani žalobní petit nebyly dostatečně vymezeny, navrhovaná omluva není dostatečně konkrétní a srozumitelná. Projevy žalobce navíc nesou rysy zneužití práva na soudní ochranu (čemuž nasvědčuje i okolnost, že za poslední čtyři roky je v elektronickém rejstříku Nejvyššího soudu evidováno cca 50 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako dovolatel, v naprosté většině dosud skončených věcí bezúspěšně). Postup soudu prvního stupně, který žalobu odmítl, ani postup odvolacího soudu, jenž jeho rozhodnutí potvrdil, nelze tedy považovat za odporující zákonu a ustálené soudní praxi a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z pohledu námitek vznesených v dovolání mít za zásadně právně významné.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem citovaným rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09 (jež považuje za ústavně konformní požadavky kladené na žalobce stran náležitostí žaloby, pouze odmítá přehnaně formalistické pojetí petitu žaloby, jež v daném případě nebylo soudy obou stupňů uplatněno) či rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 792/2005 (které vyžaduje, aby usnesení soudu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. obsahovalo i poučení, jak je třeba opravu a doplnění podání provést, což bylo v daném případě splněno). Evidentně mylný je i názor dovolatele, že bylo-li soudu zřejmé, že se žalobce domáhá ochrany osobnosti a náhrady škody, nemůže se jednat o nejasné podání; z výše uvedeného totiž jednoznačně plyne, že pouhá právní kvalifikace uplatněného nároku žalobcem nepostačuje ke splnění požadavků kladených na projednatelnou žalobu.
K námitkám, jimiž dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytýká vadu řízení, jež měla spočívat v tom, že věc byla v prvním stupni v rozporu s rozvrhem práce přidělena k projednání senátu 46 Nc Okresního soudu v Českých Budějovicích, namísto aby okresní soud věc v části týkající se práva na ochranu osobnosti postoupil věcně příslušnému krajskému soudu a v samostatném řízení rozhodl o náhradě škody, dovolací soud nepřihlížel. Vady řízení jako dovolací důvod jsou totiž u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (i v případě jeho obdobného užití) výslovně vyloučeny (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož ze shora uvedených důvodů dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr předseda senátu