USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Správa
služeb hlavního města Prahy, příspěvková organizace, IČO 70889660, se sídlem
Kundratka 19, Praha 8, zastoupená JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem
se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2, proti žalované: P. S.,
zastoupená JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem Táborská 966/5, Mladá
Boleslav, o 81 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 36 C 178/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 14 Co 250/2023-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobkyni 81 150 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. V řízení o náhradu nákladů na odstranění a uskladnění
motorového vozidla na odstavném parkovišti vyšel ze zjištění soudu prvního
stupně, že odstavené vozidlo registrační značky XY (dále jen „vozidlo“) bylo
podle § 19 odst. 2 písm. h) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
(dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) dne 24. 5. 2021 žalobkyní odtaženo
a umístěno na odstavné ploše provozované žalobkyní. Žalovaná byla v registru
silničních vozidel podle údajů Magistrátu hlavního města Prahy zapsána jako
jeho provozovatel od 19. 5. 2014 s adresou XY. Dne 26. 5. 2021 žalobkyně
zaslala na tuto adresu žalované oznámení o možnosti vyzvednout si odstraněné
vozidlo na odstavném parkovišti, ale výzvu se nepodařilo doručit. Podle výpisu
z centrální evidence obyvatel ze dne 12. 6. 2023 adresou trvalého pobytu
žalované je od 17. 3. 2014 XY. Dne 19. 4. 2020 koupil vozidlo od žalované na
náhradní díly P. M., nebyl však zapsán do registru vozidel jako jeho vlastník.
Po právní stránce odvolací soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 19d zákona
o pozemních komunikacích, dále podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o
silničním provozu“) a zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na
pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o podmínkách provozu“). Zdůraznil, že
definice pojmu provozovatel vozidla podle § 2 písm. b) zákona o silničním
provozu je od 1. 1. 2015 založena na evidenčním principu. S odkazem na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1064/2021, a ze
dne 13. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1655/2022, nález Ústavního soudu ze dne 6. 11.
2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021,
sp. zn. III. ÚS 769/21, dovodil, že primárním subjektem povinným nahradit
náklady odstranění vozidla je osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v
registru silničních vozidel, a možnost přiznat pasivní legitimaci i vlastníku
(provozovateli) skutečnému je pouze alternativní. V situaci, kdy v době
zahájení řízení nebyl žalobkyni faktický provozovatel znám, jí nezbylo než
uplatnit nárok na náhradu nákladů spojených s odstraněním vozidla vůči
provozovateli zapsanému, tedy vůči žalované. Odvolací soud dospěl k závěru, že
nesoulad údajů o bydlišti žalované zapsaných v registru vozidel se skutečným
stavem nelze žalobkyni přičítat k tíži, neboť neměla jinou možnost (protože
není správním orgánem s přístupem do centrální evidence obyvatel), než si
vyžádat tyto údaje z registru silničních vozidel, jak jí ukládá § 19d odst. 5
zákona o pozemních komunikacích. Při doručování postupovala v souladu s § 19b
odst. 7 a § 19d odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tedy poté, co se výzvy
žalované nepodařilo doručit do vlastních rukou na adresu uvedenou v registru
vozidel, přistoupila ke zveřejnění písemností na úřední desce. Žalobkyně tedy v
souladu s § 19d odst. 2 zákona o pozemních komunikacích uplatnila nárok na
náhradu nákladů na odstavení vozidla na odstavném parkovišti vůči provozovateli
– žalované, která je ve věci pasivně věcně legitimovaná. Žalovaná v řízení ani
netvrdila závažné důvody, které by jí znemožnily vozidlo odstranit, a jež by
mohly odůvodnit závěr o tom, že jí povinnost k úhradě nelze uložit (§ 19d odst.
2 věta za středníkem zákona o pozemních komunikacích). Odvolací soud vysvětlil,
že za takový důvod nelze považovat převod vozidla na třetí osobu ani případnou
nesprávnost zápisu adresy žalované v registru silničních vozidel, které by byly
bez významu, kdyby žalovaná dbala své zákonné povinnosti požádat o zápis změny
vlastníka vozidla (což mohla provést i bez součinnosti nového vlastníka
postupem podle § 8a zákona o podmínkách provozu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení těchto
otázek: 1) zda Magistrát hlavního města Prahy sdělil žalobkyni správné a úplné
údaje o provozovatelce a vlastnici vozidla, především o trvalé adrese žalované,
2) zda lze přičítat k tíži žalované skutečnost, že Magistrát hlavního města
Prahy poskytl žalobkyni nesprávnou adresu žalované, 3) zda má správní orgán tj.
Magistrát hlavního města Prahy, jednající prostřednictvím své příspěvkové
organizace (žalobkyně) povinnost zjistit adresu k doručování písemností v
případě doručování do vlastních rukou, 4) zda žalobkyně v řízení prokázala, že
není vlastníkem výše uvedeného vozidla. Žalovaná je přesvědčena, že skutkové
zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování ve smyslu § 241a
odst. 3 o. s. ř. (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
5236/2007). Dále namítla, že hodnocení důkazů soudem neodpovídá dikci § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesu účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo a soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly
za řízení najevo. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.).
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může
vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta
první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Není a ani nemůže být úkolem
dovolacího soudu vymezovat přípustnost dovolání či domýšlet dovolací důvody,
neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a rovnosti účastníků řízení. Kromě toho je dovolací soud vymezením
dovolacích důvodů vázán (podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a nemůže
překročit jimi daný rámec; pokud ovšem tento rámec nastaven není, trpí v tomto
rozsahu dovolání vadami (jejich odstraňování postupem podle § 43 o. s. ř. je
vyloučeno ustanovením § 243b o. s. ř.), které brání jeho projednání.
6. Dovolatelka namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, žádné relevantní právní otázky však v textu
dovolání neformulovala. Otázka 1) zda Magistrát hlavního města Prahy sdělil
žalobkyni správné údaje o trvalé adrese žalované, je otázkou skutkovou, která
se opírá o skutkové závěry odvolacího soudu, jež dovolací soud není oprávněn
přezkoumávat. Na otázce 2) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, ostatně v
řízení bylo prokázáno, že žalobkyně doručovala žalované v souladu s § 19d
zákona o pozemních komunikacích (po neúspěšném doručení do vlastních rukou
žalované listiny doručila vyvěšením na úřední desce). K otázce 3) lze dodat, že
písemnosti žalované nedoručoval Magistrát hlavního města Prahy, nýbrž sama
žalobkyně, která není správním orgánem, vykonávajícím působnost v oblasti
veřejné správy (ve smyslu § 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), nýbrž
soukromoprávním subjektem. Ani otázka 4) nemůže založit přípustnost dovolacího
přezkumu, neboť v řízení nebylo sporné, že žalovaná uzavřela smlouvu o převodu
vlastnického práva k vozidlu se třetí osobou, avšak odvolací soud vysvětlil, že
tato okolnost je pro posouzení nároku bez významu. Dovolatelka tak zčásti
napadá rozsudek odvolacího soudu otázkami, jež nesměřují proti právním závěrům,
na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a zčásti otázkami, jež jsou založeny
na jejím nesouhlasu se skutkovými zjištěními odvolacího soud, a nikoli s jeho
právními závěry.
7. Dovolatel je ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení
důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací
činností Nejvyššího soudu. Tedy je povinen sdělit, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. jasně uvést, v
čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
nebo v čem je tato praxe Nejvyššího soudu rozporná, v čem je třeba konkrétní
ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, či kterou konkrétně
vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Tyto skutečnosti musí
být z dovolání jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv
jeho části (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS
1966/16). Ani této své povinnosti dovolatelka v dané věci nedostála, když u
žádné z výše uvedených otázek vůbec neuvedla, který z předpokladů přípustnosti
dovolání vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. je podle ní naplněn.
8. Označuje-li žalovaná provedené dokazování odvolacím soudem za neúplné
a tvrdí-li, že některé skutkové závěry nalézacích soudů nemají oporu v
dokazování, nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitku, že
řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, k níž lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen
tehdy, je-li dovolání přípustné. Ve svém důsledku navíc tato výhrada směřuje
pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání
jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací
praxe soudů založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018,
sp. zn. 25 Cdo 2047/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn.
III. ÚS 3717/16).
9. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení
není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť dovolání proti výroku ve věci samé trpí vadami, pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, a dovolání proti výroku o nákladech řízení je
nepřípustné.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu