25 Cdo 331/2023-144
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, adresa pro doručování Regionální pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 62.159 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 145/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 62 Co 222/2022-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 62 Co 222/2022-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
62.159 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně požadovala zaplacení uvedené částky coby doplatku náhrady nákladů léčení svých pojištěnců M. P. aj. P. (dále jen „poškození“), kteří utrpěli zranění 30. 9. 2018 při dopravní nehodě způsobené řidičem Z. G. Vozidlo bylo v době nehody pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu u žalované, která žalobkyni uhradila pouze polovinu požadované částky s odkazem na spoluzavinění poškozených. Z výpovědí poškozených soud zjistil, že před dopravní nehodou její účastníci při opravě předmětného vozidla popíjeli alkohol.
Neuvěřil jim, že ve vozidle tvrdě usnuli a nevěděli, že Z. G. vzal klíče od vozidla z kapsy M. P., který byl jeho vlastníkem, a nevzbudili se ani, když se vozidlo rozjelo. Oběma poškozeným bylo známo, že Z. G. nemá řidičské oprávnění. Soud prvního stupně uzavřel, že oba poškození usedli do vozidla s vědomím, že bude řídit řidič, který je ve vysokém stupni opilosti, přičemž M. P. mu předal klíče od vozidla. Sám nebyl připoután bezpečnostním pásem, navíc byl provozovatelem vozidla, které bylo nezpůsobilé k jízdě s ohledem na nedotažené levé zadní kolo, což vyplynulo ze znaleckého posudku vypracovaného v rámci trestního řízení.
Za této situace považoval soud prvního stupně míru spoluzavinění v rozsahu 50 %, tedy tak, jak ji stanovila žalovaná, za přiměřenou. Žalobkyně měla ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, vůči žalované právo na náhradu nákladů léčení, ovšem sníženou vzhledem k § 2953 o. z. v tomto konkrétním případě o 50 %. S ohledem na to soud prvního stupně žalobu zamítl.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 62 Co 222/2022-97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 62.159 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek (výrok III). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesprávně (neúplně) zjištěný skutkový stav. Odkázal na § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), podle nějž má pojištěný právo, aby za něj pojistitel uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, a na § 55 zákona č. 48/1997 Sb., podle kterého má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.
Připomněl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1896/2016, uveřejněný pod číslem 26/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, podle kterého má zdravotní pojišťovna proti pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel přímý nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého pojištěnce zraněného zaviněným protiprávním jednáním při dopravní nehodě, přičemž právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce je originárním právem založeným zvláštními právními předpisy, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody.
Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, nýbrž jde o pojistné plnění. Jsou-li splněny podmínky vymezené v § 55 zákona č. 48/1997 Sb., má zdravotní pojišťovna regresní nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého pojištěnce, a to proti škůdci. Jde-li pak o náklady léčení následků dopravní nehody, je zdravotní pojišťovna oprávněna nárok na pojistné plnění odvozené od tohoto postižního nároku uplatnit přímo proti pojistiteli odpovědnosti škůdce podle § 9 odst. 1 a § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně má vůči žalované postavení poškozené, která má podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. právo na plnou náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.
Žalované podle okolností případu svědčí právo na úhradu vyplacené částky vůči pojištěnému (například podle § 10 odst. 1 písm. j/ zákona č. 168/1999 Sb.). Jestliže žalovaná krátila pojistné plnění o 50 %, učinila tak bez právního důvodu, a odvolací soud tedy žalobě vyhověl.
3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně má vůči ní právo na plnou náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění i přesto, že bylo vynaložení těchto nákladů způsobeno výrazným spoluzaviněním jejích pojištěnců, což je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, a ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1896/2016. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit pro nedostatek důvodů, neboť úsudek o naplnění předpokladů vzniku postižního práva se poprvé objevil až v rozsudku odvolacího soudu, takže žalovaná v tomto směru nemohla uplatnit svou argumentaci, čímž byla porušena zásada dvouinstančnosti. Dovolatelka zdůraznila, že podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1113/2002 třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby. Ze slovního spojení „za něj“ uvedeného v § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. dovolatelka usuzuje, že pojistitel platí náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění toliko v rozsahu odpovědnosti pojištěného. Ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1896/2016 nevyplývá, že by měl povinně smluvní pojistitel (tedy žalovaná) plnit nad rámec odpovědnosti škůdce. Dovolatelka dále uvedla, že žalobkyně v řízení neprokázala vynaložení nákladů na léčení poškozených, a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že se ztotožňuje s právními závěry rozsudku odvolacího soudu. Zdůraznila, že zpochybňuje-li žalovaná skutkové závěry nižších soudů, nečiní to dovolání přípustným, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně odmítl.
5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za nějž jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř, a proto se zabýval jeho přípustností.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda má zdravotní pojišťovna právo na plnou náhradu nákladů na zdravotní služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby vůči pojištěnci, pokud se na vzniku těchto nákladů podílel svým spoluzaviněním též pojištěnec, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
8. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a shledal, že dovolání je ve vztahu k dané otázce důvodné.
9. Zdravotní pojišťovna jako právnická osoba povolaná provádět veřejné zdravotní pojištění má vůči pojistiteli ve smyslu § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. (ve znění účinném od 1. 6. 2002 do 31. 3. 2024) samostatně stojící přímý nárok, jenž se odvozuje od specifického nároku, který může vůči osobě odpovědné za škodu způsobenou při dopravní nehodě uplatnit zdravotní pojišťovna podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. Protože zdravotní péče se osobám účastným na veřejném zdravotním pojištění poskytuje zásadně bezplatně s tím, že zákon stanoví, které zdravotnické výkony podléhají částečné či plné úhradě, získává poskytovatel zdravotnické péče za výkony poskytované bez přímé úhrady odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž pojištěncem je ošetřovaný, který na výdaje zdravotního pojištění přispívá platbami pojistného. V rozsahu, v němž zdravotní pojišťovna uhradila léčení osoby účastné zdravotního pojištění, jí vzniká právo na tzv. regresní náhradu. Tehdy nedošlo k újmě v majetkové sféře poškozeného, nýbrž k odškodnitelné újmě v majetkové sféře zdravotní pojišťovny, která splnila svoji zákonnou povinnost zaplatit smluvnímu poskytovateli zdravotnické péče náklady na léčení poskytnuté svému pojištěnci; takovou povinnost má bez ohledu na okolnosti, za nichž k újmě na zdraví došlo. Proto není právo zdravotní pojišťovny požadovat náhradu takto vynaložených částek nárokem na náhradu škody podle občanského zákoníku, nýbrž specifickým právem, které má povahu postižního (regresního) nároku svého druhu. Zákonným předpokladem vzniku tohoto nároku je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Při řešení otázek, které zvláštní předpis neupravuje, je třeba postupovat podle občanského zákoníku (promlčení, spolupůsobení si újmy poškozeným, moderace výše náhrady soudem apod.).
10. Vztah mezi zdravotní pojišťovnou, které náleží náhrada nákladů podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., pojištěným (škůdcem) a pojistitelem, je tak obdobný vztahu, jaký zákon o pojištění odpovědnosti konstruuje mezi poškozeným, pojištěným a pojistitelem. Jinými slovy řečeno, zdravotní pojišťovna je v postavení obdobném postavení poškozeného, kterému přísluší právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 přímo u příslušného pojistitele (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.). Třetí osoba odpovídá zdravotní pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém je její zaviněné protiprávní jednání v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popřípadě v jakém byl způsoben tzv. spoluzaviněním pojištěnce ve smyslu § 2918 o. z., zdravotní pojišťovně nárok vůči třetí osobě nevzniká, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby (obdobně viz komentář k § 6 v publikaci Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 450 s., marg. č. 171-174). Uvedené závěry odborné literatury plně korespondují s judikaturou dovolacího soudu. Konkrétně lze uvést například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3823/2018, či ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2726/2020, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 200/2016, či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018. Stojí za povšimnutí, že účastníkem všech řízení, jež vedla k vydání právě citovaných rozhodnutí, byla i žalobkyně, a rozhodovací praxe by jí tedy v daných otázkách měla být známa. Nikterak v rozporu s uvedenými rozhodnutími není ani odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1896/2016, který se pouze otázkou spoluzavinění poškozeného nezabývá, neboť v řízení nevyvstala. Za daných okolností tedy lze dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud nezohlednil míru spoluzavinění poškozených, ačkoliv ta je pro správné posouzení této věci klíčová, neboť bez její znalosti nelze uzavřít, zda žalobkyně má právo na plnou náhradu nákladů jejich léčení.
11. Skutková námitka dovolatelky, podle níž žalobkyně neprokázala vynaložení nákladů na léčení poškozených, není způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a o. s. ř. a contrario). Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
12. Nejvyšší soud dále uvádí, že zásada dvojinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou, se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze „skutkových důvodů“ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno. Srov. shodně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (který potud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03), a například též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč. Právo jednat před soudem ve dvoustupňovém řízení není ani součástí práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06.
13. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
14. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval otázkou, v jakém rozsahu se na vzniku nákladů vynaložených na ošetření a léčení poškozených podíleli oni sami svým spoluzaviněním, a následně tento závěr nepromítl do posouzení, zda žalobkyně má právo na doplacení náhrady těchto nákladů, dopustil se nesprávného právního posouzení věci, a proto Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
15. Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu