ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) A. C., a b)
V. C., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1,
Bolzanova 1, proti žalované Česko - německé horské nemocnici Krkonoše, s.r.o.,
IČO 648 27 232, se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr.
Miroslavem Vojtěchem, advokátem, se sídlem Praha 4, Závišova 13, za účasti
České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 242/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. července 2012, č. j. 51 Co 397/2009-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č. j. 21 C
242/2008-38, rozhodl, že je opodstatněn základ nároku žalobců na náhradu účelně
vynaložených nákladů spojených s celodenní péčí o nezletilého syna D. C. za
období od 2. 7. 2006 do 3. 7. 2008. Soud vyšel ze zjištění, že D. C. je těžce
zdravotně postižen v důsledku nesprávně vedeného porodu v Krkonošské nemocnici
ve Vrchlabí, jejíž právní nástupkyní je žalovaná. Žalobci jako rodiče
poškozeného jsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu nákladů
léčení ve smyslu ustanovení § 449 obč. zák., neboť poškozenému ve snaze o
zlepšení jeho zdravotního stavu poskytují veškerou péči; k tomu soud odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006. Vycházeje z ustanovení §
106 obč. zák. a související judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel, že žalobcům
soustavnou celodenní péčí o poškozeného vzniká nárok na náhradu nákladů léčení,
přičemž za počátek běhu promlčecí doby se považuje den vynaložení těchto
nákladů, nejpozději den skončení léčby, neboť náklady spojené s léčením
vznikají a je možné je vyčíslit teprve poskytnutím péče; promlčen proto není
nárok žalobců za dobu od 7. 7. 2006 do 3. 7. 2008, když žaloba byla podána 7.
7. 2008.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 15. 1. 2010, č.j. 51 Co 397/2009-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba ohledně částky 7.055,- Kč za dobu od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006
zamítá a ve zbytku jej potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně
zjistil skutkový stav a zcela přiléhavě věc posoudil po stránce právní. Výrok
rozsudku však přizpůsobil závěru, že do 6. 7. 2006 je nárok promlčen, důvodný
je tedy pouze pro dobu od 7. 7. 2006 do 3. 8. 2008.
Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, č. j.
25 Cdo 1941/2010-82, rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud s odkazem na svou judikaturu
konstatoval, že ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z
nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. -
nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň
zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně
vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či
zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům
poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává
jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady
spojené s léčením poškozeného. Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o
poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná
okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje
vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák.
Odvolací soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co
397/2009-92, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba
zamítá; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vázán
právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušovacím rozhodnutí,
dospěl k závěru, že pečovatelské úkony, které žalobci poskytují svému synovi (a
sami charakterizují jako úkony sociálních služeb) nelze zahrnout pod náklady
léčení ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazují na nejednoznačný přístup Nejvyššího a
Ústavního soudu k odškodňování nákladů na péči o těžce zdravotně poškozenou
osobu a odkazují k tomu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 2079/97,
publikované pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, publikované tamtéž pod č. 68/2007. Vyjadřují přesvědčení, že
náklady na péči patří pod náklady spojené s léčením, neboť těžce postižený
člověk neschopný sebeobsluhy nemůže bez pomoci třetí osoby přežít. Vytýkají
soudům prvého a druhého stupně, že nevyhověly jejich návrhu na provedení důkazu
znaleckým posudkem „z oboru praktického lékařství“, který by posoudil, zda
pojem „náklady léčení“ v sobě zahrnuje nejen náklady na zlepšení zdravotního
stavu, ale i náklady na udržení dosavadního zdravotního stavu. Poukazují rovněž
na úpravu nového občanského zákoníku, který v ustanovení § 2960 upravuje nárok
na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených a péčí o zdraví poškozeného, s
péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost. S ohledem na rozdílnost právních názorů
na řešení předmětné otázky navrhují, aby Nejvyšší soud vyčkal rozhodnutí
Ústavního soudu o ústavní stížnosti podané proti rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1837/2011, a poté zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Předně je zcela nepřiléhavý požadavek dovolatelů, aby soud provedl důkaz
znaleckým posudkem k vymezení pojmu „náklady léčení“. Nejde totiž o otázku
medicínskou (skutkovou), nýbrž o otázku právní, jejíž řešení tedy nepřísluší
znalci, nýbrž soudu. Právní názor, na němž Nejvyšší soud založil své zrušovací rozhodnutí a jímž byl
odvolací soud v posuzované věci vázán, se opírá o dosavadní soudní praxi, která
nepřipouštěla poskytování peněžité náhrady za úkony péče o poškozeného a jeho
domácnost přesahující rámec léčení, které pro poškozeného vykonává jiná osoba
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2456/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
903, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo
4576/2008). V nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV.
ÚS 444/11, vyslovil Ústavní soud
právní názor, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou
poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby je nárokem na náhradu
skutečné škody dle § 442 odst. 1 obč. zák., neuplatní se tudíž ustanovení § 449
odst. 3 obč. zák. a k uplatnění tohoto nároku je aktivně legitimována poškozená
osoba, nikoli tedy osoba, která péči poskytuje. K tomuto závěru se Ústavní soud
přihlásil i v usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2963/12 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), jímž byla jako zjevně bezdůvodná odmítnuta ústavní
stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1837/2011. Ústavní soud v něm uvedl, že stěžovatel (žalobce) by byl
věcně aktivně legitimován pouze při kumulativním splnění dvou podmínek: muselo
by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem
(žalobcem) přímo vynaloženy; Ústavní soud též konstatoval, že tento právní
názor není v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11. Očekávání dovolatelů, že se Ústavní soud v posléze uvedené věci nálezem vysloví
ve prospěch jejich právního názoru, se tedy nenaplnilo, naopak z citovaného
nálezu vyplývá, že Ústavní soud nároky uplatněné žalobci důvodnými neshledává. Jelikož ze skutkových zjištění v dané věci nevyplývá, že žalobci v souvislosti
s léčením zdravotně postiženého syna přímo vynaložili náklady, jejichž náhrady
se domáhají, a k uplatnění nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o syna
překračující rámec léčení i běžné rodinné spolupráce a solidarity nejsou
žalobci věcně aktivně legitimováni, je rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla
žaloba zamítnuta, správné, neboť judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu se
shoduje v právním názoru, že osoby poskytující poškozenému po skončení léčení
péči o jeho osobu a domácnost právo na peněžní náhradu za tuto péči podle
platné právní úpravy nemají.
Uvedený právní názor není v rozporu s odbornou právnickou literaturou a
judikaturou citovanou dovolateli. Dovolatelem citovaný komentář (Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník, Komentář, svazek
I, 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2008, s. 1169) připouští náhradu nákladů na
výpomoc v domácnosti a na péči o poškozeného v případě jeho bezmocnosti pouze
za předpokladu, že jde o účelně vynaložené náklady spojené s léčením
poškozeného, tedy slouží-li k obnovení zdraví nebo alespoň ke zlepšení
zdravotního stavu poškozeného. Z tohoto názoru vychází i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, uveřejněný pod č. 30/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je však především založen na
závěru, že náklady, které zdravotní pojišťovna vynaložila na léčení poškozeného
formou úhrady zdravotnických výkonů zdravotnickému zařízení, nejsou náklady
spojenými s léčením ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 a 3 obč. zák. V rozsudku
ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, uveřejněném pod č. 68/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se vzhledem k mezím dovolacího
přezkumu Nejvyšší soud opodstatněností nároku co do základu (jež byla vyřešena
mezitímním rozsudkem) zabývat nemohl a posuzoval pouze otázku výše tohoto
nároku.
Poukazují-li dovolatelé na úpravu v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012
Sb.), tento zákon dosud nevstoupil v účinnost a danou věc je nutno posuzovat
podle občanského zákoníku účinného v době škodné události, který neobsahuje
úpravu srovnatelnou se zněním ustanovení § 2960 zákona č. 89/2012 Sb.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců neshledal důvodným a podle § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. je zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu