25 Cdo 3537/2018-335
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) P.
Š., narozený XY, bytem XY, b) J. V. narozený XY, bytem XY, c) J. Š., narozený
XY, a d) H. K., narozená XY, oba bytem XY, všichni společně zastoupeni Mgr.
MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem se sídlem Široká 25/6, Praha 1, proti
žalovaným: 1) Ústřední vojenská nemocnice - Vojenská fakultní nemocnice Praha,
se sídlem U Vojenské nemocnice 1200, Praha 6, IČO 61383082, zastoupená JUDr.
Magdou Adamovou, advokátkou se sídlem Ovčí hájek 2160/18, Praha 5, a 2)
Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, příspěvková organizace, se sídlem U
Nemocnice 499/2, Praha 2, IČO 00064165, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.
s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617,
jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 9/2013, o dovolání žalované 2)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co
11/2018-291, takto:
I. Dovolání se ve vztahu k žalované 1) odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co
11/2018-291, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2017, č. j.
27 C 9/2013-248, se ve vztahu k žalované 2) zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
1. Žalobci jsou pozůstalí po M. Š., jež byla dne 10. 2. 2011
hospitalizována v zařízení žalované 2). Dne 11. 2. 2011 byla převezena v
doprovodu lékařky – anestezioložky žalované 2) do zdravotnického zařízení
žalované 1) k plánovanému zákroku – embolizace děložního myomu, po němž došlo k
neplánovanému zákroku – angioplastice pravé děložní tepny. Po provedení těchto
zákroků v zařízení žalované 1) pacientka zemřela. Žalobci požadují jednorázovou
náhradu újmy způsobené usmrcením osoby blízké.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 C
9/2013-248, uložil oběma žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci a)
částku 240.000, žalobci b) částku 175.000 Kč, žalobci c) částku 240.000 Kč a
žalobkyni d) částku 240.000 Kč, vždy navýšenou o příslušenství, a dále
povinnost nahradit náklady řízení žalobcům a státu. Po skutkové stránce uzavřel
obvodní soud na základě znaleckého dokazování, že při předchozím zákroku
(katetrizaci děložních tepen) dne 16. 4. 2010 v zařízení žalované 2) nedošlo k
poranění cévy, obrazová i operační dokumentace odpovídá povaze zákroku a postup
ošetřujícího lékaře nebyl v rozporu s dostupnými poznatky lékařské vědy, při
lékařském zákroku dne 11. 2. 2011 v zařízení žalované 1) došlo rovněž postupem
v souladu s dostupnými lékařskými poznatky (lege artis) k embolizaci děložní
tepny a následně k neplánovanému zprůchodnění tepenního uzávěru a vyztužení
stěny cévy stenty. Po ukončení operačního zákroku byla pacientka předána k
pooperační péči anestezioložce V., zaměstnankyně žalované 2), jež nebyla plně
kvalifikovaná a měla pracovat pouze pod přímým odborným dohledem, která první
známky vnitřního krvácení vyhodnotila nesprávně a včas neupozornila
radiointervenční tým, který však poté také na tuto situaci adekvátně
nezareagoval, včas neaktivoval anesteziologický tým a neučinil další kroky, což
v celkovém důsledku vedlo k úmrtí pacientky na vnitřní vykrvácení. Po právní
stránce obvodní soud uzavřel, že odpovědnost žalované 1) je dána dle § 420 a
421a zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále „obč. zák.“), neboť lékaři žalované 1) i přes informace o bolestech
poškozené zpočátku nezareagovali, neprovedli vyšetření k odhalení příčin, a
proto včas nepřivolali cévního chirurga a anesteziologický tým ani nezajistili
operační sál. K vykrvácení pacientky došlo v důsledku časově zpožděného vzniku
trhliny v tepně, jež nevydržela plošný tlak stentu a praskla. Zpevnění a výztuž
cévy, a tedy i schopnost vyvolat tlak na stěny cévy jsou přitom
charakteristickou vlastností stentu, proto žalovaná 1) odpovídá rovněž dle §
421a obč. zák, jelikož byla škoda způsobena obecnou vlastností použitého
nástroje. Odpovědnost žalované 2) je dána podle § 420 obč. zák., neboť její
zaměstnankyně včas nerozpoznala příznaky příčiny zhoršujícího se stavu
pacientky, nezajistila její monitorování a další úkony umožňující včas odhalit
vnitřní krvácení alespoň žádostí vůči lékařům žalované 1).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co
11/2018-291, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně. K odpovědnosti žalované 2) uvedl, že anestezioložka V.
nepředstavovala kvalifikovaný odborný dozor, neboť nerozpoznala příčinu
zhoršujícího se zdravotního stavu a nebyla na ni schopna adekvátně reagovat
vyžádáním si pomoci lékařů žalované 1). Připomněl rovněž, že podle znaleckého
posudku měl radiointervenční tým podstatně dříve reagovat na informace
anestezioložky i zdravotní sestry převozní služby. Smrt pacientky byla
odvratitelná i při pozdním zjištění vnitřního krvácení zajištěním cévního
chirurga a operací v nouzových podmínkách radiointervenčního sálku. Dále byla
dle znaleckého ústavu nepochybná medicínská příčinná souvislost mezi lékařským
zákrokem prováděným v zařízení žalované 2) a následkem nastalým po zákroku
provedeném žalovanou 1). Poškození cévy způsobené plošným tlakem stentu, který
způsobil změnu elasticity cévy, posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně podle § 421a obč. zák., tedy jako odpovědnost žalované 1) za škodu
způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze věci, jichž bylo při plnění
závazku použito. Za nadbytečné označil odvolací soud návrhy na doplnění
dokazování trestním spisem a znaleckým posudkem podaným pro účely trestního
řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení otázky odpovědnosti dvou zdravotnických zařízení
při souběžném poskytování zdravotní péče, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka připomněla, že k plánovanému výkonu
embolizace děložního myomu podstoupila pacientka neplánovaně také náročnější
zákrok s vyšším rizikem vzniku komplikací, na něž lékařka dovolatelky nebyla
dostatečně vybavena a nemohla na vzniklé komplikace sama adekvátně reagovat.
Zajistit řádnou pooperační péči mohla pouze žalovaná 1). Poskytovat péči lege
artis lze dle názoru dovolatelky pouze do momentu, kdy je toho lékař adekvátně
schopen, a poté je povinností jiného zdravotnického zařízení tuto péči převzít.
Ani dle znalců nebylo dostatečně jasně formulováno rozdělení kompetencí a dále
znalci uvedli, že se lékařka dovolatelky nacházela ve velmi nevýhodné a
komplikované situaci. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
5. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že monitorování stavu po
zákroku by bylo stejné, i pokud by k neplánovanému zákroku nedošlo. Skutková
zjištění jsou záležitostí nalézacích soudů, pochybení žalované 2) bylo víc a v
tomto ohledu se jednalo o postup non lege artis, žalobci se proto ztotožňují i
s právními závěry soudů obou stupňů. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo
zamítnuto a byla jim přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
6. Ve vyjádření k dovolání žalovaná 1) uvedla, že v dovolání byly
uvedeny některé okolnosti v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi, dále
zdůraznila, že se jednalo o napravení poškozené tepny, jež způsobili lékaři
žalované 2) při předchozím zákroku, a proto došlo k ucpání tepny. Námitky
dovolatelky považuje za účelové, proto navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
7. Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není
oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným
rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, rozsudek
ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1071/2010). Jestliže v řízení vedeném proti několika
žalovaným, kteří nejsou v postavení nerozlučných společníků, bylo jedním
rozhodnutím zároveň rozhodnuto o právu se samostatným skutkovým základem proti
jednomu ze žalovaných a o právu s jiným skutkovým základem proti ostatním
žalovaným, není prvně uvedený žalovaný subjektivně oprávněn podat dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o právu žalobce
ve vztahu k ostatním žalovaným (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 8. 1993, sp. zn. 1 Cdo 36/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v
Praze, sešitě 3/1994 pod č. 16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 3550/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp.
zn. 25 Cdo 4243/2015). Žalovaná 2) proto není oprávněna podat dovolání proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu k žalované 1), neboť v této části není rozhodnutím na svých
právech nikterak dotčena. Proto Nejvyšší soud dovolání ve vztahu k žalované 1)
odmítl [§ 243c odst. 3 věta první, § 218 písm. b) o. s. ř.].
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalované 2) ve vztahu k části
rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech
žalované 2), bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky jejího zastoupení osobou, jež má právnické vzdělání (§
241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř.), a je přípustné pro řešení otázky
odpovědnosti dvou zdravotnických zařízení za škodu při souběžném poskytování
zdravotní péče, jež dosud nebyla na obdobném skutkovém základu v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání je důvodné.
9. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
10. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále opět též jen „obč. zák.“), popřípadě dalších v
době škodní události účinných předpisů, neboť k porušení právní povinnosti
stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
11. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti.
12. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve
znění účinném do 31. 3. 2011, tj. v době, kdy byly provedeny posuzované
zdravotnické výkony, poskytují zdravotní péči zdravotnická zařízení, na základě
spolupráce a účelné dělby práce při zachování jednoty odborné péče o zdraví
člověka a osobní odpovědnosti za poskytovanou péči. V těchto zařízeních mohou
výkony zdravotní péče provádět jen oprávnění zdravotničtí pracovníci.
13. V projednávané věci jde o kolizi kompetencí dvou zdravotnických
zařízení při výskytu komplikací v pooperační péči. Přesto, že námitka
dovolatelky směřuje pouze do vymezení kompetencí jednotlivých lékařů
zdravotnických zařízení v konkrétním případě, je dle dovolacího soudu nezbytné
zabývat se především výkladem jednotné odborné péče poskytované oprávněnými
zdravotnickými pracovníky, jíž se však soud prvního stupně a odvolací soud
nezabývaly.
14. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, jejichž správnost
nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), avšak v projednávané
věci nelze na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ve věci
spolehlivě rozhodnout, neboť soud prvního stupně neučinil žádné závěry ve
vztahu k rozhodným událostem a jejich časové souslednosti.
15. Pro posouzení věci se jeví zcela klíčovým určení přesného časového
průběhu poskytování pooperační péče. Z obsahu spisu je zřejmé, že bylo
provedeno několik znaleckých posudků, jež pracovaly s různým množstvím
podkladů, významně se však liší v určení časových údajů ukončení výkonu,
předání pacientky k pooperační péči, projevení prvních příznaků komplikací,
úkonů V. a především první informace radiointervenčnímu týmu, že u pacientky
dochází ke zhoršování zdravotního stavu. Rozhodnutí soudu prvního stupně v
odůvodnění uvádí pouze obsah soudem vyžádaného znaleckého posudku a výpovědi
znalce před soudem, aniž by uvedl, jaké skutkové závěry z těchto důkazů vyvodil
a určil časovou osu jednotlivých událostí. Nespornými jsou pouze čas zahájení
výkonu v 8:30 hodin a čas úmrtí pacientky v 11:45 hodin.
16. Obvodní soud citoval znalce, jenž uvedl, že k ruptuře tepny došlo v
čase 9:40 až 9:50 hodin a ještě v 10:00 hodin nemusel být klinický stav
pacientky bez dalšího nutně způsoben pouze vnitřním krvácením, v 10:15 hodin
již byl stav šokový, zároveň soud konstatoval, že v čase 10:00 až 10:30 hodin,
tedy v čase provádění zákroku na druhé pacientce, při němž současně V.
asistovala a aplikovala anestetika, byli lékaři žalované 1) poprvé informováni
o bolestech pacientky i podezření sestry transportní služby na vnitřní
krvácení. Současně bylo zjištěno, že V. informovala lékaře žalované 1) o
bolestech pacientky, avšak neměla k dispozici potřebná monitorovací zařízení
ani oprávnění rozhodovat o jejich použití, navíc spolupůsobila při zákroku u
druhé pacientky, a nemohla tedy učinit nic jiného, než informovat o stavu
pacientky lékaře žalované 1). Není tedy zřejmé, kdy konkrétně měla V.
nedostatečně reagovat na zhoršující se stav pacientky a jak mohla její včasná
reakce zabránit fatálnímu následku, neboť rozhodující byla součinnost personálu
žalované 1). Pro vyvození odpovědnosti žalované 2) je proto nezbytné učinit
patřičné skutkové závěry svědčící o pochybení, jež bylo v příčinné souvislosti
s tragickým následkem. Jelikož soud prvního stupně v tomto směru konkrétní
skutková zjištění neučinil a spokojil se s neúplnou citací závěrů znalce a
odvolací soud toto pochybení nenapravil, bylo řízení zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu dále vyplývá závěr, že pochybení žalované 2) spočívá především
v okolnosti nedostatečné kvalifikace V. pro samostatný výkon lékařské péče,
avšak opět pouze v souvislosti s tím, že si nedokázala vyžádat pomoc od
příslušných lékařů žalované 1). Ze závěrů znaleckého posudku z odvětví
radiologie pak vyplývá, že v obdobných případech je nutné považovat pacienta za
rizikového a nelze ho ponechat bez monitorace vitálních parametrů či dokonce
bez odborného dohledu, má být předán týmu jednotky intenzivní péče v místním
zdravotnickém zařízení ke kontinuální monitoraci vitálních parametrů.
17. Z uvedeného vyplývá, že v tuto chvíli nelze ani zodpovědět otázku
dovolatelky, zda měla a mohla lékařka žalované 2) zajišťovat pooperační péči
včetně monitorování zdravotního stavu pacientky, či dokonce zasahovat do
poskytování zdravotních služeb a organizovat a rozhodovat o jejich poskytování
v jiném zdravotnickém zařízení. Z doposud zjištěných skutečností vyplývají
přinejmenším pochybnosti, zda k provedení všech podstatných úkonů umožňujících
zachránit pacientce život byla V. oprávněna a zda k tomu měla na pracovišti,
kde nebyla zaměstnána, vytvořeny objektivní předpoklady.
18. Uplatněný dovolací důvod nesprávného, respektive neúplného právního
posouzení při řešení otázky odpovědnosti zdravotnického zařízení za škodu
vzniklou při poskytování zdravotní péče je tak naplněn. Nejvyšší soud proto
rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalované 2), která podala dovolání,
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo toto
rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve
vztahu k žalované 2) i rozsudek tohoto soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném
rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu