25 Cdo 37/2024

25 Cdo 37/2024-374

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce: Z. R., zastoupený doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 12, 110 00 Praha 1, proti žalovaným: 1. Karel Kratochvíl, 2. Mgr. Alena Kukrechtová, 3. Jindřich Hrdlička, 4. Ing. Květoslav Namyslo, 5. Ing. Vlastimil Brukner, 6. Ivana Balnohová, 7. MUDr. Jaroslav Čáp, 8. Dagmar Arnotová, 9. Jiří Maryška, 10. Mgr. Miloslav Vystrčil, 11. Petr Bendl, 12. PhDr. Ilona Kostřicová, 13. Ing. Imrich Brdečka, 14. Ing. Stanislav Bernard, 15. MUDr. Ivana Dvořáková, 16. Josef Jirků, 17. Ing. Pavel Falt, 18. Mgr. Zdeněk Mikulášek, všichni zastoupení Mgr. Lenkou Radoňovou, advokátkou se sídlem Noutonická 520/23, 152 00 Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 33/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 15. 8. 2023, č. j. 15 Co 175/2023-339,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 9. 5. 2023, č. j. 4 C 33/2022-308, uložil žalovaným povinnost odstranit příspěvek na facebookové stránce města Humpolec s názvem „Veřejné prohlášení patnácti členů zastupitelstva města Humpolec a dalších členů obou výborů“ (dále jenom Prohlášení) ze dne 24. 11. 2021 (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost omluvit se žalobci formou zveřejnění omluvy v tomto znění: „Omlouvám se Z. R. za nepravdivou informaci, že pan Z. R. vyhrožoval a následně zastrašoval zastupitele a členy výboru města, když nehlasují podle představ pana H. a pana R., jak byla uvedena ve Veřejném prohlášení patnácti zastupitelů města Humpolec ze dne 22. 11. 2021 zveřejněné na facebookovém profilu města Humpolec dne 24. 11. 2021“ v nejbližším vydání měsíčníku Radniční listy, standardní velikostí a typem fontu

2. Okresní soud vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Již od poloviny roku 2020 docházelo ke konfliktům mezi žalobcem a žalovanými, k výměně názorů a prohlášení, a to nejen ohledně osobních dopisů, ale i ve formě dopisů otevřených, příspěvků na facebookové stránce a přes sdělovací prostředky. Tyto konflikty se týkaly především kladení vodovodního potrubí Rodinným pivovarem Bernard (dále jenom „pivovar“) v dřívějších letech v souvislosti se stavbami města Humpolec. V těchto záležitostech působil žalobce jako člen finančního výboru města aktivně, kladl otázky, žádal odpovědi, zveřejňoval své názory, žádal audit, vypracoval znalecký posudek, a nakonec podal trestní oznámení.

Město Humpolec neprovádělo šetření tak, jak bylo žalobcem požadováno. Vše pak vyústilo v předmětný spor. Trestní oznámení žalobce bylo odloženo, neboť podle závěrů trestního řízení se pivovar na úkor města neobohatil, naopak potrubí umisťoval na své náklady a městu ušetřil pitnou vodu a zatížení čističky, když svá potrubí pokládal do samostatných výkopů vedle stávajících výkopů a platil je ze svých prostředků, byť je pravdou, že vykonal práce dříve, než získal příslušné povolení. V trestním řízení byly pouze zjištěny pochybnosti v uvedení cen referenčních zakázek.

Výše uvedené Prohlášení, které je podepsáno žalovanými, bylo adresováno kromě jiného žalobci a uvádělo se v něm kromě jiného, že „původně předpokládaná politická soutěž, založená na střetu argumentů a umění přesvědčit ostatní, jste omezili během krátké doby na osobní vyřizování účtů s jinými zastupiteli, včetně vedení města. Obviňování bez důkazů, neustálé překrucování faktů, ignorování skutečných faktů, osobní útoky. Co ale pokládáme za nejhorší, je vyhrožování zastupitelům, členům výboru města a následně jejich zastrašování, když nehlasují podle představ pana H.

a pana R.“. Rozhořelý spor se dostal do mediální sféry a žalobce jako veřejně známou osobu poškodil, zejména v jeho soukromé sféře, když se nemalou mírou podílí na kulturním životě v Humpolci.

3. Okresní soud po právní stránce posoudil uvedený skutkový stav podle § 81 odst. 1 a 2, § 82 odst. 1, § 2951 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Uvedl, že občanský zákoník poskytuje ochranu proti takovým jednáním zasahujícím do osobnosti člověka, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. K porušení práva na čest, důstojnost, soukromí či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků, což je nutno rozlišovat.

Ve vztahu k osobám veřejně známým či politicky činným musí právo kritiky respektovat rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu, ovšem takto vymezené mantinely ve vztahu k fyzické osobě, která jedná či vystupuje jako veřejná osobnost, jsou širší než ve vztahu k osobě soukromé. Při kritice veřejné záležitosti, vykonávané veřejně působícími osobami, by mělo jít o kritiku ústavně konformní. Primární je tedy posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, a pokud ano, aby bylo přiměřené.

Všichni účastníci se shodli na tom, že se jednalo o dlouhodobý stav, proto za této situace by se nebylo možno divit, kdyby míra tolerance žalovaných přetekla, a měli potřebu se vyjádřit. Žalovaní nazvali své Prohlášení jako Prohlášení zastupitelů, což má na malém městě daleko větší dopad, neboť tím se zvyšuje míra důvěryhodnosti prohlášení. Nelze dojít k závěru, že by žalobce nemohl mít podezření ohledně neprůhledných finančních toků, jak tvrdí. Nevyšlo nicméně najevo, že by primárním úmyslem žalovaných bylo poškodit vážnost žalobce, jejich pohnutka k vydání Prohlášení byla podle okresního soudu pochopitelná.

Pokud se však chtěli vyjádřit jako zastupitelé, mělo Prohlášení projít příslušným procesem schvalování. Takto se vlastně jedná o soukromou iniciativu pod hlavičkou města. Na základě toho proto okresní soud dospěl k závěru, že je namístě vyhovět žalobě ohledně povinnosti odstranit Prohlášení z facebookové stránky Města Humpolec. Pokud jde o omluvu, vycházel okresní soud z toho, že žalobce je veřejně činný, a měl by tedy nepochybně mít vyšší míru snášenlivosti. Vyhrožování a zastrašování sice nebylo prokázáno objektivně, ale jedná se o subjektivní pocit, na kterém se všichni žalovaní shodli, a v důsledku chování žalobce se tak mohli cítit.

V současné době se přitom jedná téměř o běžnou komunikaci. Pokud žalobce upozorňoval na trestní odpovědnost, není to přímé zastrašování, ale v atmosféře, která v té době byla, to žalovaní mohli takto chápat. Obsahem prohlášení tak sice došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, avšak projednání žaloby u soudu a uložení povinnosti odstranit Prohlášení je podle okresního soudu dostatečnou satisfakcí. Proto byla žaloba v této části zamítnuta.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. 8. 2023, č. j. 15 Co 175/2023-339, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek okresního soudu (vyjma odvoláním nenapadeného výroku I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a obsáhle poukázal na časový sled událostí, zejména kroků žalobce a žalovaných v období od září 2020 do vydání předmětného Prohlášení a dále až do dubna 2022, jak vyplývaly z důkazů provedených okresním soudem.

5. Krajský soud k právnímu posouzení věci zdůraznil, že i podle judikatury Ústavního soudu osoby veřejně činné musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Výroky žalovaných, za něž žalobce požaduje omluvu, tedy že je měl zastrašovat a jim vyhrožovat, byly žalovanými jako politicky činnými osobami evidentně užity jako reakce na konkrétní jednání žalobce při výkonu jeho činnosti ve finančním výboru, vystupování na zastupitelstvu či jako člena opozičního politického hnutí. Zastrašování i vyhrožování jsou slovní výrazy, které se v běžné mluvě používají v různých souvislostech a jejichž obsah nelze předem definovat. Zastrašování i vyhrožování lze z hlediska jednání označit jako proces vyvíjení tlaku na někoho nebo na něco, aby se přiměl k určitému jednání. Zastrašování i vyhrožování při určitém obsahu či intenzitě může spadat až do roviny trestního práva, užití těchto výrazů však může představovat i popis určitého způsobu chování v běžném životě. Obsahové vyhodnocení užití těchto výrazů tak závisí na kontextu, za kterých byly použity, a na souvislostech, za kterých byly uplatněny.

6. Podle žalovaných tlak žalobce, který z pozice člena finančního výboru otevřel v září 2020 kauzu „trubek“, spočíval v tom, že žalobce prezentaci svých návrhů či stanovisek doprovázel připomínáním nejenom toho, že ten který zastupitel či obecně všichni jistě ví, jak mají hlasovat, ale poukazoval na trestní odpovědnost zastupitelů a spojoval nehlasování pro jeho požadavek s podporou klientelismu. Byl to také žalobce, kdo záležitost opakovaně prezentoval širší veřejnosti mimo orgány města Humpolec. Začátkem listopadu 2020 poskytl rozhovor serveru Seznam (který je celostátně působícím hromadným sdělovacím prostředkem), v němž uvedl, že případ svědčí o „klientelismu a netransparentním systému“. Věc byla opakovaně předmětem jednání zastupitelstva města, vzniklo několika článků v hromadných sdělovacích prostředcích, obsahujících vyjádření obou stran sporu a vyznívající jako politický boj mezi koalicí a opozicí v Humpolci. Žalobce v rámci tohoto rovněž opakovaně hovořil o klientelismu, jako to bylo i v několika dalších tiskových zprávách sdružení Humpolec Go!. Zde pak již hovořil až o tom, že „existuje důvodné podezření, že zde funguje důmyslný systém vyvádění veřejných prostředků z městského rozpočtu ve prospěch několika soukromých společností“.

7. Podle krajského soudu bylo evidentní, že předmětné Prohlášení je pouze jednou z mnoha událostí, jež se odehrála ve sporu o „trubky“, probíhajícím mezi účastníky. Prohlášení bylo jistým vyvrcholením výměny názorů mezi nimi, avšak proběhlo v zásadě ve stejném slovním kontextu a intenzitě, jako předchozí vyjádření, stanoviska či prezentace obou stran (ať už ústně či písemně). Obě strany si tak musely a musí být vědomy, že v rámci politické soutěže mohou zaznít zjednodušující či ostřejší vyjádření na adresu politického protivníka, aniž by bylo namístě ihned v tom spatřovat zásah do osobnostních práv.

Prohlášení přitom obsahuje především shrnutí věcného náhledu žalovaných na kauzu „trubky“, s doprovodným označením chování žalobce jako „zastrašování, vyhrožování“, jež je dáváno do spojitosti s hlasováním o jeho návrzích v této záležitosti. Takové pojmenování je možná částečně nadsazené a ne zcela přesné. Ovšem na straně druhé je evidentní, že se odehrálo v rámci politického boje. Dále je evidentní, že ani slovo „vyhrožování“ nebylo použito ve smyslu trestního práva, ale v souvislosti s činností žalobce v orgánech samosprávy a s tím spojené politické prezentace.

Proto je nezbytné také tímto způsobem vnímat jeho intenzitu. A především je také evidentní, že má pravdivý základ. Žalobce nezůstal u běžné prezentace svých návrhů, s vysvětlením věcných důvodů pro jejich schválení, ale doprovázel je, ať už při činnosti orgánech města nebo v rámci různých forem informování veřejnosti, při neuznání jeho argumentů nebo při nehlasování pro jeho návrh obviňováním takových osob z podpory klientelismu, špatného hospodaření či dokonce v určitém okamžiku z vytvoření systému vyvádění prostředků města soukromým subjektům, případně předáním dokumentů policii.

Tento způsob vyjadřování nebyl u žalobce jednorázový či ojedinělý, ale trval delší dobu. Také proto lze akceptovat pohled žalovaných, že to vše souhrnně vnímali jako trvalejší proces tlaku na to, aby byly akceptovány návrhy či požadavky žalobce. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, neboť ve sporném jednání žalovaných neshledával takový zásah do osobnostních práv žalobce, jenž by vyžadoval soudní zásah ve smyslu § 82 odst. 1 o. z.

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002, ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, a dále se měl odchýlit od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, a to v dále popsaných právních otázkách. Odvolací soud opřel své potvrzení rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby o závěry, že žalobce jako veřejně činný člověk má mít vyšší míru snášenlivosti, a že předmětné výroky pronesli žalovaní jako političtí oponenti žalobce, a v takovém případě jsou ostřejší výroky přípustné. Podle odvolacího soudu se jednalo o vyeskalování sporů mezi účastníky a nelze v tom shledat zlovolný úmysl ze strany žalovaných. Tyto závěry odvolacího soudu považuje žalobce za nesprávné.

9. Žalobce poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, z nichž dovodil, že povinnost veřejně činné osoby akceptovat větší míru kritiky není bezbřehá. I u takové osoby je nutno rozlišovat, zda o ní bylo proneseno skutkové tvrzení nebo hodnotící úsudek, dále zda byly výroky přiměřené svým způsobem, a zda nebyly v rozporu se zájmy této osoby, na nichž je nutno z důvodu zachování její důstojnosti bezpodmínečně trvat. Má-li být kritika oprávněná, musí být věcná, konkrétní, přiměřená co do obsahu a formy, a nesmí vybočovat z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky uznávaného účelu. Některé výroky obsažené v Prohlášení, zejména pak výroky o vyhrožování a zastrašování ze strany žalobce, z těchto mezí vybočily. Žalobce poukázal na to, že soud prvního stupně sice neuvedl, zda tyto výroky považuje za skutková tvrzení nebo hodnotící soudy, nicméně odvolací soud je správně považoval za skutková tvrzení. Dále však odvolací soud v rozporu s provedenými důkazy uzavřel, že žalovaní chování žalobce jako vyhrožování a zastrašování důvodně vnímali; žalobce se přitom podle výsledků dokazování vůči žalovaným nechoval arogantně, nečinil osobní útoky, a především nikomu nevyhrožoval ani nikoho nezastrašoval. Při hodnocení pravdivosti daných výroků nelze brát v potaz subjektivní pocity žalovaných. Žalobce proto tyto výroky považuje za nepravdivé, a jako takové zakládající neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu osobnosti. Pokud odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, pak nejde o poukaz přiléhavý, neboť tam byly posuzovány hodnotové soudy politických oponentů, nikoli skutková tvrzení. V Prohlášení tedy byla obsažena nepravdivá skutková tvrzení týkající se soukromého života žalobce, a nelze mu tak odepřít ochranu s poukazem na subjektivní pocity žalovaných.

10. Žalobce dále uvedl, že i kdyby byly pronesené výroky hodnotícími soudy, pak i ty mají podle judikatury určité meze, byť měkčí než u skutkových tvrzení. Nemá-li jít o kritiku neoprávněnou, musí být spolu s kritickými soudy uvedeny i podklady, které k nim vedly, aby adresát takového hodnotového soudu měl možnost si úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor. Žalovaní však v Prohlášení neuvedli, že jde o jejich vnitřní přesvědčení v důsledku žalobcova poukazování na jejich odpovědnost vůči řádnému hospodaření města. Průměrný adresát sdělení by tak jejich výroky chápal tak, že se žalobce dopouští trestné činnosti. Nelze také pominout, že žalovaní Prohlášení nadepsali tak, že je činí 15 zastupitelů města, a že prohlášení vyvěsili na facebookových stránkách města. Žalobce má za to, že tím žalovaní žalobce účelově a manipulativně skandalizovali, resp. že jejich cílem bylo žalobce poškodit tím, že bude ve společnosti zpochybněna jeho důvěryhodnost. Žalobce proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a zrušení té části rozsudku okresního soudu, která byla napadeným rozsudkem potvrzena, a vrácení věci prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

11. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

12. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a má všechny zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Předně dovolací soud uvádí, že rozhodnutí označená žalobcem, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit, jsou již staršího data, a judikatura ve věcech zásahů do vážnosti a cti člověka prošla od jejich přijetí určitým vývojem. Nadto tato rozhodnutí vycházejí vesměs ze zcela odlišných skutkových okolností, než jaké byly podstatné pro tuto věc. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002, šlo o posouzení situace, kdy provozovatel celoplošného televizního vysílání uvedl ve svém pořadu o žalobci nepravdivé údaje týkající se nákupu automobilu a jeho pojištění žalobcem. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002, šlo o omluvu obce jako bývalého zaměstnavatele žalobkyně za obsah dopisu, který popisoval nepravdivě aspekty práce žalobkyně pro obec, adresovaný okresnímu úřadu jako potenciálnímu novému zaměstnavateli žalobkyně. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, šlo o satisfakci za údajně nepravdivá tvrzení, která uvedli žalovaní – sousedé žalobců z jednoho domu – v dopisech, které zasílali žalobcům a obvodnímu soudu, a na schůzi nájemníků domu. V žádném z těchto rozhodnutí tedy nebyly hodnoceny výroky, které by směřovaly vůči veřejně činné osobě a které by se týkaly její veřejné, resp. politické činnosti. Veřejně činných osob se z rozhodnutí uvedených žalobcem týkal pouze nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03, nicméně i tam šlo o značně odlišnou situaci. V uvedené věci šlo o omluvu za nepravdivé tvrzení premiéra České republiky na adresu novináře, který měl podle tvrzení premiéra psát články na zakázku konkrétní obchodní společnosti. Závěry těchto rozhodnutí by proto byly jen omezeně použitelné pro otázku týkající se výroků politiků vůči jejich politickému oponentovi, týkající se záležitostí veřejného zájmu.

15. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2288/2023, obsáhle rekapituloval recentní judikatorní východiska posuzování přiměřenosti výroků pronesených jedou osobou vůči jiné osobě, a to ve věci, v níž šlo o výroky pronesené jedním subjektem politického boje vůči jinému takovému subjektu. Stalo se tak sice ve věci týkající se ochrany dobré pověsti právnické osoby podle § 135 o. z., avšak tato východiska jsou obdobná, resp. prakticky shodná, i pro zásahy do cti a vážnosti fyzických osob chráněných ustanovením § 81 o. z. (k tomu viz odstavec 31 uvedeného rozsudku). Tato východiska lze s přihlédnutím ke specifikům této věci shrnout následovně (blíže viz odstavce 32 – 50 uvedeného rozsudku a judikaturu tam uvedenou).

16. Posuzování neoprávněnosti zásahu do vážnosti a cti člověka uveřejněním znevažujícího výroku je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého na zachování dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na svobodu projevu a na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žádné z těchto ústavně zaručených práv není samo o sobě nadřazeno druhému. Proto je třeba vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu vážnosti a cti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Podmínky vzniku deliktních závazků z neoprávněného zásahu do vážnosti a cti člověka je třeba posoudit vždy podle konkrétních okolností věci.

17. Ústavní soud ve své judikatuře (zejména nález ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17) formuloval test sestávající z osmi kritérií, které je třeba posuzovat při poměřování výše uvedených dvou ústavně zaručených práv. Podle Ústavního soudu tak při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu pověsti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.

18. Výrok povahy skutkového tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti (například svým manipulativním výběrem a seřazením) nebo zveličuje jednotlivé okolnosti, čímž působí difamačně. Naproti tomu v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje čest a vážnost člověka, je neoprávněným zásahem do těchto chráněných statků. Uveřejnění nepravdivého údaje je nicméně takovým zásahem jen tehdy, jestliže přesáhlo určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již tolerovat nelze. Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci. Dále je nutno zvážit, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.

19. Při poměřování střetu shora uvedených ústavních práv rovněž nelze pominout skutečnost, zda se kritika týká záležitosti veřejného zájmu. Debata o věcech veřejných požívá velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které jsou nepříjemné, zraňují, šokují nebo znepokojují. Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) proto požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí. Osoba veřejného zájmu musí počítat s tím, že bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Věcí veřejnou je (kromě veškeré agendy státních institucí a činnosti osob působících ve veřejném životě) v zásadě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány.

20. Mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany pověsti jiných by se měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud újmu není možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky.

Státní moc proto může diskusi o těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné. Rovněž rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje, že existuje jen malý prostor pro omezení politického projevu nebo diskuse o otázkách veřejného zájmu podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., dále též jen „Úmluva“). Jedná se o oblast, ve které musí být jakákoli omezení svobody projevu vykládána úzce. Pro ospravedlnění takových omezení jsou nutné velmi pádné důvody.

V takové diskusi nelze navíc vždy očekávat poskytování zcela objektivních informací, přípustná je určitá míra nadsázky nebo dokonce provokace, která má upoutat pozornost veřejnosti, nejsou-li prezentovány bezdůvodně urážlivou a nevhodnou formou nebo překračující obecně přijatelnou míru přehánění. Podle rozhodování Ústavního soudu silnější ochrana svobody projevu vyplývá zejména ze skutečnosti, že se projev týká věci veřejné, jsou jím reprezentovány názory voličstva či tento projev jinak přispívá k veřejné debatě.

Svoboda projevu je obzvláště důležitá pro politické strany a jejich aktivní členy, jakož i během volebních kampaní, kdy by mělo být umožněno volné šíření názorů a informací všeho druhu, včetně volebních diskusí, jimž je třeba přikládat zvláštní význam z hlediska neomezeného výkonu svobody projevu kandidátů. V průběhu politické diskuse proto nemusí mít ani rozlišování mezi skutkovými tvrzeními a hodnotovými soudy zásadní význam a pronesené výroky mohou postrádat jasný skutkový základ.

21. Odvolací soud v napadeném rozsudku tato východiska respektoval. Při hodnocení přijatelnosti výroků o „vyhrožování“ a „vydírání“ na adresu žalobce, za něž požadoval omluvu, odvolací soud přihlédl zcela správně k tomu, že žalobce i žalovaní jsou osobami veřejného zájmu, neboť spravují věci veřejné; žalobce a nejméně 15 žalovaných byli v době uveřejnění Prohlášení aktivními politiky na lokální úrovni. Samotný obsah Prohlášení včetně sporných výroků se týkal veřejné činnosti žalobce v rámci orgánů města Humpolec. Prohlášení bylo reakcí na dlouhodobou činnost žalobce, kterou žalovaní vnímali negativně, a to nad rámec obvyklého politického soupeření. Sám žalobce se pak s úspěchem obracel na média, včetně těch s celostátním dosahem, a uveřejňoval v nich svůj pohled na sporné záležitosti. Užité výroky o „vyhrožování“ a „vydírání“ nejsou čistě skutková tvrzení, neboť nepopisují konkrétně chování žalobce (co konkrétně učinil či řekl), nýbrž v sobě obsahují prvek hodnocení ze subjektivního hlediska žalovaných. Sporné výroky žalovaných umožňovaly poměrně široký výklad toho, jaké konkrétní jednání žalovaného měli žalobci na mysli, a tento výklad nepochybně zahrnoval i chování žalobce tak, jak v průběhu řízení vyšel najevo; žalovaní tak měli pro své výroky určitý reálný skutkový podklad. Odvolací soud se tedy nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v daném případě neshledal sporné výroky natolik závažnými, aby odůvodňovaly mocenský zásah do svobody projevu žalobců.

22. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

23. Podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. by žalovaní měli právo, aby jim žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nahradil účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Jelikož žalovaným podle obsahu spisu takové náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 9. 2024

JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu