23 Cdo 2288/2023

23 Cdo 2288/2023-156

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně České pirátské strany, se sídlem v Praze 2, Na Moráni 360/3, identifikační číslo osoby 71339698, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému Ing. Andreji Babišovi, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 68/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, č. j. 1 Cmo 52/2022-132, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, č. j. 1 Cmo 52/2022-132, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 76 Cm 68/2021-103, zamítl žalobu o to, aby byl žalovaný povinen odstranit ze sociální sítě Twitter, Inc. příspěvek ze dne 3. 6. 2021 tohoto znění: „Pane Š., dík, že mě čtete. V knížce jsem psal, že lidi budou brzy sdílet automobily nebo byty. A sdílejí. Ale DOBROVOLNĚ! Ne povinně, jak to mají v plánu Piráti, co chtějí nejdřív mapovat byty, zdanit přebytečné metry a pak vám tam někoho nastěhovat. Nejlíp nějakého migranta.“, který je publikován na internetové adrese:https://twitter.com/AndrejBabis/status/1400428685983952897 (výrok I); a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně je politickou stranou, která kandidovala do voleb do Poslanecké sněmovny konaných ve dnech 8. a 9. 10. 2021. Žalovaný byl v té době předsedou vlády, poslancem Parlamentu České republiky, předsedou hnutí ANO, které kandidovalo ve volbách do Poslanecké sněmovny ve dnech 8. a 9. 10. 2021. Mezi účastníky není sporu o tom, že dne 3. 6. 2021 žalovaný na svém profilu na sociální síti Twitter zveřejnil výrok: „Pane Š., dík, že mě čtete. V knížce jsem psal, že lidi budou brzy sdílet automobily nebo byty. A sdílejí. Ale DOBROVOLNĚ! Ne povinně, jak to mají v plánu Piráti, co chtějí nejdřív mapovat byty, zdanit přebytečné metry a pak vám tam někoho nastěhovat. Nejlíp nějakého migranta.“ Žalobkyně se dožadovala po žalovaném omluvy předžalobní výzvou, žalovaný požadavek odmítl jako nedůvodný v reakci opět na svém profilu na sociální síti Twitter. Tento výrok a z něj vzešlý spor mezi účastníky komentovala internetová zpravodajství na www.idnes.cz, www.iHned.cz, www.aktualne.cz.

3. Při právním posouzení soud prvního stupně vycházel z § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), dále z § 16 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, (dále jen „zákon o volbách“), neboť v době zveřejnění příspěvku žalovaného již byly vyhlášeny volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu (rozhodnutím prezidenta ČR ze dne 28. 12. 2020, č. 611/2020, které nabylo účinnosti 31. 12. 2020). Soud prvního stupně shrnul východiska judikatury k posuzování, zda určitým výrokem bylo zasaženo do pověsti právnické osoby. Zdůraznil, že měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v případě výroků v politickém prostoru výrazně měkčí ve prospěch původců těchto výroků.

4. Výrok žalovaného pak soud hodnotil jako výrok, který z pohledu intenzity zásahu, i kdyby byl nepravdivý, neznamenal neoprávněný zásah; soud proto v tomto rozsahu nedoplňoval dokazování. Neoprávněný zásah by byl dán pouze tehdy, pokud by přesáhl určitou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Soud poukázal na to, že žalovaný vystupoval jako osoba veřejně činná, politik v předvolebním období, a jeho výroky posoudil jako součást debaty o veřejných věcech; tedy jako výroky požívající zvláštních měřítek snášenlivosti. Podle soudu žalovaný realizoval své základní právo na svobodu projevu formou přípustné kritiky v podobě nadsázky, která byla provokativní a měla za cíl poukázat na zásadní rozdíl mezi postoji hnutí ANO a žalobkyně, nikoli vyvolat nenávistný postoj k žalobkyni v primárním slova smyslu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný vytýkaným jednáním nezasáhl do pověsti žalobkyně a žaloba tak není důvodná.

5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 1 Cmo 52/2022-132, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku odstranit ze sociální sítě Twitter, Inc. příspěvek ze dne 3. 6. 2021 výše uvedeného znění publikovaný na výše uvedené adrese (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

6. Odvolací soud nejprve shrnul, že mezi účastníky bylo fakticky nesporné, že sporný tweet je stále uveřejněn na Twitteru žalovaného, dále že Piráti diskutovali na úrovni Prahy o problematice optimálního zdanění bytů, čímž by se měly uvolnit pro spoluobčany, a že tweet byl uveřejněn v rámci volební kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2021.

7. Odvolací soud část příspěvku žalovaného týkající se tvrzení, že „chtějí (Piráti) mapovat byty a zdanit přebytečné metry“, považoval za skutkové tvrzení, u něhož se pravdivost prokazuje, neboť se jedná o konkrétní tvrzení, obsahující konkrétní uvedení záměrů politické strany. Zbývající část příspěvku týkající se toho, že „pak vám tam (budou chtít) někoho nastěhovat. Nejlíp nějakého migranta“, považoval odvolací soud za hodnotící soud, u něhož se dle judikatury pravdivost neprokazuje.

8. Odvolací soud uvedl, že v projednávané věci jde o kolizi dvou ústavně zaručených práv – svobody projevu a ochrany pověsti právnické osoby. Shrnul obecná východiska vztahující se k poměřování kolize těchto práv i s jejich specifiky u výroků pronesených v debatě o věcech veřejných a dotýkající se politicky činných osob či politických stran, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu Spojených států amerických a na její pojetí omezení ochrany veřejně činných osob, které bylo inspiračním zdrojem i pro kontinentální rozhodovací praxi.

9. Odvolací soud považoval právní posouzení soudu prvního stupně, které se primárně opíralo pouze o to, že i kontroverzní výroky učiněné v rámci volební kampaně jsou vždy (právě s ohledem na svobodu slova) přípustné, za nesprávné, neboť soud prvního stupně se vědomě nezabýval otázkou dopadu (možné) pravdivosti a přijatelnosti tvrzení žalovaného do sféry žalobkyně, jelikož to nepovažoval za nutné. Zabývat se pravdivostí výroku žalovaného však bylo nezbytné, neboť zčásti šlo o skutkové tvrzení.

10. Odvolací soud proto zopakoval dokazování částí důkazů předložených žalovaným a dospěl k závěru, že je pravdivé tvrzení, že Piráti chtějí „mapovat byty“ a zdanit „přebytečné metry.“ Naopak není pravdivé tvrzení, že žalobkyně chce někoho k majitelům bytů „nastěhovat“. Podle odvolacího soudu pak toto nepravdivé tvrzení mohlo – obzvlášť ve volební kampani – způsobit žalobkyni újmu. Rovněž hodnotící soud žalovaného, že Piráti budou chtít nastěhovat do bytů „nejlépe migranty“, je nepřijatelný. I hodnotící soud musí dle odvolacího soudu respektovat to, že nemůže být pronášen libovolně, bez souvislostí nebo naopak v souvislosti se zcela jinou informací, která může být i pravdivá, jako je tomu i v projednávané věci. Zde žalovaný spojil (podle odvolacího soudu úmyslně, právě s ohledem na probíhající volební kampaň, kde byl v pozici lídra jedné z konkurenčních stran žalobkyně) pravdivou informaci o úvahách o daňových úpravách zvažovaných členy žalobkyně s migrační krizí a vytvořil tak nepřijatelný kontext, jehož vyzněním není nic jiného, než že „Piráti“ budou chtít k občanům s „velkým bytem“ nastěhovat „migranty“. Přestože sama část informace (týkající se úvah o zvýšení daní) závadná ani nepravdivá není a hodnotící soud je obecně přípustný, zde se právě s nesouvisejícím kontextem (vytvořeným žalovaným), tedy spojením dvou věcí, stala informace – tweet žalovaného – nepřijatelná (a tudíž v demokratické společnosti neakceptovatelná).

11. Podle odvolacího soudu tak důvodem pro spojení tématu migrace s tématem zdanění nemovitostí a potřebou volných bytů pro obyvatelstvo byla ze strany žalovaného snaha poškodit žalobkyni v nadcházejících volbách, nikoli primárně vyvolání diskuse nad politickými tématy. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl odstraňovacímu nároku žalobkyně. II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále jen „dovolatel“) výslovně v celém rozsahu vyjma nákladového výroku včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.

13. Dovolatel namítal, že ačkoli odvolací soud část výroku („a pak vám tam budou chtít někoho nastěhovat. Nejlíp nějakého migranta“) výslovně považoval za hodnotící soud, následně se zabýval tím, zda byla prokázána pravdivost toho, že žalobkyně chce k majitelům bytů „někoho nastěhovat“. Odvolací soud se tím, že konstatoval nepravdivost hodnotícího soudu, odchýlil od ustálené judikatury (jejíž konkrétní rozhodnutí dovolatel citoval), podle které se pravdivost u hodnotícího soudu neprokazuje. Za nesprávné pak dovolatel považoval i navazující právní posouzení věci, neboť vycházelo z mylného předpokladu o nepravdivosti hodnotícího soudu.

14. Dále namítal, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil střet práva žalovaného na svobodu projevu s právem žalobkyně na ochranu její pověsti, neboť nevyšel z východisek ustálené judikatury a tím se od ní odchýlil. Podle žalovaného je třeba celý jeho příspěvek považovat za určitou nadsázku, která se opírá o reálný základ, nikoli za skutkové tvrzení, k němuž lze vést důkaz pravdy. U té části výroku, kterou soud vyhodnotil jako hodnotící soud, neměl posuzovat pravdivost, ale měl se zabývat tím, jestli se výrok učiněný v určité nadsázce opírá o reálný skutkový základ. Za reálný základ výroku, že žalobkyně chce k majitelům bytů někoho nastěhovat, považuje dovolatel skutečnost, že žalobkyně skutečně přišla s návrhy na zdanění prázdných bytů či nadměrné plochy bytů, které měly řešit bytovou problematiku. Podle dovolatele tak existuje věcný základ pro danou kritiku, neboť žalobkyní zvažovaný ekonomický nástroj měl vytvořit tlak na vlastníky bytů, aby je pronajali, případně aby nevyužívali zbytečně velké byty.

15. Dovolatel argumentoval tím, že stejně tak lze nalézt zdůvodnění pro část příspěvku, ve které v nadsázce uvedl „nejlíp nějakého migranta“. Namítal, že se odvolací soud neřídil východisky ustálené rozhodovací praxe při posuzování, zda měl tento hodnotící soud reálný základ. Podle dovolatele soud nezasadil výrok do patřičného kontextu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011, podle něhož výrok nelze posuzovat izolovaně, ale v kontextu i dalších souvisejících výroků, a takovou kritiku posuzovanou souhrnně je nutné posoudit i s přihlédnutím k možnosti žalobkyně se účinně bránit. Dovolatel poukázal na to, že sociální síť Twitter je specifická tím, že se zde názory prezentují koncentrovaně, v určité zkratce, a nelze tak kritiku koncentrovanou do určité zkratky (politické nadsázky) posuzovat izolovaně a klást na ni podmínky požadované odvolacím soudem. Uvedl, že se u daného výroku jednalo o provokativní nadsázku, kterou chtěl poukázat na odlišný postoj k otázce zdanění bytů a k otázce migrace. Namítal, že předmětný výrok měl být posuzován i v kontextu navazující reakce žalovaného, který jak na Twitteru, tak i v deníku Právo publikoval článek „Piráti migranty prostě vítají“, v němž podrobně kritizuje žalobkyni za její přístup k migraci.

16. Dále se měl dle dovolatele odvolací soud zabývat tím, zda je uvedená nadsázka s ohledem na shora popsaný reálný základ ve veřejné, resp. politické debatě ještě přípustná. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal pravdivost výroku, příp. že k dané kritice nebyl prokázán reálný základ, měl jej poučit ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolatel namítal, že je pro něj rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť odvolací soud – aniž by ho vyzval k doplnění tvrzení či důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – vyhověl žalobě, když dospěl k závěru, že část výroku žalovaného je nepravdivá a část se neopírá o dostatečný reálný základ. Dovolatel dále namítal, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že uvedená kritika se neopírá o dostatečný skutkový základ, pak k tomu chybí dílčí skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že veškeré dokazování k reálnému základu sporného výroku bylo učiněno až odvolacím soudem, je podle dovolatele chybný postup odvolacího soudu zásahem do práva žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Podle dovolatele se odvolací soud dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe svým závěrem, že je protiprávní vytvářet takový kontext, který by poškozoval žalobkyni, pokud primárním důvodem nebylo vyvolání potřebné diskuze nad politickými tématy. Uvedl, že jeho cílem bylo provokativní nadsázkou vyvolat diskuzi nad politickými tématy. K tomu odkázal na provedené důkazy a zároveň namítal, že odvolací soud neprovedl žalovaným navrhovaný důkaz článkem zveřejněným dne 22. 9. 2021 na www.echo24.cz, ani o tomto důkazním návrhu nerozhodl, čímž řízení zatížil vadou a porušil právo žalovaného na spravedlivý proces. Uvedl, že i kontroverzní kritikou dochází k otevírání diskuze nad tématy, o nichž je na místě před volbami hovořit. Odvolací soud zároveň nepřihlédl při posouzení oprávněnosti kritiky k možnosti žalobkyně se účinně bránit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011). Podle dovolatele mohla žalobkyně na daný výrok adekvátně reagovat (ostatně se tak i stalo), a to obdobně, jak se v politické debatě reaguje na takovou kritiku.

18. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nevyšel ze závěrů, které judikatura dovodila pro případ kritiky pronesené ohledně věcí veřejného zájmu, příp. osob veřejně činných. Odkázal na řadu nálezů Ústavního soudu vztahujících se ke zvýšené ochraně výroků týkajících se věcí či osob veřejných, podle níž i názory nadnesené, přehánějící či dokonce někoho urážející jsou ve veřejné či politické debatě ústavně chráněny. Omezení svobody projevu je tak dle judikatury Ústavního soudu výjimkou, kterou je třeba interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi. Dovolatel dále odkázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, podle kterého jsou měřítka pro výroky v debatě ohledně věcí veřejných mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Rovněž odkazoval na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k politickému projevu a podpůrně také na volební judikaturu Nejvyššího správního soudu, na její konkrétní rozhodnutí, podle nichž je pro volební kampaň charakteristická hyperbolizace, symboličnost a zkratkovitost. Právě touto optikou je třeba dle dovolatele nahlížet i na předmětný výrok.

19. Dovolatel shrnul, že odvolací soud nevyšel z výše citované judikatury, čímž se od ní odchýlil. Při aplikaci shrnutých judikatorních východisek na řešený případ je podle dovolatele třeba dospět k závěru, že výrok nebyl protiprávní. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

20. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel pomíjí, že konečný úsudek, na němž odvolací soud postavil svůj závěr, má povahu skutkového hodnocení prokázaného stavu. Připomněla, že v dovolacím řízení není skutkový stav zpravidla předmětem přezkumu. Uvedla, že odvolací soud zhodnotil všechny okolnosti, které zhodnotit měl, a jeho závěr o tom, že výrok žalovaného překročil hranice přípustné kritiky, je správný. Žalobkyně polemizovala s argumentací dovolatele, že šlo o nadsázku, s tím, že výrok dovolatele byl zcela zřejmě míněn jako vážný, což potvrzuje i následná reakce žalovaného a jeho následně publikovaný článek „Piráti migranty prostě vítají“. Kdyby se jednalo o nadsázku, mělo by dle žalobkyně v následné reakci zaznít cokoliv, co by původní výrok jakkoliv relativizovalo. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

25. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, jaká kritéria je třeba zohlednit při posouzení, zda určitý výrok (příspěvek na sociální síti) učiněný v politické kampani představuje zásah do pověsti právnické osoby podle § 135 odst. 2 o. z. Odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

26. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při řešení shora uvedené otázky spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

27. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

28. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

29. Podle § 135 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (odst. 1). Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby (odst. 2).

Judikatorní východiska při posuzování zásahu do pověsti právnické osoby

30. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl (na základě výkladu § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, jehož principy se při posouzení neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby uplatní obdobně i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp zn. 23 Cdo 5173/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017) k závěru, podle kterého ke vzniku deliktních závazků z neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna (mimo jiné) podmínka existence konkrétního zásahu vůči pověsti právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2448/2007). Musí zde proto existovat takové neoprávněné jednání žalovaného, jež je objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti žalobce jako právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 23 Cdo 3945/2019).

31. Ochrana (dobré) pověsti je chápána jako ústavní hodnota bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické či právnické (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017). Pro posouzení okolností zásahu do pověsti právnické osoby podle § 135 odst. 2 o. z. uveřejněním znevažujícího výroku týkajícího se právnické osoby je proto možno přiměřeně vycházet ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o posuzování zásahu do (všeobecného) absolutního osobnostního práva člověka snížením jeho cti a vážnosti, resp. jeho pověsti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014).

32. Posuzování neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby uveřejněním znevažujícího výroku je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého (tj. i osoby právnické) na zachování dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na svobodu projevu a na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019).

33. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu přitom důsledně vychází ze zásady rovnosti uvedených ústavních práv, podle které žádné z těchto ústavně zaručených práv není samo o sobě nadřazeno druhému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96). Proto je třeba vždy vážit konkurující si ústavně chráněné statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků při uplatnění principů proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1483/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).

34. Pro oblast ochrany pověsti dotčené osoby (tj. včetně osob právnických) se uvedená zásada projevuje tím, že je třeba vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99).

35. Proto podmínky vzniku deliktních závazků z neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby je třeba posoudit vždy podle konkrétních okolností věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).

36. Ústavní soud ve své judikatuře formuloval test sestávající z osmi kritérií, které je třeba posuzovat při poměřování výše uvedených dvou ústavně zaručených práv. Podle Ústavního soudu tak při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu pověsti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, či nález ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2296/14).

37. Při posuzování otázky, zda jednání spočívající v uveřejnění výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je neoprávněné, je nutno dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (kritiky).

38. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost (aniž by však zároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty dotčeného) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

39. Jde-li o tvrzený zásah do pověsti uveřejněním skutkového tvrzení, dospěl dovolací soud ve svém rozhodování k závěru, podle kterého neoprávněným zásahem do práva na ochranu pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její pověst. Uveřejnění nepravdivého údaje nicméně nemusí automaticky znamenat takovýto zásah, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již tolerovat nelze (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, nebo ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, či usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3568/2018, či ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 583/2023).

40. Oproti tomu pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do práva na ochranu pověsti právnické osoby, ledaže by byla podána takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti (například svým manipulativním výběrem a seřazením), zveličuje jednotlivé okolnosti, čímž působí difamačně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, nebo ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, popř. téže nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 346/06, a tam citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1995, Prager a Oberschlick proti Rakousku, č. 15974/90, ze dne 24. 2. 1997, De Haes a Gijsels proti Belgii, č. 19983/92, či ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99).

41. Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011).

42. Zjištění, zda se určitý hodnotící úsudek (kritika) zakládá na pravdivé informaci, je výrazem věcnosti takového hodnotícího úsudku (kritiky) jako jedné z podmínek jeho přípustnosti (oprávněnosti). V tomto smyslu lze tudíž prakticky každý hodnotící úsudek považovat za tzv. „hybridní výrok“, neboť je v něm vždy obsažen určitý skutkový základ, což platí zcela bez ohledu na terminologii použitou pro výroky tohoto typu v jednotlivých rozhodnutích dovolacího soudu či Ústavního soudu, resp. na úrovni mezinárodního práva Evropským soudem pro lidská práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019, nebo ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 444/2023).

43. Při poměřování střetu shora uvedených ústavních práv rovněž nelze pominout skutečnost, zda se kritika týká záležitosti veřejného zájmu. Debata o věcech veřejných požívá velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které jsou nepříjemné, zraňují, šokují nebo znepokojují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).

44. Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) proto požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, uveřejněný pod číslem 31/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, či aktuálně nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 2946/23).

45. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že tzv. osobou veřejného zájmu je v tomto smyslu osoba, jež vstoupila na veřejnou scénu. Tato osoba musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak z hlediska její odbornosti, ale též například z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnost dotýkajících se veřejných zájmů. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudek ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2698/2014).

46. Věcí veřejnou je (kromě veškeré agendy státních institucí a činnosti osob působících ve veřejném životě) v zásadě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, popř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Tzv. osobou veřejného zájmu je proto v zásadě každý, kdo hraje roli ve veřejném životě, včetně osob veřejného zájmu na základě svého chování, např. pokud taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakým kontroverzním činem a posléze se k dané věci vyjadřuje do médií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, uveřejněný pod číslem 31/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

47. Dovolací soud ve své judikatuře vychází rovněž z toho, že mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany pověsti jiných by se měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Státní moc proto může diskusi o těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho rozsudky a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, či ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 524/2011, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03).

48. Rovněž rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje, že existuje jen malý prostor pro omezení politického projevu nebo diskuse o otázkách veřejného zájmu podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., dále též jen „Úmluva“). Jedná se o oblast, ve které musí být jakákoli omezení svobody projevu vykládána úzce. Pro ospravedlnění takových omezení jsou nutné velmi pádné důvody. V takové diskusi nelze navíc vždy očekávat poskytování zcela objektivních informací, přípustná je určitá míra nadsázky nebo dokonce provokace, která má upoutat pozornost veřejnosti, nejsou-li prezentovány bezdůvodně urážlivou a nevhodnou formou nebo překračující obecně přijatelnou míru přehánění (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1999, Ceylan proti Turecku, č. 23556/94, ze dne 25. 11. 1996, Wingrove proti Spojenému království, č. 17419/90, ze dne 7. 2. 2012, Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, ze dne 2. 10. 2012, Yordanova a Toshev proti Bulharsku, č. 5126/05, a ze dne 5. 7. 2016, Kurski proti Polsku, č. 26115/10). Dle rozhodování Ústavního soudu silnější ochrana svobody projevu vyplývá zejména ze skutečnosti, že se projev týká věci veřejné, jsou jím reprezentovány názory voličstva či tento projev jinak přispívá k veřejné debatě (srov. aktuálně např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 2946/23).

49. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodování dále uvádí, že veškeré názory a informace vztahující se k volbám, a to jak místním, tak celostátním, které jsou šířeny během volební kampaně, je třeba považovat za součást debaty o otázkách veřejného zájmu. Soudy tak musí vzít v úvahu zásadní význam svobodné politické diskuse v demokratické společnosti v kontextu svobodných voleb a zvýšenou míru kritiky, kterou politické subjekty, jež se svým působením vědomě vystavují důkladné veřejné kontrole každého jejich slova a činu, musí v této diskusi snášet (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1998, Bowman proti Spojenému království, č. 24839/94, ze dne 9. 1. 2007, Kwiecień proti Polsku, č. 51744/99, a ze dne 18. 3. 2008, Kuliś proti Polsku, č. 15601/02).

50. Svoboda projevu je obzvláště důležitá pro politické strany a jejich aktivní členy, jakož i během volebních kampaní, kdy by mělo být umožněno volné šíření názorů a informací všeho druhu, včetně volebních diskusí, jimž je třeba přikládat zvláštní význam z hlediska neomezeného výkonu svobody projevu kandidátů. V průběhu politické diskuse proto nemusí mít ani rozlišování mezi skutkovými tvrzeními a hodnotovými soudy zásadní význam a pronesené výroky mohou postrádat jasný skutkový základ (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 4. 2006, Malisiewicz-Gąsior proti Polsku, č. 43797/98, ze dne 6. 12. 2007, Filatenko proti Rusku, č. 73219/01, a ze dne 26. 2. 2009, Kudeshkina proti Rusku, č. 29492/05).

Právní posouzení v poměrech projednávané věci

51. Při aplikaci výše shrnutých východisek rozhodovací praxe na nyní projednávaný případ je třeba uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné, neboť odvolací soud nezvažoval všechna relevantní kritéria, která je třeba posuzovat při poměřování práva na svobodu projevu a práva na ochranu pověsti osoby. Jak již bylo uvedeno výše, judikatura mezi tato kritéria řadí především (a) povahu výroku, (b) obsah výroku, (c) formu výroku, (d) postavení kritizované osoby, (e) zda se výrok dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby a chování kritizované osoby, (f) kdo výrok učinil a kdy tak učinil. (a) Povaha výroku

52. Při určení, zda je předmětný výrok skutkovým tvrzením či hodnotícím soudem, se lze s odvolacím soudem ztotožnit v tom, že část výroku („...chtějí mapovat byty a zdanit přebytečné metry“) je skutkovým tvrzením. U zbývající části výroku („a pak vám tam někoho nastěhovat“) však není z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, jak k ní odvolací soud přistupoval. Ačkoli odvolací soud tuto část výroku nejprve v odůvodnění považoval za hodnotící soud, následně k ní přistupoval jako ke skutkovému tvrzení, neboť ověřoval jeho pravdivost. Přitom ujasnění si, zda má určitý výrok povahu skutkového tvrzení nebo hodnotícího soudu, je zásadní pro posouzení jeho dopadů do pověsti dotčené osoby, jak zdůvodněno shora.

53. S odvolacím soudem se lze ztotožnit v závěru, že poslední část výroku („..nejlíp nějakého migranta“) je hodnotícím soudem, neboť z jeho formulace je zřejmé, že žalovaný tím nepřednášel informaci, jejíž pravdivost by bylo možno ověřit, pouze dával najevo svůj subjektivní názor, koho by žalobkyně asi podle něj mohla chtít do bytů nastěhovat. Jak zdůvodněno shora, v případě hodnotících soudů je zásadně namístě zkoumat zda má takový výrok svůj dostatečný skutkový základ. Odvolací soud ovšem při posuzování uvedené části výroku žalovaného dostatečně nezohlednil, zda skutkovým základem pro takový výrok mohl být všeobecně známý postoj žalobkyně k otázce migrace, na který chtěl žalovaný (dle svého vlastního tvrzení) svým hodnotícím soudem upozornit. Nelze navíc opomenout ani shora uvedenou rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, podle níž výroky pronesené v průběhu politické diskuse mohou podle okolností věci jasný skutkový základ postrádat. (b) a (d) Obsah výroku a postavení kritizované osoby

54. V projednávané věci je nesporné, že obsah výroku žalovaného byl politický, týkal se čistě věcí veřejných a nesporně byl pronesen o osobě veřejného zájmu (žalobkyně je politickou stranou). Skutečnost, že jde o politický výrok pronesený v debatě o věcech veřejných, hraje roli při posuzování jeho přípustnosti. Silnější ochrana svobody projevu vyplývá zejména ze skutečnosti, že se projev týká věci veřejné, jsou jím reprezentovány názory voličstva či tento projev jinak přispívá k veřejné debatě. Jak již bylo uvedeno, judikatura vychází z toho, že osoby veřejného zájmu požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou proto v případě těchto osob mnohem měkčí. Dle rozhodování Evropského soudu pro lidská práva zvláště politické subjekty, jež se svým působením vědomě vystavují důkladné veřejné kontrole každého jejich slova a činu, musí v této diskusi snášet zvýšenou míru kritiky.

(e) Zda se výrok dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby a chování kritizované osoby

55. Ze znění samotného výroku žalovaného je zřejmé, že se dotýká čistě veřejné sféry kritizované osoby a její veřejné činnosti. Kritérium spočívající v chování kritizované osoby je pak pro projednávanou věc relevantní v tom smyslu, zda žalobkyně na výrok žalovaného reagovala a zda se mu mohla účinně bránit.

56. V tomto ohledu lze přiměřeně odkázat na závěry judikatury, podle nichž je třeba vzít v úvahu i to, zda se kritizovaná osoba mohla účinně bránit, neboť pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Citovaná judikatura k možnosti kritizované osoby se účinně bránit ovšem pravidelně předpokládá, že výrok byl publikován prostřednictvím médií, hromadného sdělovacího prostředku (nikoli na vlastní webové stránce či blogu kritizujícího), a zohledňuje, zda kritizovaná osoba měla k hromadnému sdělovacímu prostředku srovnatelný přístup, aby zde mohla vést kritickou diskusi.

57. V nyní projednávané věci žalovaný výrok publikoval na svém profilu na sociální síti Twitter, shora citovaný závěr judikatury proto nelze bez dalšího aplikovat a oprávněnost zásahu do pověsti žalobkyně posuzovat pouze s odkazem na subsidiaritu zásahu do práva na svobodu projevu, neboť touto optikou (dovedeno ad absurdum) by ochrany nepožíval nikdo, kdo by mohl diskutovat ve vláknu pod příspěvkem na sociální síti. Možnosti přístupu žalobkyně ke sdělovacím hromadným prostředkům však nejsou v řešené věci bez relevance. Nelze opomenout, že žalobkyně je významnou politickou stranou a jako taková má dobrý přístup do médií, v nichž je možno vést s žalovaným politickou diskusi, což také učinila, jak vyplývá z důkazů provedených před soudy obou stupňů. Bylo tedy na místě, aby odvolací soud vzal při posuzování výroku žalovaného v úvahu i tuto okolnost. (c) a (f) Kdo výrok učinil a kdy tak učinil; forma výroku

58. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že předmětný příspěvek zveřejnil žalovaný jakožto politik v rámci politické kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2021. S tím, že byl výrok pronesen v rámci politické kampaně, souvisí i jeho forma. Kritérium formy výroku tak bude rovněž podléhat méně přísným měřítkům než u výroků pronesených mimo volební kampaň či dokonce mimo debatu o věcech veřejných. Podpůrně lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je politická kampaň zpravidla vyostřeným střetem politických aktérů, je tvrdá a je pro ni charakteristická hyperbolizace, symboličnost a zkratkovitost (srov. dovolatelem odkazovaná usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2013, č. j. Vol 38/2013-69, a ze dne 15. 2. 2018, č. j. Vol 18/2018-15, či ze dne 18. 2. 2013, č. j. Vol 33/2013-45). Rovněž dle rozhodování Evropského soudu pro lidská práva existuje jen malý prostor pro omezení politického projevu nebo diskuse o otázkách veřejného zájmu. Jedná se o oblast, ve které musí být jakákoli omezení svobody projevu vykládána úzce. Pro ospravedlnění takových omezení jsou nutné velmi pádné důvody. V takové diskusi nelze navíc vždy očekávat poskytování zcela objektivních informací, přípustná je určitá míra nadsázky nebo dokonce provokace, která má upoutat pozornost veřejnosti, nejsou-li prezentovány bezdůvodně urážlivou a nevhodnou formou nebo překračující obecně přijatelnou míru přehánění.

59. Na výrok žalovaného je proto třeba nahlížet v kontextu, že jej pronesl politik v rámci předvolební kampaně a vůči žalobkyni výhradně v jejich politickém (a nikoli jiném) styku a že jeho forma proto může být ostřejší než u výroků mimo politickou soutěž či mimo debatu o věcech veřejných obecně. I tato kritéria mohou vést ke zmírnění měřítek posuzování výroku ve prospěch svobody projevu. Shrnutí

60. Z aplikace jednotlivých kroků výše uvedeného testu v poměrech projednávané věci vyplývá, že odvolací soud při svém posouzení, zda žalovaný svým výrokem neoprávněně zasáhl do práva žalobkyně na ochranu její pověsti (§ 135 odst. 2 o. z.), neprovedl všechny relevantní kroky tohoto testu a nezohlednil tak všechna podstatná (výše nastíněná) kritéria.

61. Je třeba zohlednit, že dílčí část výroku žalovaného, jež dle zjištění odvolacího soudu obsahuje pravdivé skutkové tvrzení, není v této části zásadně způsobilá neoprávněně zasáhnout do pověsti žalobkyně. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že některá další část předmětného výroku žalovaného je nepravdivým skutkovým tvrzením, zohlední též judikaturu, podle které nikoli každé uveřejnění nepravdivého údaje musí automaticky znamenat zásah do cizích práv, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.

62. Při takovém posouzení je pak třeba přihlédnout k výše shrnutým krokům testu poměřování práva na svobodu projevu s právem na ochranu pověsti. V projednávané věci je nezbytné zohlednit i obsah předmětného výroku (tj. že šlo o výrok politický, učiněný o věcech veřejných, v politickém styku se žalobkyní), dále postavení a chování kritizované osoby (tj. že žalobkyně je politickou stranou s dobrým přístupem do médií, která měla možnost na výrok adekvátně reagovat a také tak učinila), dále že se výrok dotýkal čistě její veřejné sféry, a rovněž okolnost, kdo a kdy jej učinil (tj. politik konkurenčního politického subjektu v rámci politické kampaně, ve které existuje jen malý prostor pro její omezení, jež musí být vykládáno jen velmi úzce, a v níž jsou přípustná určitá zjednodušení, nadsázky a provokace).

63. V případě hodnotící části výroku žalovaného je pak třeba [v mezích (měkčích) kritérií pro posuzování přípustnosti politické diskuse] pečlivě vážit dostatečnost skutkového základu výroku, a to i s ohledem na politické (názorové) zaměření žalobkyně a výroky jejích členů. Nelze odhlédnout ani od výše citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které výroky pronesené v rámci politické diskuse nemusí nutně obsahovat zcela jasný skutkový základ.

64. Lze tak uzavřít, že odvolací soud při posouzení dovolatelem vymezené otázky nevzal v úvahu všechna relevantní kritéria, která je třeba zvažovat při poměřování práva na svobodu projevu s právem na ochranu pověsti právnické osoby, a jeho rozhodnutí je proto neúplné, a tudíž nesprávné.

Vypořádání námitek vad řízení

65. Vzhledem k tomu, že dovolání shledal dovolací soud přípustným, zabýval se v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. rovněž vadami řízení.

66. K námitce nedostatku poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021). Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. pak přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1092/2021).

67. Namítal-li dovolatel, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť jej nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jde o irelevantní námitku, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany dovolatele, nýbrž rozhodl na základě (pozitivně) zjištěného skutkového stavu a jeho závěr vycházel z toho, že provedenými důkazy byl dostatečně objasněn skutkový stav, proto k poučení žalovaného podle § 118a o. s. ř. nebylo třeba přistoupit, což ostatně odvolací soud výslovně reflektoval při jednání.

68. K dovolatelem namítané překvapivosti napadeného rozhodnutí je třeba připomenout, že za překvapivá jsou považována taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, nebo jeho usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018). Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1292/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním odvolací soud právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, či rozsudek ze dne 15. l. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).

69. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže být tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť již soud prvního stupně posuzoval, zda vytýkaný výrok (příspěvek na sociální síti) žalovaného mohl neoprávněně zasáhnout do pověsti žalobkyně, navíc podle totožné hmotněprávní normy jako v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.

70. Dovolatel dále namítl vadu řízení spočívající v tzv. opomenutém důkazu. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

71. Dovolatel konkrétně namítal, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz článkem publikovaným dne 22. 9. 2021 na webu ww.echo24.cz s názvem „‚S muslimskou Evropou mám problém.‘ Pirát Bartoš změnil kvůli Francii názor na migraci“, aniž by o důkazním návrhu vůbec rozhodl. Z obsahu spisu však plyne, že tento důkazní návrh byl uplatněn již v řízení před soudem prvního stupně, který zdůvodnil, proč (mimo jiné) tento důkaz neprovedl. Rovněž odvolací soud zdůvodnil, proč přistoupil k částečnému zopakování a doplnění dokazování. Nemohlo se tedy jednat o tzv. opomenutý důkaz ve výše uvedeném smyslu.

V. Závěr

72. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je tedy důvodné.

73. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil.

74. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g

odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu