23 Cdo 444/2023

23 Cdo 444/2023-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ž.-A., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovanému H. K., nar. XY, bytem v XY, zastoupenému Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, Smíchov, o ochraně pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 267/2019, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 51/2022-159, takto:

I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. 5 Cm 267/2019-93, zastavil řízení o uložení povinnosti žalovanému smazat ze svého účtu s názvem XY na internetové platformě YouTube videoklip „XY“ ze dne 18. 8. 2019 (výrok I), uložil žalovanému povinnost zdržet se na toto účtu uveřejňování videoklipu původně označeného jako „XY“ původně uveřejněného dne 15. 6. 2019 a videoklipu původně označeného jako „XY“ původně uveřejněného dne 18. 8. 2019 (výrok II), uložil žalovanému povinnost uveřejnit omluvu žalobkyni ve znění a způsobem uvedených ve výroku (výrok III), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 20 000 Kč (výrok IV), ohledně částky 480 000 Kč žalobu zamítl (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).

Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě o ochranu pověsti žalobkyně, do kterého měl žalovaný neoprávněně zasáhnout uveřejněním shora uvedených videoklipů, v nichž dával do souvislosti žalobkyni se záběry s koncentračního tábora a jejího jednatele zobrazoval v uniformě SS. Žalovaný na svoji obranu uvedl, že jím uveřejněné videoklipy jsou přípustnou kritikou zaměstnávání a nedodržování pracovních, bezpečnostních a hygienických podmínek žalobkyní. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a V (první výrok), změnil výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve shora uvedených videoklipech byla žalobkyně v návaznosti na její inzerát obsahující nabídku práce spojována žalovaným s praktikami panujícími v koncentračních táborech. Žalovaný se tím dopustil neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně podle § 135 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť obecně nelze poskytnout ochranu difamujícím tvrzením směřujícím na adresu jiné osoby, když svoboda slova není bezbřehým institutem.

Kritika nízké mzdy je sice sama o sobě ve veřejném prostoru přípustná, nicméně je nutno ji posuzovat nejen z úhlu pohledu, že vychází z pravdivé informace, nýbrž i v kontextu toho, zda forma její veřejné prezentace je přiměřená a zda jejím hlavním cílem není hanobení či zneuctění dané osoby. Žalovaným uveřejněná kritika žalobkyně, kdy jsou pracovní podmínky u žalobkyně dávány do souvislosti s koncentračními tábory, její jednatel je prezentován v uniformě SS a ve videoklipech jsou použity šokující záběry z koncentračních táborů, představuje exces vybočující z mezí obecně přípustné kritiky, který nelze akceptovat.

Spojení žalobkyně s holocaustem nelze považovat za nadsázku, když navíc neexistuje žádná spojitost mezi žalobkyní nabízenou, byť nízkou, mzdou a zvěrstvy páchanými v koncentračních táborech. Důvodnost tzv. zápůrčího nároku je dle odvolacího soudu dána tím, že žalovaný poté, kdy byl vyzván k odstranění videoklipu ze dne 15. 6. 2019, toto nahradil videem ještě se závadnějším obsahem ze dne 18. 8.

2019, načež v průběhu v průběhu odvolacího řízení uveřejnil další videoklipy, v nichž zmiňuje a poukazuje na paralelu mezi žalobkyní a nacistickou minulostí právní předchůdkyně její mateřské společnosti. Žalovaný v rámci svých komentářů navíc neprovádí žádný více či méně fundovaný historický rozbor či výklad, nýbrž na využívání otrocké práce vězňů v koncentračních táborech ve zbrojovce, jak označuje předchůdkyni mateřské společnosti žalobkyně, poukazuje jen v kontextu kritiky pracovních podmínek u žalobkyně.

I po rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný ve své závadné činnosti dále pokračuje a neupustil tak dosud od uveřejňování dehonestujících výroků na adresu žalobkyně. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou omluvy a v peněžní formě neshledal odvolací soud důvodným, neboť zákon v souvislosti s neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby právo náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. zvlášť nestanoví. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve druhém výroku a v navazujícím nákladovém třetím výroku žalobkyně dovoláním, které vzhledem k obsahu dovolání považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.

s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, jež má být dle žalobkyně posouzena dovolacím soudem jinak než v jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil (zjevně pouze v napadeném rozsahu) rozsudek odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K podání žalobkyně ze dne 7. 4. 2023 dovolací soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené pro dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil v tom smyslu, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu v žalobkyní napadeném rozsahu za správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl v části prvního výroku, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného práva, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá. K podání žalovaného ze dne 10.

3. 2023 dovolací soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené pro dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že dovolání žalovaného považuje jednak za vadné, jednak za nedůvodné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokáty (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou dovolání přípustná.

Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o.

s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolání žalobkyně není přípustné. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá její otázka, zda má právnická osoba v souvislosti s neoprávněným zásahem do své pověsti právo na náhradu nemajetkové újmy, neboť tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena v jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovolací soud neshledává důvod se od tohoto řešení v projednávané věci odchýlit. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí formuloval a podrobně odůvodnil závěr, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o.

z., není-li výslovně ujednáno jinak. Dovolací soud tak v tomto rozhodnutí zohlednil, že současná právní úprava v občanském zákoníku předpokládá vznik závazku k odčinění způsobené nemajetkové újmy pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednána nebo stanoví-li tak zvlášť zákon (§ 2894 odst. 2 o. z.), přičemž v souvislosti s neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby tak zákon zvlášť nestanoví. Dovolací soud proto v citovaném rozhodnutí posoudil, zda lze existenci toto práva dovodit na základě ústavních východisek, podle analogického použití právní úpravy některého ze zákonem zvlášť stanovených důvodů vzniku práva na odčinění nemajetkové újmy nebo z některého přímo použitelného ustanovení ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy.

Vzal tak především v úvahu, že ze samotné ústavní garance dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nevyplývá nezbytnost její zákonné ochrany (právě) prostřednictvím soukromého práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Závazek k ochraně tohoto práva nevyplývá ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z práva unijního.

Dovolací soud rovněž zohlednil, že podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva je třeba ve vztahu k otázce existence a rozsahu práva právnických osob na dobrou pověst spatřovat rozdíl mezi dobrou pověstí právnické osoby a člověka, přičemž členské státy mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky, které poskytují podle vnitrostátního práva. Na základě provedeného komparativního srovnání příbuzných zahraničních právních úprav dovolací soud dále uzavřel, že existenci tohoto práva nelze považovat za součást evropské kontinentální konvence soukromého práva, neboť tyto právní úpravy obsahují široké spektrum přístupů k této problematice a právo na odčinění nemajetkové újmy je právnickým osobám přiznáváno spíše výjimečně.

Stejně tak nadnárodní (akademické) projekty unifikace (evropského) soukromého práva ponechávají otázku odčinění nemajetkové újmy právnických osob v důsledku neoprávněného zásahu do jejich pověsti otevřenou. Dovolací soud rovněž uvedl, že toto právo nelze považovat ani za tradiční institut tuzemského soukromého práva, neboť většina právních úprav platných na našem území, a to i v období do roku 1948, z něhož účinná právní úprava v občanském zákoníku koncepčně vychází, toto právo právnickým osobám nepřiznávala a právní teorie a praxe ho ani výkladově nedovozovala (s výjimkou období od 1.

2. 1992 do 31. 12. 2013). Rovněž důvodová zpráva k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že tzv. antropocentrické pojetí soukromého práva zřetelně rozlišuje mezi právním postavením osob fyzických a osob právnických a nesměřuje k tomu, aby v právním postavení fyzických osob a právnických osob bylo dosaženo rovnosti, což platí především v oblasti osobních práv, kde existence takové rovnosti je ze samotné podstaty obou skupin právních subjektů fakticky vyloučena a v řadě případů není právně dosažitelná. Zároveň však Nejvyšší soud konstatoval, že není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy právnické osoby zvlášť zákonem stanovena, zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).

Namítá-li tedy žalobkyně, že shora uvedený závěr dovolacího soudu představuje velmi sofistikované odůvodnění nespravedlnosti, pak především pomíjí, že právní úprava zakládající řešení dané právní otázky stanovená v § 2894 odst. 2 o. z. je zcela jednoznačná. Dovolací soud prosto svým podrobným odůvodněním ve shora citované věci nesměřoval, a ani směřovat nemohl, k nastolení stavu sofistikovaného odůvodnění zjevné nespravedlnosti, nýbrž naopak, i přes jednoznačné znění dotčené právní úpravy, důsledně naplnil ústavněprávní příkaz interpretace právních norem, podle kterého jazykový výklad je pouhým prvotním přiblížením se právní normě, jejímž nositelem je právní předpis (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 17.

12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97; ve vztahu k současnému občanskému zákoníku nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. I ÚS 1587/17).

Vzal rovněž v úvahu, že odpověď na otázku, zda je text zákona skutečně přesným vyjádřením právní normy, či zda je zapotřebí jej vykládat restriktivně nebo naopak extenzivně, nebo zda má být právní norma zpřesněna, mají dát další interpretační metody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12). Dovolací soud si byl rovněž vědom nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, podle kterého soud na jednu stranu není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, na druhou stranu je však stejně tak nutno vyvarovat se libovůli a rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.

Dovolací soud proto v souladu s uvedeným ústavním imperativem, a to mimo jiné právě při zohlednění Ústavním soudem zmíněných výkladových metod, včetně metody teleologické, systematické, historické, komparativní, stejně tak při zohlednění požadavku na ústavní a mezinárodní konformitu výkladu právního řádu, racionálně a srozumitelně zdůvodnil, proč nedospěl (dospět nemohl) k jinému závěru, než že dikce zákonné úpravy dané otázky (ostatně sama o sobě zcela jednoznačná) je odrazem shora uvedených výkladových metod (je s nimi v souladu).

Opačný závěr by proto představoval zřetelnou libovůli dovolacího soudu při aplikaci a použití zákonných norem nezakládajících se na racionální argumentaci a porušující (svrchované) rozhodnutí zákonodárce o tom, zda vůbec a případně za jakých podmínek má docházet k (deliktně závazkovému) odčiňování nemajetkových újem v soukromém styku. Ostatně lze poznamenat, že žádnou racionální argumentaci v opačném smyslu nepředkládá ve svém dovolání ani žalobkyně, když pouze snáší důvody svého subjektivního právně politického názoru na stav účinné zákonné úpravy.

Důvody jejího nesouhlasu se způsobem zákonného uspořádání daného (deliktního) právního poměru tak mohou mít relevanci jen právně politickou (de lege ferenda). Nemohou však být pro dovolací soud podkladem pro výklad účinného práva, leč pouze případným projevem jeho nerespektování. Proto dovolatelkou uváděný odlišný způsob řešení předmětné právní otázky by, oproti mínění dovolatelky, představoval libovůli soudu a jeho zpronevěření se ústavním zásadám svrchovanosti zákona (srov. preambuli Listiny základních práv a svobod) a vázanosti soudu zákonem (srov. čl.

95 Ústavy), a tedy i základním principům právního státu, na nichž právní řád demokratického státu stojí (srov. preambuli Ústavy). K tomu pak lze doplnit, že ještě intenzivněji je nutno na shora uvedených závěrech trvat tehdy, promítají-li se do oblasti deliktního práva, jako je tomu v projednávané věci.

V případě posouzení existence zákonného deliktu a s tím souvisejícího deliktního závazku (obligatio ex delicto) je (musí být) rozhodující výhradně obsah zákonné úpravy, neboť není (nesmí být) zákonného deliktu bez zákona a nelze bez zákona založit komukoli deliktní odpovědnost (např. proto, že se to může jinému subjektivně jevit jako „spravedlivé“). Proto má-li dovolatelka za to, že shora uvedené řešení předestřené právní otázky „škůdcům otevírá pole možností, jak proti právnickým osobám volně zasahovat s jistotou, že takový akt zůstane nepotrestán“, pak opomíjí především skutečnost, že účelem soukromého práva vskutku není trestání se mezi jednotlivci navzájem, nýbrž úprava vzájemných práv a povinností osob, a to nezávisle na právu veřejném, včetně práva trestního (srov. § 1 odst. 1 o.

z.). Kromě toho lze opakovaně připomenout, že k ochraně pověsti právnické osoby v případě jejího neoprávněného ohrožení či porušení je rušiteli zákonem uložena soukromoprávní povinnost od neoprávněného zásahu upustit, odstranit jeho následky a nahradit případně způsobenou (majetkovou) škodu či vydat (nahradit) případné bezdůvodné obohacení. Ostatně ve shodném rozsahu, jako tomu je v případě zásahu do absolutních práv osob fyzických v případě, kdy zákon v souvislosti s takovým zásahem povinnost odčinit způsobenou nemajetkovou újmu (rovněž) zvlášť nestanoví (např. v případě citové újmy při zabití domácího zvířete apod.).

I takto formulovanou námitkou tak dovolatelka ve skutečnosti vyjadřuje pouze svůj právně politický nesouhlas s podobou účinné právní úpravy odčiňování nemajetkových újem založené na principu zákonem zvlášť stanoveného taxativního (tedy omezeného) výčtu situací, za kterých povinnost škůdce odčinit způsobenou nemajetkovou újmu vzniká (§ 2894 odst. 2 o. z.), či s konkrétní podobou tohoto výčtu. Nesouhlas žalobkyně se zněním zákonné úpravy však přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Dovolací soud se navíc k závěrům shora uvedeného rozhodnutí přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, schválený k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3675/2022). Namítá-li žalobkyně, že se dovolací soud od shora uvedeného závěru odchýlil ve svém usnesení ze dne 29. 7. 2021, sen. zn. 29 ICdo 129/2020, pak především opomíjí, že jí citovaná věc problematiku odčinění nemajetkové újmy nikterak neřeší, navíc dovolací soud své rozhodnutí při výkladu otázky způsobilosti upraveného seznamu pohledávek být exekučním titulem, je-li insolvenčním navrhovatelem pouze dlužník, ve smyslu § 396 odst. 3, § 405 odst. 4 a § 418 odst. 6 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1.

7. 2017, odůvodnil na základě použití příslušných interpretačních pravidel při výkladu dotčených ustanovení insolvenčního zákona a v souladu se zásadami insolvenčního řízení, tedy nikoli na základě své libovůle bez příslušné racionální argumentace.

Lze tak uzavřít, že odvolací soud se při řešení žalobkyní předložené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolací soud vzhledem ke shora uvedenému neshledává důvod tuto otázku ve svém dalším rozhodování posoudit jinak. Rovněž dovolání žalovaného není přípustné. Přípustným nečiní dovolání žalovaného otázka, zda soud, který v odvolacím řízení na ochranu osobnosti řeší otázku trvající hrozby nepřípustné kritiky pro účely posouzení přípustnosti tzv. zápůrčího nároku, musí v případě odlišné pokračující kritiky zkoumat, zda i tato odlišná kritika je protiprávní, a to v zásadě na základě stejných kritérií, jakými se posuzuje kritika původní, neboť tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého právo domáhat se zdržení určitého jednání má preventivní povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti tomu, aby jednání, jímž jsou poškozena její práva, pokračovalo nebo se opakovalo, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování pokračování v závadném jednání žalovaného. Pouhá hrozba závadného jednání k uložení zdržovacího nároku v tomto případě postačuje.

Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku je navíc nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu jednání již v minulosti došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu vzniku protiprávního jednání v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 27. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011). Nejvyšší soud ve svém rozhodování dále uvedl, že tzv. zápůrčí nárok je nárokem působícím do budoucna. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí.

Pro posouzení, zda lze vyhovět tzv. zápůrčímu nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již závadné jednání netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou přitom rozhodná jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011). Dovolací soud dále ve svém rozhodování o důvodnosti tzv. zápůrčího nároku zdůraznil jako významnou skutečnost, pokud žalovaný od počátku řízení zpochybňuje, že by jeho jednání bylo neoprávněným jednáním, a pokud svého jednání zanechal pouze na základě vydaného předběžného opatření, a tudíž od něj neupustil dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017, popř. obdobně již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 10. 1934, sp. zn. Rv II 131/33, uveřejněné pod č. 13869/1934 Sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských). Shodně pak v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn.

23 Cdo 2415/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že jsou dány procesní předpoklady k vyhovění tzv. zápůrčímu nároku, pokud žalovaný neukončil své závadné jednání dobrovolně, ale až zákazem podle vydaného předběžného opatření soudem prvního stupně, a nelze vyloučit možnost opakování takového jednání žalovaného v budoucnu. Pokud již k protiprávnímu jednání jednou došlo, pak je pravděpodobnost jeho opakování vyšší, resp. nelze závadné jednání bez dalšího vyloučit. Na skutečnost, že hrozba závadného jednání odpadla, by bylo možné usuzovat například z toho, že by k upuštění od závadného jednání došlo dobrovolně, tj. bez donucení podáním žaloby a probíhajícím soudním řízením a po dohodě se žalobcem (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3485/2018). Odvolací soud, co se týče posouzení hrozby opakování vytýkaného jednání žalovaného, spočívajícího v uveřejnění předmětných videoklipů líčících pracoviště žalobkyně jako koncentrační a vyhlazovací tábor a využívajících při tom nacistické symboliky, se v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu řádně zabýval jedinečnými zjištěnými okolnostmi projednávané věci.

Dospěl- li k závěru, že v poměrech projednávané věci vzhledem ke zjištěnému postoji žalovaného k jeho závadnému jednání, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaný v průběhu odvolacího řízení uveřejnil další videoklipy obsahující dehonestující výroky na adresu žalobkyně, v nichž poukazuje na paralelu mezi žalobkyní a nacistickou minulostí právní předchůdkyně její mateřské společnosti (přičemž skutkovými zjištěními odvolacího soudu je dovolací soud vázán, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.

s. ř.), lze uzavřít, že se odvolací soud svým rozhodnutím od shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Přípustnost dovolání žalovaného nezakládají ani otázky, jejichž prostřednictvím zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nepřiměřenosti jím uveřejněné kritiky, neboť odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že pro vznik deliktních závazků ze zásahu do pověsti právnické osoby je nezbytné, aby zde (mimo jiné) existovalo protiprávní jednání žalovaného, jež je objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti žalobce jako právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.

9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010). Posuzování neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby (obdobně jako v případě zásahu do cti a vážnosti, resp. dobré pověsti, člověka) je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého (tj. i osoby právnické, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01) na zachování dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a politického práva na svobodu projevu a na informace (čl.

17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu přitom důsledně vychází ze zásady rovnosti těchto ústavních práv, podle které tato ústavně zaručená práva nejsou sama o sobě vzájemně nadřazena či podřízena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96). Z toho vyplývá, že je vždy třeba vážit konkurující si ústavně chráněné statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků, a to při uplatnění principů proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1483/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Pro oblast ochrany pověsti dotčené osoby (tj. včetně osob právnických) se uvedená zásada projevuje tím, že je třeba vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (srov. např. rozsudky

Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). V tomto smyslu při posuzování otázky, zda jednání spočívající ve zveřejnění výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je neoprávněné, je nutno dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (soudu). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná.

Proto pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost (aniž by však zároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty dotčeného). Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011). Proto prezentace hodnotícího úsudku a z něj vyplývající kritika je přípustná (oprávněná) tehdy, jde-li o kritiku věcnou, konkrétní a zároveň přiměřenou, a to co do obsahu i formy veřejné prezentace (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019).

O věcnou kritiku nejde tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. Byť posuzování samotných hodnotících úsudků z hlediska jejich pravdivosti či nepravdivosti je ze subjektivní povahy úsudku vyloučeno, nelze pominout, že každé hodnocení se nezbytně odvozuje od skutkových podkladů. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě existujících skutečností logicky dovodit. V tomto smyslu lze tudíž prakticky každý hodnotící úsudek považovat za tzv. „hybridní výrok“, neboť je v něm vždy obsažen určitý skutkový základ, což platí zcela bez ohledu na terminologii použitou pro výroky tohoto typu v jednotlivých rozhodnutích dovolacího soudu či Ústavního soudu, resp. na úrovni mezinárodního práva Evropským soudem pro lidská práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

7. 2008 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, či ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019). Požadavkem na konkrétní kritiku je to, že její potřebné výchozí podklady tvoří konkrétní objektivní skutečnosti. Kritika se tak musí vyvarovat toliko všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti. I úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Proto i všeobecná výtka závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním posuzované osoby projeveným navenek – v opačném případě by se jednalo o kritiku nepřípustnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

5. 2012 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Přiměřenost kritiky předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze nutné k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a to jak z hlediska jejího obsahu, tak i formy její veřejné prezentace. Svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, jejichž překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím zásahům do pověsti kritizovaných osob. Jsou-li v kritice k popisu určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky zcela neadekvátní posuzovanému jednání kritizovaného, přičemž z ní vyplývá úmysl kritizovanou osobu znevážit či urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu pověsti kritizované osoby.

Vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany. V takovém případě se jedná o exces z práva na svobodu projevu a informace, který představuje neoprávněný zásah do pověsti kritizovaného se všemi s tím spojenými následky pro osobu, která se takového zásahu dopustila. Proto v případě, kdy kritika vzhledem ke své nepřiměřenosti postrádá právní přípustnost, není namístě ji upřednostňovat před právem na ochranu pověsti dotčené osoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.

9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1490/2006, ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, a ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018).

V souladu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu proto není názor žalovaného, že podmínka věcnosti a přiměřenosti kritiky se vztahuje pouze na skutková tvrzení, nikoli však na hodnotící soudy, a že hodnotící soud je nepřípustný pouze tehdy, pokud se nevztahuje k žádnému skutkovému základu. Lze tak uzavřít, že při zohlednění shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu lze v poměrech projednávané věci dovodit, že odvolací soud se svým rozhodnutím od této rozhodovací praxe neodchýlil.

Odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění (jež, jak uvedeno shora, dovolacímu přezkumu nepodléhají) k závěru, že žalovaným uveřejněná kritika žalobkyně není z hlediska své formy kritikou přiměřenou, když pracovní podmínky u žalobkyně jsou dávány do souvislosti s koncentračními tábory, její jednatel je prezentován v uniformě SS a ve videoklipech jsou použity šokující záběry z koncentračních táborů. Proto uzavřel-li odvolací soud, že takováto kritika s ohledem na konkrétní okolností dané věci představuje exces vybočující z mezí obecně přípustné kritiky, jejímž cílem je hanobení a zneuctění žalobkyně, neboť spojení žalobkyně s holocaustem nelze považovat za nadsázku, když neexistuje žádná spojitost mezi žalobkyní nabízenou mzdou a zvěrstvy páchanými v koncentračních táborech, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ostatně rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. III ÚS 771/22, ve skutkově související věci dospěl k závěru, že žalovaný zvolil kritiku, která překračuje meze v současné společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť nacistická ideologie je zodpovědná za jednu z největších lidských tragédií našich dějin. Koncentrační tábory nebyly pouze místy s velmi tvrdými pracovními podmínkami, ale především nástrojem k masovému zabíjení a úplné dehumanizaci několika miliónů lidí.

Znevažování zločinů, kterých se nacismus dopustil, jejich bagatelizací formou označování názorových oponentů za nacisty, je třeba vždy jasně odsoudit, ať se jí dopustí kdokoli, regionální aktivista či celostátní politik. V případě žalovaného se navíc nejednalo o projev impulsivní, pronesený v afektu, ale o projev předem promyšlený a připravený. Došlo-li pak k částečnému zrušení rozhodnutí obecných soudů, pak nikoli z důvodu, že by projev žalovaného představoval dle Ústavního soudu řádný výkon jeho práva na svobodu projevu a informace.

Dovolání žalovaného nečiní přípustným ani otázka, kterou se táže na přípustnost kritiky obsahující přehánění a nadsázku, které se sice může jevit jako zraňující a šokující, avšak není nepřípustně vulgární, neboť na takto položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud své rozhodnutí o nepřípustnosti kritiky žalobkyně ze strany žalovaného nezaložil na závěru, že tato kritika obsahuje pouze přehánění a nadsázku, které se sice může jevit jako zraňující a šokující, avšak není nepřípustně vulgární, nýbrž uzavřel, že vzhledem k okolnostem věci se jedná o kritiku z hlediska své formy nepřiměřenou, jejímž cílem je hanobení a zneuctění žalobkyně.

Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Přitom je třeba vycházet ze závěrů, které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil, a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání obou účastníků podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).