25 Cdo 3701/2021-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. C., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Janem Zonkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Ostrava, proti žalované: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, 530 02 Pardubice, zastoupená JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem Revoluční 724/7, 110 00 Praha 1, o 22 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 202/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 12 Cmo 22/2019-363, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 53 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Luďka Krajhanzla.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení náhrady škody v celkové částce 22 000 000 Kč. Tvrdil, že protiprávní jednání žalované spočívá v tom, že v srpnu, případně v září roku 2005, nevyplatila společnosti P. A. A. T. (nyní „v likvidaci“), jíž byl žalobce společníkem, pojistné plnění ve výši 4 361 160 Kč. Škoda pak vznikla tím, že v důsledku nevyplacení pojistného nemohla společnost P. E. (nyní „v likvidaci“), jejímž jediným společníkem byl od roku 2003 žalobce, odkoupit v roce 2005 za výhodných podmínek část polské společnosti Moldekspol a linku na průmyslovou montáž a opravy LCD televizorů.
Jako společníkovi P. E. (nyní „v likvidaci“) tím měla žalobci vzniknout škoda ve výši 5 000 000 Kč nenavýšením hodnoty jeho obchodního podílu v této společnosti a ve výši 10 000 000 Kč za nevyplacený zisk. Žalobci jakožto osobě samostatně výdělečně činné (dále též jen „OSVČ“) měla vzniknout škoda ve výši 7 000 000 Kč tím, že mu za roky 2006 až 2012 ušel zisk z nerealizované výroby a prodeje LCD televizorů.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 12 Cmo 22/2019-363, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 9. 2018, č. j. 55 Cm 202/2008-297, kterým tento soud zamítl žalobu na
zaplacení 22 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl jedním ze společníků společnosti P. A. A. T. (nyní „v likvidaci“), od roku 2003 také jediným společníkem ve společnosti P. E. (nyní „v likvidaci“) a podnikal i jako OSVČ (IČO XY). Mezi společností P. A. A. T. (nyní „v likvidaci“) a žalovanou byla uzavřena pojistná smlouva, přičemž jmenovaná společnost se po žalované v soudním sporu domáhala pojistného plnění v částce 4 361 160 Kč za škodu vzniklou při povodních v roce 1997.
Ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2005, č. j. 9 Cmo 22/2005-323, bylo ve sporu o toto pojistné plnění vysloveno, že pojistná smlouva ze dne 23. 4. 1997 je platná. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) se závěrem, že nárok je promlčen. Současně dovodil, že nejsou dány zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu spočívající v porušení povinnosti a existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti a vznikem škody.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že ohledně prvních dvou nároků žalobce (nenavýšení hodnoty obchodního podílu ve společnosti P. E. a nevyplacený zisk této společnosti) je třeba na právní vztahy mezi účastníky aplikovat § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť je žalobce uplatnil v postavení společníka P. E. (nyní „v likvidaci“), tedy nikoli v postavení podnikatele (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 7/2014).
Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že absentuje základní předpoklad odpovědnosti za škodu spočívající v porušení právní povinnosti žalovanou. Žalobce se dovolává porušení povinnosti žalovanou z právního vztahu, jehož on sám ani společnost P. E. není účastníkem, ani netvrdí, že by vůči němu žalovaná porušila jakoukoliv smlouvu či právní povinnost. Rozhodnutím, na něž žalobce odkazuje, byl vysloven pouze závazný právní názor, že pojistná smlouva je platná, avšak žádné plnění společnosti P.
A. A. T. nebylo žalované uloženo. Odvolací soud uzavřel, že ohledně těchto nároků není žalobce aktivně legitimován k podání žaloby, proto je zcela nadbytečné zabývat se ostatními předpoklady včetně námitky promlčení. Nárok na náhradu ušlého zisku žalobce jako OSVČ ve výši 7 000 000 Kč pak soud posoudil podle § 373 a násl. obch. zák. s tím, že ani zde není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, a to porušení povinnosti ze závazkového vztahu. Ten byl pojistnou smlouvou založen výhradně mezi žalovanou a P.
A. A. T. (nyní „v likvidaci“); žalobce ani společnost P. E. (nyní „v likvidaci“) jejími účastníky nebyli. Vzhledem k absenci jakéhokoli závazku žalované vůči žalobci nelze dovodit jeho věcnou aktivní legitimaci k podání žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Ohledně nesprávného právního posouzení jeho prvních dvou nároků, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 379/2001, 29 Odo 378/2001 a 29 Cdo 3024/2000, namítá, že pro odpovědnost za škodu neplatí podmínka, že poškozený musí být smluvní stranou vztahu, ve kterém došlo k porušení povinnosti škůdcem, neboť poškozena může být i třetí osoba.
Každé porušení smluvní povinnosti sice automaticky nezakládá odpovědnostní vztah mezi škůdcem a třetími osobami, je-li však prokázáno, že porušení povinnosti mělo dopad do právní sféry poškozeného, resp. že je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze smlouvy a škodou vzniklou třetímu subjektu, nárok je dán. Odvolací soud ale tyto právní závěry pominul a nesprávně uzavřel, že nejsou splněny základní předpoklady odpovědnosti za škodu, protože se žalobce dovolává porušení povinnosti žalovaného z právního vztahu, jehož on sám ani společnost P.
E. (nyní „v likvidaci“) nejsou účastníky. Dovolatel zdůraznil, že své nároky dovozuje z porušení povinnosti žalovanou ze smlouvy, kterou uzavřela s jinou osobou než s poškozeným, avšak závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry žalobce jako poškozeného. Namítá rovněž, že jeho třetí nárok měl být posouzen stejně jako předchozí dva podle § 420 obč. zák. s tím, že i zde platí jeho výše uvedená argumentace ohledně hmotněprávního posouzení odpovědnosti za škodu. Obecně v tomto směru platí, že pokud obchodní zákoník některé otázky odpovědnosti za škodu neřeší, použije se v souladu s § 1 odst. 2 obch. zák. subsidiárně občanský zákoník.
Stejně tak podle § 261 obch. zák., ve znění do 31. 12. 2000 i od 1. 1. 2003, se právní vztahy vzniklé z pojistné smlouvy řídí občanským zákoníkem (a zvláštními zákony). Tuto otázku dovolatel považuje za dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla odmítnutí nedůvodného dovolání s tím, že se žalobce v dovolání odvolává na rozsudky Nejvyššího soudu, ze kterých však záměrně cituje pouze několik téměř totožných a neúplných právních vět.
Ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí respektoval judikaturu dovolacího soudu, a odkázala i na svá předchozí vyjádření. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že pominul, že nesplněním povinnosti ze smlouvy může být poškozena i třetí osoba. Z již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1920/2014, nebo ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3333/2015) plyne, že za určitých okolností může být porušení smluvní povinnosti protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Taková situace nastává, jestliže škůdce porušil povinnost plynoucí ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, avšak tato povinnost sloužila k ochraně subjektivních práv poškozeného a její porušení mělo dopad do právní sféry poškozeného. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.
9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1470/2009, byl vysloven závěr, že porušení smluvní povinnosti je předpokladem nejen smluvní (závazkové) odpovědnosti, která se vztahuje jen ke smluvnímu partnerovi v rámci jejich závazkového vztahu, ale může zakládat i odpovědnost mimosmluvní, tzv. deliktní, která není vázána jen na smluvního partnera, ale vztahuje se i k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, jež byla porušena, to vše za předpokladu, že mezi protiprávním jednáním škůdce a újmou vzniklou poškozenému je vztah příčiny a následku.
Žalobce ani společnost P. E. (nyní „v likvidaci“) nebyla účastníkem pojistné smlouvy, jejíž porušení dovolatel tvrdí, a základní předpoklad deliktní odpovědnosti, tedy existence příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody tomu, kdo nebyl účastníkem smlouvy, nebyl splněn. Případné porušení smluvní povinnosti žalovanou vůči společnosti P. A. A. T. (nyní „v likvidaci“), spočívající v nevyplacení pojistného plnění, samo o sobě totiž neznamená, že vznikla škoda jinému subjektu.
Jinak řečeno, případné porušení povinnosti z pojistné smlouvy žalovanou uzavřené bez dalšího neznamená, že by jiná, byť personálně propojená společnost [P. E. (nyní „v likvidaci“)] nebo podnikající fyzická osoba tím získala finanční prostředky ke koupi části jiné společnosti či výrobní linky, že by k prodeji společnosti i výrobní linky došlo, že by tato společnost dosáhla zisku a už vůbec ne, že by se navýšil obchodní podíl žalobce v této společnosti.
Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 379/2001, 29 Odo 378/2001 a 29 Cdo 3024/2000) nejsou na projednávanou věc přiléhavá, neboť v odkazovaných věcech jde o závazek, který měl dopad do právní sféry poškozených, jelikož šlo o smlouvu o kontrole, jejímž základním účelem byla ochrana práv osob, které se měly stát komanditisty žalované společnosti. V projednávané věci je však situace zcela odlišná, neboť pojistná smlouva uzavřená mezi žalovanou jako pojistitelem a právním subjektem (odlišným od žalobce) jako pojištěným slouží k reparaci škody vzniklé pojištěnému.
V daném případě tedy nejde o závazek, který by měl dopad do právní sféry třetí osoby – žalobce. Závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání proto podle § 237 o. s. ř. přípustné není. Předkládá-li žalobce jako neřešenou otázku právního posouzení nároku na náhradu škody osoby samostatně výdělečně činné z její podnikatelské činnosti, zda má být posouzena podle obchodního nebo občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, je třeba připomenout, že předpoklady, které odvolací soud neshledal naplněnými, jsou jak v občanském zákoníku, tak v obchodním zákoníku shodné.
Proto otázka podřazení uplatněného nároku tomu kterému zákonu je pro výsledek řízení bezvýznamná a nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení právního posouzení uplatněného nároku (jeho posouzení podle příslušných ustanovení občanského zákoníku) by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).