U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Č. J., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v
Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované Fakultní nemocnici Hradec Králové,
se sídlem v Hradci Králové, Sokolská 581, IČO: 00179906, o 326.274,80 Kč,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 161/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. května 2010,
č. j. 21 Co 135/2010-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. října 2009, č. j. 10 C
161/2009-41, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. listopadu 2009, č.
j. 10 C 161/2009-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě
bolestného částku 54.600,- Kč a za ztížení společenského uplatnění částku
38.250,- Kč, ve zbývající části ohledně těchto nároků a pokud se žalobce
domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši
64.824,20 Kč, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že 24. 10. 1998 při lékařském zákroku v žalovaném zdravotnickém
zařízení byl žalobce poškozen na zdraví a na základě smíru schváleného
usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 15 C
203/2000, byly v základní výměře odškodněny nároky bolestného (11.700,- Kč), za
ztížení společenského uplatnění (12.750,- Kč) a za ztrátu na výdělku. Soud
dovodil, že z hlediska mimořádné bolestivosti i dalšího uplatnění žalobce v
životě se jedná o případ hodný zvláštního zřetele (§ 7 odst. 3 vyhlášky č.
32/1965 Sb.); náhradu bolestného v souladu s doporučením znaleckého posudku
zvýšil na pětinásobek a náhradu za ztížení společenského uplatnění na
trojnásobek základního bodového hodnocení. Dospěl k závěru, že srovnáním
celkové kvality života žalobce před poškozením zdraví a po něm jsou dány
podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění v tomto
rozsahu. Žalobce hrál před zákrokem v nemocnici závodně fotbal na úrovni
krajské soutěže, nyní již tento sport vykonávat nemůže a jeho ostatní činnosti,
byť rekreačního charakteru, byly rovněž omezeny (péče o rodinný domek a
zahradu, účast na tanečních zábavách a kulturním životě obce). Protože žalobce
neprokázal, že nebýt poškození zdraví, stal by se ve společnosti, u níž byl
zaměstnán, hlavním technologem, soud jeho nárok na zvýšení náhrady za ztrátu na
výdělku neuznal důvodným a žalobu v této části zamítl.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
3. května 2010, č. j. 21 Co 135/2010-70, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených zamítavých výrocích potvrdil a ve výrocích o náhradě nákladů řízení
jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry. Zdůraznil,
že výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je založena na srovnání
způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po něm, spočívá na
zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela
ztraceny jeho předchozí možnosti uplatnění v životě a ve společnosti; soud
prvního stupně toto srovnání provedl a jeho názor je podložen stanoviskem
znalce. Žalobcem požadované zvýšení odškodnění nad částky přiznané soudem
prvního stupně je nepřiměřené, mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou
musí existovat vztah přiměřenosti a v daném případě nejde o situaci, že by
žalobce byl téměř vyřazen ze života a ztratil by předpoklady k uplatnění ve
společnosti nebo nebyl schopen se obsloužit. Nárok na vyšší náhradu za ztrátu
na výdělku není důvodný, neboť bylo zjištěno, že ve společnosti, v níž žalobce
před úrazem pracoval, nebyla provedena organizační změna a nebylo zřízeno místo
hlavního technologa, o němž žalobce tvrdil, že nebýt úrazu, na toto místo by
nastoupil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává jej z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že při odškodnění ztížení společenského
uplatnění je znevýhodněn tím, že s ohledem na dobu škodné události (24. 10.
1998) je aplikována vyhláška č. 32/1965 Sb. bez ohledu na to, jak dlouho řízení
trvalo. Základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění činí
12.750,- Kč, soud prvního stupně ho zvýšil podle § 6 odst. 2 vyhlášky č.
32/1965 Sb. na dvojnásobek a ačkoliv dospěl k závěru o zvýšení náhrady na
trojnásobek podle § 7 odst. 3 této vyhlášky, náhradu ve výši podle § 6 odst. 2
vyhlášky zvýšil vlastně pouze o 50 %, když oba nároky na zvýšení podle § 6 a 7
vyhlášky smísil v jedno. Odvolací soud tento názor potvrdil a v tom dovolatel
spatřuje nesprávné právní posouzení. Namítá, že soudy nevzaly v úvahu, že
reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o
které poškozený přišel, je po 10 letech trvání sporu jiná, než kdyby byl
odškodněn hned po ukončení léčení. Otázka nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku je soudy rozhodována rozdílně, proto rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Namítá, že je zřejmé, že nebýt poškození zdraví,
získal by lépe placenou práci hlavního technologa, a je nesprávný závěr
odvolacího soudu, že to v řízení nebylo prokázáno. Navrhl, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů
stanoveného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného pro uspokojování jeho osobních a společenských
potřeb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1988, sp. zn. 1
Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
popř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo
2115/2000, a ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, jež jsou k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.). Výše
odškodnění se odvíjí od bodového ohodnocení uvedeného lékařem v posudku (§ 6
odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.), jež ve své základní výměře zohledňuje
okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých
možnostech osobního a společenského uplatnění.
Podle § 6 odst. 2 vyhlášky se částka odpovídající základnímu počtu bodů
zjištěnému lékařem přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které
poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě
a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny.
Zvýšení podle tohoto ustanovení předpokládá závěr soudu, že omezení poškozeného
nelze vyjádřit jen základním odškodněním podle bodů v lékařském posudku, neboť
to nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu poškozeného.
Aplikace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. přichází v úvahu ve
zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti
poškozeného po poškození zdraví jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve
srovnání s úrovní jeho aktivit v době před vznikem škody, a stejně jako zvýšení
podle § 6 odst. 2 se zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. týká
náhrady, nikoliv zvyšování počtu bodů v bodovém ohodnocení lékaře. V tom je
rozdíl oproti dikci ustanovení § 6 odst. 1 nyní platné vyhlášky č. 440/2001
Sb., jež se týká zvyšování počtu bodů lékařem v posudku, které je tak součástí
bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, jež je základem pro
stanovení výše náhrady (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července
2012, sp. zn. 25 Cdo 3832/2010).
Právní názor odvolacího soudu na zvýšení náhrady podle § 6 odst. 2 a § 7 odst.
3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. je správný, a tato otázka tak nečiní jeho rozhodnutí
zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Ani otázka výše plnění z hlediska doby, která uplynula od škodné události, není
otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Rozhoduje-li soud o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, musí
vycházet z takové výše náhrady, která přísluší podle právního předpisu, jenž na
daný případ dopadá (v posuzovaném případě tedy podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o
odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č.
84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb.). Doba, která uplynula od škodné
události do poskytnutí náhrady, ani změna reálné hodnoty plnění, k níž v této
době došlo, nepatří mezi hlediska podle § 6 odst. 2 ani § 7 odst. 3 vyhlášky.
Podstatou námitek odvolatele ohledně jeho nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku je nesouhlas se závěrem soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v
řízení nebylo prokázáno, že nebýt škodné události, dovolatel by získal lépe
placené místo hlavního technologa. Tyto námitky jsou dovolacím důvodem podle §
241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování).
Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však při posuzování přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno ustanovením § 237 odst. 3 o. s.
ř. stejně jako uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Jak ze shora uvedeného vyplývá, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska
námitek v dovolání zásadní význam po stránce právní ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není podle
těchto ustanovení přípustné.
Dovolací soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu