25 Cdo 3740/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Mgr. R. Z., LL.M., proti žalované Ing. M. H., zastoupené Mgr.
Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, o 400
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C
134/2008, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.
dubna 2015, č. j. 13 Co 22/2015-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K odvolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze
usnesením ze dne 21. dubna 2015, č. j. 13 Co 22/2015-316, usnesení soudu
prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že se jejich náhrada žalované
nepřiznává. Dovodil, že v dané věci, kdy bylo řízení zastaveno z důvodu
zpětvzetí žaloby, je procesní zavinění z hlediska § 146 odst. 2 věty prvé o. s.
ř. na straně žalobkyně, která by tak měla hradit náklady řízení, avšak vzhledem
k výjimečným a závažným okolnostem tohoto případu aplikoval ustanovení § 150 o.
s. ř. a náhradu nákladů řízení žalované nepřiznal. Důvody shledal zejména v
jednání žalované, která se vůči žalobkyni dopustila trestného činu podvodu, za
nějž byla pravomocně odsouzena, v trestním řízení byla žalobkyni přiznána
částka 525 000 Kč na náhradě škody a se zbytkem svého nároku byla odkázána na
občanskoprávní řízení, v němž se však požadovaného plnění nakonec nedomohla s
ohledem na právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, a
přiznání náhrady nákladů řízení žalované by bylo zcela nepřiměřenou tvrdostí
vůči žalobkyni.
Žalovaná podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání s tím, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Popisuje průběh dosavadního
řízení a širší okolnosti případu a namítá, že odvolací soud pochybil, když
aplikoval ust. § 150 o. s. ř. Poukazuje na to, že vždy respektovala pravomocná
soudní rozhodnutí, za skutek, kterého se dopustila, byla potrestána podmíněným
trestem odnětí svobody a žalobkyni též uhradila v trestním řízení přiznanou
náhradu škody. Žalobkyně jako advokátka si musela být vědoma rizik, která jsou
spojena s nesprávnou aplikací práva, ohledně rozlišení nároku z vad prodané
věci a nároku na náhradu škody je judikatura dovolacího soudu konstantní a
neměnná. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil
tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu
má za správné a dovolání není přípustné. Vyvrací důvody dovolání, poukazuje na
to, že žalovaná se vůči ní dopustila trestného činu, žalobkyně se pokoušela
řešit věc dohodou a svého nároku se nedomohla pouze proto, že o vadách bytu se
dozvěděla až poté, co uplynula prekluzívní lhůta.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Dovolání žalované proti dovoláním napadenému usnesení není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto
ustanovení uvedené.
Především dovolatelka, ač namítá odklon odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevymezuje v dovolání, v řešení jaké
konkrétní právní otázky tento odklon spočívá, a od jakého právního názoru v
rozhodovací praxi se měl odvolací soud přitom odchýlit. Argumenty, pro které
nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, jsou vesměs na úrovni skutkové,
nejde o důvody právní, na nichž by napadené rozhodnutí záviselo.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud zvažoval ust. § 146
odst. 2 o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud z názoru, že aplikace § 150 o. s. ř.
je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí
rozhodování o náhradě nákladů řízení, při úvaze o důvodech hodných zvláštního
zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., posuzoval veškeré relevantní okolnosti jak na
straně žalované, tak na straně žalobkyně, která by měla podle zákona hradit
náklady řízení, a uvážil také, jak by se přiznání náhrady nákladů dotklo jejích
poměrů. V tomto směru právní názor odvolacího soudu na předpoklady aplikace §
150 o. s. ř. nevybočuje z dosavadní judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1110/2015, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp.
zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013,
usnesení ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 21. 7.
2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, usnesení ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo
379/2014). Jeho závěr o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního
zřetele vychází z konkrétních okolností případu, soud vzal v úvahu, že
žalobkyně se domáhala nároku z jednání, za něž byla žalovaná pravomocně
odsouzena v trestním řízení, a uvedl důvody, pro které lze na žalované
spravedlivě požadovat, aby své náklady řízení nesla ze svého, a pro něž by bylo
v daném případě nepřiměřenou tvrdostí uložit náhradu nákladů řízení žalobkyni.
Protože předpoklady přípustnosti dovolání dle ust. § 237 o. s. ř. nejsou
splněny a odvolací soud se při řešení procesněprávní otázky aplikace § 150 o.
s. ř. oproti přesvědčení dovolatelky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, Nejvyšší soud podle ust. § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu