USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Esta Praha s. r. o., IČO 27603636, se sídlem Jílovská 278, Zvole, zastoupená Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti žalované: Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s. r. o., IČO 24196509, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, zastoupená Mgr. Ivetou Jančovou, advokátkou se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, o 1.236.630,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 103/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. 35 Co 346/2022-303, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Ivety Jančové.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené advokátem vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 42 C 375/2013 (dále též jen „první řízení“), kdy se proti ní R. P. domáhala zaplacení pohledávky, žalobkyně spor prohrála rozsudkem pro uznání ze dne 30. 1. 2014, č. j. 42 C 375/2013-23, neboť se (v zastoupení advokáta Mgr. Michala Janíka) včas nevyjádřila k výzvě soudu podle § 114b o. s. ř. Proto se v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 42 C 44/2017 (dále též jen „druhé řízení“) domáhala (zastoupena advokátem nyní žalované společnosti Mgr.
Jiřím Vágnerem) po Mgr. Janíkovi náhrady škody ve výši 1.038.039 Kč s příslušenstvím spočívající v částce přiznané protistraně v prvním řízení včetně nákladů exekuce; argumentovala tím, že pokud by se advokát na výzvu soudu vyjádřil, mohla se žalobkyně prohře ubránit námitkou částečného splnění dluhu. Ani ve druhém řízení nebyla žalobkyně úspěšná a její žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 42 C 44/2017-208, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.
11. 2018, č. j. 39 Co 195/2018-327, a bylo jí uloženo zaplatit úspěšnému žalovanému na nákladech řízení 167.802,80 Kč a 30.879 Kč. Soudy zde uzavřely, že ani v případě věcného projednání by nebyla žaloba v prvním řízení zamítnuta, neboť žalobkyně přes poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázala částečnou úhradu svého dluhu vůči R. P. V nynějším řízení se žalobkyně domáhá náhrady škody sestávající z jistiny přiznané v prvním řízení, nákladů prvního řízení, nákladů exekuce a nákladů uložených ve druhém řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná advokátní kancelář prostřednictvím Mgr. Vágnera neporušila při zastupování žalobkyně ve druhém řízení povinnosti plynoucí z § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. O předběžném názoru a poučení podle § 118a o. s. ř. ve druhém řízení žalobkyni informovala e-maily z 26. 10. 2017 a 8. 1. 2018 a do vyjádření z 1. 2. 2018 řádně a úplně pojala veškerá tvrzení a návrhy na doplnění dokazování. Nepochybila, pokud na výzvu soudu ve druhém řízení k prokázání, že Jiří Huml (jediný společník a jednatel žalobkyně) vybral peníze z pokladny žalobkyně, reagovala sdělením, že takovými důkazy nedisponuje, neboť jimi disponovat ani nemohla – bylo totiž prokázáno, že tyto finanční prostředky v pokladně nikdy fakticky nebyly.
Není tedy zřejmé, zda vklady na účet R. P. byly splátkami půjček ze strany žalobkyně či zda šlo o jiná plnění jednatele žalobkyně coby fyzické osoby. K tíži žalované nelze klást, že soudy dané důkazy vyhodnotily jako nedostatečné k prokázání tvrzených skutečností.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 35 Co 346/2022-303, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě s ním neshledal protiprávní jednání advokáta žalované společnosti a doplnil, že i kdyby žalovaná k poučení soudu ve druhém řízení předložila důkazy, jejichž nepředložení jí žalobkyně vytýká, neprokázaly by, že příslušnými platbami na účet R. P. došlo k částečné úhradě dluhu či ke splátce půjčky žalobkyně.
Výpovědi jednatele žalobkyně Jiřího Humla shledal soud nevěrohodnými, neboť svá tvrzení o předmětné platbě ve druhém a tomto řízení měnil. Jestliže žalobkyně ve druhém řízení tvrdila, že příslušným vkladům jednatele žalobce na účet R. P. v celkové výši 825.000 Kč předcházely výběry hotovosti z pokladny, žalovaná nemohla profesně pochybit tím, že k výzvě soudu nepředložila výpis z bankovního účtu žalobkyně, jestliže příslušná tvrzení v tomto směru nebyla nikdy vznesena. Pokud žalovaná k druhé výzvě soudu podle § 118a o.
s. ř. uvedla, že doklady o výběru z pokladny neexistují, vlastně tím jen konstatovala, co je i v nynějším řízení nesporné, že k výběrům hotovosti z pokladny žalobkyně nikdy nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že neexistuje žádný důkaz, že by ze strany žalobkyně, ať již z jejího účtu či z její pokladny, došlo k úhradě půjček vůči R. P. Tato skutečnost se neprokázala ani v nynějším řízení po provedení všech navrhovaných důkazů, proto nelze klást k tíži žalované advokátní kanceláři, že se jí to nepodařilo prokázat ve druhém řízení.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení následujících otázek: „ 1) Povinností advokáta coby právního zástupce procesní strany soudního sporu není jen klienta informovat o procesních poučeních, jež se mu v nepřítomnosti klienta dostalo (např. dle § 118a o.s.ř.), ale rovněž i aktivně a iniciativně vysvětlit klientovi, co je třeba dále doplnit, vysvětlit klientovi řešenou problematiku, předestřít mu různé varianty postupu, vyžádat si od klienta pokyn (informovaný souhlas), jak ve věci dále postupovat, a dále se seznámit s doklady, jež klient hodlá předložit k prokázání svých tvrzení, tyto s ním konzultovat a případně klienta poučit, že tyto doklady nemusejí být dostačující a pokud chce být klient ve sporu úspěšný, pak musí doložit další doklady (kdy v tomto případě by měl klientovi tyto doklady blíže specifikovat a alespoň v hrubých rysech popsat)? 2) Je porušením povinností advokáta coby právního zástupce procesní strany soudního sporu, pokud po poučení podle § 118a o.s.ř.
nepředloží soudu podklady, jež za účelem skutečnosti, jež má být prokazována dle poučení soudu, obdržel od svého klienta? 3) Je-li některá podstatná skutečnost objektivně prokázána jiným než soudem očekávaným způsobem [např. je prokázáno, že prostředky konkrétního účastníka byly vybrány z jeho účtu a nikoli fakticky (pouze účetně) z jeho pokladny], pak zamítnutí žaloby jen z tohoto důvodu je přepjatým formalismem? 4) Klade-li se důraz jen na určité systematické, logické či formulační nedostatky podání procesní strany, ač s ohledem na celkový obsah podání (kdy obsah podání musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech) a s ohledem na další provedené důkazy lze považovat příslušnou procesní povinnost za splněnou, pak zamítnutí žaloby jen z tohoto důvodu je přepjatým formalismem a tím pádem i porušením základního práva na přístup k soudu zakotveného v čl.
36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod?“ Žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a má za to, že jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, případně že dosud nebyly řešeny, a že tyto závěry neodpovídají skutečnostem objektivně zjištěným v průběhu soudního řízení. Opakuje tvrzení z průběhu nalézacího řízení a namítá, že odvolací soud buď omylem či zcela záměrně opomíjí základní fakt, který z doložených dokladů vyplývá, že fakticky došlo k výběru celkové hotovosti ve výši 630.000 Kč z účtu žalobkyně a dále pak částky ve výši 195.000 Kč z tržeb a všechny tyto prostředky v celkové výši 825.000 Kč byly ve stejných dnech vloženy na účet věřitelky R.
P. Není tedy pravdou, že by tyto finanční prostředky nikdy v pokladně žalobkyně nebyly, jak uvádí odvolací soud. Odkaz odvolacího soudu na obchodní judikaturu považuje za nepřípadný, neboť zde není sporu o tom, na kterou z půjček poskytnutých R. P. žalobkyni mělo být toto plnění započteno jako první, ale zda toto plnění bylo na účet R. P. jednatelem žalobkyně poskytnuto za účelem úhrady půjček či za jiným účelem.
I přes znalost těchto skutečností a též přes to, že jí byly potřebné podklady předány, reagovala žalovaná na výzvu soudu tak, že žádnými doklady nedisponuje. Žalobkyně dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 121/2010 týkající se rozsahu odpovědnosti advokáta ve vztahu ke klientovi s výhradou, že odvolací soud řešil tuto otázku restriktivně. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání neobsahuje řádně vymezený důvod přípustnosti a že některé námitky se týkají výhradně skutkových zjištění, které však dovolací soud není oprávněn přezkoumávat. Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že se žalovaná pochybení při výkonu advokacie nedopustila. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, příp. zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle zákona č. 85/1996 Sb. je koncipována jako odpovědnost bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a obdržel by od protistrany plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný pod C 3227 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, rozsudky téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), případně že by se jako žalovaný žalobou uplatněným nárokům ubránil.
8. V projednávané věci to znamená, že ve sporu o náhradu škody proti advokátovi může být žalobkyně úspěšná, jen pokud by bylo možno dovodit, že předložil-li by její advokát ve druhém řízení v reakci na poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. důkazy, jejichž „neobstarání“ mu žalobkyně vytýká, resp. vytýká, že nebyla advokátem žalované informována o tom, že předložené důkazy nemusí být pro soud dostačující, tak by žalobkyně ve druhém řízení proti advokátovi Mgr. Janíkovi uspěla. To znamená, že by soud dospěl k závěru, že nebyl-li by vydán rozsudek pro uznání v prvním řízení a došlo-li by k věcnému projednání sporu, ve kterém se R. P. domáhala zaplacení pohledávky za žalobkyní, tato žaloba v prvním řízení by byla alespoň zčásti zamítnuta, neboť by prokázala, že alespoň část dluhu uhradila před podáním žaloby. I z tohoto pohledu je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť stojí na závěru, že žalobkyni se uvedené tvrzení o částečné úhradě svého dluhu vůči R. P. nepodařilo přes opakovaná poučení prokázat, a to ani v tomto (třetím) řízení.
9. Zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) je jednou z hlavních zásad ovládajících civilní proces. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních zásad. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a byly současně významné pro věc, odvolací soud nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř.
10. Nelze přehlédnout, že podstatná část dovolací argumentace stojí na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a s hodnocením důkazů. Směřují-li však dovolací námitky proti skutkovému stavu, resp. dovolatelka vychází z odlišného skutkového základu, než jak byl zjištěn soudem prvního a druhého stupně (a na něm pak formuluje v dovolání otázky 2 a 3), nejde o uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybněním právního posouzení věci totiž není, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
11. Na otázkách vymezených v dovolání pod body 1 a 4 napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, tyto vznesené teoretické (hypotetické) otázky postrádají podstatnější význam pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí a vedle toho jimi žalobkyně povětšinou zpochybňuje nalézacími soudy zjištěný skutkový stav, který – jak shora uvedeno – nemůže být dovoláním zpochybněn.
12. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v celém rozsahu pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu