25 Cdo 3942/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) A. C., a b) V. C., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou
se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Česko - německé horské nemocnici
Krkonoše, s.r.o., IČO 64827232, se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené
JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem Včelná, Družstevní 398, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalované České pojišťovny a. s., IČO
45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 242/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co 397/2009-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co 397/2009-92, se
ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se po žalované domáhají náhrady škody ve výši 891.162,- Kč
představující náklady péče o jejich vážně zdravotně postiženého syna za období
od 2. 7. 2006 do 3. 7. 2008.
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č.j. 21 C
242/2008-38, rozhodl, že základ nároku žalobců je opodstatněn. Soud vyšel ze
zjištění, že syn žalobců je v důsledku nesprávně vedeného porodu dne 26. 2.
1991 v Krkonošské nemocnici ve Vrchlabí, právní předchůdkyni žalované, vážně a
nevratně zdravotně postižen a je zcela závislý na pomoci jiných osob. Jelikož
žalobci poskytují svému synovi osobně celodenní péči ve snaze o zlepšení jeho
zdravotního stavu, jsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu
nákladů léčení ve smyslu ustanovení § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2010, č.j. 51 Co 397/2009-55,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 7.055,-
Kč za dobu od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006 zamítá, ve zbytku jej potvrdil.
Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a zcela
přiléhavě věc posoudil po stránce právní. Výrok rozsudku však přizpůsobil
závěru, že do 6. 7. 2006 je nárok promlčen, důvodný je tedy pouze pro dobu od
7. 7. 2006 do 3. 8. 2008.
Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, č.j.
25 Cdo 1941/2010-82, rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud s odkazem na svou judikaturu
konstatoval, že ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z
nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. -
nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň
zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně
vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či
zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům
poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává
jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady
spojené s léčením poškozeného. Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o
poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná
okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, proto nepředstavuje
vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák.
Odvolací soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co
397/2009-92, jímž - vázán právním názorem dovolacího soudu - změnil mezitímní
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, jelikož pečovatelské
úkony, které žalobci poskytují svému synovi (a sami charakterizují jako úkony
sociálních služeb) nelze zahrnout pod náklady léčení ve smyslu § 449 odst. 1
obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozovali z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a co do dovolacího důvodu odkázali na §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjádřili přesvědčení, že náklady na péči patří
pod náklady spojené s léčením, neboť těžce postižený člověk neschopný
sebeobsluhy nemůže bez pomoci třetí osoby přežít. S poukazem na nejednoznačné
řešení dané problematiky v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu navrhli
zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č.j. 25 Cdo 3419/2012-111,
dovolání žalobců zamítl jako nedůvodné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze
dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2963/12, konstatoval, že nárok na náhradu nákladů
spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení
léčby je nárokem na náhradu skutečné škody podle § 442 odst. 1 obč. zák.,
neuplatní se tudíž ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. a k uplatnění tohoto
nároku je aktivně legitimována poškozená osoba, nikoli osoba, která péči
poskytuje. Nejvyšší soud posoudil napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako
správné a souladné s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, která se shoduje
v právním názoru, že osoby poskytující poškozenému po skončení léčení péči o
jeho osobu a domácnost právo na peněžní náhradu za tuto péči podle platné
právní úpravy nemají.
Na základě ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 24. 8. 2015,
sp. zn. I. ÚS 870/14, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013,
č.j. 25 Cdo 3419/2012-111, s tím, že jím bylo porušeno základní právo žalobců
na spravedlivý proces. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu uvedl, že § 449
odst. 1 a odst. 3 obč. zák. je v zájmu ústavní konformity nutno vykládat širším
způsobem (možnost extenzivního výkladu Ústavní soud připustil již v nálezech
sp. zn. I. ÚS 46/12 a I. ÚS 2930/13) tak, že pod pojem náhrady nákladů
vynaložených v souvislosti s léčením je možno subsumovat i náklady na péči o
poškozeného, který není schopen se o sebe postarat samostatně (a to mj. formou
základních úkonů osobní obsluhy). Pojmem léčení se rozumí nejen obnovení nebo
zlepšení zdravotního stavu poškozeného, nýbrž i stabilita jeho zdraví. Účelem
péče o poškozenou osobu je i zachování jejího konstantního stavu, který s
ohledem na poskytování péče není zhoršován. Bez péče o poškozenou osobu by
mohlo nastat zhoršení zdraví, nebo i ztráta života člověka. I zachování
zdravotního stavu poškozeného je proto ukazatelem, který musí být brán v potaz
v rámci rozhodování o náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením.
Pokud pak je o nesamostatného poškozeného pečováno osobami blízkými, nelze na
ně neúměrně přenášet břemeno újmy poškozeného tak, aby byl škůdce zcela
osvobozen od povinnosti hradit náklady péče. Dlouhodobě totiž nelze využívat
pouze pomoci osob blízkých, které jsou zatíženy péčí o poškozeného vymykající
se únosnému rozsahu. V souvislosti s péčí o poškozeného proto vzniká škoda,
která se u osob blízkých může projevovat omezenými možnostmi pracovního
uplatnění, sníženým výdělkem, zmenšením časového prostoru pro odpočinek nebo
vyšší psychickou a fyzickou únavou. Sociální dávky placené z titulu
veřejnoprávních norem nemusí být v tomto ohledu dostatečnou kompenzací
vynaložených nákladů. Nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením
podle § 449 odst. 1 a odst. 3 obč. zák. proto musí zahrnovat i náklady na
udržování života a zdraví poškozeného v souvislosti s nutnou kompletní péčí o
jeho osobu osobami blízkými. Náklady, které byly vynaloženy pro zachování
zdravotního stavu nebo péči o poškozeného, je nezbytné nahradit osobám, které
je vynaložily. Pro vznik nároku na náhradu nákladů péče není podstatné, zda šlo
o peněžní a věcné náklady, anebo o osobní výkony. Osoby blízké jsou oprávněny
požadovat za osobní péči o poškozeného náhradu v rozsahu částky, kterou by
poškozená osoba zaplatila za odbornou pečovatelskou službu. V posuzovaném
případě jsou tedy žalobci (rodiče poškozeného) aktivně věcně legitimováni k
náhradě nákladů vynaložených na péči o poškozeného podle § 449 odst. 3 obč. zák.
Po zrušovacím nálezu Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud opětovně rozhodoval o
dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co
397/2009-92.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek
přezkoumal (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že dovolání je
důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť k jednání, v němž je spatřováno
porušení povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu
škody uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014.
Podle § 449 odst. 1 obč. zák. se při škodě na zdraví hradí též účelně
vynaložené náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se
náklady léčení hradí tomu, kdo je vynaložil.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu došlo v době od podání dovolání žalobců v
této věci ke změně judikatury týkající se odškodnění nákladů péče o
nesoběstačného poškozeného. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014,
publikovaném pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl,
že dosavadní úzký výklad § 449 odst. 1 obč. zák. nemůže nadále obstát. Dovodil,
že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z
prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním
léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní
léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže
přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449
odst. 1 obč. zák. je proto třeba vykládat poněkud šířeji tak, že zakládá nárok
na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo
alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem
též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se
další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně
vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech
poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k
trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat. Nejedná se o nárok
na náhradu skutečné škody ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák., neboť nárok na
náhradu tzv. nákladů léčení je speciálním nárokem, jehož smyslem je právě
poskytnutí náhrady za náklady, které musel poškozený vynaložit (v tomto směru
mají charakter skutečné škody) na své léčení, udržení zdravotního stavu či
zajištění pomoci při snížené soběstačnosti. Odvíjí se totiž od ustanovení,
které představuje speciální úpravu pro případy újmy na zdraví a které zároveň
oproti § 442 odst. 1 obč. zák. umožňuje zajistit náhradu i třetí osobě (§ 449
odst. 3 obč. zák.), pokud takové náklady ve prospěch poškozeného vynaložila.
Zajišťují-li péči o poškozeného osoby blízké, je nárok dán tehdy, jestliže
rozsah jejich činnosti převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou
solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.
Otázka, kdo je oprávněn se domáhat nároku na náhradu nákladů péče, tedy komu
svědčí aktivní legitimace, je v projednávané věci závazně vyřešena citovaným
nálezem Ústavního soudu tak, že nárok žalobců na náhradu nákladů za celodenní
péči o jejich zcela nesoběstačného syna je podle § 449 odst. 3 obč. zák.
oprávněný.
Zbývá jen dodat, že jelikož dovolací soud rozhodoval podle závazného právního
názoru obsaženého v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v této věci, nebylo
důvodu pro předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu, ačkoli je závazný právní názor Ústavního soudu v rozporu s
dosavadní judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011, publikovaný pod C 12279 Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu
správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil spolu se
závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu