25 Cdo 4014/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobkyně JUDr. M. Ch., LL.M., , proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 30.000.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 98/2008, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2010, č.j. 28 Co
57/2010-54, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9.
2009, č.j. 27 C 98/2008-43, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č.j. 28
Co 57/2010-54, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
odmítl žalobu ze dne 26. 5. 2008 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně
se domáhala zaplacení 30.000.000,- Kč s tím, že dne 23. 11. 2007 bezvýsledně
uplatnila u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem a úmyslnými trestnými činy Mgr. E.Š., pracovnice
Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti. Žaloba obsahovala popis
jednání řady osob, převážně příslušníků Policie ČR a pracovníků Okresního
státního zastupitelství a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jímž mělo dojít
k „rozsáhlému pošpinění dobrého jména a dobré pověsti všech spoluvlastníků, ale
i pověsti žalobkyně v celé republice“. Žalobkyni byla navíc způsobena újma v
souvislosti s výběrovým řízením do funkce justičního čekatele v roce 2001,
které bylo vyjmenovanými osobami zmanipulováno a žalobkyně v něm neuspěla.
Matka žalobkyně pak měla být „nepřímo zavražděna“ a zemřela na následky tří
brutálních napadení. Podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) vyzval soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 5. 2009,
č.j. 27 C 98/2008-33, žalobkyni, aby odstranila vady žaloby spočívající v její
neurčitosti, zejména aby požadovanou částku upřesnila co do výše, neboť kromě
30.000.000,- Kč v žalobě zmiňuje i 700.000,- Kč, aby specifikovala svůj nárok,
tj. uvedla, zda se domáhá náhrady škody či přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, a konkretizovala skutečnosti, jež měly za následek vznik
škody právě ve vztahu k její osobě (tj. časově a místně specifikované jednání
konkrétního subjektu, jež vedlo ke vzniku skutečné škody – úbytku majetku
žalobkyně, či ušlému zisku, popřípadě specifikace práv žalobkyně, do nichž bylo
neoprávněně zasaženo, kdy, kým, jak a s jakými následky); soud žalobkyni poučil
o následcích nevyhovění výzvě. Na výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 30.
6. 2009, v němž vylíčila rodinnou historii, zejména politické pronásledování
svých rodičů v osmdesátých letech 20. století, znovu připomněla, že byla
diskriminována ve výběrovém řízení do funkce justičního čekatele, a popsala
nezákonné jednání, jehož se měla dopouštět Mgr. Š.. Obvodní soud dospěl k
závěru, že žalobkyně neodstranila vady žaloby ve smyslu jeho výzvy, a proto
žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2010, č.j. 28
Co 57/2010-54, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně
zcela správně vyzval žalobkyni k doplnění žaloby tak, aby bylo jasné, o čem a
na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žaloba však ani po doplnění neobsahuje
vylíčení rozhodných skutečností takovým způsobem, aby bylo možno jednoznačně
individualizovat žalobní nárok po skutkové stránce. Dle odvolacího soudu se
žalobkyně zřejmě domáhá náhrady majetkové a nemajetkové újmy v souvislosti s
trestním řízením, které bylo vedeno proti jejímu bratrovi; žalobkyně však
nebyla účastníkem tohoto řízení, proto nelze dovodit jakýkoliv nárok, který by
z něj pro ni mohl vyplývat.
Usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, napadla v
celém rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §
239 odst. 3 o. s. ř., co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů, že
v záhlaví svých usnesení neuvedly „druhou žalovanou stranu“. Uvádí, že celým
řízením bylo od samého jeho počátku nezákonně manipulováno. Popisuje činnost
státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti a
dalších členů „provinční uhersko-hradišťské policejní a justiční mafie“, jíž
považuje za nezákonnou. Zdůrazňuje, že závažným poškozením dobré pověsti, cti,
vážnosti, lidské důstojnosti matky dovolatelky, došlo současně k velmi
závažnému zásahu do pověsti dovolatelky. Opětovně poukazuje na „zmanipulované“
výběrové řízení do funkce justičního čekatele, v němž neuspěla. Dle dovolatelky
soudy porušily čl. 6/1 Úmluvy, když jí odepřely právo na soudní ochranu;
dovolatelka se cítí být politicky diskriminována. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Usnesení soudu prvního stupně, které
bylo rovněž dovoláním napadeno, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat
nelze; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným
prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Občanský soudní
řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jenž je důvodem pro jeho
zastavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo
265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně
zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti usnesení odvolacího
soudu bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která má
právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], směřuje však proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu
(žaloby), přípustné, avšak obdobně platí ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.,
tzn. že nejde-li o otevřeně či skrytě diformní rozhodnutí odvolacího soudu (§
237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o. s. ř.), je předpokladem přípustnosti dovolání
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§ 79 odst. 1 o. s. ř.),
předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí
mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43
odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena
nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o.
s. ř.).
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v
řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení
těchto skutečností natolik neúplné, neurčité, nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, což předpokládá, že
žalobce v dostatečné míře uvede, čeho se žalobou domáhá, tedy přesně a
jednoznačně označí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána
peněžitá částka, kterou požaduje. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo
rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným
skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě
musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků
skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž
uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje
zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé. (Srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2261).
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z podání žalobkyně nevyplývá, z čeho
žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení částky 30.000.000 Kč, zda další v
žalobě uvedená částka 700.000 Kč, jíž žalobkyně specifikuje jako náhradu za
majetkovou újmu, je součástí uvedeného žalobního nároku nebo se jedná o další
nárok, odškodnění jaké konkrétní újmy žalobkyně požaduje a jaké okolnosti ke
vzniku této újmy žalobkyně došlo.
Jestliže žalobkyně po výzvě soudu prvního stupně žalobu sice doplnila, avšak
nedostatečně a soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žaloba nadále nesplňuje
náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř., tj. ani po několikerém doplnění
žaloby není zřejmé, v čem konkrétně mělo spočívat protiprávní jednání
žalovaných a jaká konkrétní škoda měla v jeho důsledku žalobkyni vzniknout,
resp. z jakých dílčích nároků sestává celková žalobkyní požadovaná částka,
znamená to, že skutek nebyl vymezen, postup soudu prvního stupně, který žalobu
odmítl, ani postup odvolacího soudu, jenž jeho rozhodnutí potvrdil, nelze
považovat za odporující ustálené soudní praxi a rozhodnutí odvolacího soudu
nelze z pohledu námitek vznesených v dovolání mít za zásadně právně významné.
Namítá-li dovolatelka porušení ústavního práva na soudní ochranu, lze poukázat
na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, jenž odmítnutí podání, které
není pro vady způsobilé věcného projednání a nebylo přes poskytnuté poučení
účastníkem řízení opraveno či doplněno, shledává plně ústavně konformním (srov.
např. usnesení I. ÚS 2032/10, II. ÚS 2749/09, III. ÚS 388/05, IV. ÚS
1162/08).
K námitkám, jimiž dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká vady řízení, aniž by je blíže
specifikovala, dovolací soud nepřihlížel. Jednak vázanost dovolacího soudu
dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) vyžaduje, aby tyto důvody byly řádně
konkretizovány, jednak jsou vady řízení jako dovolací důvod u dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (i v případě jeho obdobného
užití) výslovně vyloučeny (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Dovolací soud sice
k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně
jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze
je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně v žalobě označila žalovaného takto: „1) ČR-Ministerstvo spravedlnosti
ČR, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2“ a „2) ČR-Okresní státní zastupitelství
Uherské Hradiště, se sídlem Velehradská tř. 1217, 686 69 Uherské Hradiště“.
Podle závěrů ustálené judikatury za stát může před soudem vystupovat ve věci
týkající se jednoho nároku jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005, pod č. 72) a označil-li žalobce
organizační složku, která nebyla příslušná za stát jednat, nešlo o vadu podání
ani o nedostatek podmínky řízení; soud je povinen z úřední povinnosti správnou
organizační složku zjistit a začít s ní jednat, aniž by o tom vydával zvláštní
usnesení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo
67/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2724). Je-li
žalovaným jediný subjekt způsobilý být účastníkem řízení – Česká republika a
jednaly-li soudy obou stupňů s Ministerstvem spravedlnosti jako s organizační
složkou státu, o níž usoudily, že je oprávněna za stát před soudem vystupovat,
a tomu odpovídajícím způsobem označily žalovaného ve svých usneseních, není
důvodná námitka dovolatelky, že soudy obou stupňů neuvedly v záhlaví svých
usnesení „druhou žalovanou stranu“.
Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož ze shora uvedených důvodů dovolání proti usnesení odvolacího soudu není
přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti
s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu