25 Cdo 4018/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně A. C., zastoupené Mgr. Karlem Hronem, advokátem se sídlem Praha 1,
Jindřišská 20, proti žalované České poště, s. p., IČ 47114983, se sídlem Praha
1, Politických vězňů 909/4, adresa pro doručování Plzeň, Solní 260/20, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy, pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, adresa
pro doručování Plzeň, Zahradní 3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního
soudu Plzeň - město pod sp. zn. 24 C 107/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2009, č.j. 18 Co
98/2009-132, takto:
I.Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č.j. 18 Co 98/2009-132,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2008, č.j. 24 C 107/2007-86,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 1. 2009, č.j. 24 C 17/2007-122, ve
výroku pod bodem I tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na bolestném
17.550,- Kč a co do částky 99.450,-Kč a příslušenství z částky 130.650,- Kč
žalobu zamítl, ve výroku pod bodem II tak, že žalovanému uložil zaplatit
žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění 72.000,- Kč a co do
částky 408 000,- Kč a příslušenství z částky 492.000,- Kč žalobu zamítl, dále
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body V, VI, VII a VIII
tak, že vedlejšímu účastníku se povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za
bolestné a za ztížení společenského uplatnění neukládá, zároveň žalovanému a
vedlejšímu účastníku uložil společně a nerozdílně nahradit státu náklady řízení
a zaplatit soudní poplatek, rozhodl, že žalobkyni se povinnost k náhradě
nákladů řízení státu neukládá a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím advokáta
dovolání, ve kterém pouze reprodukovala výroky rozsudků soudů nižších instancí
a uvedla, že využívá zákonnou možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu a že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto
navrhuje, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná písemně vyjádřila tak, že dovolatelka blíže
nesdělila, v čem podle jejího názoru nesprávné právní posouzení věci spočívá, a
proto se může vyjádřit pouze obecně v tom směru, že považuje napadený rozsudek
odvolacího soudu za věcně správný a řádně odůvodněný. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou
měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
Podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje
údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího
soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k
dovolání.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 27. 1.
2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník
2005, sešit č. 3, pod č. 31, usnesení ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo
822/2004, nebo ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 681/2005) pouhá citace textu
ustanovení § 241a odst. 2 (případně odstavce 3) o. s. ř. není řádným uplatněním
dovolacího důvodu. Není-li takto formulované dovolání doplněno ve lhůtě určené
v § 241b odst. 3 o. s. ř. o údaj, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí
odvolacího soudu napadá (tj. např. v čem je spatřována nesprávnost právního
posouzení věci), Nejvyšší soud je bez dalšího odmítne podle § 43 odst. 2 o. s.
ř. (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29
Odo 108/2002, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu s řádným poučením o lhůtě
a místu podání dovolání byl žalobkyni (prostřednictvím jejího právního
zástupce) doručen dne 12. 5. 2009, od tohoto dne běžela žalobkyni lhůta k
podání dovolání, která skončila v pondělí 13. 7. 2009. V blanketním dovolání,
které obsahovalo pouze obecné označení jednoho ze zákonných dovolacích důvodů,
chyběly konkrétní námitky, jež by vymezily kvalitativní rozsah přezkumné
činnosti dovolacího soudu. Dovolání bylo tedy sice podáno ve lhůtě podle § 240
odst. 1 o. s. ř., nebylo však v této lhůtě doplněno o nezbytné náležitosti.
Jelikož blanketní dovolání nebylo ve stanovené lhůtě (ani později) řádně
doplněno, staly se původně odstranitelné vady tohoto dovolání v důsledku
marného uplynutí propadné (prekluzivní) lhůty určené v § 241b odst. 3 o. s. ř.
ze zákona vadami neodstranitelnými; dovolací soud proto dovolání podle § 43
odst. 2 věty první a § 243c o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalované a vedlejšímu účastníku žádné
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu