25 Cdo 4426/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem v Ledči
nad Sázavou, Husovo náměstí 14, proti žalovanému město Ledeč nad Sázavou, se
sídlem městského úřadu v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 7, zastoupenému
JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská
205, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn.
105 C 94/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 21. 4. 2015, č. j. 20 Co 73/2015-197, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7
550 Kč k rukám JUDr. Jany Flégrové, advokátky se sídlem v Ledči nad Sázavou,
Husovo náměstí 14, do tří dnů od právní moci usnesení.
94/2013-171, uložil žalovanému zaplatit žalobci 120.320 Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu vznikla
v únoru 2013 zřícením skály na jeho garáž se zaparkovaným autem. Soud vyšel ze
zjištění, že nejméně od roku 2005 se žalovaný dlouhodobě zabýval zabezpečením
skal, které se nacházejí ve městě, nechal zpracovat projekty, provedl sanace
skal v některých úsecích a prováděl kontroly těchto úseků. Oblast, kde měl
žalobce umístěnou garáž pod převisem skály v ulici B., nebyla od roku 1996
sledována a nebyla hodnocena jako nebezpečná z hlediska rizika padání kamenů,
ačkoli v lokalitě byly náletové dřeviny, na skále byl patrný neodborný zásah po
těžbě kamene, v roce 2006 došlo ke zřícení kamene ze skály na odlehlé straně a
v roce 2012 pak spadly kameny ze stěny ve sledované oblasti Š. Žalovaný věděl o
špatném stavu skal v této lokalitě a o nebezpečí vzniku škody pádem kamenů.
Porušil prevenční povinnost, neboť se nepokusil zabránit nebezpečí pádu kamenů
ze skály, a je proto odpovědný za škodu vzniklou žalobci.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 20 Co
73/2015-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Vzhledem k výsledkům geologických měření, které již nejméně od roku
1996 ukazovaly na nebezpečí pádu hornin, měl žalovaný provádět důkladnou a
pravidelnou prohlídku všech skalních masivů ve městě a případně nechat skály
odborně zajistit, aby se předešlo jejich zřícení. Tak se žalovaný zachoval jen
ve vztahu k některým skalním masivům ve městě, nikoli však v lokalitě, kde se
skála zřítila na garáž s automobilem žalobce. Odvolací soud uzavřel, že
žalovaný nesplnil svou povinnost počínat si ve smyslu § 415 obč. zák. tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí.
Odpovídá proto žalobci za škodu, která mu pádem skály vznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávné
aplikace § 415 obč. zák. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na judikaturu (rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3997/2013, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, sp. zn. 25
Cdo 618/2001) a namítá, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování
dospěl k závěru, že žalovaný porušil prevenční povinnost podle § 415 obč. zák.
Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nevzaly v potaz všechny okolnosti
případu a ztotožnily generální prevenci s objektivní odpovědností. Soudy
nezjišťovaly příčiny pádu skály, ačkoliv teprve po zjištění příčin pádu
skalního masivu lze dojít k závěru o porušení prevenční povinnosti žalobce.
Dovolatel je přesvědčen, že nebyly naplněny předpoklady skutkové podstaty § 415
obč. zák., a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání je nedůvodné, soudy se
stavem skalního masivu zabývaly, bylo prokázáno, že žalovaný o problémech s
padáním kamenů věděl, navíc sám měl k dispozici odborné posudky a projekty
sanace skal, v nichž byly předmětné skalní masivy označené za nestabilní,
podrobně bylo popsáno i složení skal. Protože po sesuvu nechal žalovaný
odbagrovat zeminu a části skal, došlo ke změně povrchu skalního masivu a tím i
k nemožnosti opatřit důkaz, kterého se žalovaný nyní dovolává. Do současné doby
pak nadále neprovádí údržbu a opatření k tomu, aby se podobná situace v
budoucnu neopakovala. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a
uložil mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolateli nelze přisvědčit, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu. Především je to z důvodu zcela odlišných
skutkových okolností, za nichž byl aplikován § 415 obč. zák., v rozhodnutích
Nejvyššího soudu, na něž dovolatel poukazuje. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 3997/2013,
se jednalo o strom v parku, který spadl při vichřici, předtím nebylo
zjistitelné jakékoliv jeho poškození, obec pečující o park nechala provádět
kromě běžné údržby kontrolu stromů a podle dendrologického posouzení byl
předmětný strom shledán dlouhodobě perspektivním, jeho pád nebylo možno
předvídat, žalovaná obec nezanedbala své povinnosti při péči o stromy ani
povinnost prevence. Rovněž ve věci sp. zn. 25 Cdo 618/2001 žalovaný neporušil
povinnost tzv. generální prevence, neboť dřevěný můstek přes potok na lesním
úseku turistické stezky, na němž došlo k úrazu, když se v jednom místě
prolomil, byl předtím pravidelně udržován a kontrolován, nejevil známky
zanedbané údržby ani nadměrného opotřebení a závada byla nepředvídatelná.
Naopak ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2471/2000 žalovaná obec porušila
prevenční povinnost dle § 415 obč. zák., neboť dlouhodobě neprováděla údržbu
stromoví, vzhledem k špatnému stavu porostů na svažitém pozemku bylo reálné
nebezpečí možnosti vyvrácení a pádu stromů nakloněných nad sousední pozemek
žalobců a stav stromů byl žalované znám.
V daném případě bylo zjištěno, že oblast, kde měl žalobce umístěnou garáž,
nebyla sledována od roku 1996, ani přes výsledky geologických měření nebyla
prováděna pravidelná prohlídka skalních masivů, aby se zjistila potřeba
odborného zajištění skal a předešlo se jejich zřícení, přičemž žalovaný věděl o
špatném stavu skal v této oblasti.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti podle
§ 237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně odpovědnosti za škodu
způsobenou pádem stromů, kamenů apod. v důsledku porušení prevenční povinnosti
podle § 415 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo
2819/2011, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, sp. zn. 25 Cdo 1435/2013).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu