Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně D. L., zastoupené JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze
2, Wenzigova 5, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní
rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené prof. JUDr.
Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 323/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2008, č. j.
55 Co 126/2008-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku
nesprávně vyznačené doložky právní moci na rozhodnutí stavebního odboru
Obvodního úřadu pro Prahu 3, jímž jí bylo vydáno stavební povolení k půdní
vestavbě dvou bytových jednotek. Protože rozhodnutí bylo k odvolání opomenutých
účastníků zrušeno, vznikla žalobkyni, která mezitím provedla stavební práce,
škoda spočívající ve vynaložených nákladech včetně projektu ve výši
7.676.650,50 Kč a v ušlém zisku za plánovaný pronájem bytových jednotek ve výši
1.435.588,- Kč.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2005, č. j. 25 Cdo 890/2004-94, byl
zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, č. j. 15 Co
115/2003-80, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 9. 2002, č. j.
18 C 140/99-62, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyložil, že nesprávné vyznačení doložky
právní moci na stavebním povolení je nesprávným úředním postupem a nejde o
odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soudu prvního stupně
uložil, aby posoudil, zda tím, že žalobkyně investovala prostředky do půdní
vestavby, vznikla jí majetková újma a zda je tato případná újma a zejména
tvrzená újma spočívající v tom, že bytové jednotky nemohla pronajímat, v
příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem.
K odvolání žalobkyně poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č.
j. 55 Co 123/2008-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 8.
2007, č. j. 21 C 323/2005-130, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu na
zaplacení částky 1.435.588,- Kč s 22% úrokem z prodlení ročně od 28. 6. 1996 do
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po částečném
zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby o 7.676.650,50 Kč zůstal předmětem
řízení nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z plánovaného
pronájmu bytové jednotky za období od 1. 8. 1996 do 8. 6. 1998 v celkové výši
1.435.588,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního
stupně, že stavební odbor Obvodního úřadu v Praze 3 rozhodnutím ze dne 14. 3.
1995 vydal žalobkyni stavební povolení k provedení půdní vestavby dvou bytových
jednotek domu č. p. 1972 v Korunní ulici, Praha 3 – Vinohrady. Poté, co bylo
žalobkyni úřadem potvrzeno, že rozhodnutí nabylo dne 17. 3. 1995 právní moci,
zahájila výstavbu, kterou ve stanoveném termínu do 31. 5. 1996 dokončila, a dne
17. 6. 1996 uzavřela jako pronajímatelka s J. M. smlouvu o nájmu jedné bytové
jednotky. Nájemní smlouva však realizována nebyla, neboť nebylo vydáno
kolaudační rozhodnutí na pronajaté prostory za situace, kdy stavební povolení
bylo k odvolání J. a L. K. zrušeno odborem výstavby Magistrátu hlavního města
Prahy s odůvodněním, že s odvolateli nebylo v řízení jednáno jako s účastníky.
Soud posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem
(dále též jen „zákon“), a dovodil, že k vyznačení doložky právní moci na
rozhodnutí, jímž bylo žalobkyni vydáno stavební povolení, došlo nesprávně,
neboť rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, a jde tedy o nesprávný úřední
postup. Dále dovodil, že uzavřela-li žalobkyně nájemní smlouvu bez toho, že by
disponovala příslušným rozhodnutím stavebního úřadu o povolení užívání stavby,
šlo o nezpůsobilý předmět nájmu, a to bez ohledu na jeho faktický stav, dobrou
víru žalobkyně, případně vůli obou účastníků. Z nájemní smlouvy, která je
absolutně neplatným právním úkonem, nemohla žalobkyni vzniknout tvrzená škoda v
podobě ušlého zisku. Mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody
navíc chybí vztah příčinné souvislosti, neboť nesprávně vyznačená doložka
právní moci na stavebním povolení nemohla mít za následek skutečnost, že
žalobkyně nemohla předmětné prostory pronajmout jako byt; pravomocné kolaudační
rozhodnutí týkající se těchto prostor v době uzavření nájemní smlouvy totiž
neexistovalo a nebylo vydáno až dosud, o čemž mezi účastníky nebylo sporu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v
tom, že odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v otázce
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Zdůraznila, že rozhodnutí o povolení stavby bylo zrušeno pouze z formálních
důvodů, které nemohla žalobkyně ovlivnit, bytové jednotky byly v době uzavření
nájemní smlouvy schopny pronájmu, v rámci dodatečného stavebního povolení
nebyla shledána žádná závada, žalobkyně jednala v dobré víře a nemohla
předpokládat, že stavební povolení bude napadeno a zrušeno. Dovolatelka vytýká
soudům obou stupňů, že posuzovaly věc formálně z hlediska, zda bytové jednotky
byly či nebyly kolaudovány, avšak nezabývaly se příčinou, proč ke kolaudaci
nedošlo. Příčinná souvislost je podle dovolatelky mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody dána, neboť v době, kdy byla nájemní smlouva uzavřena,
výstavba obou bytových jednotek byla již dokončena. Přiznání náhrady nákladů
řízení žalované považuje dovolatelka za neetické, neboť to byla žalovaná, která
celou situaci zavinila. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů
obou stupňů, neboť žalobkyní tvrzený ušlý zisk není škodou, která by žalobkyni
vznikla v příčinné souvislosti s vyznačením doložky právní moci na stavebním
povolení, a navrhla, aby dovolání žalobkyně nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem
vydán dne 10. 6. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12,
čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a), b) o.s.ř.], přičemž předchozí zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu je z
tohoto hlediska bez významu; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Dovolací důvod se přitom neposuzuje jen podle toho, jak
jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 469 – dále též jen
„Soubor“).
Otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť její
existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti
spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována. Namítá-li dovolatelka, že mezi nesprávným úředním postupem žalované
a ušlým nájemným, je dána příčinná souvislost, nejedná se o námitku proti
právnímu posouzení, nýbrž o námitku proti hodnocení důkazů a zjištěnému
skutkovému stavu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.,
který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru pod C 1164).
K dovolací námitce žalobkyně, že jednala v dobré víře a nemohla předpokládat,
že stavební povolení bude zrušeno, lze poukázat především na to, že podle
zákona stát neodpovídá za škodu, jež vznikla následkem zrušení nezákonného
rozhodnutí, nýbrž následkem jeho vydání. Odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) zcela správně dovodil, že zrušením nepravomocného stavebního
povolení ztratila žalobkyně právo provádět výstavbu, které jím získala. Ušlý
zisk ze zamýšleného pronájmu (nárok na náhradu vynaložených nákladů již není
předmětem řízení) proto není ve vztahu příčinné souvislosti s nesprávně
vyznačenou doložkou právní moci (ta nemožnost dosažení určitého příjmu
nezaložila ani na ní nic nezměnila) ani s vydáním rozhodnutí, které bylo
zrušeno a které v žalobkyni vyvolalo očekávání, že dosáhne určitého příjmu.
Žalobkyně tuto příležitost pozbyla v důsledku zrušení stavebního povolení, tedy
v příčinné souvislosti s rozhodnutím, jímž bylo nezákonné rozhodnutí
odstraněno. Stát však neodpovídá za škodu, jež vznikla následkem rozhodnutí,
jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno, a byl tak napraven nezákonný stav, jak
dovozuje ustálená judikatura dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, publikovaný v Souboru pod C
1460), s níž je napadené rozhodnutí v souladu.
I bez ohledu na výše uvedené je pro posouzení přípustnosti dovolání v této věci
významné, že jen na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací
soud totiž dovodil, že nárok na náhradu ušlého zisku není opodstatněn zároveň
proto, že žalobkyni škoda nevznikla. Uzavřela totiž absolutně neplatnou nájemní
smlouvu k nezpůsobilému předmětu nájmu, tudíž jí z ní žádný nárok vzniknout
nemohl; jde přitom o důvod, který obstojí samostatně jako důvod zamítnutí
žaloby, protože vznik škody je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu, které
musí být splněny kumulativně. Jestliže dovolatelka správnost tohoto závěru v
dovolání nenapadá (dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody i
jejich obsahovým vymezením), nemohlo by se ani jí navrhované řešení otázky
posouzení příčinné souvislosti, jak je v dovolání uplatňuje, projevit ve vztahu
k uvedené částce příznivě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12.
1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1998, pod č. 17, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon
119/97, uveřejněný pod číslem 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
případně obdobně též usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, publikované tamtéž pod číslem 48/2006).
Dovoláním napadený výrok o náhradě nákladů řízení, ač je součástí rozsudku, má
povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, proto přípustnost dovolání
proti němu nelze dovodit z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov.
shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze všech těchto důvodů nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce považovat za zásadně významné, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo, zatímco vyjádření žalovaného státu prostřednictvím advokáta za stavu,
kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené
náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu