U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: J. D., zastoupený JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem Česká
Třebová, U Javorky 976, proti žalovanému: R. R., zastoupený Mgr. Blankou
Duškovou, advokátkou se sídlem Žamberk, Gen. Knopa 837, za účasti vedlejšího
účastníka: UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 6, Evropská 136, o 203 878
Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 80/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10.
2015, č. j. 27 Co 209/2015-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 11 422,40 Kč k rukám Mgr. Blanky Duškové do tří dnů od právní
moci usnesení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 10 C
80/2011-168, zamítl žalobu na zaplacení 203 878 Kč s příslušenstvím, a rozhodl
o nákladech řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu ušlého zisku z
podnikání po dobu pracovní neschopnosti po úrazu při dopravní nehodě způsobené
žalovaným. Žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou, podniká v
pojišťovnictví, v rozhodné době spolupracoval s ČSOB pojišťovnou, a. s., a
smlouvy sjednával jednak sám, jednak byl manažerem skupiny a řídil tým
pojišťovacích agentů. Jeho zisk byl tvořen provizemi vyplácenými pojišťovnou z
jím uzavřených smluv a ze smluv uzavřených pojišťovacími agenty z jím řízené
skupiny. K výplatě těchto provizí dochází s různě velkým časovým posunem, k
úhradám dochází ze smluv uzavřených v minulých měsících i letech a nelze přesně
určit, z jakého data provize žalobce pocházely. Pro výpočet ušlého zisku soud
použil porovnání příjmů žalobce v období jeho pracovní neschopnosti, jež trvala
od 6. 9. 2009 do 30. 11. 2009, se stejným časovým úsekem v r. 2008 a po
odečtení nákladů vynaložených na dosažení zisku dospěl k částce 13 929,10 Kč,
představující ušlý zisk. Protože vedlejší účastník na straně žalovaného již
uhradil 30 193 Kč, bylo žalobci poskytnuto více, než činí jeho nárok. Důvodným
neshledal nárok na náhradu ušlého zisku z provizí jím řízené skupiny, neboť i
po dobu jeho pracovní neschopnosti plynuly žalobci příjmy z této činnosti a síť
zprostředkovatelů v rámci jeho skupiny fungovala i v této době.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 10. 2015,
č. j. 27 Co 209/2015-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že s ohledem na „časově
odložený“ způsob proplácení provizí, navázaný na termíny poprvé zaplaceného
pojistného nových klientů na základě nově uzavřených pojistných smluv, se
ztráta na provizích v důsledku pracovní neschopnosti žalobce nemohla v tomto
období projevit, ale projevila by se až v době následující po pracovní
neschopnosti. Žalobce vymezil svůj nárok v žalobě jako rozdíl výše provizí,
které mu byly vyplaceny v době pracovní neschopnosti, oproti provizím
vyplaceným ve stejném období předcházejícího roku, avšak odvolací soud dovodil,
že případný pokles provizí vyplacených v době pracovní neschopnosti žalobce
nemůže být v příčinné souvislosti s jeho pracovní neschopností, neboť v tomto
období vyplacené provize nebyly výsledkem jeho činnosti a činnosti jeho
skupiny, ale výnosem ze smluv uzavřených v předchozí době. Vzhledem k tomu, že
ani na výzvu soudu žalobce nedoplnil svá tvrzení k prokázání existence příčinné
souvislosti mezi svou pracovní neschopností a ztrátou příjmů z pojistných
smluv, odvolací soud uzavřel, že žalobce nedostál povinnosti tvrzení, o které
byl odvolacím soudem poučen, a pro chybějící konkrétní skutková tvrzení nebylo
ani možno vést dokazování. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe při řešení otázky procesního práva a procesního postupu a po dovolateli
byla požadována nereálná tvrzení a nemožné důkazy, což v praxi dovolacího soudu
nebylo řešeno. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od dosavadní praxe při
dokazování výše ušlého zisku, dosud se vychází z daňových přiznání i z jiných
konkrétních důkazů, v jeho případě byly zcela přesně zjištěny jeho příjmy z
předchozích obdobích a není žádný důkaz, že by podobných příjmů, nebýt škodné
události, nedosahoval. Odvolací soud na něm požadoval konkrétní skutková
tvrzení, která on ani nikdo jiný splnit nemůže. Odvolacímu soudu vytýká, že se
zabýval provizemi jen v období jeho pracovní neschopnosti, ačkoliv žalobce již
v žalobě uvedl, že ušlý zisk spatřuje v rozdílu mezi provizemi vyplacenými v
roce 2008 a 2009. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření vyvracel důvody dovolání s tím, že žaloba byla zamítnuta
v souladu se základními zásadami ovládajícími občanské sporné řízení pro
neunesení břemene tvrzení. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu o nedostatku
příčinné souvislosti, neboť vyplacené provize nebyly výsledkem činnosti žalobce
v předmětném období, ale výnosem ze smluv uzavřených v předcházejících měsících
a letech. Žalobce byl řádně a opakovaně soudy poučen, přičemž se jednalo o
velmi široce pojaté poučení. Navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s.
ř., shledal, že dovolání
žalobce není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel právní otázku přímo neformuloval, z obsahu jeho dovolání lze dovodit,
že soudu vytýká nesprávný právní názor z hlediska procesních povinností
účastníků při zjišťování vzniku nároku na náhradu za ztrátu zisku z podnikání a
jeho výše. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“). Podle § 446 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před
poškozením a nemocenským. Podle § 2 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. se průměrným výdělkem
rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona (§ 275 zákoníku
práce a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o
průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.) pro pracovněprávní účely. Nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z
okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání. Náhradou za ztrátu zisku, jenž představuje výdělek podnikatele, se neodškodňuje
samotná neschopnost výkonu práce v době pracovní neschopnosti, ale majetková
újma, kterou poškozený v příčinné souvislosti s úrazem utrpěl. Povinnost
tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní údaje o tom,
v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše ušlého zisku
v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových tvrzeních
poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na
tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že nebýt
pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při
podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní
skutková tvrzení byla v řízení prokázána (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo
2335/2011). Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobce ani přes poučení
soudu neunesl břemeno tvrzení ohledně relevantních skutkových okolností, z
nichž lze dovodit vznik a výši ztráty zisku, jakou utrpěl následkem toho, že po
určitou dobu koncem r. 2009 byl v pracovní neschopnosti a nemohl svou činnost
vykonávat. Jak uzavřel odvolací soud, pracovní neschopnost žalobce se nemohla
na poklesu jeho příjmu projevit již v té době, nýbrž až v době pozdější.
Setrval-li žalobce přesto na ztrátě vymezené rozdílem výše vyplacených provizí
v r. 2009 a v roce předcházejícím, důvodně byl soudem vyzván k doložení vztahu
příčinné souvislosti. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný
právní názor při posouzení věci z hlediska procesních povinností účastníků ve
sporu. Žalobce nesplnil základní procesní povinnost uloženou v ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vzhledem k chybějícím tvrzením o rozhodných skutkových
okolnostech pro zjištění ztráty zisku žalobce z jeho podnikatelské činnosti v
oblasti pojišťovnictví soud již další dokazování ohledně výše tohoto nároku z
vlastní iniciativy neprováděl. I při případném postupu podle § 136 o. s. ř.,
jenž soudu umožňuje určit výši nároku podle své úvahy, jsou nezbytné zásadní
skutkové okolnosti, na jejichž podkladě lze alespoň pravděpodobně určit výši
nároku, a tedy i v tomto směru je břemeno tvrzení a břemeno důkazní na straně
žalující. Navíc v dané věci nelze přehlédnout, že vzhledem k již poskytnutému
odškodnění se pro vznik nároku žalobce na další náhradu jednalo o doložení
ztráty zisku v částce nad 30.193 Kč. Právní názor odvolacího soudu, týkající se povinnosti tvrzení a následně i
důkazní povinnosti účastníků ve sporném řízení, není odchýlením od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
3341/2012, na něž dovolatel poukazuje, se relevantních procesních otázek netýká
a v něm zmiňovaný nález Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3653/11) se vyjadřuje k
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. v souvislosti s námitkou promlčení. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení otázky předložené
dovolatelem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
dovolací soud ani v tomto případě neshledal důvod k odlišnému posouzení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 140 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k
dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z
přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 11 422,40 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.