ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobkyně České republiky – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1. F. V.,
zastoupenému JUDr. Petrem Turoněm, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 17,
a 2. M. Z., zastoupenému JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem
Říčany, Rooseveltova 101, o zaplacení 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,-
USD s příslušenstvím, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 32 Co 461/2010 – 238, 32 Co 534/2011, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č.j. 32 Co
461/2010 – 238, se ve výroku I. bodě 1 a souvisejících výrocích II., III. a IV.
zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
II. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádny z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 5. 2008 domáhala zaplacení 2.377.747,- Kč,
122.900,- EUR a 6.190,- USD, vše s příslušenstvím na F. V. (dále též jen „prvý
žalovaný“) a M. Z. (dále též jen „druhý žalovaný“) z titulu bezdůvodného
obohacení. Uvedla, že u Okresního soudu Praha – východ bylo pod sp. zn. 25 D
403/2006 vedeno dědické řízení po zůstavitelce J. S., která zanechala dvě
závěti (zůstavitelka zanechala i další dvě starší závěti, v nichž však
ustanovuje svým dědicem K. V., který zůstavitelku J. S. předemřel a proto dál
nebudou zmiňovány) a nezanechala žádných zákonných dědiců. Podle neuniverzální
závěti ze dne 1. 9. 2005 se měli jejími dědici stát D. T. a M. Z. (druhý
žalovaný). Podle univerzální závěti ze dne 23. 1. 2006 se jejími dědici měli
stát M. Z. (druhý žalovaný), D. T., F. V. (prvý žalovaný) a P. B. Na základě
znaleckých posudků bylo zjištěno, že J. S. nebyla v čase sepsání závěti ze dne
23. 1. 2006 schopna činit právní úkony. Protože D. T., M. Z. a stát pokládali
závěť ze dne 23. 1. 2006 za neplatnou, uložil jim Okresní soud Praha – východ
podat návrh na určení, že dědicům z této závěti nesvědčí dědické právo. Dále
žalobkyně uvedla, že J. S. na základě usnesení Okresního soudu Praha – východ
ze dne 14. 12. 2005, č.j. 25 D 1337/2004 – 85, nabyla jako spolužijící osoba
jednu třetinu pozůstalosti po K. V. Dne 23. 1. 2006 J. S. podepsala i plnou
moc, kterou zmocnila prvního žalovaného k převodu finančních prostředků z účtů
po K. V. Také tato plná moc je s ohledem na znalecké posudky ohledně
nezpůsobilosti k právním úkonům neplatná. Přesto na základě uvedené plné moci
převedl první žalovaný z účtů po K. V. částky 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a
6.190,- USD na své účty. V průběhu dědického řízení po J. S. bylo při soupisech
v jejím bydlišti nalezeno několik závětí K. V., z nichž závěť ze dne 9. 7. 1980
byla jediná platná a v ní K. V. ustanovil svým univerzálním dědicem Papežskou
kolej Nepomucenum se sídlem v Římě (dále jen „Papežská kolej“), přičemž část
konkrétně určených věcí (knihy, známky, obrazy, hodinky, drahocenné věci)
odkázal různým fyzickým osobám. Usnesením ze dne 7. 5. 2008, č.j. 25 D
403/2006, ustanovil Okresní soud Praha – východ žalobkyni správcem dědictví k
vymáhání pohledávek J. S. spočívajících ve finančních prostředcích převedených
z účtů po K. V. Protože první žalovaný tvrdil, že všechny převedené peníze
nemůže vrátit vzhledem ke skutečnosti, že finanční prostředky převedl na
druhého žalovaného, navrhla žalobkyně, aby oběma žalovaným uložil soud
povinnost zaplatit výše uvedené částky společně a nerozdílně do dědictví po J.
S.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření (č. l. 11) uvedl, že nárok žalobkyně neuznává,
protože nikdy žádné peníze od paní S. neobdržel. Obdržel pouze 500.000,- Kč od
prvního žalovaného, který mu tyto prostředky předal jako dar od paní S. za to,
že se o ni i o pana V. dlouhou dobu staral. Nakonec vyjádřil nesouhlas se
společnou a nerozdílnou odpovědností, protože každý z žalovaných byl v jiném
vztahu k paní S. i panu V.
První žalovaný namítal (č. l. 15), že žalobkyně není aktivně legitimována k
podání žaloby, protože usnesení, kterým byla ustanovena správcem dědictví,
nabylo právní moci 10. 11. 2008, přičemž žaloba byla podána již dne 23. 5.
2008. Dále uvedl, že druhý žalovaný od něj přijal částku 2.250.000,- Kč,
nikoliv jen 500.000,- Kč jak tvrdil druhý žalovaný. Následně vyjádřil souhlas s
druhým žalovaným, že neexistuje důvod, pro který by měli být oba žalovaní
zavázaní společně a nerozdílně. Upozornil, že stejný nárok uplatňuje na
žalovaných i pravý dědic – Papežská kolej a navrhl zamítnutí žaloby.
Z důvodu probíhajícího sporu o určení dědiců bylo v souzené věci řízení
přerušeno, protože se v řízení o určení dědiců řešila otázka důležitá i pro
souzenou věc, a sice zda byla zůstavitelka J. S. schopna dne 23. 1. 2006 činit
právní úkony. Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, sp. zn.
4 C 53/2008 (kopie na č.l. 24), rozhodl, že ze závěti ze dne 23. 1. 2006
nesvědčí žádnému z účastníků dědické právo po J. S., protože je neplatná z
důvodu těžké duševní poruchy zůstavitelky v čase vyhotovení závěti.
Podáním ze dne 21. 10. 2009 žalobkyně navrhovala změnu petitu, kdy částky v
cizí měně přepočítala na české koruny, s výjimkou těch finančních prostředků,
které první žalovaný převedl na své devizové účty. Nově tak požadovala
zaplacení celkem 5.758.388,50,- Kč, 5.427,90,- EUR a 4.170,10,- USD do dědictví
po J. S. Zároveň v reakci na dosavadní průběh řízení nově uvedla, že první
žalovaný převedl na druhého žalovaného pouze část finančních prostředků z účtu
po K. V. ve výši 2.260.000,- Kč a proto co do zbytku předmětu řízení vzala
žalobu vůči druhému žalovanému zpět. Nově tedy požadovala po obou žalovaných
společně a nerozdílně 2.260.000,- Kč s příslušenstvím a pouze po prvním
žalovaném 3.498.388,50,- Kč, 5.427,90,- EUR a 4.170,10,- USD, vše s
příslušenstvím.
V průběhu řízení na jednání před soudem dne 26. 10. 2009 (č. l. 37) první
žalovaný uplatnil námitku promlčení, neboť promlčecí doba v případě neplatnosti
plné moci ze dne 23. 1. 2006 uběhla dne 23. 1. 2008. Žalobkyně uvedla (č. l.
43), že k dispozicím s finančními prostředky prvním žalovaným došlo 15. 2. 2006
a 16. 3. 2006, přičemž však subjektivní promlčecí doba nemohla začít plynout
dřív než dne 18. 7. 2006, kdy měla žalobkyně první možnost seznámit se se
spisem. Na jednání dne 16. 11. 2009 zástupce prvního žalovaného uvedl (č. l.
47), že jeho mandant uzavřel dne 2. 3. 2009 s Papežskou kolejí, jakožto pravým
dědicem dohodu o narovnání, podle níž plnil (dohoda a doklady o plnění na č. l.
50 – 59), a podle které se Papežská kolej zavázala vzít zpět svou žalobu
podanou dne 18. 12. 2008, kterou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení po
prvním žalovaném (srov. č. l. 53). Zástupce druhého žalovaného učinil na témž
jednání (č. l. 48) nesporným, že druhý žalovaný obdržel od prvního žalovaného
celkem 2.260.000,- Kč, přičemž 10.000,- Kč z celkové částky činila náhrada
nákladů vynaložených na pohřeb paní S.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 201, č.j. 4 C 213/2008 – 116, ve
znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 123, rozhodl
tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit Okresnímu soudu pro
Prahu-východ pro nabyvatele dědictví po J. S. 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,-
USD, to vše s příslušenstvím (výrok I.). Žalobu vůči prvnímu žalovanému co do
částek 3.365.886,- Kč, 4.122,- USD a 5.397,- EUR s příslušenstvím zamítl (výrok
II.). Oběma žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit Okresnímu soudu pro
Prahu-východ pro nabyvatele dědictví po J. S. 2.260.000,- Kč s příslušenstvím
(výrok III.). Řízení o úrok z prodlení z částek 5.758.388,- Kč, 5.427,- EUR a
4.170,- USD od 13. 11. 2007 do 22. 1. 2008 zastavil (výrok IV.). Žalobci uložil
povinnost zaplatit prvnímu žalovanému 20 % nákladů řízení (výrok V.). Rozhodl,
že ve vztahu žalobce a druhého žalovaného nemá žádny z nich právo na náhradu
nákladů řízení (výrok VI.). Soud vzal za prokázané, že první žalovaný převedl z
účtů po K. V. celkem 5.758.388,50,- Kč, 5.427,- EUR a 4.170,- USD, přičemž
2.260.000,- Kč převedl na druhého žalovaného a 3.365.866,- Kč, 5.397,- EUR,
4.122,- USD převedl na Papežskou kolej, jakožto pravého dědice, na základě
dohody o narovnání. Plnou moc udělenou prvnímu žalovanému J. S. shledal
neplatnou z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům a uvedl, že i kdyby nebyla
neplatná z tohoto důvodu, byla by neplatná pro neurčitost, protože z ní není
zřejmé, k jakým úkonům je první žalovaný zmocněn. V odůvodnění rozsudku uvedl,
že nelze prvnímu žalovanému přičítat k tíži vyplacení části finančních
prostředku pravému dědici. K námitce promlčení uvedl, že i řízení o dědictví je
soudním řízením, a pokud pravý dědic uplatnil svoji pohledávku v dědickém
řízení po J. S., nemohlo se jeho právo na vydání dědictví po K. V. promlčet.
Pokud jde o námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, uvedl,
že žalobkyně se měla možnost dozvědět o dispozicích prvního žalovaného s
finančními prostředky teprve dne 18. 7. 2006 a subjektivní promlčecí lhůta
podle § 107 odst. 1 obč. zák. tak uplynula až dne 18. 7. 2008, přičemž žaloba
byla podána již 23. 5. 2008.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání první žalovaný a žalobkyně.
Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně opomněl na základě částečného
zpětvzetí žaloby žalobkyní podáním ze dne 21. 10. 2009 rozhodnout o částečném
zastavení řízení ve vztahu k druhému žalovanému. Proto dne 5. 10. 2011 odvolací
soud vrátil spis Okresnímu soudu Praha – východ k rozhodnutí o částečném
zastavení řízení (č.l. 195). Usnesením ze dne 11. 10. 2011, č.j. 4 C 213/2008 –
196, soud prvního stupně řízení vůči druhému žalovanému zastavil co do částek
117.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD a rozhodl o povinnosti žalobkyně
zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů zastaveného řízení 32.232,- Kč.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení tohoto usnesení podali odvolání žalobkyně
(č.l. 202) i druhý žalovaný (č.l. 205). Žalobkyně namítala, že o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi jí a druhým žalovaným bylo již rozhodnuto výrokem
VI. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 116,
a to tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Protože druhý žalovaný nepodal vůči tomuto rozsudku odvolání, nabylo vůči němu
(včetně výroku VI.) právní moci a není tedy možné přiznat druhému žalovanému
náhradu nákladů proti žalobkyni. Druhý žalovaný odvolání odůvodnil tím, že
výrok o náhradě nákladů řízení by neměl být obsažen v usnesení, jímž se
částečně zastavuje řízení, ale až v konečném rozsudku. Usnesením, ze dne 28.
11. 2011, č.j. 32 Co 500/2011 – 234, změnil odvolací soud usnesení soudu
prvního stupně ze dne 11. 10. 2010, č.j. 4 C 213/2008 – 196, tak, že se o
nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným nerozhoduje. Uvedl, že není
přípustné, aby bylo o nákladech jednoho řízení rozhodnuto dvěma rozhodnutími,
když o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným bylo rozhodnuto již
výše uvedeným rozsudkem, který ve vztahu k druhému žalovanému nabyl právní moci.
Následně pokračoval odvolací soud v odvolacím řízení a ve věci samé rozhodl
rozsudkem ze dne 5. 12. 2011, č.j. 32 Co 461/2010 – 238, 32 Co 534/2011, tak,
že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jde o povinnost prvního
žalovaného zaplatit Okresnímu soudu Praha – východ společně a nerozdílně s
druhým žalovaným částku 2.260.000,- Kč pro nabyvatele dědictví po J. S. (výrok
I. bod 2). Jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil prvnímu
žalovanému povinnost zaplatit Okresnímu soudu Praha – východ pro nabyvatele
dědictví po J. S. 117.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD, vše s
příslušenstvím (výrok I. bod 1). Odvolací řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
druhým žalovaným zastavil (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II.,
III., IV. a VI.). Uvedl, že prvnímu žalovanému vzniklo dispozicí s peněžními
prostředky z účtů po K. V. bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat a jeho
odpovědnost nezaniká ani dalšími dispozicemi s předmětem obohacení. Dále
konstatoval, že první žalovaný navíc nebyl oprávněn k uzavření dohody o
narovnání s pravým dědicem (Papežskou kolejí), protože mu nesvědčil žádný
právní důvod disponovat s předmětným majetkem a navíc i kdyby byl dědicem J. S., nemohl by takovou dohodu uzavřít bez svolení soudu (srov. § 175r odst. 1 o. s. ř.). Pravý dědic (Papežská kolej) měl svůj nárok na vydání dědictví uplatnit
proti právním nástupcům J. S. podle § 485 a násl. obč. zák., což však
neučinil. Proto je první žalovaný povinný vydat bezdůvodné obohacení v plné
výši bez ohledu na to, že část převedl na druhého žalovaného a část na pravého
dědice. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o solidární odpovědnosti
obou žalovaných co do částky 2.260.000,- Kč, kterou první žalovaný převedl na
druhého žalovaného. Pokud jde o námitku promlčení, odkázal na § 113 obč. zák.,
podle něhož promlčení práv osob, které musí mít zákonného zástupce nezapočne
běžet dokud jim není zástupce ustanoven a již započaté prodlení neskončí, dokud
neuplyne rok po tom, kdy bude těmto osobám zástupce ustanoven nebo kdy překážka
jinak pomine. V souzené věci dospěl k závěru, že pokud J. S. trpěla duševní
poruchou a neměla zákonného zástupce, nezapočala za jejího života běžet
promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení a počátek běhu promlčecí doby
se váže až k okamžiku její smrti. Současně odkázal na druhou větu § 113 obč. zák., podle které promlčení nezačne běžet dřív než jeden rok poté, co je
osobám, které musí mít zákonného zástupce tento zástupce ustanoven, či poté kdy
překážka jinak pomine a dovodil, že pokud nebyl znám okruh dědiců, resp. byl-li
sporný, neuplyne promlčecí doba dřív než jeden rok po ustanovení správce
dědictví. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro přepočet finančních
prostředků v cizích měnách převedených z účtů po K. V. na české koruny, neboť
to podle něj vzbuzuje pochybnosti o vyčerpání předmětu řízení.
Odvolací soud
nakonec uvedl, že ačkoliv z počátku jednal v odvolacím řízení i s druhým
žalovaným, odvolací řízení ve vztahu k němu zahájeno nebylo, protože ten
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal a rozsudek soudu prvního
stupně tak proti němu nabyl právní moci.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č.j. 32 Co 461/2010
– 238, 32 Co 534/2011, podali dovolání oba žalovaní.
První žalovaný svým dovoláním (č. l. 260 a doplnění na č. l. 287) napadl
všechny výroky rozsudku odvolacího soudu s výjimkou výroků týkajících se
druhého žalovaného (výrok I. bod 2 a výrok V.). Jako dovolací důvod uvedl vady
řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále, že rozhodnutí vychází ze skutkových
zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně namítl:
a) Petit je formulován nesprávně. Nelze se totiž po žalovaných domáhat
vydání bezdůvodného obohacení ve prospěch soudu, který věc soudí.
b) Peníze převedené na základě neplatné plné moci ze dne 23. 1. 2006
byly převedeny v dobré víře. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004, sp.
zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněném pod č. 78/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo uvedeno, že pokud dlužník zaplatil dluh postupníku, který se
novým věřitelem nestal pro neplatnost postupní smlouvy, byl dluh splněn,
nelze-li dlužníku přičíst vědomost o neplatnosti postupní smlouvy. Z tohoto
rozhodnutí vyplývá, že jednání v dobré víře má za následek platnost právního
úkonu subjektu, který jednal v dobré víře.
c) Odvolací soud měl zvážit, že i pokud pravý dědic neuplatnil svůj
nárok zákonem předvídaným způsobem včas, byla by námitka promlčení uplatněná
státem, jakožto nabyvatelem odúmrti, proti nároku pravého dědice v rozporu s
dobrými mravy. První žalovaný dále v tomto směru odkazuje na judikaturu
Ústavního soudu, který dovodil, že uplatnění námitky promlčení je výrazem
zneužití práva na úkor účastníka, který její marné uplynutí nezavinil. Dále
poukázal na skutečnost, že pokud stát uplatní námitku promlčení, bude první
žalovaný muset zaplatit státu to, co v dobré víře zaplatil pravému dědici,
přičemž však promlčení nároku pravého dědice nezavinil.
d) Není správný závěr odvolacího soudu, že promlčení nemohlo skončit
dřív, než rok po pravomocném ustanovení správce dědictví, neboť nelze vztahovat
ochranu nesvéprávné osoby na její svéprávné dědice.
e) Pokud je neplatná plná moc ze dne 23. 1. 2006, na jejímž základě
došlo k převodu finančních prostředků z účtů po K. V., došlo k vzniku
bezdůvodného obohacení na úkor dědiců po K. V., nikoliv na úkor dědiců po J. S.
Navíc plnou moc nelze považovat za neurčitou, nýbrž za plnou moc generální,
která zmocňuje k jakýmkoliv úkonům. K argumentaci soudu omezením dispozice
dědiců s pozůstalostí, tj. ustanovením § 175r o. s. ř., zdůraznil, že není
dědicem J. S. a proto se na něj uvedené omezení nevztahuje. Dále uvedl, že
pokud by neuzavřel dohodu o narovnání, riskoval by prohru v soudním sporu s
tímto pravým dědicem.
f) Odvolací soud vychází z chybného skutkového zjištění, když považuje
prostředky převedené z účtů po K. V. za prostředky patřící do pozůstalosti po
J. S., neboť jsou to prostředky patřící do pozůstalosti po K. V. Dále namítal
nesprávné zjištění odvolacího soudu o tom, že je dědicem po J. S.
Druhý žalovaný napadl (č.l. 298) výrok I. bod 2. rozsudku odvolacího soudu,
kterým byla ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým byla druhému žalovanému uložena povinnost uhradit
společně a nerozdílně s prvním žalovaným částku 2.260.000,- Kč Okresnímu soudu
Praha – východ pro nabyvatele dědictví po J. S. Dále napadl výrok V. rozsudku,
kterým odvolací soud zastavil odvolací řízení mezi druhým žalovaným a
žalobkyní. Konkrétně namítal:
a) Tím, že soud prvního stupně solidárně zavázal oba žalované k
povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, založil jejich nerozlučné společenství
podle § 91 odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že učiní-li jeden ze žalovaných
procesní úkon, vztahují se jeho účinky všechny solidárně odpovědné žalované. Z
tohoto důvodu druhý žalovaný nepodával odvolání a odvolací soud pochybil, pokud
rozhodl o zastavení odvolacího řízení ve vztahu mezi ním a žalobkyní.
Zdůraznil, že tak se k věci původně postavil i odvolací soud, který však svůj
právní názor v průběhu řízení přehodnotil. Poté, navzdory skutečnosti, že
odvolací soud druhého žalovaného za účastníka odvolacího řízení již
nepovažoval, vrátil spis soudu prvního stupně k rozhodnutí o částečném
zastavení řízení ve vztahu mezi ním a žalobkyní na základě částečného zpětvzetí
žaloby žalobkyní vůči druhému žalovanému, ačkoliv však byl podle názoru
odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně vůči druhému žalovanému
pravomocný.
b) V celém řízení druhý žalovaný nebyl pasivně legitimován, protože
finanční prostředky nezískal z dědictví, ale od prvního žalovaného.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání prvního žalovaného (č. l. 308) uvedla,
že pokud jde o uložení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení na účet Okresního
soudu Praha – východ, jedná se o jeden ze způsobů zajištění dědictví, kdy jsou
finanční prostředky uloženy na účet zřízený příslušným soudem (§ 175e odst. 2
o. s. ř.). Okresní soud Praha – východ v tomto případě není osobou oprávněnou k
plnění, ale pouze schovatelem, a proto je správná formulace petitu. Žalobkyně
považuje tvrzení prvního žalovaného o vůli J. S., aby převedl předmětné
finanční prostředky za neprokázané a jeho tvrzení o tom, že plná moc ze dne 23.
1. 2006 udělená mu zůstavitelkou byla plnou mocí generální, považuje za snahu
najít právní oporu pro nakládání s finančními prostředky. Dále uvedla, že nárok
na zaplacení žalovaných částek prvním žalovaným nemůže být promlčen, ať je
právně kvalifikován jakkoliv, protože se o žalovaném nároku dozvěděla až dne
18. 7. 2006. Posouzení, zda by bylo vznesení námitky promlčení nároku pravého
dědice v rozporu s dobrými mravy, není právně významné, neboť v souzené věci je
rozhodné, že první žalovaný nebyl k uzavření takovéto dohody vůbec legitimován.
Nakonec žalobkyně uvedla, že tvrzení, dle kterého by převedené finanční
prostředky nepatřily do pozůstalosti po J. S., ale do pozůstalosti po K. V.
považuje za nepravdivé, neboť aby tomu tak bylo, musel by pravý dědic svůj
nárok na vydání dědictví uplatnit.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1.
1. 2013.
Dovolání druhého žalovaného
Dovolání druhého žalovaného není přípustné, protože nepodal proti rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 116, ve znění
opravného usnesení ze dne 28. 5. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 123, odvolání a
tento rozsudek vůči němu nabyl právní moci.
Dovolání prvního žalovaného
Dovolací soud zjistil, že dovolání podané dne 7. 2. 2012 je včasné, podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky
předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání prvního žalovaného do části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.
12. 2011, č.j. 32 Co 461/2010 – 238, 32 Co 534/2011, kterým byl změněn rozsudek
Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 3. 201, č.j. 4 C 213/2008 – 116, ve
znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2010, č. j. 4 C 213/2008 – 123, je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbytku je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože otázka běhu promlčení
nároku na vydání bezdůvodného obohacení byla odvolacím soudem nesprávně právně
posouzena.
D. Důvodnost
K námitce nesprávné formulace petitu, resp. výroku (sub a/), kdy byla žalovaným
uložena povinnost zaplatit žalované částky Okresnímu soudu Praha – východ pro
nabyvatele dědictví, dovolací soud uvádí, že výrokem soudu nebyla uložena
povinnost žalovaným zaplatit žalovanou částku Okresnímu soudu Praha – východ,
ale povinnost zaplatit danou částku nabyvateli dědictví. Protože v čase
rozhodování soudů nebyl nabyvatel dědictví uvedených finančních prostředků
znám, uložil soud žalovaným zaplatit bezdůvodné obohacení do úschovy Okresního
soudu Praha – východ. Za této situace není námitka nesprávné formulace výroku
rozsudku důvodná.
Námitka, že první žalovaný byl v dobré víře (sub b/), pokud jde o způsobilost
J. S. v době udělení plné moci a tím platně převedl peněžní prostředky z
dědictví po panu V., rovněž není důvodná. V rozsudku velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněné pod č. 56/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
kupní smlouva uzavřená na základě absolutně neplatné plné moci je samotná
absolutně neplatným právním úkonem. Pokud první žalovaný odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněný pod č.
78/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze než konstatovat, že se
jedná o odlišnou situaci. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že prokázal-li postupník dlužníku postoupení pohledávky smlouvou, která byla
neplatná proto, že ji postupitel uzavřel v duševní poruše, která jej činila k
tomuto úkonu neschopným (§ 38 odst. 2 obč. zák.), a plnil-li poté dlužník
postupníkovi, pak dluh zanikl splněním, ledaže dlužník o důvodu neplatnosti
věděl. První žalovaný z uvedeného dovozuje, že dobrá víra jednoho z účastníků
absolutně neplatného právního úkonu má za následek jeho platnost. Nejvyšší soud
však v uvedeném rozhodnutí nedovodil platnost smlouvy o postoupení pohledávky z
důvodu dobré víry jednoho z účastníků smlouvy, nýbrž výslovně uvedl, že „pouze
platná smlouva o postoupení pohledávek může mít za následek změnu v osobě
věřitele“. Dovodil tak pouze účinek neplatného postoupení pohledávky vůči
dlužníkovi, jehož dluh zanikl plněním postupníkovi, ačkoliv pohledávka na
postupníka z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky nepřešla.
Odborná literatura i soudní praxe (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 334-335; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 854/2012) se shoduje v tom, že absolutní
neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex
tunc), bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal, takže
subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec
nevzniknou. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu,
tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost nemůže být ani zhojena (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008). Na
absolutní neplatnosti právního úkonu tak ničeho nemění ani dobrá víra jednoho z
účastníků takového právního úkonu.
Ani námitka, že by uplatnění námitky promlčení státem, jakožto nabyvatelem
odúmrti proti pravému dědicovi po panu V. bylo v rozporu s dobrými mravy (sub
c/) není důvodná. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS
643/04, uvedl, že námitka promlčení může být výrazem „zneužití práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Dovolací soud nespatřuje
důvody, pro něž by mělo být uplatnění námitky promlčení vůči pravému dědici
pana V. hodnoceno jako zneužití práva. Předně je potřeba uvést, že rozpor
námitky promlčení s dobrými mravy nemůže být založen negativním dopadem
uplatnění takovéto námitky ve vztahu dvou osob na osobu třetí (prvního
žalovaného). Soud zkoumá, zda uplatnění námitky promlčení není zneužitím práva
na úkor účastníka, vůči němuž byla námitka uplatněna a kterému nárok oslabil,
neboť se ho nelze domoci soudní cestou. V souzené věci by proto bylo nutné
posuzovat, zda uplatnění námitky promlčení není zneužitím práva na úkor
Papežské koleje, jakožto pravého dědice pana V. Pokud by byl shledán rozpor
námitky promlčení s dobrými mravy, musel by stát jako nabyvatel dědictví po J. S. vydat pravému dědici – Papežské koleji finanční prostředky získané z
dědictví po K. V. a teprve po té by bylo možné dospět k závěru, že pokud první
žalovaný již část pozůstalosti po K. V. pravému dědici vydal, nemůže mu být
uložena povinnost vydat stejnou část nabyvateli dědictví po J. S., tj. státu. V
souzené věci však podmínky pro vyslovení rozporu námitky promlčení s dobrými
mravy naplněny nejsou. Již dne 15. 6. 2008 pravý dědic – Papežská kolej zmocnil
advokátku k jeho zastupování ve věci vymáhání dědictví po K. V., přičemž
usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 12. 2005, č. j. 25 D
1337/2004 – 85, kterým bylo vypořádáno dědictví po K. V. nabylo právní moci 6. 1. 2006. Pravý dědic – Papežská kolej tak mohl úspěšně uplatnit svůj nárok u
soudu, protože promlčecí doba uplynula až dne 6. 1. 2009. Ostatně již v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 492/2004, se
uvádí, že „nic nebrání tomu, aby i po smrti zůstavitele zůstavitelův věřitel
uplatnil své právo za zůstavitelem žalobou ve smyslu ustanovení § 80 písm. b)
o.s.ř., tj. požadoval rozhodnutí o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona,
z právního vztahu nebo z porušení práva, proti zůstavitelovým v úvahu
přicházejícím dědicům.“. V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud rozvedl, že
neuplatnil-li „věřitel svoji pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného
orgánu ještě za života zůstavitele, nemůže s tím vždy vyčkávat až do
pravomocného skončení řízení o dědictví po dlužníku; k uplatnění svého práva u
soudu nebo jiného orgánu je věřitel často "donucován" ještě v době
probíhajícího řízení o dědictví po dlužníkovi kromě zájmu na co možná
nejrychlejším splnění (uspokojení) pohledávky zejména nebezpečím možného
promlčení nebo prekluze práva.
Uvedené platí samozřejmě rovněž tehdy, jestliže
věřitel svou pohledávku oznámil soudu (z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu
vydanou podle ustanovení § 175n o. s. ř. nebo podle § 175t odst. 2 o. s. ř.) do
řízení o dědictví po dlužníku, neboť takové oznámení - nedošlo-li dohodou k
přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů nebo
k pravomocnému nařízení likvidace dědictví - nepředstavuje uplatnění práva,
které by mohlo mít za následek stavení běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák. a §
402 obch. zák.) nebo uplatnění práva před uplynutím prekluzivní
doby.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo
5145/2007, uveřejněné pod č. 70/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud důvodem promlčení práva pravého dědice – Papežské koleje byla skutečnost,
že své právo uvedeným způsobem řádně neuplatnil, nelze dospět k závěru, že je
oslabení nároku v důsledku promlčení nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
důvodem neuplatnění práva.
K námitce promlčení (sub d/)
Ustanovení § 113 obč. zák. stanoví, že jde-li „o práva osob, které musí mít
zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud
jim zástupce není ustanoven“. Pokud paní J. S. trpěla duševní poruchou, pro
kterou nebyla schopna posoudit následky svého jednání, nemohla promlčecí doba
na vydání bezdůvodného obohacení počít běžet. Smrtí takové osoby však do jejích
práv vstupují její dědici (§ 460 obč. zák.), na které přešlo právo paní J. S.
na vydání bezdůvodného obohacení. Nositelem nároku na vydání bezdůvodného
obohacení tak již nebyla osoba, která musí mít zákonného zástupce ve smyslu §
113 obč. zák., a proto smrtí J. S. začala běžet objektivní promlčecí doba.
Pokud jde o subjektivní promlčecí dobu, platí, že rovněž nemohla z výše
uvedených důvodů počít běžet za života paní J. S., ale až po její smrti.
Rozhodujícím je v tomto směru okamžik, kdy se o vzniku bezdůvodného obohacení
dozvěděli dědici J. S., jakožto její právní nástupci. Platí, že od smrti
zůstavitele do vypořádání dědictví, jsou všichni dědici oprávněni a povinni z
právních úkonů týkajících se věcí spadajících do dědictví společně a nerozdílně
a v soudním řízení týkajícím se některé částí dědictví jsou legitimování jako
nerozluční společníci. (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12.
2003, sp. zn. 9 Co 696/2003, uveřejněné pod č. 75/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 07. 2001, sp. zn.
20 Cdo 1921/99, uveřejněné pod č. 24/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Pokud však byl ustanoven správce dědictví, nemohou dědici s
pozůstalostí, resp. s určitou její částí, svěřenou správci dědictví nakládat.
(srov. § 480a odst. 4 obč. zák.; z literatury např. Eliáš, K. a kol. Občanský
zákoník. 1 svazek § 1 – 487. Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008, s.
1308).
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je z hlediska posouzení počátku běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v
konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo jej získal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 03. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 06.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008). Vzhledem k tomu, že v souzené věci byli dne
12. 12. 2006 usnesením Okresního soudu Praha – východ, č.j. 25 D 403/2006 –
286, a usnesením Okresního soudu Praha – východ, č.j. 25 D 403/2006 – 288,
ustanoveni znalci k posouzení způsobilosti J. S. k právním úkonům mimo jiné jak
v čase pořízení závěti ze dne 1. 9. 2005 tak i závěti ze dne 23. 1. 2006, je
nepochybné, že ještě dne 12. 12. 2006 nebyl okruh dědiců postaven najisto.
Teprve v průběhu projednání dědictví po J. S. dne 10. 12. 2007 (č.l. 475 ve
spisu 25 D 403/2006) zástupkyně státu neuznala za platnou závěť ze dne 23. 1.
2006 a uznala za platnou závěť z 1. 9. 2005. Následně byl okruh dědiců po J. S.
postaven najisto rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 4. 6. 2009,
č.j. 4 C 53/2008 – 128, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2009, a jímž bylo
určeno, že žádnému z účastníků nesvědčí dědické právo ze závěti J. S. ze dne
23. 1. 2006. Práva a povinnosti zůstavitelky tak smrtí přešly na dědice z
neuniverzální závěti ze dne 1. 9. 2005 a stát, kteří tak byli oprávněni k
vymáhání bezdůvodného obohacení po žalovaném. Aby námitka promlčení vznesená
žalovaným mohla uspět, musela by subjektivní promlčecí doba běžet nejpozději
22. 5. 2006, tak aby bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení v den podání
žaloby správcem dědictví, tedy dne 23. 5. 2008, promlčeno. Z uvedeného však
vyplývá, že 22. 5. 2006 byl okruh dědiců sporný, neboť, kdo je nositelem
dědického práva bylo zřejmé až z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne
4. 6. 2009, sp. zn. 4 C 53/2008, který nabyl právní moci 31. 7. 2009. Jestliže
do posledně uvedeného data nebylo zřejmé, kdo je dědicem, nemohli mít dědici
ani vědomost, že jsou skutečnými dědici, a že tedy došlo k bezdůvodnému
obohacení na jejich úkor, a subjektivní promlčecí doba proto nemohla začít
běžet. Za této situace nezbývá než uzavřít, že ke dni podání žaloby, tj. 23. 5.
2008, právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno nebylo.
Naopak odvolací soud v otázce promlčení vyšel z ustanovení § 113 obč. zák. a
dospěl k závěru, že pokud nebyl okruh dědiců znám, resp. byl-li sporný,
neuplynula by promlčecí doba dřív než jeden rok od právní moci usnesení
Okresního soudu Praha – východ ze dne 7. 5. 2008, č.j. 25 D 403/2006 – 589, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č.j. 24 Co
395/2008 – 641, o ustanovení žalobkyně správcem dědictví k vymáhání předmětného
nároku. Ustanovení § 113 obč. zák. však dopadá na osoby, které musí mít
zákonného zástupce. V souzené věci nebyl důvod, pro který by museli mít dědici
po J. S. stanoveného zákonného zástupce. Tímto důvodem není ani spor o dědické
právo mezi dědici ze dvou závětí. Důvody pro stanovení zákonného zástupce jsou
ukotveny v § 26 - § 30 obč. zák. Pokud tedy nebylo prokázáno, že by dědici
museli mít zákonného zástupce, nelze aplikovat § 113 obč. zák., který upravuje
běh promlčecí lhůty právě pro tyto případy. V tomto směru je právní posouzení
odvolacího soudu nesprávné. Na druhé straně závěr odvolacího soudu o tom, že
právo na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, je věcně správný a
uvedená námitka tak není důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (srov.
§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
K ostatním námitkám (sub e/ a f/)
Pokud žalovaný namítá, že prostředky, které převedl, nepatří do dědictví po
paní S., ale do dědictví po panu V., nelze s ním souhlasit. Řízení o dědictví
po panu V. bylo pravomocně ukončeno usnesením Okresního soudu Praha – východ ze
dne 14. 12. 2005, č.j. 25 D 1337/2004 – 85, které nabylo právní moci dne 6. 1.
2006. Paní S. nabyla dědictví po panu V. do držby. Právo pravého dědice na
vydání dědictví nepravým dědicem podle § 485 obč. zák. lze realizovat dvěma
způsoby, a to dohodou, anebo žalobou. Pokud však pravý dědic své právo
neuplatnil, resp. z důvodu promlčení (srov. § 105 obč. zák.) uplatnil
neúspěšně, nepravý dědic může s majetkem, který jako nepravý dědic nabyl plně
disponovat a tento majetek patří v případě jeho smrti do pozůstalosti po
nepravém dědici.
Jestliže v souzené věci dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu ve
skutečnosti, že jej tento soud považoval za dědice J. S., dovolací soud
konstatuje, že odvolací soud nepochybil. Odvolací soud totiž nedospěl k závěru,
že je dovolatel dědicem J. S. Naopak uvedl, že dovolateli – žalovanému
nesvědčil žádný právní důvod dispozice s finančními prostředky po paní J. S.
Dovolatel je jako dědic J. S. zmiňován pouze v souvislosti s neplatnou závětí
ze dne 23. 1. 2006. Odvolací soud rovněž pro názornost konstatoval, že i v
případě, že by prvý žalovaný byl dědicem po paní J. S., nemohl by během
dědického řízení uzavřít dohodu o narovnání s pravým dědicem – Papežskou kolejí
bez svolení soudu podle § 175r odst. 1 o. s. ř. Tím spíš nebyl oprávněn k
uzavření takové dohody v případě, že jejím dědicem nebyl a nesvědčil mu ani
žádný právní důvod pro dispozici s finančními prostředky z pozůstalosti po J.
S. Ze strany odvolacího soudu se tedy jednalo toliko o argumentaci a maiori ad
minus, nikoliv o konstatování, že dovolatel je dědicem J. S.
Argumentuje-li dovolatel, že nebyl-li dědicem J. S., nepotřeboval k dispozici s
jejím majetkem, tj. k uzavření dohody o narovnání s pravým dědicem – Papežskou
kolejí, svolení soudu podle § 175r odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se
ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že dovolatel nebyl oprávněn uzavřít
dohodu o narovnání s pravým dědicem, protože nebyl oprávněn s pozůstalosti
jakkoliv disponovat. Poukaz dovolatele na skutečnost, že se na něj nevztahuje
omezení zakotvené v § 175r odst. 1 o. s. ř., protože není dědicem J. S., je
irelevantní, protože odvolací soud uvedené omezení v souzené věci neaplikoval,
nýbrž jej použil pouze v rámci své argumentace, kdy poukazoval na skutečnost,
že i kdyby dovolatel byl dědicem J. S., nemohl by dohodu o narovnání uzavřít.
Uvedené tedy neznamená, že dovolatel nemohl dohodu o narovnání s pravým dědicem
uzavřít z důvodu omezení zakotveného v § 175r odst. 1 o. s. ř., neboť podstatné
zůstává, že dovolatel uvedenou dohodu s pravým dědicem – Papežskou kolejí
nemohl uzavřít, protože neměl žádný právní titul k dispozici s předmětnými
finančními prostředky.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením nároku žalobkyně z pohledu rozporu s
dobrými mravy. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. „Výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“.
V rozsudku ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, Nejvyšší soud uvedl, že
se „lze dovolat ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu,
zejména u soudu (srov. § 4 obč. zák., § 7 o.s.ř.), jež je ovšem poskytnuta
pouze při splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle
níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).“ a
dále, že soudní praxe „používá ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve významu
normativním (nikoli jen jako ustanovení interpretační), jako korektivum ekvity
pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v
rozhodování“.
V nálezu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, Ústavní soud uvedl, že
mnohé „případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a
netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro
spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva
podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též
prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v
rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého
řešení…Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný
korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a
dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze
vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či
doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako
příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o
reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům.“ (srov. i nález Ústavního soudu
ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09).
Z uvedeného vyplývá, že nespravedlivá rozhodnutí, byť v souladu se zákonem
nemohou v demokratickém právním státě obstát. V souzené věci předeslané znamená
povinnost zkoumat, zda se přiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči
prvnímu žalovanému nepříčí dobrým mravům. V posledně uvedeném směru dovolací soud připomíná, že finanční prostředky
vyplacené prvním žalovaným na základě dohody o narovnání ze dne 2. 3. 2009
Papežské koleji bude muset první žalovaný znovu vyplatit, tentokrát státu z
titulu bezdůvodného obohacení, neboť rozsudkem Okresního soudu Praha – východ
ze dne 4. 6. 2009, č.j. 4 C 53/2008 – 128, který nabyl právní moci dne 31. 7.
2009, bylo určeno, že prvnímu žalovanému nesvědčí dědické právo ze závěti J. S.
ze dne 23. 1. 2006. Dědici zůstavitelky tak jsou dědici ze závěti ze dne 1. 9.
2005 D. T. a M. Z. Závěť ze dne 1. 9. 2005 však není závětí univerzální,
protože v ní zůstavitelka J. S. upravila pouze dědění jejího domu, hrobky a
finančních prostředků ze svého účtu, na kterém se nenacházely finanční
prostředky z dědictví po K. V., ale neustanovila dědice finančních prostředků,
které nabyla jako dědictví po K. V. Finanční prostředky z dědictví po K. V.,
které J. S. získala jako nepravé dědictví tak připadají státu. Dovolací soud
dále uvádí, že vystupuje-li stát v soukromoprávních vztazích, musí také dbát o
naplňování veřejného zájmu, kterým je v obecné rovině i naplnění ideje
spravedlnosti, resp. zájem na spravedlivém řešení souzené věci. Dovolací soud
rovněž připomíná, že celá koncepce dědického práva staví na respektu k poslední
vůli zůstavitele, jakožto vlastníka majetku, který je po jeho smrti předmětem
dědictví, a že zájem na největší možné míře naplnění poslední vůle je tak
rovněž zájmem veřejným.
Při zkoumání, zda se výkon práva státu nepříčí dobrým mravům nelze v návaznosti
na již uvedené také nevidět, že první žalovaný byl žalobou ze dne 23. 5. 2008
žalován o vydání bezdůvodného obohacení státem v souzené věci a žalobou ze dne
18. 12. 2008 byl o stejnou částku žalován ze strany Papežské koleje, jakožto
pravého dědice K. V. První žalovaný tedy jednal pod tlakem dvou žalob, když na
jedné straně existovala závěť K. V. ve prospěch Papežské koleje a na druhé
straně probíhalo dědické řízení po J. S., přičemž první žalovaný byl v obou
řízeních zastoupen stejným advokátem, na jehož právní pomoc spoléhal. Právě
prostřednictvím svého právního zástupce uzavřel také dne 2. 3. 2009 dohodu o
narovnání s Papežskou kolejí, na základě které jí vydal celkem 3.365.886,- Kč,
4.122,- USD a 5.397,-EUR a Papežská kolej následně vzala svou žalobu zpět.
Navíc první žalovaný mohl rozumně očekávat, že pokud peníze, které převedl na
své účty, pochází z dědictví po K. V., jehož pravým dědicem je právě Papežská
kolej, bude konat v souladu s právem, vydá-li peníze pravému dědici. Jak již
bylo uvedeno, byl první žalovaný při podepisování dohody o narovnání s
Papežskou kolejí ze dne 2. 3. 2009 zastoupen kvalifikovanou osobou – advokátem,
a i z tohoto důvodu proto mohl důvodně předpokládat, že podepsání dohody o
narovnání je v souladu s právem, a že vydáním finančních prostředků z dědictví
pravému dědici, se zprostí svého závazku vydat bezdůvodné obohacení získané na
základě neplatné univerzální závěti J. S. ze dne 23. 1. 2006.
Podstatná pro zkoumání námitky rozporu s dobrými mravy zůstává skutečnost, že
finanční prostředky se dostaly do pravých rukou, tj. Papežské koleji jako
závětnímu dědici K. V., a že první žalovaný svým jednáním – dohodou o narovnání
přispěl k alespoň částečnému naplnění poslední vůle K. V., tedy naplnil veřejný
zájem, a že byl v dobré víře nejen, pokud jde o soulad s právem, ale také pokud
jde o urovnání vzniklých sporů, to vše s výsledkem příčícím se hledisku
spravedlnosti, totiž že bude muset částku, kterou již vydal Papežské koleji,
tj. pravému dědici, vydat ještě jednou, a to státu. Možnost, že se první
žalovaný domůže vrácení částky vydané Papežské koleji, je jenom akademická,
zváží-li se, že oslabení postavení Papežské koleje z důvodu promlčení nemá vliv
na platnost dohody o narovnání (srov. § 586 odst. 2 obč. zák. a Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1715).
Nelze také nevidět, že stát má odlišné postavení od závětních a zákonných
dědiců, neboť nastupuje teprve, není-li tu nikoho, s jehož zájmem, aby dědil,
se identifikoval zákonodárce. Institut odúmrti je opatřením zákonodárce, které
má zabránit výskytu věci bez pána. Proto také má stát jako nabyvatel odúmrti
zvláštní postavení, jak uvádí literatura: „Stát nemá právní postavení dědice,
ani na místě dědice, ale nejde ani o výhradné právo okupační, jak mínili
někteří starší spisovatelé, nýbrž jde o universální sukcesi, kterou nutno v
mnohém posuzovati podle analogie dědického práva“ (Rouček, F., Sedláček, J. a
kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo
platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. §§ 531 – 858. Praha: CODEX
Bohemia s.r.o., 1998, s. 389). Jiná publikace uvádí, že v případě nabytí
odúmrti stát není „dědicem. Dědictví mu připadá právě proto, že zde
(přinejmenším k části dědictví) žádný dědic není.“ (Eliáš, K. a kol. Občanský
zákoník. 1 svazek § 1 – 487. Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008, s.
1147). Obdobně se i v jiném komentáři uvádí, že stát se podle § 462 obč. zák
„nestává dědicem, ale realizuje své zvláštní oprávnění (podobně také například
§ 135 a 456) a povinnost nabýt majetek, respektive část majetku, kterou nenabyl
žádný dědic.“ (srov. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář.
I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 803). V každém případě
je odúmrť subsidiární institut.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I.
bodě 1 a souvisejících výrocích II., III. a IV. bez jednání (§ 243a odst. 1 o.
s. ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. a § 243b odst. 3, věty
první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání druhého
žalovaného z výše uvedených důvodů podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s
§ 218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů
dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným je dán tím, že
druhý žalovaný u dovolacího soudu neuspěl a žalobkyni prokazatelné náklady
nevznikly.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího; v
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 ve
sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. října 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu