25 Cdo 481/2020-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: L. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalované: I. B., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, o náhradu újmy a omluvu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 240/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2019, č. j. 70 Co 78/2019-160, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Zápotočného.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 11. 9. 2019, č. j. 70 Co 78/2019-160, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 1. 2019, č. j. 4 C 240/2018-117, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalované písemné omluvy a zaplacení částky 30.000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud neshledal opodstatněným požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 77a o. s. ř., která mu měla vzniknout v důsledku předběžného opatření, vydaného na návrh žalované a následně zrušeného odvolacím soudem, jímž byla žalobci uložena povinnost zdržet se vstupu do společného obydlí se žalovanou.
Ke vzniku žalobcem tvrzených újem totiž nedošlo v příčinné souvislosti s nařízeným předběžným opatřením, nýbrž v důsledku rozpadu partnerského vztahu účastníků a dále též v důsledku synem žalované iniciovaného policejního vykázání žalobce ze společného obydlí; obojí předcházelo vydání předběžného opatření. Žalobce v dovolání dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o.
s. ř., týkající se tzv. opomenutých důkazů a reprezentované zejména rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 749/2005 a 21 Cdo 1267/2018, jakož i rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15, III. ÚS 61/94 a I. ÚS 116/05. Domáhá-li se žalobce dovolacího přezkumu rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku na peněžité zadostiučinění ve výši 30.000 Kč, je podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena, neboť tato částka nepřesahuje zákonný limit 50.000 Kč a mezi účastníky nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4438/2018, ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3636/2017, nebo ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3813/2010). Dovolání není přípustné ani v části, v níž směřuje proti rozhodnutí o požadavku na písmennou omluvu. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl navrhované důkazy nahranými odposlechy, aniž by současně vyložil, z jakého důvodu tyto důkazy neprovedl, neformuluje otázku výkladu procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, ale poukazuje spíše na vadu řízení, k níž je dovolacímu soudu zákonem umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o.
s. ř.). Nadto dovolatel přehlíží, že odvolací soud s ohledem na přijatý závěr o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a nařízením předběžného opatření v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že má za nadbytečné zjišťovat, kdo z účastníků byl iniciátorem jednotlivých konfliktních situací a viníkem rozvrácených vztahů, přičemž pro posouzení daného nároku lze vycházet pouze z rozhodnutí odvolacího soudu ve věci předběžného opatření, z nějž vyplývá, že existence domácího násilí nebyla osvědčena.
Tento závěr ostatně dovolatel nijak nezpochybňuje.
Měly-li dovolatelem zmíněné nahrávky zachycovat vyjadřování žalované o dovolateli, napadání dětí dovolatele žalovanou a hovor žalované s její přítelkyní, příslušnicí PČR, a dovolatel (jak sám uvedl na jednání odvolacího soudu dne 4. 9. 2019) jimi zamýšlel dokazovat, že žalovaná častovala dovolatele i děti nadávkami, že dovolatel nebil syna žalované a že policistka spřátelená s žalovanou měla ovlivňovat náhled policie v její prospěch, pak je zřejmé, že dovolatelem zmíněné důkazní návrhy náležely do kategorie důkazů směřujících ke zjištěním podle odvolacího soudu irelevantním pro posouzení projednávaného nároku.
Z této pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 25) přitom dostatečně zřetelně vyplývá důvod neprovedení navrhovaných důkazů, což vylučuje přiléhavost argumentace dovolatele o rozporu s judikaturou připomínající povinnosti soudu vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí důvody, pro něž neprovedl navrhované důkazy. Stručné, leč zřetelné vyjádření důvodů pro neprovedení navržených důkazů v rozhodnutí odvolacího soudu brání závěru, že by opomenutím zmíněných důkazů mohlo dojít k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, pročež postrádá opodstatnění i odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.
6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, akcentující povinnost Nejvyššího soudu se zabývat tím, zda v řízení nedošlo k porušení práva účastníků na spravedlivý proces. Jelikož tedy dovolání žalobce není ze všech těchto důvodů v plném rozsahu přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.