25 Cdo 5020/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. P. W., Ph.D., o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C
211/2002, o dovolání žalobce proti rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové
ze dne 30. 6. 2006, č.j. 16 C 211/2002-80, a Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. 4. 2007, č.j. 20 Co 517/2006-103, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 30. 6. 2006, č.j. 16 C 211/2002-80, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.
4. 2007, č.j. 20 Co 517/2006-103, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalovaném advokátovi, který jej zastupoval v řízení
vedeném
u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 563/98, zaplacení
12.868.884,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené pochybeními
advokáta v uvedeném řízení, podáním nekvalifikovaného dovolání a opožděným
podáním ústavní stížnosti.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č.j. 16 C
211/2002-80, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobce na základě plné moci ze
dne 19. 10. 1999 v odvolacím řízení ve věci o náhradu škody proti O. k.,
obchodnímu a výrobním družstvu K. n. O., vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 20 Co 563/98 (dále jen „původní odvolací řízení“). Žalovaný
advokát v uvedeném řízení navrhl podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2000, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo
připuštěno dovolání, a za otázku zásadního právního významu označil posouzení,
zda smlouva uzavřená mezi žalobcem a O. k. dne 6. 8. 1991 (dále jen „předmětná
smlouva“, případně „smlouva“) je svou povahou inominátní smlouvou nebo smlouvou
o nájmu nebytových prostor. Přestože odvolací soud návrhu žalovaného nevyhověl,
žalovaný (jako zástupce žalobce) dovolání podal. Nejvyšší soud toto dovolání
odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2001, č.j. 29 Cdo 1244/2000-622, neboť otázka
povahy předmětné smlouvy, jež mu byla k dovolacímu přezkumu předestřena,
nepovažoval za otázku, která by činila napadené rozhodnutí zásadně právně
významným. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 1999,
č.j. 20 Co 563/98-588, a proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu podal
žalobce (prostřednictvím žalovaného) dne 29. 5. 2001 ústavní stížnost, jež byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 330/01. V
části, ve které byl napaden rozsudek odvolacího soudu, byla stížnost shledána
opožděnou, neboť nebylo-li dovolání proti rozsudku krajského soudu posouzeno
jako přípustné, šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet již
dnem následujícím po doručení tohoto rozsudku stěžovateli a uplynula dne 24. 2. 2000, když předmětný rozsudek odvolacího soudu byl rozhodnutím o posledním
prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. Ve zbývající
části, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, ji
Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Žalobce spatřoval pochybení
žalovaného v nekvalitním zastupování jeho osoby v původním odvolacím řízení
(žalovaný nezdůraznil podle žalobce podstatné skutečnosti, nevznesl námitku
promlčení práva Orlického konzumu namítat neplatnost předmětné smlouvy), a
rovněž mu vytýkal, že „procesně zavinil“ odmítnutí dovolání a že podal
opožděnou ústavní stížnost. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný při
zastupování žalobce neporušil žádnou právní povinnost, a proto není dána jeho
odpovědnost za škodu, kterou žalobce spatřuje v zaplacených soudních
poplatcích, odměně advokáta a v ušlém zisku za období od 22. 4. 1992 do 31. 8. 2002. Jestliže soud v původním odvolacím řízení shledal předmětnou smlouvu
neplatnou pro obcházení zákona, nemohla tvrzená pochybení žalovaného správnost
jeho závěru ovlivnit. Vytýkaného pochybení se žalovaný nedopustil ani v
předchozím dovolacím řízení, neboť posouzení, zda označená právní otázka je
nebo není „otázkou obecné povahy“, přísluší pouze dovolacímu soudu, a tuto jeho
úvahu žalovaný jako advokát ovlivnit nemohl.
Žalobcem zdůrazňované „procesní
zavinění“ žalovaného, pro které bylo dovolání odmítnuto, se vztahuje pouze k
výroku o nákladech dovolacího řízení. Jde-li o opožděnost ústavní stížnosti,
okresní soud poukázal na nejednotnost právních názorů na počátek lhůty k jejímu
podání. I kdyby ústavní stížnost byla podána včas, nebyla by úspěšná. Ústavní
soud totiž neshledal usnesení Nejvyššího soudu vadným z ústavněprávního
hlediska, a proto stížnost v části směřující proti tomuto rozhodnutí odmítl
jako zjevně neopodstatněnou. Jestliže tedy žalovaný při výkonu advokacie
neporušil právní povinnost, nemohlo dojít ani ke vzniku škody, která by byla s
tímto porušením povinnosti v příčinné souvislosti. Kromě toho výše tvrzené
škody v podobě ušlého zisku nebyla prokázána, a to přesto, že žalobce byl
soudem řádně poučen o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich
prokázání navrhovat důkazy. Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 4. 2007,
č.j. 20 Co 517/2006-103, rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil žalobci
nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému. Odvolací soud převzal skutkový
stav zjištěný soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho právními závěry a
odkázal na jeho rozsáhlé odůvodnění, ve kterém byly vyřešeny i veškeré
odvolatelem uplatněné námitky.
Proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a výslovně
uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel
nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který v dané věci neshledal předpoklady
odpovědnosti žalovaného za škodu. Podle žalobce žalovaný porušil svou právní
povinnost, neboť jako advokát nechránil a neprosazoval práva a oprávněné zájmy
klienta. Přestože musel vědět, jaké jsou náležitosti dovolání, podal jako
zástupce žalobce vadné dovolání. Neformuloval obecnou právní otázku, a proto
předmětné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Žalovaný rovněž pochybil,
když v téže věci podal opožděnou ústavní stížnost, která byla z tohoto důvodu
Ústavním soudem odmítnuta. Tato ústavní stížnost měla být – z důvodu procesní
jistoty – podána do 60 dnů od doručení rozsudku odvolacího soudu, což žalovaný
neučinil. Kdyby se žalovaný nedopustil těchto pochybení, Nejvyšší i Ústavní
soud se mohly zabývat právní povahou předmětné smlouvy. Tato smlouva se podle
žalobce řídí režimem hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) a nikoli
zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Protože předmětná smlouva byla
předpokládána ustanovením § 352 hosp. zák., její smluvní strany, jelikož neměly
v úmyslu založit nájemní vztah, nemohly jejím uzavřením obcházet zákon, jak
nesprávně vyvodil Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 9. 11. 1999,
č.j. 20 Co 563/98-588. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí dále plyne, že pokud
by tato smlouva byla platná, žalobci by proti O. k. vzniklo právo na náhradu
ušlého zisku. V případě správné kvalifikace předmětné smlouvy by žalobci
svědčilo právo na náhradu škody i tehdy, byla-li by shledána neplatnou. Smlouva
totiž „byla připravena“ O. k. a podle § 24c hosp. zák. organizace, která
způsobila neplatnost právního úkonu, je povinna nahradit škodu vzniklou v
důsledku této neplatnosti organizaci, jíž je úkon určen a která důvěřovala v
jeho platnost. Žalobci by tak příslušel nárok na tutéž náhradu, pouze z jiného
titulu. Z uvedeného je zřejmá příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a
vzniklou škodou, neboť žalovaný svým pochybením zmařil oprávněný nárok žalobce. Dovolatel dále odmítá závěr, že neprokázal výši tvrzené škody (ušlého zisku), a
poukazuje na analýzu svého hospodaření v období od 6. 8. 1991 do 22. 4. 1992
provedenou soudní znalkyní E. Ch., jež je obsažena v připojeném spise Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 4 C 167/92. Žalobce žalovanému vytýká i
další pochybení, jichž se dopustil v původním odvolacím řízení. Zásadní právní
význam přisuzuje dovolatel následujícím otázkám: 1) zda je dána odpovědnost
advokáta, když procesně formulací podání či uplynutím lhůt či neuvedením všech
rozhodných skutečností sdělených mu klientem a navržením důkazů zaviní neúspěch
v řízení; 2) zda může být inominátní smlouva uzavřená podle hospodářského
zákoníku v části podřazena pod zákon č.
116/1990 Sb., pokud obsahuje kromě
široce formulované oboustranné obchodní spolupráce, mimo množství vzájemných
práv a povinností i užívání nebytových prostor; 3) zda absence předchozího
souhlasu podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. může bez dalšího způsobit neplatnost
celé smlouvy a zda je zahrnutí dohody o užívání nebytových prostor do smlouvy o
širší obchodní spolupráci obcházením zákona; 4) zda pokud organizace způsobí
neplatnost smlouvy, je povinna podle hospodářského zákoníku nahradit škodu jiné
organizaci, se kterou tuto smlouvu podepsala a která důvěřovala v její
platnost; a zda má být hospodářský zákoník použit na posouzení odpovědnosti za
porušení závazků ze smluv uzavřených podle něj, když odpovědnostní vztah
vznikne až za účinnosti obchodního zákoníku. Dovolatel navrhl, aby dovolací
soud zrušil napadená rozhodnutí okresního i krajského soudu a věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalovaného dovolání žalobce není přípustné, neboť obsahuje
tytéž argumenty, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly již v předchozím
průběhu řízení. Dovolatel nesprávně zaměňuje odpovědnost advokáta za postup
„lege artis“ za jeho neohraničenou odpovědnost za výsledek sporu; tato otázka
však rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Pokud žalobce zpochybňuje
správnost rozhodnutí soudu v původním odvolacím řízení, dovolací soud se těmito
námitkami zabývat nemůže, protože se jedná o pravomocně skončenou věc, o níž
již dovolací soud rozhodoval. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalobce odmítl a zavázal jej k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu (§ 10a o.s.ř.). V případě, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné
odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem
upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Jelikož rozsudek Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006, č.j. 16 C 211/2002-80, je
rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího soudu), dovolací soud z
uvedeného důvodu řízení o dovolání proti tomuto rozsudku podle § 243c odst. 1 a
§ 104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavil.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., vyžadující, aby napadené
rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu. Důvody pro založení
přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud neshledal.
Z hlediska dovolatelem formulovaných otázek napadený rozsudek zásadní právní
význam nemá, neboť otázky ad 2) – 5) v něm vůbec řešeny nejsou a na jejich
posouzení rozhodnutí nespočívá, zatímco otázka ad 1) jím není řešena v rozporu
s hmotným právem ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odpovědnost advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie ve smyslu
ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění do 31. 3.
2006 (dále „zákon o advokacii“), je odpovědností objektivní (bez ohledu na
zavinění), založenou na současném splnění tří předpokladů, jimiž jsou porušení
právní povinnosti při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost
(vztah příčiny a následku) mezi nimi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl činěn
řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona o advokacii [advokát je
povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho
pokyny (odstavec 1 věta první). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat
čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v
jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá
za prospěšné (odstavec 2)]. Splnění těchto předpokladů odpovědnosti advokáta za
škodu musí být v řízení jednoznačně prokázáno a důkazní břemeno o nich nese
poškozený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1862/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1743). Při
posuzování odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené v souvislosti s
výkonem advokacie soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda při řádném postupu
žalovaného (advokáta) by žalobce (klient) se svým nárokem u soudu uspěl (srov.
např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz
17/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod
č. 13, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo
886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C
3227).
Dovolatelem výslovně formulované otázky tedy zásadní právní význam nemají,
avšak ani z popisu toho, s čím dovolatel nesouhlasí, nelze takovou právní
otázku dovodit.
Odvolací soud v dané věci uzavřel, že žalovaný neporušil právní povinnost
vyplývající ze zákona o advokacii, jestliže – při (tehdejší) neustálenosti
rozhodovací praxe ohledně počátku lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do 31. 5. 2002 –
nepodal proti rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od
jeho doručení. Toto právní posouzení nelze mít za vadné, neboť v důsledku
názoru Evropského soudu pro lidská práva vysloveného v rozhodnutích tohoto
soudu z 12. listopadu 2002 ve věcech stížností č. 46129/99 a č. 47273/99, sám
Ústavní soud sjednotil svou rozhodovací praxi tak, že v případě podání
mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou
až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o
obnově řízení a že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet
dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy
řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; lhůta
bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí
(srov. sdělení uveřejněné pod č. 32/2003 Sb.).
K dovolatelem vytýkanému postupu žalovaného v dovolacím řízení je třeba uvést,
že posouzení, zda v konkrétní věci byla řešena otázka „obecné povahy“, která by
činila dovoláním napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným a
dovolání přípustným podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000, závisí na úvaze dovolacího soudu. Nebyl-li dovolatel v
původním dovolacím řízení úspěšný, nelze příčinu tohoto neúspěchu bez dalšího
spatřovat v tom, že by dovolání podané žalovaným nemělo stanovené náležitosti
nebo vykazovalo jiné vady. V této souvislosti nelze přehlédnout, že dovolací
soud současně konstatoval, že právní posouzení věci soudem odvolacím je v
souladu s konstantní judikaturou, takže formulace otázky, jež by činila
napadené rozhodnutí zásadně právně významné, nebyla důvodem odmítnutí dovolání.
Odborná literatura i soudní praxe (srov. např. Občanský zákoník, Komentář, 1.
vydání, Praha C. H. Beck, 2008, s. 314-315; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002) se shoduje v tom, že absolutní
neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex
tunc), bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal, takže
subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec
nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Soud
přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední
povinnosti. Platná právní úprava nestanoví žádnou časovou mez, do kdy je třeba
k vadě právního úkonu způsobující absolutní neplatnost přihlížet. Z toho
vyplývá, že právo dovolat se absolutní neplatnosti nepodléhá promlčení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002). Závěr,
že žalovaný nepochybil, pokud nevznesl námitku promlčení ohledně uplatnění
absolutní neplatnosti smlouvy, tedy rovněž nečiní napadené rozhodnutí zásadně
právně významným.
Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku nelze přehlédnout, že zamítavé
rozhodnutí je mimo jiné opřeno o závěr, že nebyla prokázána výše škody, což je
závěr skutkový, jenž nelze úspěšně napadnout dovoláním, jehož přípustnost může
být založena výlučně zpochybněním řešení otázek právních.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo nemá a náklady žalovaného na
odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání s ohledem na jeho stručný obsah i
s přihlédnutím k tomu, že je zpracováno advokátem téže advokátní kanceláře,
jejímž partnerem je žalovaný, nelze považovat za potřebné k účelnému
uplatňování či bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu