25 Cdo 5173/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce T. Z., zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem Praha 10,
Murmanská 1475/4, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem Praha
4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem,
advokátem se sídlem Beroun, Husovo nám. 82, o 65.665 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 407/2013, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 55 Co
86/2015-159, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 55 Co 86/2015-159,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 134.649 Kč jako náhrady škody
způsobené při dopravní nehodě ze dne 10. 5. 2009 na jeho motocyklu H. D.,
kterou zavinil občan Slovenské republiky pojištěný pro případ odpovědnosti z
provozu vozidla. Žalovaná je subjektem povinným k náhradě vzniklé škody podle §
24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla. Žalovaná po předložení faktury v celkové výši 308.965 Kč za opravu
poškozeného motocyklu vyplatila žalobci částku 174.316 Kč, neboť zkrátila
pojistné plnění o amortizaci, tedy o předpokládané zhodnocení vozidla opravou
ve výši 134.649 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 11 C 407/2013-99,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 134.649 Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodnou námitku promlčení
uplatněnou žalovanou, neboť dle § 101 obč. zák. ve spojení s § 8 zákona č.
37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná
běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. Pokud jde o nárok samotný, vyšel
soud z posudku znalce, který vyhodnotil cenu opravy jako přiměřenou, a ze
zjištění, že pojišťovna žalobce neinstruovala, že škodná událost bude
posuzována jako totální škoda, naopak vyšla z částky vynaložené na opravu, od
níž nesprávně odečetla částku údajného zhodnocení. Na základě ustálené
judikatury Ústavního soudu pak uzavřel, že pokud obnova původního stavu vozidla
není možná jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena
účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet
povinnost k náhradě nákladů účelné opravy na poškozeného, a zvýhodňovat tak
škůdce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 55
Co 86/2015-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá
co do částky 65.665 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž
s posouzením námitky promlčení. Při určení výše škody dle § 442 odst. 1 odst. 2
obč. zák. však platí, že se hradí skutečná škoda a pouze je-li to možné a
účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Za situace, kdy soudní
znalec dospěl k závěru, že se jedná o totálně zničené vozidlo a jeho oprava
nebyla rentabilní, činí skutečná škoda částku 243.300 Kč, již určil jako
vzniklou škodu na motocyklu znalec. Nad tuto částku se již nejednalo o účelné a
nezbytné náklady na uvedení motocyklu do původního stavu, a proto ve zbývajícím
rozsahu žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Ačkoli
dovolatel zcela určitě nevymezil, v řešení jaké otázky hmotného či procesního
práva spatřuje přípustnost dovolání, z obsahu jeho podání je zřejmé, že namítá
odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudu ústavního v
otázce určení výše skutečné škody a výše náhrady, jež měla být poskytnuta
pojistitelem za uvedení vozidla do předešlého stavu. Namítá, že za situace, kdy
opravou bylo dosaženo původního stavu poškozené věci a nedošlo k jejímu
zhodnocení, není možné vyjít ze znalcem určené hodnoty věci před poškozením,
ale z částky skutečně vynaložené na uvedení v předešlý stav. Pokud odvolací
soud vyšel pouze z hodnoty stanovené znaleckým posudkem, dovolatel považuje
tento postup za ryze formalistický a rozporný s ústavním principem ochrany práv
a právem na spravedlivý proces. Na závěr dovolatel uvádí několik otázek, jež
dle jeho názoru nebyly dosud v judikatuře dovolacího soudu explicitně řešeny, a
to zda je po poškozeném možno požadovat, aby prováděl průzkum trhu pro určení
rentability uvedení poškozené věci v původní stav, či aby ze svého nesl náklady
na opravu poškozené věci, pokud náklady opravy přesáhnou hodnotu věci
stanovenou následně znalcem, a konečně zda je jednání žalované v souladu se
zákonem, pokud ubezpečila dovolatele o tom, že uhradí náklady na opravu, a
následně tento příslib odvolala. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby rozsudek
odvolacího soudu změnil, případně rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní otázky uvedené v dovolání
shledává naprosto zavádějícími, neboť neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu,
ani na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Z těchto důvodů považuje
dovolání za nepřípustné. Odvolací soud posoudil výši škody v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí odpovídá závěrům znalce o
neúčelnosti opravy motocyklu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobce odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky způsobu určení výše škody
vzniklé při dopravní nehodě na vozidle, jež poškozený nechal následně opravit.
Tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenými závěry
dovolacího i Ústavního soudu, a v tomto směru je dovolání také důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti)
vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Podle § 443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době
poškození.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zásadně přicházejí v úvahu
dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď
porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po
poškození, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc
do stavu před poškozením. Poškození vozidla při dopravní nehodě nepochybně vede
ke vzniku skutečné škody na věci, neboť majetkový stav poškozeného se snižuje
právě o hodnotu, kterou v důsledku poškození vozidlo ztrácí. Výše škody je ve
smyslu § 443 obč. zák. dána rozdílem mezi hodnotou vozidla před poškozením, tj.
jeho obvyklou (tržní) cenou, a jeho sníženou hodnotou po poškození, tj. opět
obvyklou cenou havarovaného vozidla. Na tomu odpovídající náhradu má poškozený
právo bez ohledu na to, jak s poškozeným vozem dále naloží, tedy zda jej opraví
či nikoliv, neboť účelem náhrady je reparovat zmíněné snížení majetkového
stavu. Způsob, jakým poškozený na poškození vozu reaguje, je zpravidla
okolností se škodnou událostí nesouvisející, a nemůže se proto promítat do
rozsahu náhrady, která náleží vůči odpovědné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25/1990
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo
977/2007, publikované pod C 871 a C 6557 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále jen „Soubor“).
Jestliže ovšem poškozený vozidlo nechá opravit, může výši škody vyčíslit cenou
opravy, sestávající zpravidla z ceny provedených prací a ceny vyměněných
(náhradních) dílů. Od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být
případně odečtena částka odpovídající jejímu zhodnocení opravou (pokud k němu
skutečně dojde) oproti původnímu stavu, jinak by poškozenému vznikalo
bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly
nahrazeny součástmi novými a znamenalo to zvýšení obvyklé ceny opravené věci.
Zhodnocení poškozeného vozidla opravou ovšem nastává jen tehdy, dojde-li ke
zvýšení jeho obvyklé ceny, nikoliv tzv. technickým zhodnocením či zvýšením
technické hodnoty. Technická hodnota je pak vyjádřením technických vlastností
věci, a její zvýšení nemusí nutně znamenat zvýšení ceny obvyklé. Poškozený má
tedy v první řadě právo na náhradu škody odpovídající rozdílu mezi obvyklou
cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla ve stavu poškozeném.
Rozhodne-li se pro opravu, zakládá mu to právo výběru požadovat náhradu škody
vyčíslenou druhým způsobem, totiž hodnotou opravy, to již však s případným
odpočtem zhodnocení, pokud k němu dojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012, uveřejněný v Souboru pod C 14535).
Soud prvního stupně při určení výše majetkové újmy žalobce v důsledku dopravní
nehody vyšel v dané věci z právního názoru, že poškozený má právo na náhradu
veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti jeho vozidla, a to za
podmínky, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a nezbytně. Použil tedy druhý
shora uvedený způsob stanovení výše náhrady škody a tento právní názor je plně
v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s nálezem ze dne 19. 3.
2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, z něhož jak prvoinstanční soud, tak také odvolací
soud při svém rozhodnutí vycházely, ale i s nálezem z doby pozdější, v němž se
Ústavní soud k uvedeným právním vývodům přihlásil (nález ze dne 11. 6. 2014,
sp. zn. I. ÚS 1902/13), a ostatně je v souladu i s judikaturou dovolacího soudu
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 36/2013,
publikovaný v Souboru pod C 14064, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2659/2007, uveřejněný v Souboru pod C 7834).
Účelnost nákladů vynaložených na opravu se pak kromě jiného poměřuje i
srovnáním jejich výše s hodnotou vozidla před poškozením. Měly-li by být
náklady vyšší, půjde zpravidla o opravu neúčelnou a poškozenému se hradí
hodnota vozidla s odečtením ceny jeho použitelných částí, tedy částka, která by
měla postačovat k tomu, aby si poškozený místo zbytečně nákladné opravy pořídil
jiné vozidlo v odpovídající kvalitě.
V dané věci je hodnocení účelnosti provedené opravy ovlivněno tím, že poškozený
má nárok, aby mu škoda byla nahrazena poskytnutím pojistného plnění (plnění z
garančního fondu). Pak je opodstatněné, že při odstraňování následků škodné
události postupuje v součinnosti s pojistitelem odpovědnosti škůdce či Českou
kanceláří pojistitelů v případech plnění z garančního fondu.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovanou
pověřená pojišťovna nesdělila žalobci, že se škodnou událostí bude nakládáno
jako s totální škodou, naopak přistoupila na likvidaci pojistné události
opravou vozidla a vycházela při určení výše náhrady škody a odpovídající výše
pojistného plnění z částky vynaložené dovolatelem na opravu vozidla, tj.
uvedení poškozené věci do původního stavu. V takovém případě pak již není možné
užít první ze shora uvedených způsobů určení výše peněžní náhrady, tedy určit
náhradu jako rozdíl obvyklé ceny věci před a po poškození. Takový postup by
vedl ve svém důsledku k přenesení nákladů na odstranění následků škodné
události na poškozeného a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i
dovolacího soudu výše zmíněnou. Za uvedené situace je třeba při určení náhrady
vycházet z výše nákladů na opravu vozidla a posuzovat již pouze účelnost a
nezbytnost těchto nákladů. Jestliže je vzájemný poměr výše náhrady škody určený
dvěma výše zmíněnými způsoby nejistý a navíc je rozhodnutí poškozeného zvolit
opravu vozidla podpořeno postojem pojišťovny likvidující pojistnou událost,
nelze z následného závěru znalce, že se jednalo o totální škodu a oprava nebyla
rentabilní, učiněného až v řízení před soudem, vyvozovat, že náklady vynaložené
na opravu vozidla nebyly účelné. Hlediskem významným pro určení výše náhrady je
v takovém případě otázka, zda opravou došlo ke zhodnocení vozidla a k
případnému bezdůvodnému obohacení dovolatele. Pokud znalec uzavřel, že nedošlo
ke zhodnocení věci a oprava toliko obnovila předešlý stav, je nepodstatné, že
znalec zároveň vyhodnotil škodu jako totální.
Z uvedeného je nepochybné, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť
spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadené
rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu